Foto: Nakladatelství Academia / Židovské muzeum v Praze
Studium holokaustu v českých zemích je zdánlivě uzavřené téma, kterému se věnuje poměrně malý počet badatelů a badatelek. Studie Wolfa Grunera Pronásledování Židů v Protektorátu Čechy a Morava, která vyšla v letošním roce v českém překladu v nakladatelství Academia, narušuje některé zažité interpretační vzorce a klade inspirativní otázky. V mnoha ohledech však zůstává pouze v deklarativní rovině. Předkládá totiž závěrečnou syntézu v situaci, kdy chybí detailní regionálně zaměřené studie.
Pokračování předokupační politiky
Gruner si klade za cíl prolomit ustálený výklad průběhu nacistické perzekuce, ve kterém protižidovská nařízení přicházejí výhradně zvenčí, z mocenského centra v Berlíně, a na okupované území jsou pouze aplikována. Proto se snaží představu jednostranného pohybu z centra na periferii doplnit o opačnou dynamiku. Dokládá, že některá represivní opatření pocházející z Protektorátu byla posléze aplikována i v Říši. Příkladem je zavedení povinného označování Židů žlutou hvězdou v roce 1941.
Nedostatky práce jsou poměrně snadno napadnutelné a může se stát, že spolu s nimi bude konzervativní částí historické obce zavržen i autorův inspirativní badatelský přístup.
Autor se zaměřuje na vlastní iniciativu místních orgánů, jako byly obecní samosprávy, policejní ředitelství, ale i ministři protektorátní vlády. Dokazuje, že některá protižidovská opatření nebyla zaváděna pod přímým tlakem nacistů, ale spíše se jednalo o pokračování protižidovské politiky započaté před okupací, v době tzv. druhé republiky. Tvrdí, že zatímco nacistické orgány se zpočátku soustředily na vyloučení Židů z hospodářství a na rozkrádání jejich majetku, česká strana se snažila hlavně o jejich segregaci a vyloučení z veřejného života. Některé předpisy jen sjednocovaly již probíhající diskriminační praxi, například zákazy vstupu Židů do veřejných prostor (restaurací, bazénů, parků, obchodů, škol atd.). Proces ghettoizace Židů začal v regionech. Když se v Praze teprve rozbíhalo vypovídání židovských nájemníků z bytů, v Mladé Boleslavi, Lysé či v Hořicích už nutila místní samospráva všechny zdejší židovské rodiny k sestěhování do několika domů nebo do starých továrních hal. Na radikalizaci protižidovské represe se tak souběžně podílely různé instituce.
Tezovité vyznění
Výklad postupuje chronologicky od první republiky do zavedení poválečného retribučního soudnictví. Kniha je členěna do krátkých, dvou až třístránkových kapitol věnovaných jednotlivým aspektům a fázím perzekuce, od nátlaku na emigraci (nejčastěji do Šanghaje či jižní Ameriky) přes první transporty do Niska u Lublinu v říjnu 1939 až po ghettoizaci a transporty do vyhlazovacích táborů. I přes přehlednou strukturu je kniha čtenářsky poměrně nepřístupná. Text je totiž značně přesycen faktografickými detaily, a to často i na úkor srozumitelnosti výkladu. Malý rozsah kapitol zároveň neumožňuje propracovanější argumentaci a kniha jako celek tak působí tezovitě. Autor sice přibližuje místní iniciativy perzekuce, nikoli však logiku jejich fungování, vnitřní rozpory, cíle či společenskou poptávku, která je zakládala. To je důsledkem naprosté závislosti práce na německojazyčných zdrojích. Přístup k českojazyčným pramenům by výkladu dodal potřebnou plasticitu.
Ve výkladu zároveň zůstává mnoho nejasností. Autor na jedné straně tvrdí, že násilné útoky českých a německých fašistů (například ničení synagog) vyvolávaly u většinového obyvatelstva odpor a uvádí četné příklady solidarity Čechů s obětmi protižidovské perzekuce, na druhé straně zároveň upozorňuje třeba na snahu masové nacionalistické organizace Národní souručenství o segregaci Židů (seznamy židovských podniků, návrhy na zavedení „definice Žida“ či na omezení občanských práv) či příklady kořistění na židovském majetku. Celkové zhodnocení vývoje vztahu většinové populace vůči židovským sousedům neposkytuje.
Pramennou základnu práce tvoří (někdy příliš doslovně přepisované) týdenní zprávy Židovské náboženské obce v Praze, zasílané na Eichmannovu Ústřednu pro židovské vystěhovalectví. Historie těchto dvou institucí a jejich nerovný vztah tvoří základ díla. Ústředna, zřízená v Praze v roce 1939 po vídeňském vzoru, tvořila hlavní orgán perzekuce. Dozorovala činnosti pražské Židovské obce, které byly podřízeny všechny ostatní židovské obce a spolky. Autor ukazuje vytrvalou snahu představitelů Židovské obce zlepšovat životní podmínky čím dál více okrádaných a segregovaných Židů. Stát na ni postupně přenášel další povinnosti, až na ní zcela záviselo sociální zabezpečení postihovaných Židů. Obětavé úsilí Židovské obce autor hodnotí pozitivně, příliš se ale nezabývá jejím zapojením do procesu perzekuce. Práce stovek zaměstnanců (od sepisování zabaveného majetku po vedení evidence Židů a lidí za ně považovaných) totiž připravovala administrativní zázemí perzekuce, jejíž obětí se v důsledku sami stali. Tuto přinejmenším nejednoznačnou roli Židovské obce autor opomíjí.
Poměrně malou pozornost Gruner věnuje tradičním výzkumným tématům, jako je internace Židů v Terezíně a následné transporty do dalších koncentračních táborů. Zabývá se spíše méně drastickými, a tedy i méně známými formami perzekuce, jako byl nátlak na emigraci či nucené pracovní nasazení. Tyto pasáže také tvoří nejsilnější místa práce. Gruner ukazuje, že využívání laciné (a stále častěji neplacené) pracovní síly Židů nepředstavuje pouze předstupeň deportací, ale vlastní oblast pronásledování, která probíhala současně s deportacemi. Otrockou práci Židů využívaly jak obecní samosprávy (třeba při odklízení sněhu), tak soukromé firmy. Autorova silná tvrzení jako „značný díl protižidovské politiky v Protektorátu tak byl určován na místě v Praze a na českém venkově“ je třeba vnímat právě v kontextu zaměření na „slabší“ formy perzekuce. O transportech do vyhlazovacích táborů pochopitelně Praha ani „český venkov“ nerozhodovaly. Podobné teze společně s nedostatečným rozlišováním termínu „český“ a „protektorátní“ a dílčími faktografickými chybami bohužel usnadňují kritiku vedenou z metodologicky konzervativních a politicky nacionalistických pozic.
Historie bez lidí
Jedním z Grunerových cílů je popsat způsoby, jakým čeští Židé reagovali na stoupající perzekuci. Tento příslib ale kniha nenaplňuje. Výklad sleduje především logiku institucí, pro perspektivu jedince a možnosti aktérského jednání příliš prostoru nezbývá. Důvodem je opět přednostní orientace na prameny úřední povahy. Jiné zdroje informací, jako publikované rozhovory s pamětníky či deníkové záznamy Petra Ginze, autor využívá zřídka a spíše ilustračně. V kapitolách zaměřených na židovský odpor se tak dozvídáme spíše o individuálních činech jako, jsou případy porušení diskriminačních nařízení, útěky či sebevraždy. Autorova definice odboje je totiž tak široká, že postihuje téměř všechny formy nonkonformního jednání. O možnostech kolektivního odporu (či faktorech, které jej znemožňovaly) se však příliš nedozvíme. Sporné je také zahrnutí činnosti Židů působících v různých odbojových organizacích. Otázkou zůstává, zda do odboje vstupovali jako Židé, nebo pro ně židovská identita nebyla tak podstatná (jako například u komunistických odbojářů) a nebyla jim spíše připsána nacistickými pronásledovateli. Grunerovi můžeme připsat k dobru pokus vyvážit poněkud dehumanizující řeč čísel a statistických údajů, která tvoří základ práce, důrazem na vlastní jednání obětí. Ve výsledku však kniha zůstává historií bez lidí a ti, o kterých píše, zůstávají objekty, nikoli aktéry.
Grunerova práce ukazuje průběh protižidovské perzekuce jako proměnlivý proces s předem nejistým výsledkem, do nějž se různou měrou zapojovala řada více či méně autonomních aktérů, kteří sledovali různé cíle a jednali z různých pohnutek. Bez pečlivého zaměření na jednotlivé lokální iniciativy pronásledování, formy společenské podpory či odporu, a především bez přístupu k českojazyčným pramenům však kniha působí příliš tezovitě. Nedostatky práce jsou poměrně snadno napadnutelné a obávám se, že společně s nimi bude konzervativní částí historické obce zavržen i autorův inspirativní badatelský přístup. Společně s čtenářsky nepřitažlivým provedením knihy tak klesá její potenciál obohatit společenskou diskusi o holokaustu a roli české společnosti v pronásledování Židů. Wolf Gruner klade řadu závažných otázek, nedává na ně ale uspokojivé odpovědi.
Autor je historik.