Sedláčkův Soud nad českou cestou: naše země nevzkvétá, ale co se dá dělat

Nový film Roberta Sedláčka, který uvedla Česká televize, se pokouší shrnout debatu o době po listopadu 89 hybridním představením ze soudní síně.

Třicetileté výročí sametové revoluce už několik měsíců svádí pamětníky, politiky i obyčejné smrtelníky k rozjímání, porovnávání a tázání, zda se máme opravdu o tolik lépe než před listopadem. Pozadu nezůstal ani režisér Robert Sedláček, který v posledních letech zaujal právě odvážnou interpretací nedávných českých dějin. O to samé se pokusil i v projektu České televize s názvem Soud nad českou cestou. Jak titul napovídá, jedná se o záznam fiktivního soudního přelíčením, jehož předmětem je vývoj českých zemí v uplynulých třech dekádách. Nejde o hraný film ani dokument, ale jakousi fúzi obou těchto kategorií, doplněnou prvky reality TV.

Herci řídící se podle předem napsaného scénáře jsou v soudní síni pouze tři – Gabriela Míčová jako žalobkyně, Tomáš Bambušek v roli obhájce a Alois Švehlík představující samotného soudce. Ostatní účastníci rokování patří mezi „obyčejný lid“ – jsou to neherci vystupující sami za sebe, kteří nebyli režírováni. Kromě publika v soudní síni figurují ještě svědci anebo členové poroty. Ta v předepsaném schématu „hry na soud“ znamená další ústup od tradiční podoby českého soudního procesu a kopíruje metody amerického soudnictví, kde porota složená z vylosovaných občanů vynáší finální verdikt.

Co jsme vlastně chtěli?

Obžaloba si za výchozí bod své argumentace bere dokumenty, na jejichž základech měla být postavena polistopadová společnost a politika, totiž prohlášení Občanského fóra Co chceme z roku 1989 a volební program tohoto hnutí vydaný následující rok. Ze slibů vybírá několik konkrétních, nahodilých bodů (oblast hospodářství, sociálních věcí, životního prostředí a vzdělávání), které podrobuje důkladnější kritice s pomocí výpovědí svědků. Ústřední spor, jejž má pomocí hlasování porota rozhodnout, zpředmětňují otázky, zda se nám za posledních třicet let podařilo naplnit hlavní cíle sametové revoluce (reprezentované pokrokem ve výše zmiňovaných sférách) a jestli je dnešní stav společnosti zásadním zklamáním. Příhodnějšími slovy řečeno, jsme vinni tím, „že naše země nevzkvétá“?

Dialog mezi žalobkyní a obhájcem se pak z těchto návodných a emocionálně zabarvených otázek těžko dostává ke konstruktivním tvrzením. Obě strany se dovolávají dobře znějících čísel vytržených z kontextu a své teze potvrzují stručnými a černobílými proklamacemi několika svědků. (V kombinaci s mírou teatrálnosti a ledabylým řemeslným zpracováním se tak výsledek nebezpečně přibližuje k dobře známým, emoce ždímajícím komerčním pořadům ze soudního prostředí.) Sice je několikrát zdůrazněno, že nesledujeme tradiční trestní řízení, nýbrž morální soud, ale veškerá polemika nad danými problémy zůstává redukovaná na přestřelku vyhraněných výroků, jejichž primární funkcí není podpořit konzistentní argumentační linii, ale udělat dojem na porotu za každou cenu. Proslovy údajných právnických profesionálů tedy připomínají spíše sofistikované emoční vyděračství a oni sami se proměňují v neživotné loutky jen důrazně odříkávající naučený text.

Morálka těch druhých

Vyostřeně kontrastní jsou i naznačené motivace a zázemí soupeřících právních zástupců – morálně příkladná žalobkyně vyměnila mocné lukrativní klienty za práci pro potřebné, její protivník oproti tomu spolupracuje „s hajzly, díky nimž má barák v Toskánsku“. Škoda, že veškeré náznaky morálního dilematu režisér eliminuje na krátký rozhovor žalobkyně s obhájcem a nepřenáší jej dále do soudní pře. Přestože je proces kategorizován jako čistě morální spor, problematika přesahující oblasti měřitelné číselnými údaji si do filmu už cestu nevybojovala. A přitom právě otázky týkající se etického cítění a vnitřní integrity politiků a jiných veřejně významných osobností debatu o revolučních ideálech a standardech rozpoutávají nejčastěji.

Podobně zarážející je i naprostá apolitičnost diskuse, během níž nepadne jiné jméno než obligátní Václav Havel, jímž se v patetických závěrečných řečech zaštiťují obě strany. Jedinou (tichou) Havlovou konkurencí se stává podobně symbolický portrét Tomáše Garrigua Masaryka shlížejícího ze stěny síně. Divadlo, jež se odehrává se před zraky těchto „prvních“ státníků, tak působí spíše jako scénka nespokojených dětí, které společně žalují rodičům se snahou svalit vinu na druhé. I v tomto případě se totiž konverzace dostává do bludného kruhu bez konce a začátku s opakujícími se výmluvami.

„Ano, systém sociální podpory není ideální, ale je lepší než před revolucí. Ano, nedosahujeme takové ekonomické úrovně jako státy, s nimiž jsme se chtěli srovnávat, ale je to lepší než před listopadem.“ A tak dále. Veškeré pádné připomínky ohledně nefungujícího systému tak končí smetené ze stolu hadrem svobody, jejíž hodnota zde spočívá v právu dělat chyby, nikoli v povinnosti podrobovat ji sebereflexi a kritickému myšlení. Na jakékoli námitky obhajoba a následně i porota pohlíží jako na nevděčnost a neúctu vůči odkazu revolučního étosu. Jako by se autoři, jejich protagonisté i autentičtí porotci báli, že budou nařčeni z cynismu a nihilismu, protože kritizovat dnešní stav společnosti zřejmě znamená popírat uplynulých třicet let a nazývat je promarněným časem.

Foto Česká televize

Třicet let tiché kolektivní viny

Paradoxně jediným bodem, který není jednohlasně zavržen jako přehnaný požadavek, se stává věc životního prostředí. Pouze v tomto ohledu dokázaly porota a následně i soud připustit, že zde existuje reálný problém, který se při obnovování státu podcenil a jemuž neupírají aktuální statut. Přísliby Občanského fóra staré několik desítek let totiž střídmě nabádají k tomu, co i dnes budí vášnivé debaty: „Jsme si vědomi, že to bude spojeno s oběťmi, které se dotknou každého z nás. To vše vyžaduje změnu hierarchie hodnot a životního stylu.“

Sedláček tak vytváří hybrid nejen žánrový, ale především argumentační. Obviňuje všechny spoluobčany z nenaplnění cílů svobodné třicetiletky, zároveň však vágně namítá, že ještě nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Nechává aktéry procesu, aby teatrálně mávali revolučními hesly a poloprázdnými symboly a současně se oháněli číselnými údaji a ekonomickými ukazateli. Rozhodovací moc přenechává porotě jako reprezentativnímu vzorku společnosti, kterou ovšem tvoří (na rozdíl od předvolávaných svědků) poměrně homogenní skupina lidí se stabilním kulturním či sociálním kapitálem. Není příliš překvapivé, že v komisi převažují starší muži a porevoluční generace zůstává skoro není nezastoupena. Jak relevantní pak může být rozsudek, který dle slov soudce dokládá rozpolcenost naší společnosti vedví?

Možná nakonec není fatálně rozdělena Česká republika, ale režisérova koncepce oscilující mezi ostrou osobní kritikou současných poměrů a rádoby objektivním odstupem za účelem pravdivé výpovědní hodnoty, jenž však tvůrce vyvléká z odpovědnosti a definitivně boří pilíře kolektivní viny. Nemáme vítěze ani poražené, obžalované ani odsouzené, vinu ani trest. Možnost svobodně diskutovat o tom, co jsme možná udělali špatně, nám zkrátka musí stačit. A změn se zřejmě dočkáme až s příchodem blanických rytířů.

Autorka je publicistka a studentka FF UK.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies