Hugo Toxxx vydal streetrapovou desku, která se nemazlí se slovy

Nikdo jiný na tuzemské rapové scéně nedokáže tolik rozčílit fanoušky středního proudu i intelektuály, kteří ztotožňují dobrý rap s kvalitní poezií.

„Tisíc let napřed,“ rapoval Hugo Toxxx ve stejnojmenné skladbě na mixtapu Trashrap v roce 2015, aby se následně – až na občasně vypouštěné singly nebo disstracky – na čtyři roky odmlčel. Nyní vydal třetí sólové album 1000, které se nás už v názvu snaží přesvědčit, že i veterán může být tak fresh, že určuje tempo hry, která se neobejde bez neustále cirkulující mladé krve.

Syrovost slov i beatů na desce 1000 nemusí nikoho o ničem přesvědčovat a je přesně tím druhem (ne)moci, kterou poněkud sterilní český rap už dlouho potřeboval.

Když v roce 2012 Toxxx přímo z kufru svého auta prodával fanouškům album Legální drogy, byl tak napřed, až se zdálo, že předběhl dobu, protože přišel s hypnotickým a pochmurným basovým soundem zhruba ve chvíli, kdy druhá trapová vlna v zámoří teprve začínala růst a ke kulminaci měla ještě daleko. Od té doby trap ovládl hip hop, který se zase stihl stát popem současnosti. Pokusů naskočit na vibe jižanské Atlanty, jsme i v česko-slovenském prostředí zažili dost a zvláště u starších rapperů tahle omlazovací kúra mohla působit nepatřičně. Toxxx je nicméně odlišný případ. Když na nové desce deklamuje „První trapový beaty v Čechách jsem udělal já“, není to obvyklé rapové chvastounství, nýbrž konstatování faktu.

První MC, který nemusí dávat význam

Zároveň ovšem platí, že v posledních letech o Toxxxovi bylo slyšet především v souvislosti s beefy, které svedl nejdříve s původně domovským labelem BiggBoss a poměrně nedávno se zástupcem mladší rapové generace Lucasem Dopem. Právě přestřelka s Dopem k Toxxxovi obrátila pohled náctiletých fanoušků, kteří zpětně zjišťují, kdo je tuzemským architektem jejich oblíbeného stylu. V obou případech se Toxxxovi nejen podařilo na sebe strhnout pozornost, ale především vytvořit tak povedené disstracky, že donutí jíst hovězí i pravověrného vegana. Pokračování skončených – a vítězných – beefů se na nové desce nekoná, kdo ale hledá, ten jistě nějaké špílce, které lze lehce personifikovat, najde („ksicht na plechovce vod nejhnusnějšího drinku, to máš ty“).

Toxxxovy tracky z posledních dvou let se zcela přiznaně nesly v linii, která odmítá veškerou vyprávěcí lyriku, rytmizace se stává postradatelnou, tytam jsou přidrzle sprosté hlášky a obraty z Legálních drog, experimentuje se s autotunem a repetitivními slogany, které se v něčem podobají autistické dikci chicagského Chief Keefa. Kromě českého trapu se tedy v kotli vaří i pražský drill. „Jsem první MC, který nemusí dávat význam, dával jsem smysl, když jsem byl v pátý třídě,“ rapoval Toxxx v tracku V hajzlu v roce 2011 a zdá se, že v těch několika málo traccích, které vypustil v letech 2017 a 2018, se svým slovům snažil dostát zase na trochu jiný způsob.

Svérázný přístup, který se nestydí pohrávat si s infantilitou, je sice patrný i na albu 1000, ale tentokrát jde spíš o streetrapovou desku, která odmítá mazlení se slovy, má vysloveně freestylový charakter a je vycpaná battle rýmy. Tvrdost vystřídala frackovství, slova se sypou, jak člověka zrovna napadají, zbytečná jazyková gymnastika by beztak poukazovala jen na to, že člověk nemá co říct. Syrovost slov i beatů na desce 1000 nemusí nikoho o ničem přesvědčovat a je přesně tím druhem (ne)moci, kterou poněkud sterilní český rap už dlouho potřeboval. Sem tam sice probleskne hláška, která sedí stejně jako za starých časů, ale děje se to mimovolně, jakoby náhodou, není to nijak vydřené. A když se v obligátním hejtu na udavače a fízly (Nevolej) na featu objeví Dollar Prync, který si dle svého zvyku s textem zrovna hlavu nelámal, je kouzlo jednoduché improvizace dokonáno.

Odmítání kompromisů jako program

Chtít po rapperovi, jako je Toxxx, aby si odpustil objektifikující machismus, by bylo naivní – nechybí ani ve všech směrech sexisticky nekorektní skladba Pooldance. Případné mravokárce bych odkázal na skutečnost, že exhibicionismu, který přímo odkazuje ke kurtizánské estetice, je dnes plný Instagram, takže není divu, když si toho někdo všimne. Hackerův prasácký šovinismus v sobě navíc vždy obsahuje notnou míru nadsázky a smyslu pro vulgární humor („mít prorýsovanou píču dneska už je cool, tak si narvi ty legíny a rozděl jí napůl“). Hlavním Toxxovým tématem nicméně zůstává Toxxx. Nepředvádí ovšem u rapperů tak oblíbené egomaniakální opájení se materiálním úspěchem – sebevědomí mu roste především z jistoty, že jako jeden z mála v průběhu let odmítal jakékoliv kompromisy. V hudbě si vždy dělal, co chtěl, jak chtěl a bez jakýchkoliv ohledů na možné důsledky.

Vzhledem k tomu, že má Toxxx široký rejstřík nejrůznějších flow, je jen dobře, že se většinou obejde bez hlasových efektů. Občasný autotune v několika nesporně vydařených kusech pak nepůsobí jako kamufláž, za niž je třeba skrývat technickou nedostatečnost, ale jen jako další z poloh, které tento MC bezezbytku ovládá. Na bangeru FDK by se dobrá práce s autotunem dala přímo vyučovat, přičemž první lekci by si určitě zasloužil Sergei Barracuda. Ze všeho nejlépe jde ale Hackerovi dlouhodobě přitahovat mladé producenty, kteří jeho originální projev vyvažují tvrdými podklady, které mohou mít acidovou příchuť LSD, nebo se naopak kodeinově roztékat, ale nikdy nezapřou řezavě basový základ. Horší je to s výběrem hostujících rapperů (a rapujících producentů), kteří v naprosté většině fungují jen jako důkaz Toxxxových technických kvalit. Částečně to je dáno tím, že je zkrátka těžké se s ním za mikrofonem měřit, ale když zapátráme v minulosti, zjistíme, že Toxxx ve výběru rapových talentů nesáhl vedle poprvé. Nikde zkrátka není psáno, že z výtečných beatmakerů musí být zdatní rappeři. Opomenout naopak nelze přítomnost chicagského rappera Z-Money, který žije v Atlantě a je součástí labelu 1017 Eskimo, jenž nepatří nikomu menšímu než trapovému praotci Guccimu Maneovi.

Kdyby česká rapová scéna neměla Hugo Fakin Toxxxe, tak by si ho asi musela vymyslet. Už jen proto, aby měla někoho, kdo – zcela v intencích žánru – vzbuzuje morální pohoršení u stoupenců klasického rozhlasového hudebního braku, ale i u oduševnělých intelektuálních elit, které dobrý rap zpravidla ztotožňují s dobrou poezií. Hlavně ale proto, že i když mu táhne na čtyřicet, namísto „kopií kopií“ vytrvale přestavuje vlastní originální rapový svět a pohrává si s výrazovými prostředky i zvukem. A už napotřetí, „znova vod nuly“, se mu podařilo „zahodit do hajzlu styl a vymyslet takovej, kterej bude mnohem víc ill“.

Autor sem tam píše o rapu.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies