Foto Marienbad Film
Když se dnešní české filmy dotýkají partnerských vztahů, obvykle s nimi zacházejí dost humpolácky. Pro tvůrce sériově natáčených romantických komedií představuje touha jen zkratkovitý hormonální záblesk. Strnulost dlouholetého manželství zase v těchto filmech nejlépe vystihuje proud nahláškovaných štěkanců. A láska bývá stejně zploštělým výrobkem jako okázale vystavované značky všudypřítomného product placementu.
Do filmu se promítá dynamika domácích mejdanů, na nichž ta největší „moudra“ padají zásadně po půlnoci, mezi pátou sklenicí červeného a desátým potažením z cigarety.
Film Karel, já a ty režiséra, scenáristy a herce Bohdana Karáska je svým způsobem také „romantickou komedií“. Všechno romantické, citové a partnerské je v něm ale předmětem zvídavého i pochybovačného přezkoumávání a přehodnocování. Vztahy zároveň jsou i nejsou, ocitají se na klikatých rozcestích a vyrůstají z lehkonohé, těžko polapitelné každodennosti.
Načaté vztahy
Saša (Jenovéfa Boková) s Karlem (Miloslav König) se od sebe vzdalují – a to doslova. Po zhruba pěti letech prozatím bezdětného soužití se vzájemně dohodnou na dočasném odloučení, jež – jak doufají – vrátí do jejich skomírajícího vztahu život, přitažlivost a jiskru. Saša nakonec neplánovaně nachází útočiště u kamaráda Dušana (Bohdan Karásek), muže-vrby, který pro ni vyčlení pokoj pro hosty (ve skutečnosti celý obývák-pracovnu). Dušan, bubeník a zvukař, se mezitím sem a tam schází s Danielou (Marie Švestková), po níž dokáže toužit, jen když mu tak úplně nepatří – když ji „nemá jistou“.
Právě tyto zvláštně načaté, necelistvé mezilidské svazky, v nichž neustále existuje prostor pro „co kdyby“, jsou dramatickým motivem, který v současném českém filmu nemá příliš obdoby. Karel, já a ty se prezentuje jako „první český mumblecore“, tedy zástupce nezávislého, převážně mimosystémově vytvářeného filmu, který vyvádí z míry svou bezprostředností a okouzluje vůní podomácku ukuchtěného guláše. Víc než ke komukoli jinému z původního amerického mumblecoru má přitom Karásek blízko k filmaři Joe Swanbergovi, který též ve svých nízkorozpočtových snímcích často sám účinkoval a ve svém nejlepším filmu Kámoši až na dno lahve dovedl k dokonalosti tento typ dramatu o nestabilitě, pohyblivosti a neukotvenosti romantických vazeb.
Dotažený obývákový styl
Protože mezi „já“ a „ty“ se v Karáskově filmu pořád vznáší nějaké překážky a nejasnosti, vztahy vyplňují značnou část dialogů, které jsou hloubavé, a přitom odříkávané jakoby nic. Zpola havarijní stav, v němž se nachází citový život hrdinů, tak slouží jako uvěřitelná záminka pro nahlížení problémů z různých stran a pro přemítání, zda stojí za to porouchané vztahy opravovat, anebo ne. Film tak naplňuje zásadu francouzského režiséra Érica Rohmera zabývat se „ne tolik tím, co lidé dělají, ale co se jim během toho honí hlavou“. Věrohodnost rozhovorů a civilnost přednesu je v takovém případě klíčová a Karáskovi se daří přiléhavým výběrem herců a jejich citlivým vedením obojího dosáhnout.
Pro jednačtyřicetiletého autora-solitéra, kterému se v životě – jak sám říká – vše děje tak nějak opožděně, znamená snímek Karel, já a ty jednoznačný kariérní přelom. Mezi užší skupinou zasvěcenějších diváků (často z okruhu tuzemské filmařské komunity) ale Karásek zastává výsadní postavení již delší dobu. Jeho středometrážní „bytové filmy“ Lucie (2011) a Milostné písně (2013) představovaly produkčně skromné jednohubky, na jejichž obývákový styl, stojící na všedním klábosení a jemné vztahové tenzi, nový snímek navazuje a dále jej rozpracovává.
V případě obou dřívějších filmů šlo o jakýsi večírkový verismus: postavy se sejdou na návštěvě, jedí a pijí víno, které jim čím dál více rozvazuje jazyk a posouvá zpočátku lehká konverzační témata hloubavějším a intimnějším směrem. Skvěle a nenuceně vystižená dynamika domácích mejdanů, na nichž ta největší „moudra“ padají zásadně po půlnoci, mezi pátou sklenicí červeného a desátým potažením z cigarety, se promítá i do filmu Karel, já a ty. Jestliže však rané snímky dramaticky vyznívaly maličko „do ztracena“ a působily trochu jako (povedená a žitou zkušeností prodchnutá) filmařská cvičení, letošní, téměř dvojnásobně dlouhý film představuje minimálně ze dvou důvodů ještě vyzrálejší, ucelenější a vrstevnatější dílo.
Pozdně kapitalistická kocovina
Prvním důvodem je tematická nadstavba, která všudypřítomné soukromé trable vyvádí ven z obýváků a ložnic do veřejného prostoru. Takovou nadstavbu Karásek do filmu vsouvá znovu velmi nenásilně, prostřednictvím krátkých montáží, které doprovází hovory postav, případně ve vztahu k nim fungují jako vtipný kontrapunkt. Jde hlavně o záběry reklam, billboardů nebo i „běžných lidí“ na ulici, jež přitom zjevně tvoří podhoubí vnějších tlaků a očekávání, promítajících se do „vnitřků“ postav a jejich vzájemných vazeb.
Vysolárkovaná těla a vyretušované, zářivě se usmívající tváře šťastných rodinek z reklam na spořitelnu tak kontrastují s řádově mnohem nejednoznačnější, nedokonalejší a emocionálně chaotičtější „realitou“, kterou žijí hrdinové. Film tak skrze tyto kontury současně získává rozměr velmi konkrétní dobové výpovědi – takřka mimoděčného portrétu české pozdně kapitalistické kocoviny na sklonku desátých let 21. století.
A nakonec druhý, možná ještě důležitější důvod pro komplexnost Karáskova filmu nalezneme v jeho celkové struktuře a dramatické skladbě. Oproti Lucii a Milostným písním, které končily „další den za rozbřesku“ a protagonisty opouštěly kdesi na půli cesty, opisuje Karel, já a ty uzavřenější dějový oblouk. Vztah Saši a Karla ani zvláštní postvztahové setkávání Dušana a Daniely nejsou pouze realistické etudy, ale plnohodnotné partnerské duety, nabité harmoniemi a disharmoniemi, gradací a dozvuky.
Právě fakt, že film tyto duety rozehrává na větší ploše, umožňuje vnášet do děje různé motivy a ty pak dále variovat a vrstvit. Dušanovo doznání, že po dívce dokáže toužit, jen když ji „nemá“, hořce rezonuje ve chvíli, kdy se jí po společně stráveném dni nesměle zeptá, zda by s ním tentokrát nejela domů, a dočká se chladného odmítnutí. Vřelejší je opětovné shledání Karla a Saši, byť i na něm je patrné, jak vztahová pomlka vnesla do jejich soužití nejen ztracenou blízkost, vzájemnost a elán, ale také určitou opatrnost. Když Saša přijde domů s ženskými bolestmi břicha, Karel kolem ní tiše našlapuje, lehne si k ní a obezřetně ji obejme. Jeho opatrné objetí v tu chvíli zrcadlí celý jejich staronový vztah: vůli všímat si toho druhého a „být tu pro něj“ a souběžné úsilí „hlavně nic neponičit“ – uvědomění, jak křehká je v tu chvíli nejen ona, ale vůbec všechno to, co oni dva spolu žijí.
Autor je filmový publicista.