Fotbalový Západ dohání Východ. V rasismu

Rasismus na sportovních stadionech už není problémem pouze východní Evropy. Problémy řeší i samotná kolébka fotbalu a další západoevropské země.

„Takový fanoušek si myslí, že může přijít na zápas a rasisticky tam urážet někoho, kdo hraje fotbal. Je to hrozné a něco se s tím musí dělat. Nestačí jen zakázat takovému člověku fotbal. Každý musí mít zodpovědnost,“ postěžoval si renomovaný anglický televizní komentátor a bývalý fotbalista Manchesteru United Gary Neville. Reagoval na rasistický incident, který poznamenal manchesterské derby v anglické Premier League. Terčem nenávisti domácích fanoušků City se stali hráči konkurenčního United tmavé pleti. Na Jesseho Lingarda a Brazilce Freda házeli u rohového praporku mince, jeden z nich potom směrem k druhému jmenovanému napodoboval opičí skřeky.

Doba, kdy bylo fotbalové prostředí ze Západu dáváno kvůli své fanouškovské kultuře postsocialistickým státům za příklad hodný následování, se zdá být minulostí.

Zatímco celá anglická fotbalová komunita dala najevo své pohoršení a požadovala trest v podobě doživotního zákazu vstupu na stadion, Neville šel ke kořenu problému a ukázal na premiéra Borise Johnsona. „Posloucháte projev předsedy vlády, kde se mluví o migraci do této země a o lidech, kteří musí mít určitou úroveň. Tohle vytváří palivo. Za posledních několik let se to v této zemi zhoršilo, a nejen ve fotbale,“ prohlásil.

Návrat rasismu 

Anglie přitom dlouho platila za vzorový příklad, jak vyhnat rasismus z fotbalových stadionů. Zatímco v sedmdesátých a osmdesátých letech byly ochozy baštou chuligánského násilí a zcela nepokrytého rasismu vůči komukoli tmavé pleti, po radikální transformaci stadionů začátkem devadesátých let se zdálo, že extremismu definitivně odzvonilo. Nákladná přestavba změnila stadiony nejen z bezpečnostního hlediska, ale otřásla také třídní strukturou diváků samotných. Dělnickou třídu nahradila středostavovská buržoazie, která nehledala kmenovou identitu, ale jen zábavu na víkend.

V podobném duchu se proměnily i další fotbalové ligy v západní Evropě, takže za rasistickou výspu se (oprávněně) považoval už jen „civilizačně zaostalý“ bývalý východní blok. A stejně jako u dalších „východních“ společenských neduhů se předpokládalo, že dohnání Západu je jen otázkou času. Leč nestalo se. Měsíc starý zápas v Bulharsku ukázal, že rasistická extempore jsou na východě Evropy stále realitou. Hráči tmavé pleti z anglické reprezentace se o tom přesvědčili na vlastní kůži, když je bulharští diváci bezuzdně rasisticky uráželi, házeli na hřiště předměty, a navrch si před televizními kamerami s radostí zahajlovali.

Vývoj v Anglii začíná dávat za pravdu těm prognózám, které místo o dohánění „vyspělého“ Západu „zaostalým“ Východem mluví o tendenci zcela opačné. Nástup nacionalismu a krajní pravice ukazují, že v tomto ohledu spíše Západ dohání Východ. Doba, kdy bylo fotbalové prostředí ze Západu dáváno kvůli své fanouškovské kultuře postsocialistickým státům za příklad hodný následování, se zdá být minulostí. Potíže s rasismem na stadionech mají i další země s elitními fotbalovými soutěžemi.

Italský „černý pátek“

Hned ve čtyřech úvodních kolech italské ligy se minimálně tři hráči – Romelu Lukaku z Interu Milán, Franck Kessié z AC Milán a Dalbert Henrique z Fiorentiny stali terčem rasistických pokřiků. Navíc policie ani fotbalový svaz na incidenty nereagovaly snahou o potrestání. Hůř dopadl televizní komentátor Luciano Passirani, který letos v září svoji chválu belgického útočníka Lukaka zakončil slovy: „Když jde jeden na jednoho, jste mrtvý, povalí vás na zem. Nezbývá, než mu hodit deset banánů, ať má co jíst.“ Režisér pořadu se vzápětí divákům omluvil a oznámil, že Passirani se na jejich stanici už neobjeví. Dalším výmluvným příkladem je obálka sportovního deníku Corierre dello Sport, která lákala na šlágr kola mezi Interem Milán a AS Řím fotkou Lukaka a Chrise Smallinga s titulkem „Černý pátek“.

Normalizace rasismu na Apeninském poloostrově není ničím novým, mediální výstupy z poslední doby pouze představují stupňování útoků, kterým lidé tmavé pleti čelí nejen na hřištích. Protiimigrantská rétorika, z níž čerpají svůj politický úspěch lidé jako Matteo Salvini, pomáhá etablovat rasismus a xenofobii do normální diskuse a veřejného prostoru. Právě fanoušek AC Milán Salvini ještě v roli ministra vnitra oponoval snaze trestat rasistické bučení na hráče. Ukončení zápasu z takových důvodů dokonce označil za vtip.

Italský fotbal dlouhodobě čelí nejen symbolické agresi ze strany rasistických ultras, kteří jsou tolerovanou součástí tamního prostředí. Málokdo projeví odvahu tyto potíže vůbec pojmenovat, jako to udělal na konci loňského roku renomovaný kouč klubu SSC Neapol  Carlo Ancelotti, který pohrozil, že v případě opakování rasistických útoků jeho svěřenci odejdou ze hřiště. Reagoval na neochotu rozhodčího alespoň přerušit zápas s AC Milan, během nějž diváci rasisticky uráželi senegalského obránce Kalidoua Koulibalyho.

Postupné pronikání rasismu trápí i další ligové soutěže západní Evropy. V německé Bundeslize kvůli obvinění z rasismu odstoupil z funkce šéfa klubu Schalke 04 Clemens Tönnies. Na tiskové konferenci v Paderbornu navrhoval jako ekologické opatření stavět v Africe elektrárny: „Pak by Afričané přestali kácet stromy a dělat děti, když je tma.“ Ve Francii dominující PSG zase čelí obvinění z toho, že si vybíralo mladé hráče na základě jejich etnického původu. Katarský majitel navíc v poslední době začal podporovat rasismem proslulé ultras, protože pařížský klub trpí v domácím prostředí poměrně vlažnou atmosférou.

Normalizace nenávisti

Prubířským kamenem ohledně rasismu na fotbalových stadionech ale zůstává nejasná hranice, co lze považovat za pouhou fanouškovskou živelnost a co za etnicky motivovanou nenávist. Relativizace může nabýt až bizarních rozměrů, jako když fanoušci Interu Milán hájí opičí skřeky diváků v Cagliari proti Lukakemu tím, že se jednalo o „italský způsob, jak vyjádřit respekt a úctu“. Zatímco napodobování opic či házení banánů dokážou relativizovat snad jen členové Curva Norda, neustálý pískot směřovaný na jednoho hráče už se vyhodnocuje hůř. Fanoušci se často hájí tím, že nenávistné projevy vůči danému hráči nesouvisejí s jeho barvou kůže, ale s jeho gesty během hry, kterými vyprovokuje diváky.

Podobným způsobem právě Lukakeho častovali nedávno i fanoušci Slavie. Během domácího zápasu v Lize mistrů sice pískali na všechny hráče Interu, na belgického forvarda pískot vždy znatelně zesílil. Skandování „Lukaku, ty jsi hovado!“ zase obhajovali jako reakci na jeho provokativní přiložení ruky k uchu po vstřelené brance. Sám hráč si po utkání na slávistický rasismus výslovně postěžoval médiím. I když by bylo možné vnímat to jako pochopitelnou přecitlivělost, tvrdé jádro fanoušků sešívaných se projevu rasismu taky neštítí. Letos na jaře se při výjezdu v Liberci dosyta vyřádili, když na brankáře domácích Filipa Nguyena pořvávali „M45, ale bez koriandru“.

Leckdo by se mohl chlácholit, že takový druh kreativního rasismu je slabým odvarem ve srovnání s potížemi, které se řeší v sousedním Slovensku. Bratislavský Slovan musel odehrát dvě podzimní utkání v Evropské lize bez dospělých diváků, protože v duelu proti PAOK Soluň nadávali řeckým fotbalistům do cigánů. Nemohl se tak naplno využít nově modernizovaný stadion na Tehelném poli, jehož slavnostní otevření v březnu provázelo rasistické hučení na Myenta Abenu z Republiky Surinam. Aby toho nebylo málo, výjimečný okamžik si někteří zpestřili i hajlováním. Nacistický pozdrav má mimochodem v oblibě i šéf bratislavského klubu Ivan Kmotrík mladší, jak ukázal při květnovém zisku domácího poháru.

Jenže české prostředí na tom není zase o tolik lépe. Francouzský fotbalista Rio Mavuba otevřeně popsal, jak se kvůli rasistickým sparťanským fanouškům odmítal účastnit pozápasových děkovaček. Trenér Vlastimil Petržela zase na jaře minulého roku mluvil o „černochově hrubé chybě“, když si nebyl schopen vzpomenout na jméno vlastního hráče.  Vrcholem českého fotbalového rasismu se ale stalo zproštění viny útočníků z řad fanoušků Sigmy Olomouc, kteří před dvěma roky napadli v pražské tramvaji programátora původem z Afriky. Rasistické urážky, fyzický útok ani vymačkání citronu na hlavu nestály nikomu v přeplněné tramvaji za dostatečné svědectví vůči trojici obviněných, z nichž jeden má více než blízko k neonacismu. Ticho po pěšině ze strany vrcholných fotbalových orgánů a politiků jen podtrhlo nebezpečnou toleranci chování, které v nejvíce diverzifikovaném sportu na světě bohužel zase nachází své pevné místo. Nikoli politickým špičkám navzdory, ale především jejich zásluhou.

Autor je sociolog sportu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies