Relativní vzduchoprázdno hollywoodských vesmírných oper před několika lety okysličila zpráva, že společnost Disney plánuje oživit značku Star Wars a mezi hvězdy znovu vyslat původní herecký ansámbl v čele s Carrie Fisher, Harrisonem Fordem a Markem Hamillem. V popředí s úspěšnou producentkou Kathleen Kennedy a filmovým restaurátorem J. J. Abramsem se studio pokusilo definitivně uzavřít kroniku rodu Skywalkerů. O necelých pět let později a pěti nových filmech se tak ocitáme na konci nejen této odvážné resuscitace, ale především více než čtyřicetiletého odkazu George Lucase. A málokterá fanouškovská základna je tak rozdělená jako milovníci galaktických dobrodružství rytířů Jedi. Jenže tento spor je o něco komplikovanější než střet temné a světlé strany Síly. Po opatrném optimismu vyvolaném sedmou epizodou Síla probouzí (2015), dvou spin-offech a extrémně rozporuplném Posledním z Jediů (2017) přichází neméně problematické finále.
Po vlně fanouškovské nevole a nespočtu absurdních petic za odstranění osmé epizody Riana Johnsona z kánonu se na režijní pozici vrací král nerdovské nostalgie J. J. Abrams. Jeho návrat působí především jako ústupek zahlazující ostré hrany předchozího dílu, relativně neúspěšného Sola (2018) i vyhazovu původního autora deváté epizody Colina Trevorrowa. Vzestup Skywalkera je ale vším, jen ne bezproblémovým ukončením galaktické ságy. Naopak její už tak složitý život pod Disneym ještě více komplikuje.
Dotčení esencialisté
Výchozí pozice nejnovější trilogie byla křivolaká, protože Disney řadě diváků konotuje především penězchtivý korporát produkující tvorbu zaměřenou na mladší diváky.To jsou dvě roviny, které dokonale spojovala už trilogie z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Jenže Star Wars jako by nebyly pouze transmediální značkou, ale nepopsatelným fenoménem, jenž populární kulturou prorostl tak, až se z něj stalo bezmála svaté písmo, které hájí hlasitá skupina esencialistů a puristů. Každý další díl chápou jako parazita, přičemž v podobné pozici jsou i Lucasovy prequely z počátku nového tisíciletí. Nabízí se pak otázka, co je onou esencí Star Wars, že Poslednímu z Jediů, potažmo celé nové trilogii uniká? Byly původní filmy čirou a upřímnou – zde můžeme dosadit libovolně prázdné adjektivum – zábavou? Kultem? Přetvořil ho Disney v pečlivě vyvinutý produkt, sloužící k rychlé spotřebě?
Ano, jen to není nutně negativum. Naopak, jde o jednu z klíčových rovin populárního umění a úplně stejně fungoval koncept Nové naděje či jejích pokračování. Hvězdné války jsou v první i poslední řadě značkou a žádná její podoba není nadřazena podobě další. Stejný vztah mohou mít rozdílné generace ke každé z trilogií, přičemž rozhodně nejsou hierarchizované na základě přítomnosti nějakého typu neuchopitelného vnitřního a estetického nastavení. Dokonce mezi sebou vytvářely pnutí způsobené sveřepým autorským přístupem, když Lucas bořil očekávání fanoušků brilantními žánrovými experimenty v epizodách I až III nebo „deformoval“ jejich vzpomínky aktualizováním digitálních triků původních filmů. Hvězdné války se vždy dívaly především kupředu, a proto je vývoj posledních tří dílů tak absurdní.
Z promyšleného souboje se sebou samým se stává vypravěčská berlička, jež podepírá už tak nemohoucí systém.
Síla se probouzí poměrně logicky a nevinně exploatovala původní látku, aby nové generaci fanoušků replikovala jim vzdálená dobrodružství a současně nostalgicky ukojila ty starší. Popkulturní vampýr J. J. Abrams byl spolehlivý v promyšlených restartech, protože jeho hra s konceptem MacGuffinu už oživila špionskou Mission: Impossible 3 (2006) poté, co ji do stavu klinické smrti přivedl John Woo, ale dokonce citlivě oprášil warpový pohon ve Star Treku (2009). Poté přišel Rian Johnson a nastal radikální zlom – namísto teskného vzpomínání hleděl do budoucnosti, revidoval pravidla série a aktualizoval její tematickou rovinu, zatímco restrukturalizoval centrální vztahy tak, aby se oprostil od tíhy minulosti.
Rekontextualizace Kurosawy
Odsuzovaný a silně konceptuální Poslední z Jediů roztříštil divácká očekávání jako rebelské speedery povrch solné planety Crait a v kritických reflexích zatím platí za filmařsky nejpromyšlenější díl nové série. Johnson se osvobodil od povrchní nostalgie a zamířil směrem k původním zdrojům George Lucase – epizodickým seriálovým narativům raných dobrodružných filmů, žánrové literatuře z první poloviny dvacátého století a hlavně k filmům Akiry Kurosawy. Jestli Novou naději chápeme jako promyšlenou hru se Třemi cizinci ve skryté pevnosti (1958) a další japonskou tvorbou, Poslední z Jediů explicitně rekontextualizuje jak tematické, tak vizuální motivy ze snímků jako Rašómon (1950), Kagemuša (1980) nebo Ran (1985).
I dva samostatné filmy ze světa Star Wars měly složitý start. Snímek Solo: Star Wars Story se studiu rozpadl pod rukama, přesto však zůstává fascinující v kadenci, s jakou mění vedlejší postavy, žánry a narativní schémata, zatímco Rogue One (2016) nabídl bezmála geniální demytizaci rebelů v inspirativním válečném filmu, jenž si hrál s východisky Tuctu špinavců (1967). Disneyovská pokračování tak jsou zdařilé fascinující filmařské experimenty ve chvíli, kdy unikají povrchnímu bažení po nadbíhavé nostalgii k sofistikovaným experimentům s původními vlivy.
Proto je zarážející, s jakým konceptem Vzestup Skywalkera přichází. Abramsův tým cestu k novým časům zabrzdí, aby se vrátil o několik parseků zpátky k nostalgické a zoufale neinspirativní rekapitulaci. Galaxie už nepatří novým hrdinům, ti se totiž stávají (někdy doslova) loutkami těch starých a rozhodně nejde o vztah mistra a učedníka, ale spíše o korporátní podřízenost. Není nutně špatné, když je film produktem. Problém přichází v okamžiku, kdy je produktem nezajímavým, ba nefunkčním, takže přestává být podmanivou či inspirativní audiovizuální zkušeností. Přesně taková je bohužel devátá epizoda.
Revidování revize
Zhruba rok po událostech Posledního z Jediů se galaxií šíří informace o návratu legendárního Palpatina, ústředního antagonisty prvních dvou trilogií. V mlhách nezmapovaných území zvládl vybudovat bezkonkurenční flotilu, schopnou zničit libovolnou planetu, a spolu s Renem (Adam Driver) chce k temné straně Síly zlákat protagonistku Rey (Daisy Ridley). Ta se mezitím snaží s bývalým stormtrooperem Finnem (John Boyega) a pilotem Poem (Oscar Isaac) Palpatina vypátrat a porazit. Vzestup Skywalkera přichází se spoustou – mnohdy nemotivovaných – zvratů, jimiž se snaží napravit „chyby“ svého předchůdce. Podivně udobřovací rituál nabývá až fantaskně absurdních rozměrů nejen ve své kadenci, ale i v drzosti vůči osmému filmu. Ta vychází na povrch asi nejvýrazněji v odhalení rodičů Rey, jímž přepíše nejen narativní rovinu Johnsonova scénáře, ale především jeho tematické vyznění.
Když Kylo Ren před dvěma lety zaútočil na hrdinku slovy, že její rodiče byli zbyteční a špinaví alkoholici, Hvězdné války ve svém světě najednou vytvořily dosud neviděnou formu hrdinství. Už totiž nebylo privilegiem, nenáleželo jen rodu Skywalkerů nebo Solů. Jak ostatně doplnil dojemný epilog, naděje existuje i na těch nejtemnějších místech a může přijít odkudkoli. Tuto významovou rovinu Vzestup Skywalkera ve své podbízivosti obludně deformuje, aby Rey zasadil mezi dva nejdůležitější rody předaleké galaxie. Ačkoli ve filmu zazní věta, že některé věci jsou silnější než krev, opak je pravda – Rey už není nikým. Je součástí privilegované tradice. Podobně funguje moment, kdy mladí protagonisté Posledního z Jediů nejsou schopni získat spojence proti Prvnímu řádu. Nyní k tomu stačí „starý pardál“ Lando Calrissian a lidé jej následují. Každý krok kupředu jako by Abramsův tým negoval světelným poskokem zpátky.
Povrchní návrat domů
Mnohdy nejde o návrat produktivní, protože Vzestupu Skywalkera chybí nuancovanost původních snímků. Nemyslím nutně stylistické vlivy, ale především práci s navracejícími se motivy, jež se nejlépe odráží v možnostech Síly. A to především na určitém typu entit – duchů, v angličtině známých jako „force ghosts“. Ti v Lucasových filmech zastávají poměrně specifické funkce spojené s morální integritou hlavní postavy. Obi-Wan Kenobi se po své smrti stává hlasem v hlavě Lukea Skywalkera, ale rozhodně neplní jednorozměrnou funkci. Je upomínkou a fantomem, k němuž by měl hrdina aspirovat. Nedává konkrétní rady či rozkazy, ale připomíná morální rozměr kódu rytířů Jedi. Chápat ho jako „ducha“ znamená redukovat onu prchlivou manifestaci hodnotového řádu hlavní postavy. Yoda je v Posledním z Jediů brilantní reminiscencí tohoto jemného přístupu, zatímco Vzestup Skywalkera duchy transformuje do konkrétních fyzických entit, jež rozkazují nebo doslova uchopují vývoj narativu. Nejsou morálními fantomy, ale narativními funkcemi, které řeší dílčí problém. Z promyšleného souboje se sebou samým se stává vypravěčská berlička, jež podepírá už tak nemohoucí systém.
Směřování k doslovnosti zosobňuje i Palpatinovo zmrtvýchvstání. V prequelové trilogii vypráví padouch Anakinovi příběh o pánovi ze Sithu jménem Darth Plagueis, který se naučil pomocí Síly stírat hranice mezi životem a smrtí. V Lucasově pojetí nešlo o doslovné oživení, ale o rétorickou techniku pro přilákání pochybujícího rytíře na temnou stranu. Anakin byl totiž obklopen smrtí, nebezpečím a hrozivými vizemi. Argumentační hru mění Vzestup Skywalkera na konkrétní schopnost, přičemž ztrácí svou rétorickou svůdnost i působivost. Unikavý a kolektivní konstrukt Síly se stává sérií individuálních cirkusových triků, které ve svých silnějších momentech připomínají přepjatost romantických momentů druhé epizody.
Obyčejná cesta za neobyčejnými předměty
Vzestup Skywalkera nabízí ještě jednu poměrně paradoxní rovinu, a to ve svém narativním uspořádání. Abrams je známý jako poměrně obratný vypravěč, obezřetně manipulující s diváckými očekáváními a důmyslně podvracející koncepty typu MacGuffinu. Proto je zarážející, že drtivá část deváté epizody stojí na pronásledování jakýchsi předmětů, které hrdiny pustí k předmětům dalším, přičemž tato kumulace objektů vede k jedné hlavní konfrontaci a ničemu jinému. Je vlastně zajímavé, že ačkoli Star Wars vždy vzdávaly hold brakovým příběhům, až Vzestup Skywalkera z nich brakový příběh opravdu udělal.
Jednotlivá prostředí jsou tak spojena poměrně jednoduchým způsobem na základě prostých přesunů za předmětem zájmu. Snímek Síla se probouzí trpěl podobným problémem, ten se však projevoval na konci scén. Abrams mnohdy jako by nevěděl, jak dialog ukončit, a proto přišel výbuch nebo varovné pípání přesouvající naši pozornost jinam.
V rovině stylu Vzestup Skywalkera naplňuje to, co se od blockbusteru očekává, ale nic víc. Vizuální ozvláštnění Riana Johnsona a jeho kameramana Stevea Yedlina jsou nahrazena poměrně ubíjejícím, avšak vždy přehledným zprostředkováním prostorových vztahů. Jen divák nesmí očekávat nikterak promyšlené kompozice, systematickou práci s barvou nebo pohybem uvnitř rámu. V rovině pestrých prostředí film nezklame – planety jako Exegol, Kijimi nebo Passanna jsou nádherné. I když jde o variace již představených světů.
Z vesmíru na Zemi
Je také důležité zmínit, jakých významů nabývá přepisování událostí osmé epizody ve vztahu k množství toxických výtek před dvěma lety. I Návrat Jediho (1983) ve svých úvodních čtyřiceti minutách uzavíral problémy vytvořené předchozím filmem. Avšak tato otevřená vlákna – Han Solo zajatý Jabbou Huttem a Luke bez meče i ruky – se svázala bez přepsání událostí minulých. Byla východiskem pro prašné dobrodružství v písečných dunách planety Tatooine, ukončené brilantní akční sekvencí na vznášedlech. Vzestup Skywalkera nejenže řeší otázky načaté v Posledním z Jediů, ale výrazně přepisuje množství původních událostí. Reformuluje dva roky staré promluvy, a proto působí hlavně jako nadbíhavá snaha zavděčit se těm, kteří předchozím dílem opovrhovali.
Jenže ve chvíli, kdy tento přepis zapojíme do mimotextových souvislostí, stane se ještě problematičtějším. Výrazná část negativních hlasů přicházela ze strany puristů, ale také od rasistů, jejichž výtky směřovaly k postavě Rose a konkrétně pak herečce Kelly Marie Tran. Ta po stovkách osobních útoků opustila sociální sítě – kde vystupovala mimo jiné jako citlivá feministka upozorňující na problémy duševních chorob či nedostatku sebedůvěry. Její hrdinka v deváté epizodě ustupuje do pozadí a stává se jednou z mluvících hlav na základně rebelů, jež by mohla být zastoupena libovolným komparsistou. Ústupek nespokojeným fanouškům v tomto kontextu implikuje i ústupek toxicitě sociálních sítí, rasismu a sexismu. Legitimizace vnitřních tužeb esencialistů se tak stává audiovizuální manifestací útlaku slabších.
Pryč od minulosti
Vzestup Skywalkera má k původním filmům blíž než Poslední z Jediů, ale jen v povrchní rekapitulační rovině. Sám totiž nachází limity nostalgického odkazování, parafrázování a banálních příběhů. Množstvím zvratů pak mnohdy vyvolává salvy smíchu v publiku – na dvou projekcích jsem byl jejich svědkem – a diváky nechává ve stavu estetické letargie tím, že jim jde na ruku. Na druhou stranu, je to relativně přístupný a populistický blockbuster, jenž ukojí touhy po standardní zábavě. Jeho největší Síla (sic!) leží v tom, že vyvolává diskusi! Ať už se týká jeho (ne)valné kvality nebo (ne)existence nějakých „pravých Hvězdných válek“.
Východiska toho, že Star Wars mají nějakou vnitřní esenci, jež Disney rozmělňuje, jsou stále problematická. Co by jí tedy mělo být? Jak tvrdí filmový historik Radomír Kokeš ve spojitosti s filmy o agentu 007, dokud v nich je James Bond, jsou to bondovky, nehledě na jejich strukturu či podobu. Nová trilogie nenarušuje nic z té staré. Ta zůstává nedotčeným kulturním artefaktem – který sám o sobě rozhodně není bez chyb – a Vzestup Skywalkera je, stejně jako Poslední z Jediů, tím, co Star Wars v jednadvacátém století představují. V případě obou těchto rozporuplně přijatých epizod si vzpomeňme na slova stárnoucího Lukea Skywalkera – věci prostě někdy nejdou tak, jak bychom si přáli. A za sebe dodávám, že to je vlastně dobře.
Autor je filmový publicista.