Foto ze snímku Slunovrat (distribuce Aerofilms)
Zdá se, že v americkém filmovém hororu spolu s proměnou produkčních podmínek probíhá drobná žánrová evoluce. Nedávno jste si u nás mohli přečíst profil režiséra snímků Uteč (Get Out) a My (Us) Jordana Peelea. Tento text se zaměří na druhého z dvojice v současnosti nejdiskutovanějších hororových tvůrců, Ariho Astera.
Zámořské horory byly v posledních patnácti letech ještě nudnější než dřív. Žánr vždycky drtila předvídatelnost velkých producentských plánů, ale období po roce 2000 definovali kromě nekonečného předělávání hororových klasik dva dominantní producenti: James Wan a Jason Blum. Ti jsou dodnes známí díky rychloobrátkovým franšízám Insidious a Paranormal Activity. Že se ale cosi začíná pomalu měnit, je paradoxně znát právě na případu studia Blumhouse, vlastněného druhým ze jmenovaných, které během dvou dekád existence prošlo fascinujícím vývojem. Od spotřebního zboží se Blum odrazil k pečlivě diverzifikovanému portfoliu, jehož součástí jsou momentálně třeba filmy zmiňovaného Peelea, zřejmě nejvlivnějšího tvůrce dnešního amerického hororového mainstreamu.
Děti hororu
Současně se prosazuje úplně nejmladší generace režisérů, mezi něž patří například David Robert Mitchell, Robert Eggers či právě Ari Aster. Přes minimum zkušeností se této trojici podařilo vydobýt si auru silných autorských osobností. Každý jejich další projekt zvyšuje tep žánrovým nadšencům, ale překvapivě též publiku, které horory běžně nevyhledává.
Napětí vychází z opakování detailů a nenápadné manipulace s úhlem pohledu. Největší šok může vyvolat intenzivní zírání do tmy nebo jediný vhodně užitý zvuk.
Debatu mezi zámořskými cinefily i filmovými profesionály o evoluci mainstreamové podoby žánru živí především osobnost třiatřicetiletého Astera, jehož loňský celovečerní debut Děsivé dědictví (Hereditary) figuroval v žebříčcích nejlepších filmů a přesně po roce teď kina uvádějí jeho druhý film Slunovrat (Midsommar). Středobodem diskuse se stala potřeba vystihnout esenci kvalitního hororu. Termíny „high-concept horror“ (vysoké pojetí hororu) nebo „elevated horror“ (povznesený horor) v ní proto nahradily pojem thriller, který se pro „lepší“ horory používal od devadesátých let a původně označoval mix psychologického dramatu, detektivky a právě hororu. Zvlášť přívlastek „povznesený“ ale naznačuje překonané dělení na žánry vysoké a nízké a to samé vyplývá i z ankety serveru Indie Wire, který oslovil filmové kritiky a publicisty s otázkou, zda je „elevated horror“ funkční pojem, nebo spíš projev intelektuálního snobismu: nepřekvapivě se ukázalo, že většina respondentů se shoduje na jeho nadbytečnosti.
V eseji pro New York Times s titulem Home is Where the Horror Is zmiňuje zase Mike Zinoman pojem „grown-up horror“. Označuje jím filmy, jejichž tématem jsou úzkosti spojené s dospělostí, a dává je do souvislosti s prestižnější dramatickou tvorbou, promyšlenějším stylem i vyspělejším publikem, které tvoří opozici šablonovité zábavě pro mládež. Aster v rozhovorech obsedantně tvrdí, že se nepovažuje za hororového tvůrce, ale ve všem, co doposud natočil, jsou zřetelné tematické a stylové spojnice směřující k žánru. Domovem coby místem, kde se věci spíš kazí, pokud rovnou nevedou k nevratným tragédiím, a rodinou jako zřídlem nejrůznějších patologických vztahů je fascinován už od dob svých krátkometrážních filmů The Strange Thing About the Johnsons, Beau nebo Munchausen. Do bizarních historek, v nichž syn sexuálně zneužívá vlastního otce a laskavé matky se mění ve vraždící monstra, Aster promítl svou vychýlenou imaginaci a ukázal, že chce být tvůrcem vyhraněného stylu.
Taková ta domácí invokace
V Děsivém dědictví, jehož zápletka spočívá v sérii tragických úmrtí, která postihnou jednu zdánlivě obyčejnou rodinu, rozvíjí smysl pro nápaditá výtvarná řešení s maniakálním citem pro detail, ale ke „svým“ tématům přistupuje skoro staromilsky. Vrací se totiž k pozapomenutému subžánru okultních filmů a příběhů o tajných společenstvích. Časopisu Film Comment ostatně přiznal inspiraci hororem Nicolase Roega Teď se nedívej (Don’t Look Now, 1973) o manželském páru, který v surreálných kulisách starých Benátek prožívá krizi po ztrátě dítěte. A v podcastu, který natočil spolu s tvůrcem hororů Čarodějnice a Lighthouse Robertem Eggersem pro jejich domovskou produkční společnost A24, se pak oba prezentují jako formálně vzdělaní moderní cinefilové, kteří se hlásí k tradici evropského uměleckého filmu a nejraději by se bavili jenom o Bergmanovi.
Jisté je, že Eggers ani Aster se zatím nemají potřebu vzdálit od psychologické introspekce nebo zkoumání mechanismů nukleární rodiny k politice a společnosti, jak to ve svých hororech Uteč a My dělá Peele. A produkční a distribuční studio A24, které se od roku 2012 na divné nezávislé snímky specializuje, jim nechává dostatečně volnou ruku. Děsivé dědictví se navíc stalo nejvýdělečnějším filmem z jeho portfolia, do něhož mimo jiné spadá třeba sci-fi Jonathana Glazera Under the Skin a High Life od Claire Denis, nejnovější film Davida Roberta Mitchella Záhada Silver Lake nebo americké projekty režiséra takzvané řecké divné vlny Giorgose Lanthimose.
O co jasnější je Asterova tvůrčí představa, kterou promítá do pečlivě rozplánovaných storyboardů a megalomanské stopáže svých filmů, o to bezradněji působí v rozhovorech, když pečlivě váží každé slovo, a dokonce přiznává, že z nich má stres. Zároveň chce být osobní a ochotně se doznává ze svých nočních můr, počínaje tím, že viděl příliš mnoho děsivých filmů v nesprávném věku, a konče konstatováním, že je neurotik a hypochondr. „Jsem v krizi, dokud ji nevyřeším jen proto, abych jeden problém mohl nahradit jiným,“ řekl magazínu Vulture.
Do protagonistů Slunovratu podle svých slov vtělil své fobie z klíšťat i rozpadajících se vztahů. Hlavní hrdinka Dani a její přítel zde v posledním pokusu překonat vztahovou krizi podniknou neuváženou cestu na švédský venkov, kde čelí pasivně agresivnímu folklóru pohanské sekty. Nejsou to jediné Asterovy postavy, které svým vnitřním nastavením připomínají hrdiny povídek jednoho z nejtalentovanějších hororových spisovatelů dneška Lairda Barrona. Vystupují v nich podivíni, kteří jsou ale přes výstřednost svého uvažování spíš průměrní. Zpravidla po ztrátě někoho blízkého procházejí existenciální krizí, které vzdorují omamnými látkami nebo se pouštějí do lehkovážné hry s něčím, co je přesahuje. Jejich cvičně načrtnuté pentagramy a wikipedické znalosti grimoárů zároveň zapadají do zrychlené současnosti, kdy víc a víc lidí touží proniknout do instantní formy spirituality s naivním požadavkem: hlavně se u toho moc nenadřít.
Něco tísnivého
Hrdinka filmu Děsivé dědictví Annie po tragédii v rodině místo na psychoterapii spolehne na domácí zaříkávání. Její syn Peter zase při každé příležitosti utíká z domova a experimentuje s drogami, zatímco třináctiletá dcera Charlie žije ve vlastním světě, kde stříhá hlavičky mrtvým holubům a v ústraní dětského pokojíku vyrábí strašidelné antropomorfní figurky. Tohle kutilství zdědila po Annie, která se coby uznávaná výtvarnice věnuje budování objektů připomínajících domečky pro panenky, do nichž instaluje autenticky děsivé výjevy z vlastního života.
Pokojíčky, ve kterých se odehrávají rodinná mikrodramata, jejichž dynamiku je obtížné na první pohled rozklíčovat, působí jako výjevy ze stylizovaných fotografií Gregoryho Crewdsona, který je komponuje jako filmové obrazy a pracuje s vrstvením plánů, v nichž se odehrávají zdánlivě nespojité děje. Podobně i Aster soustředěně mapuje dramaticky nasvícenou scénu. Napětí u něj vychází z opakování detailů a nenápadné manipulace s úhlem pohledu. Největší šok tu může vyvolat intenzivní zírání do tmy nebo jediný vhodně užitý zvuk. V extrémně pomalém tempu vstupujeme z nečekaných perspektiv do rodinného domu, zatímco se prostor bezpečí pomalu mění v nevyzpytatelný labyrint, v němž je snadné přijít o rozum.
Komplikovaná vizuální stylizace a potřeba hledat neotřelá výtvarná řešení ovšem nejsou u Astera samoúčelným rozmarem, ale součástí osobitého vnímání světa i žánru. Když pro Film Comment vysvětloval, proč pracuje s nápodobami skutečných osob, předmětů a dějů, zmínil freudovský termín unheimlich z eseje Něco tísnivého. Ta pojednává o tom, že největší hrůza plyne z toho, že určitou osobu či věc vnímáme jako povědomou a zároveň cizí, a z okamžiku, kdy se náš svět začne přetvářet v cosi zhoubného. A právě v zachycení rozpadu důvěrně známého prostoru, který jsme až dosud považovali za domov, jsou horory Ariho Astera nejpřesvědčivější.
Autorka je filmová publicistka.