Jmenuju se Dolemite: Filmový návrat Eddieho Murphyho se špetkou undergroundu

Z nového snímku Netflixu se zdánlivě odepsanou superstar se můžete leccos dovědět o blaxploitation filmech. Většinu si ale stejně budete muset nastudovat sami.

Film Jmenuju se Dolemite bude lidi zajímat ze dvou důvodů. Některé zaujme účast odkvétajících afroamerických hereckých hvězd, jako je Eddie Murphy a Wesley Snipes, jiné zase ústřední postava životopisného snímku, komik a filmař Rudy Ray Moore a jeho návaznost na etnický filmový proud Ameriky sedmdesátých let označovaný jako blaxploitation movies. Spokojenější budou spíš ti první.

Autoři vsadili na oblibu filmů o kultovních mašíblech světové kinematografie, jejichž vůle něco vytvořit výrazně převyšovala jejich schopnosti. Což není vůči Rudymu Rayovi Moorovi příliš spravedlivé.

Blaxploitation filmy šedesátých a sedmdesátých let určitě znamenaly jistý posun ve vnímání Afroameričanů v mainstreamové filmové produkci. Především však byly komerčním kalkulem Hollywoodu. Ten díky filmům zcela vědomě zaměřeným na jasně danou skupinu diváků získal cílovku, která v té době moc důvodů k chození do kina neměla. Blaxploitation filmy měly nabídnout postavy, s nimiž by se Afroameričané mohli ztotožnit – a nečinily tak (až na výjimky) prostřednictvím avantgardních a intelektuálních počinů, ale spíš skrze prosté kopie mainstreamových filmových titulů ve škále od romantického filmu přes akční trhák a detektivku až po horor.

Kromě černých Draculů však vznikaly i postavy, které v popkultuře žily vlastním životem. Jedním z nich byl (vedle u nás známějšího Shafta) také Dolemite amerického stand-up komika Rudyho Raye Moora. Tuto postavu zpopularizoval Moore ve svých stand-up vystoupeních, vydávaných i na gramofonových deskách. Dolemite však vznikl už jako postava městských legend Afroameričanů: byl to hrdina obhroublých a poněkud machistických historek, které se vykládaly mezi lidmi na ulici, v hospodách a undergroundových klubech. Moore mýtus šikovně adoptoval a vytvořil z něj postavu s jasnějšími konturami, kterou zpopularizoval nejdřív ve svých vystoupeních a na gramodeskách a později také ve svém prvním filmu Dolemite z roku 1975.

Namísto vážně pojatého hrdiny nabídl silně nadsazenou akční zábavu, která dala Afroameričanům to, co podle něj chtěli ve filmech vidět. Kromě neporazitelného černého hrdiny to podle něj byly „sprosťárny, násilí a kozy“. Jeho filmy tak byly nejen součástí blaxploitation vlny, ale zároveň komentářem k jejím vážně míněným, ale mnohdy směšně vyznívajícím hrdinům. Moorovy filmové postavy si na realitu nehrály, což ale neznamenalo, že by nebyly „živé“ – jejich projev Moore vybrousil na stovkách živých vystoupení v klubech. Hlášky a unikátní filmový styl o mnoho let později nadchnul Quentina Tarantina, který k Moorovi v několika svých filmech odkazuje. Postava Dolemita se díky skvělým tržbám v kinech stala nakonec jedním z největších komerčních úspěchů blaxploitation vlny.

Crowd pleaser se známými herci

Životopisný film Jmenuju se Dolemite (Dolemite is my name) režiséra Craiga Brewera se však tento složitý příběh rozhodl odvyprávět velmi zjednodušeným způsobem. Autoři scénáře Larry Karaszewski a Scott Alexander se rozhodli napasovat Moorův život do šablony svého dřívějšího úspěšného filmu Ed Wood (1994). Vsadili na diváckou oblibu filmů o kultovních mašíblech světové kinematografie, jejichž vůle něco vytvořit výrazně převyšovala jejich schopnosti. Což není vůči Rudymu Rayovi Moorovi příliš spravedlivé.

Brewerovi se nepodařilo ani vybudovat svébytnou poetiku jako třeba Timu Burtonovi v Edu Woodovi. Film pojal jako hřejivou mainstreamovou komedii, kde herecky excelují nečekaně uměřený Eddie Murphy, který tentokrát dokázal skvěle zahrát postavu, aniž by stále upozorňoval na toho, kdo ji hraje, a mile připitomělý Wesley Snipes, dokazující, že je ho pro béčkové akční filmy škoda. Oba herci se tu objevují možná ve svých životních rolích. Především díky nim je Dolemite funkční komedií, která vám rozsvítí jedno odpoledne, ale druhý den už si na ni nevzpomenete.

Jako životopisný film, který by vysvětlil něco z dobového kontextu filmového proudu blaxploitation, však Jmenuju se Dolemite selhává. Připomíná to situaci, ve které očekáváte domácí limonádu s unikátní a rafinovanou chutí, ale hostitel vás zklame coca-colou – i když vychlazenou, s kostkami ledu a v pěkné skleničce.

Autor je publicista.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies