Foto MPSV ČR
Sociální dávky – sousloví, které se během uplynulých deseti let v českém veřejném prostoru objevilo nespočetněkrát. Také o parazitismu těch, kteří je pobírají, slýcháme takřka neustále – a to ačkoliv většina z peněz, které stát vyplácí, je určena seniorům nebo lidem na rodičovské dovolené. Na snaze vymýtit jejich „zneužívání“ si politickou kariéru postavil nejeden politik a těžko by se v české politické debatě našlo jiné téma, které tak rezonuje napříč společností. Představa, že se chudí lidé nejlépe disciplinují skrz represe a přísnější dohled, se stala pevnou součástí naší kultury. Nejlíp se prostě nadává na ty, kteří jsou na tom ještě hůř než většinově chudí obyvatelé a obyvatelky Česka. Příležitost, jak se svést na vlně fetišizace práce, ať už je jakkoliv ponižující či podhodnocená, a represích proti chudým si našla i sociálnědemokratická ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová. Ačkoliv výdaje na dávky za poslední roky klesají, už několik měsíců hledá cestu, jak poslední torza sociálního stát ještě více osekat. Ideálním terčem se pro ni a pro celou vládu staly dávky na bydlení: výdaj, který drží nad vodou statisíce domácností a který je jednou z posledních hrází před ještě brutálnějšími dopady krize bydlení u nás.
Problém jsou ti nahoře, ne ti dole
Je celkem známá věc, že premiér vlády Andrej Babiš na Maláčovou dlouhodobě tlačí. Jak by taky ne: mezi lidmi oblíbená ministryně se na rozdíl od většiny předchozích sociálnědemokratických úředníků nebojí hlásit nejen o slovo, ale hlavně o úspěch. Opakovaně zdůrazňuje nutnost větší podpory rodinám a důchodcům, což jsou z politického hlediska ty nejvděčnější skupiny voličů. Kdo by nechtěl, aby se měli dobře lidé s malými dětmi a ti, kteří si po letech dřiny konečně můžou dopřát „podzimu života“? Černými ovcemi v systému, tak silně založeném na principu trestání a individualizaci chyb, zůstávají nezaměstnaní. A právě na ně chce Maláčová uplatňovat ještě přísnější pravidla, než na ostatní.
Fakt, že je u nás tolik lidí závislých na pomoci státu v jedné z nejzákladnějších oblastní lidského života, odkazuje hlavně k problematice nízkých mezd a nedostupného bydlení.
Nově by ti, kteří z různých důvodů odmítnou místo nabízené Úřadem práce nebo do práce nenastoupí ve smluveném termínu či s úřadem prostě nespolupracují, měli přijít o příspěvek na bydlení i o příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení. Stát si od toho prý slibuje obří úspory. Podle Víta Lesáka z Platformy pro sociální bydlení je však tento návrh destruktivní: „Už dnes fungují docela přísné sankce, které postihují desetitisíce lidí: snížení příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení na půl roku. To je obrovský problém, zvlášť když jsou v rodině děti a tento zásah může způsobit destabilizaci bydlení nebo hlad.“
Lesák navíc upozorňuje na to, že takto restriktivní opatření nemají žádný aktivizační efekt, ale působí jen destruktivně, protože se postižení nebudou mít čeho zachytit. „Pokud to má mít odstrašující efekt, tak tvůrci asi neznají realitu – lidé chybují spíše v bezvýchodných situacích, ne úmyslně. Malé zaváhání je potrestáno několikanásobně a místo Maláčovou tolik zmiňované trampolíny to bude fungovat jako propadliště na úplné sociální dno,“ varuje Lesák. V podobném duchu se vyjadřuje i pirátský radní Magistrátu hlavního města Prahy Adam Zábranský, který má v gesci právě bydlení. „Vyřazení neřeší velmi podstatnou otázku: co se s těmi lidmi dál stane?“ uvedl Zábranský pro Hospodářské noviny. Lesák mimoto dodává, že se tento návrh projednával na nově zřízené komisi MPSV se zástupci obcí, resortů a odborníků z neziskových organizací a že zde padla i řada opravdu pozitivních opatření: potřeba komplexní podpory dostupného nájemního bydlení v obcích či lepší strukturální podpora nejpostiženějších obcí přes systémové financování. „Ačkoliv na těchto plánech panovala – na rozdíl od navýšení represe pro nezaměstnané – opravdová shoda, ministryně je nikterak nepromuje.“
Být chudý se nevyplácí
Agresivita plánovaných změn je svým způsobem zarážející. Ano, stát vydává na dávky na bydlení velké objemy peněz. Na příspěvek a doplatek odešlo loni ze státní kasy téměř deset miliard korun. Jenže problém vyplácení dávek nesouvisí přímo s těmi, kdo o ně žádají. Fakt, že je u nás tolik lidí závislých na pomoci státu v jedné z nejzákladnějších oblastní lidského života, odkazuje hlavně k problematice nízkých mezd a nedostupného bydlení, ne k tomu, že v době nízké nezaměstnanosti jsou tu lidé, kteří z různých důvodů nechtějí pracovat tam, kde jim to Úřady práce určují. Nezřídka se navíc děje, že jsou ti nejohroženější posíláni do podhodnocených prací, že zaměstnavatelé na Úřady práce spoléhají a využívají je jako pracovní agentury na dohazování levné pracovní síly. Svým způsobem se tak dá říct, že existence dávek na bydlení zneužívají hlavně pronajímatelé bytů a vykořisťující zaměstnavatelé. Těm ale samozřejmě nikdy žádné sankce hrozit nebudou, útočit na ně je totiž politicky riskantní, už jen proto, že se na rozdíl od lidí na okraji můžou bránit.
Ministryně je naivní a vlastně i zaslepená, jestliže předpokládá, že lidé, kteří bývají často zatíženi exekucemi a pro které je každý den další nedůstojnou bitvou o přežití, nastoupí do práce, jež je nejen neuživí, ale ještě může – kvůli umenšení dávek na bydlení – prohloubit jejich chudobu. Problémy těch nejchudších se nevyřeší tím, že začnou pracovat ve špatných pracích a nic jiného se v jejich životech nezmění. Pokud chce Maláčová umenšovat výdaje na dávky na bydlení, měla by začít přesně z opačného konce. Namísto trestání už tak deklasovaných lidí by si měla posvítit na ty nahoře, kteří na tomto systému bohatnou, a k tomu prosazovat kvalitní dostupné bydlení, tlačit na rychlé navyšování minimální mzdy a mezd obecně, žádat lepší pracovní podmínky a také jednodušší oddlužení lidí v exekucích. Neochota části lidí pracovat totiž úzce souvisí především s těmito fenomény, a to žádná tvrdá penalizace nezlepší. Jana Maláčová to ale neví, protože realitu těch dole nezná a zjevně se o ni nezajímá. Mylně si myslí, že jí opravdu spravedlivá sociální politika nemůže přinést tolik chtěnou popularitu, a tak se radši – stejně jako ultrapravicoví politici – snaží těžit z rozdělování společnosti a prohlubování vzájemné nenávisti. Smutné je, že tím lidi, kteří jsou už teď v těžké situaci, dostává do životního ohrožení.
Autorka je redaktorka Alarmu.