Čeští učitelé a učitelky stávkují. Měli by volat po původně slibovaném navýšení

Lidé pracující ve školství se konečně rozhodli bojovat za lepší mzdové a pracovní podmínky. Odbory se nemají za co omlouvat.

Prý je to zbytečná a neefektivní stávka, která se vede proti jednomu z nejlepších ministrů školství. A stejně si učitelé vyšší mzdy stávkováním nevybojují, naopak je možné, že stávka skončí fiaskem, protože část pedagogů a pedagožek se spokojí i s drobnými. Jejich práce je podhodnocená a slíbené navýšení nechtějí ohrozit nějakým hnidopišským trváním na původně slíbených objemech. Zhruba tak by se daly shrnout postoje některých českých novinářů k plánované učitelské stávce. V lecčem připomínají dehonestování protivládních protestů z roku 2012, kdy se o stávkách mluvilo jako o „nemravnosti“.

Problém dvou procent

Spor o to, jestli investice do mezd má být objemově ve výši deseti procent, nebo jen ve výši osmi procent s volnými dvěma procenty na mimořádné odměňování, jak to chtějí Plaga s Babišem, je pro mnohé lidi matoucí. Zaznívá, že jde de facto o stejná čísla, ale to není tak úplně pravda. Učitelé žádali o deset procent celkového objemu, což mělo tvořit více než jedenáct miliard korun. V rámci tohoto navýšení by ředitelé ale nedisponovali celou, jedenáctimiliardovou částkou, ale pouze její částí a do platebních tarifů by bylo možné investovat 8,7 miliardy. Zbytek by zůstal na školou odsouhlasené příplatky (za třídnictví, speciální ohodnocení a další motivační výdaje).

Je jenom dobře, že za Plagova ministrování začaly platy konečně růst. Nástupní plat pod třiceti tisíci je ale stále nízký.

Robert Plaga, Andrej Babiš a Alena Schillerová ale nakonec – slibům navzdory – uvolnili peněz mnohem méně. Na tarify chtějí dát osm procent a zbytek, tedy dvě procenta, zahrnout do nenárokových složek, o jejichž využití mají rozhodovat ředitelé škol. Jenže především v regionech panuje obava, že tyto peníze do škol nedoputují a zmizí v plánované reformě školství, čímž by se z celého zvyšování mezd v českém školství stala tak trochu fraška. „Abychom si reformu neplatili z peněz, které jsou určeny na navýšení platů,“ obává se předseda školských odborů František Dobšík. A tak jdou učitelé a učitelky do stávky. Možná špatně komunikované a místy zmatečné, ale to je vedlejší – už proto, že zmatek do jednání nevnesli odboráři, ale zástupci vlády.

Na tiskové konferenci školských odborů vládla viditelně nervózní atmosféra. Těžko říct, proč odboráři a odborářky slevili z požadavků patnáctiprocentní investice a spokojili se s pouhými deseti procenty. Také zatím nevědí, kolik škol se přidá. Mluví se asi o šesti tisících škol, což jsou skoro dvě třetiny veřejných škol u nás. A to není malé číslo. Některé z nich stávku jen podpoří, jiné zůstanou úplně zavřené. Odboráři se za to na své tiskové konferenci dokonce omlouvali. To přitom není vůbec třeba.

Vzdělání, věc elitní?

Česká republika je zemí, která podle statistik do vzdělání investuje skoro nejmenší procento objemu HDP ze zemí OECD. Průměr se pohybuje kolem pěti procent, ale data z roku 2015/2016 mluví o 2,4 procenta HDP v Česku. To je hrozně málo. V poslední době navíc jasně vidíme, že se už na úrovni základních škol vzdělání rozděluje: řada rodičů není se systémem veřejného vzdělávání spokojená, a tak utíká do soukromého sektoru. Krize ve školství se tím jen prohlubuje a v klasických státních školách zůstávají děti těch, kteří na soukromou školu nemají peníze, nebo je nenapadlo platit za základní vzdělání. Především ve velkých městech je problém s umisťováním dětí markantní: falšují se trvalá bydliště, a tím se narušuje spádovost, vznikají školy žádané a také ty „špatné“. Motivace k jejich zkvalitňování chybí: podhodnocení učitelé a učitelky často ani nepotkají rodiče, kteří by úroveň vzdělávání řešili a vedli se systémem a institucemi kýžený dialog. Ze základních škol se tak vytrácí zdravý sociální mix, veřejné školství oslabuje a nůžky mezi rodinami se zvětšují.

Sami zaměstnanci škol pak nemají často na zlepšování školství ani energii, ani zájem. Čest výjimkám, ale až tak nepochopitelné to není. Tato degradující dynamika oslabuje demokratickou povahu vzdělání a vytváří z něj elitní záležitost. Platy učitelů přitom s kvalitou školství úzce souvisí. Jenže v zásluhovém prostředí České republiky, kde je hrdinstvím špatné podmínky přežívat, a ne proti nim bojovat, stály debaty nad ohodnocováním učitelů a učitelek dlouho mimo veřejný zájem. A je jenom dobře, že za Plagova ministrování začaly platy konečně růst. Nástupní plat pod třiceti tisíci je ale stále nízký. Bez ohledu na určitou zmatenost výstupů je tedy dobře, že se lidé ve školství konečně organizují a ukazují, že mají profesní hrdost. Držme jim zítra palce. Lepší školství si zasloužíme všichni – ti, kteří v něm pracují, ale v první řadě.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies