Klimatická krize je obřím selháním trhu

Privatizace zisků a externalizace ztrát je v časech globální klimatické krize jedním z nejzávažnějších problémů. Najde se odvaha mu politicky čelit skrz ekologické daně?

Foto Petr Zewlakk Vrabec

Vědecké důkazy usvědčují lidstvo jako hlavního strůjce globálního oteplování. Spolu s tím, jak na nás klimatická katastrofa začíná dopadat, se otevřela široká debata o řešení tohoto problému. Skutečné řešení se však nesmí spokojovat pouze s odbouráváním následků a minimalizací škod, které by řešily symptomy. Jeho součástí musí být i odstranění samotných příčin dnešní krize. Tou hlavní je přitom náš ekonomický systém, který nejen umožňuje, ale dokonce podporuje a bohatě odměňuje likvidaci přírodního bohatství a životního prostředí. Pouze jeho transformace do podoby trvale udržitelné ekonomiky může odvrátit hrozby klimatické tragédie. Jedním z prvních kroků je tedy pochopení toho, v čem a jak náš současný systém selhal.

Globální oteplování jako gigantické selhání trhu

Mainstreamová teorie obecně tvrdí, že trh je samoregulující se systém, který zajišťuje, že maximalizace osobního blaha znamená současně zvětšování blaha obecného. Jinak řečeno: neviditelná ruka trhu dokáže zařídit, aby sobecké jednání sledující pouze vlastní prospěch nakonec vedlo k prospěchu všech. Například pekař nepeče housky z altruismu, ale proto, že na tom chce vydělat, což nám umožňuje si housky koupit a pochutnat si na nich. Tato idylka by však nastala pouze tehdy, pokud by konání jedněch nemělo nikdy žádné negativní dopady na druhé a nezpůsobovalo jim žádné náklady. Právě to se však děje, což už před téměř sto lety zjistil britský ekonom Arthur Cecil Pigou, který tento jev pojmenoval jako negativní tržní externalita. Ta se projevuje tím, že se soukromé a celkové (společenské) náklady nerovnají, ale ty druhé převyšují první.

Jako příklad si vezměme chemičku, která místo aby zaplatila za bezpečnou likvidaci toxického odpadu, vypouští ho do místní řeky. V důsledku tak přestane být voda z řeky pitná, vymřou v ní ryby, lidé budou trpět zdravotními problémy a místní rybářský průmysl zkrachuje. Chemička ale díky takovému jednání ušetří, což jí umožní prodávat za nižší ceny a zajistit si odbyt. Negativní externality tak kromě způsobování ztrát jiným lidem mají za důsledek, že trh nabízí a lidé spotřebovávají daného zboží více, než by bylo žádoucí a efektivní, jelikož v jeho ceně nejsou započítány veškeré náklady spojené s jeho produkcí a spotřebou.

V případě negativních externalit selhává trh při oceňování zboží, což má dalekosáhlé následky pro jeho fungování. Tržní cena je totiž hlavním zdrojem informací pro producenty a spotřebitele, podle kterého kalkulují své výnosy a náklady. Přesnost této kalkulace však závisí právě na schopnosti cen odrážet všechny náklady. Pokud je zboží trhem špatně oceněno, trh vysílá lidem v podobě cen signály, které navádějí ke špatným ekonomickým rozhodnutím. V důsledku toho pak trh špatně řídí hospodářskou činnost společnosti. Tuto situaci nedokáže trh sám bez státní regulace vyřešit. Bylo zkrátka už jednou provždy dokázáno, že trh není „sebenapravující“ systém.

Významná část lidí má zájem na neřešení globálního oteplování, protože jim zajišťuje buď nižší ceny, nebo vyšší zisky a konkurenceschopnost.

Mainstreamová ekonomie považuje tržní externality za výjimku z pravidla obecně dokonalého tržního mechanismu. Tomu také odpovídá místo, které je jim věnované v učebnicích ekonomie – většinou jde sotva o pár odstavců. Takový přístup však znamená obrovský omyl: tržní externality totiž nejsou nějakou vzácnou výjimkou, ale prakticky všudypřítomným jevem s negativními důsledky pro fungování tržního mechanismu. Jedna tržní externalita (zboží, do jehož ceny nejsou zahrnuty veškeré náklady jeho produkce a spotřeby) totiž může „kontaminovat“ ceny zboží, s nímž přichází do styku jakožto vstupy při produkci. Špatně oceněný vstup v důsledku negativní externality totiž musí mít logicky za následek také špatné ocenění finálního produktu.

Fosilní paliva jako ukázkový případ

Přesně takovým „kontaminujícím“ vstupem jsou fosilní paliva, která lidstvo masivně užívá od dob průmyslové revoluce a která figurují jako vstupy při produkci téměř všeho kolem nás – ať už jde o výrobu, dopravu nebo fosilní energetiku. Užívání fosilních paliv je ukázkovým příkladem negativní externality, jelikož se při jejich použití uvolňují skleníkové plyny, které uvalují na celé lidstvo náklady za nápravu veškerých škod a následků vzniklých v důsledku jimi způsobeného oteplování planety a změny životního prostředí. Drtivá většina zboží vyprodukovaná za užití fosilních paliv v sobě však tyto náklady nezapočítává. Trh tak v důsledku neschopnosti toto zboží správně ocenit navádí společnost ke špatným ekonomickým rozhodnutím. V tomto případě sehrál trh úlohu řídící letové věže, která vysíláním špatných cenových signálů dlouhodobě navigovala hospodářskou činnost lidstva vstříc likvidaci životního prostředí.

S výrobou a užíváním trhem špatně oceněných produktů se již po několik staletí vytvářelo a postupně prohlubovalo vnitřní zadlužení, které se připisuje na účet celé společnosti a nyní ho začínáme pociťovat čím dál naléhavěji. Globální oteplování tak představuje tržní selhání gigantických rozměrů. Velikost státních dluhů, které pravici tak děsí a proti kterému tak energicky bojuje, je nesrovnatelné s výší po generace vytvářeného účtu vnitřního zadlužení za užívání fosilních paliv. Zdá se nicméně, že datum splatnosti tohoto dluhu se rychle blíží.

Morální hazard globálních rozměrů

Problém negativních externalit je teoreticky řešitelný jednoduše: státy by měly uvalit na tržní externality ekologickou daň, která jednak zvýší ceny tohoto zboží (takže se sníží jeho nabídka), jednak získané penze stát investuje do odbourávání vyvolaných negativních následků. Praktická realizace tohoto řešení se ale potýká s několika problémy.

Tím prvním a snad nejmenším úskalím je, jak správně odhadnout výši nákladů vyvolávaných při užívání fosilních paliv, zvlášť v globálním měřítku. V tomto případě by stačil více či méně přesný odhad, který by se postupně upravoval, stejně jako výše ekologické daně. V Česku i jinde jsou už některé ekologické daně zavedeny, ale vzhledem k prohlubování problémů s globálním oteplováním lze sotva věřit, že jejich výše aspoň trochu odpovídá vzniklým nákladům.

Zásadní problém však není technický, ale politický. V důsledku takové ekologické daně by zdražilo téměř všechno a klesla by životní úroveň drtivé většiny obyvatelstva. V každém řízku by měla být započítána cena odstranění důsledků emisí metanu a CO2 při chovu prasat, zpracování a transportu jejich masa. Také by klesla celková produkce a zisky podnikatelů. Zavedení efektivní ekologické daně tak představuje velmi nepopulární krok. Brání mu také existence a aktivní působení politicky velmi vlivné skupiny, která má na neřešení tržní externality fosilních paliv zájem. Důvod je jednoduchý: jde o zisk.

Jedná se především o producenty fosilních paliv, zejména o ropné společnosti. Důkazem výdělečnosti tohoto byznysu je snaha ropných společností manipulovat politiky a veřejným míněním, popírat a bagatelizovat vliv jejich hospodářské činnosti na změnu klimatu. Nezapomínejme, že právě tyto společnosti figurují v seznamu stovky korporací, jejichž podíl na veškerých průmyslových emisích CO2 činí 71 procent. Jen společnost ExxonMobil na tuto činnost v poslední době vynaložila 30 milionů dolarů. Privatizovat zisky a socializovat ztráty je zkrátka příliš úspěšná strategie. Vzniklé bohatství navíc vlastníkům těchto společností zajistí, že budou čelit dopadům klimatických změn snáz než zbytek populace, což dává jejich jednání příchuť nefalšovaného morálního hazardu globálních rozměrů.

Poslední problém spojený s ekologickou daní je rovněž politický. Tato daň musí být zavedena globálně, jenže některé země využívají své nízké ekologické standardy jako konkurenční výhodu a v rámci globální konkurence se jí budou velmi nerady vzdávat. Proto je řešení gigantického tržního selhání v podobě klimatické krize velmi obtížně realizovatelné nejen na úrovni jednotlivých států, ale také na globální rovině. Trh tak sám vytváří ekonomické a politické podmínky zabraňující nápravě jeho selhávání.

Na úkor příštích generací

Náš ekonomický systém nejenže vyslal lidskou civilizaci na sebezničující cestu likvidace přírodního bohatství a našich životních podmínek; v důsledcích jeho fungování nás na této cestě také udržuje a ještě nás povzbuzuje, abychom po ní pokračovali. Významná část lidí má zájem na neřešení globálního oteplování, protože jim zajišťuje buď nižší ceny, nebo vyšší zisky a konkurenceschopnost. Tím tento systém způsobuje, že lidé jsou systematicky korumpováni a materiálně zainteresování na likvidací životního prostředí. To vše na úkor budoucnosti jejich i dalších generací. Cena za odvrácení klimatické krize a náklady vyvolané jejími následky (růst cen potravin, úbytek pitné vody, masivní migrace) se totiž v případě, že zásadně nezměníme své ekonomické jednání, bude jenom zvětšovat.

Autor studuje veřejnou a sociální politiku.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies