Průmysl není přirozený nepřítel levice. Ani v době klimatické krize

Levice se by se neměla bát technooptimismu, píše ve svém eseji Prokop Hapala z Fyzikálního ústavu Akademie věd.

Foto Mixabest, CC BY-SA 3.0

Moje představa restrukturace ekonomiky, která by řešila současné problémy (hrozící ekologickou a ekonomickou krizi), není „návrat ke kořenům“ a transformace směrem k nerůstu, rodinným farmám a soběstačnosti. Cestu vidím naopak v tom, aby většina populace žila a pracovala v prostředí organizovaném podobně jako univerzitní kampus. V tomto eseji se pokusím nastínit, proč je tento postoj podle mého levicový mnohem spíš než příklon k technologickému pesimismu – a zároveň i to, proč je levicová perspektiva v technooptimistickém prostředí, které má sklon zapomínat na zájmy většiny lidí, nutná.

U části levicově smýšlejících lidí se v poslední době rozšířila paradoxní averze vůči průmyslu. Paradoxní proto, že snad nejdůležitější levicový ideál – tedy zajištění slušných materiálních životních standardů pro všechny – bylo možné naplnit až právě díky průmyslové revoluci. Přitom levice ze své podstaty prosazuje spolupráci, integraci do sofistikovanějších civilizačních struktur, veřejnou infrastrukturu atd. Působí pak docela absurdně, když se za levičáky považují lidé, kteří současně propagují redukci těchto civilizačních struktur, například pod nálepkou tzv. nerůstu. Zarážející je to zvlášť proto, že základní potřeby značné části světové populace stále nejsou uspokojeny.

Bez průmyslové kapacity se v dohledné době neobejdeme

Zcela rozumím intuici a pocitům, které lidi k takovému smýšlení vedou, ale měli bychom si uvědomit klam našich intuic a nevylévat vaničku i s dítětem. Pokud nám vadí, že je naše životní prostředí poškozováno kvůli sobeckým zájmům několika kapitalistů, kteří průmysl ovládají, neměli bychom kvůli tomu odsuzovat průmysl jako takový. Pokud nám vadí politická reprezentace řídící naši civilizaci, neměli bychom proto zatracovat civilizaci. Pokud nám vadí plýtvání, neměli bychom kvůli tomu dělat produkty nedostupné pro chudé. Pokud se bojíme o živobytí, protože i ta mizerná práce, kterou jsme dosud měli, bude za chvíli zautomatizována, měli bychom spíš požadovat svůj díl z bohatství, který automatizace přináší, než se jí snažit bránit.

Podobně paradoxní je, když preindustriální výrobní postupy (řemeslné výrobky, biopotraviny, potravinovou soběstačnost) propagují lidé, kterým záleží na přírodě a ekologii. Jako by si neuvědomovali, že předindustriální člověk byl s přírodou v otevřené válce a často ji – v poměru k získanému materiálnímu blahobytu – ničil víc než člověk moderní (ať už jde o vybití velkých savců, odlesnění či desertifikaci Předního východu a sprašových plošin v Číně). Teprve moderní technologie nám dovolují přejít z role nájezdného bandity do role dlouhodobě plánujícího hospodáře. Klimatickou krizi nemůžeme vyřešit tím, že se budeme snažit předstírat, že tu nejsme, že nepotřebujeme suroviny a neprodukujeme odpad, a přitom čekat několik staletí, až to přejde.

Průmyslové výrobě bychom měli připsat k dobru, že dovolila uspokojit potřeby širokých vrstev populace s minimálními náklady na zdroje, což obvykle znamená i minimální environmentální zátěž.

Při současné velikosti populace s takovou taktikou ani nemůžeme přežít. Musíme si uvědomit, že divoká příroda skončila, a o skleník, který tu z ní zbyl, se musíme systematicky starat. Jedním dechem poukazovat na reálné hrozby klimatické změny, jako jsou povodně, vlny veder, sucha, neúrody, a zároveň volat po výrazné redukci průmyslu je bláznovství. Naopak naše industriální kapacita musí přinejmenším krátkodobě narůst, abychom se dokázali s těmito ranami vypořádat. Výkonný průmysl je potřeba například k vybudování uhlíkově neutrální energetické soustavy, elektrifikované dopravní sítě, lépe izolovaných a klimatizovaných budov, prevenci a řešení živelních katastrof a geoinženýrsví, jež by krátkodobě kompenzovalo projevy změn. Vzhledem k obrovské setrvačnosti klimatu musíme akutní důsledky řešit mnohem dříve, než kdy budeme schopni redukovat množství CO2 v atmosféře.

Ano, za tyto problémy můžeme vinit průmysl jako takový (i kdyby nepatřil kapitalistům, emise CO2 by nižší nebyly), ale je to zase jen průmysl, který nám může v dané situaci pomoci. Ostatně stroje a technologie jsou univerzální strategií přežití lidstva už tisíce let, a na rozdíl od jiných věcí opravdu dobře fungují. Pokud chceme průmysl vinit z environmentální nebo klimatické krize, musíme si uvědomit, že přežití organismu v přírodě je neustálým překonáváním krizí. Takže dnešní ekologickou krizi můžeme chápat i jako cenu za vyřešení jiných problémů (hladu, infekčních chorob, novorozenecké úmrtnosti atd.), které byly svého času mnohem závažnější. To, že řešíme nejdříve ty palčivější problémy, je logické – a s tím, že nějaké problémy zůstanou, nebo i mimoděk způsobí další, je třeba počítat i do budoucna.

Nový sentimentalismus

Levice byla po většinu dvacátého století spíš technooptimistická. Vždyť synonymem pro levici je progresivismus. Ostatně ideové kořeny socialistického hnutí leží právě v průmyslové revoluci, která akcentovala fakt, že blahobyt se odvíjí od průmyslové infrastruktury, na níž se podílí mnoho lidí, a nikoli od výjimečných výkonů jednotlivců. Průměrný dělník zapojený do soukolí moderní továrny nebo průměrný voják jako součást moderní vojenské mašinérie měl vyšší produktivitu či výkon, než mohl mít talentovaný řemeslník či rytíř s celoživotní zkušeností. Industrializace odhalila nesmyslnost feudální společenské hierarchie stojící na představě aristokracie jako dědičné kasty výjimečně nadaných. Snaha o vyšší společenskou integraci a potírání nepodloženého elitářství se stala jádrem levicového myšlení od samého začátku.

Překotný průmyslový pokrok během devatenáctého století podnítil řadu kulturních protireakcí v podobě romantismu, sentimentalismu, orientalismu a podobně. V opozici vůči negativním jevům průmyslové modernity se rozvinul ideál ušlechtilého divocha a individualistického hrdiny s takřka nadpřirozenými schopnostmi. Bylo to pochopitelné: brzy se totiž ukázalo, že technologické inovace slibující dostupné materiální bohatství pro všechny automaticky nevedou k harmoničtější společnosti ani k individuálnímu štěstí. Naopak často vyostřily vnitrospolečenský konflikt, znásobily hrůzu válek, vedly k dosud nevídané devastaci přírody, přelidnění měst, zničily mnohé tradiční hodnoty i celé společenské vrstvy, stejně jako živobytí i prestiž mnohých profesí. Lidé si v důsledku zklamání z průmyslové revoluce začali idealizovat dobu, „kdy byl svět ještě v pořádku“, ať už to byla přikrášlená antika, středověké rytířství nebo americká či africká divočina.

Podobnou společenskou náladu vidíme i dnes. Technooptimistická sci-fi nebo jiná forma pozitivní utopie v kultuře téměř zmizela, dominují historizující fantasy a především dystopie a apokalypsy plné zombie nebo environmentálních kolapsů. Věřím, že mnozí lidé si apokalypsu někde v skrytu duše opravdu přejí, vkládají do ní naději na očistu, zjednodušení společenských vztahů, narovnání křivd a návrat světa do přirozených kolejí, kdy jako lidstvo vyjdeme z vězení moderní civilizace a probudíme se do postapokalyptického svěžího rána, kde nám budou zpívat ptáci. Než se nechat dennodenně šikanovat nadřízenými za mizernou mzdu bez dlouhodobé perspektivy, to už raději bojovat o přežití se zombiemi nebo sbírat bobule ve světě, kde 99 procent spoluobčanů někam zmizelo. Málokdo v onom mileniálním sentimentu plně doceňuje skutečnost, že by s největší pravděpodobností byl mezi těmi 99 procenty.

Apokalypsa je pravicové řešení

Kde tady ale stojí levice? Na straně jednoho procenta těch, co přežijí a budou žít v romantické přírodě očištěné od protivné a zdegenerované civilizace, nebo na straně těch, co při apokalypse odpadnou? Nechci samozřejmě hnutí nerůstu podsouvat, že usiluje o apokalypsu a návrat do předindustriálních podmínek, myslím si ale, že rostoucí popularita odmítání průmyslu do značné míry čerpá z výše zmíněných sentimentů. Otázku, jak skloubit základní levicový cíl, tedy materiální zabezpečení pro všechny, s negativním hospodářským růstem nemá hnutí nerůstu uspokojivě vyřešenou. Jako by zapomněli, o čem to celé je. Nezachraňujeme přece nějaké „druhy“ nebo „planetu“, ale především sami sebe. Ano, růst HDP je propojený s růstem emisí CO2 a environmentální problémy by se redukcí civilizace zmírnily, ale to je jako ordinovat na nemoc eutanázii.

Klíčový rozdíl mezi levicí a pravicí je v tom, že levice akcentuje spolupráci, zatímco pravice soutěž. Boj o to stát se součástí jednoho procenta přeživších tak odpovídá spíše pravicovým ideálům. Zvítězí jistě ti „nejschopnější“, ať už fyzicky, mentálně nebo obchodně. Jenže levice by měla hledět na zájmy většiny. Určitá skupina finančních elit tímto způsobem prokazatelně uvažuje (viz též bunkr Oppidum nebo Maják Ptyč), i když lze diskutovat o tom, zda je to výsledkem racionální úvahy nebo pomatení. Ne, nevěřím konspiračním teoriím o tom, jak se skupina iluminátů v Davosu domlouvá na redukci světové populace pomocí rozprašování chemtrails z letadel. Ale pokud akceptujeme společenské klima, kde je zdraví i samotné přežití výsadou, o kterou se soutěží, jsme tomu o krok blíže.

Psychologie elitářství a environmentální marketing

Mediální prostor, kterému dominuje marketing, prezentuje právě takový idol environmentalismu – jako demonstraci fitness, síly, bohatství a prestiže. Jako nový druh extravagance. Jako kvalitu, za kterou je třeba si připlatit. V naší psychologii a kultuře je zakotven instinkt, že za kvalitu se platí, a pokud je něco levné, je to v principu špatné. Paradoxně tohle cítění je ještě silnější u lidí vyrůstajících v chudobě a rozvrácené společnosti, jak demonstrují zlatem ověšení příslušníci drogových gangů nebo oligarchové bývalého sovětského bloku.

V mnoha studiích se ukázalo, že po naplnění určitých, relativně základních potřeb, nepřináší další materiální bohatství příliš dalšího štěstí. Na další přírůstek subjektivní spokojenosti je potřeba exponenciálně větší přírůstek bohatství. Proč je tedy dobře zajištěná střední třída nejvyspělejších zemí stále posedlá hromaděním bohatství? A proč se s akumulací dalšího majetku a peněz vůbec obtěžují hyperbohatí miliardáři, když už jim to v podstatě nemůže přinést žádné další (měřitelné) pocity štěstí? Důvody jsou dva. Svou roli hraje společenská prestiž a relativní poměřování se s ostatními v sociální hierarchii. Vážnější motivací k hromadění bohatství i po saturování potřeb je nejistota z budoucnosti. Jakkoli můžu být momentálně bohatý, nemůžu si být jistý tím, co přijde. Značné úsilí a prostředky proto vynakládám na to, abych se vůči budoucnosti nějak pojistil či zaopatřil. Libertariáni ve svých úvahách nedoceňují, o kolik dražší je zajistit si bezpečí individuálně oproti bezpečí sdílenému či kolektivnímu. Jako miliardář v libertariánském prostředí si můžu postavit protijaderný bunkr, vydržovat soukromou armádu, případně usurpovat politickou moc. Žádný miliardář zároveň ale není dost bohatý na to, aby na své náklady mohl před nebezpečím klimatického armagedonu nebo jaderné války zachránit celý svět, a tak zachraňuje jen sebe na úkor ostatních.

Klíčové pro levicový environmentalismus je proto především zajistit, aby lidé nemuseli vynakládat úsilí na výše zmíněné hry s nulovým součtem, ale vyplatilo se jim investovat svoje prostředky i svůj čas do spolupráce – do zvyšování pravděpodobnosti přežití státu a lidské civilizace. Stát stojící nad lidmi, včetně miliardářů, musí ukázat, že je schopný zajistit pořádek a spravedlnost. Důvěra v instituce je zásadní faktor, kterým se liší vyspělé země od rozvojových.

Levicový environmentalismus není pro socky

Enviromentalismus má tak často podobu elitářské skepse vůči průmyslové masové výrobě jako takové. Průmyslová revoluce způsobila, že trh byl zaplaven řádově větším množstvím dostupného zboží než v předindustriální době, což vyčerpalo přírodní zdroje a zaplavuje zemi odpadem. Zboží se stalo dokonce tak dostupným, že ho lidé ledabyle vyhazují či obměňují dříve, než by bylo nutné, což dále zvyšuje environmentální zátěž. Jistěže lidé by plýtvat neměli – to, že to dělají, je ovšem problém lidské psychologie zneužívané marketingem, a neměli bychom se ho snažit kompenzovat snížením průmyslové efektivity. Vzdělávejme lidi a zakažme lživý marketing, ale nedělejme zboží zbytečně drahým pro lidi, kteří ho potřebují. Z hlediska ekologické zátěže je pořád lepší, když se zbytečně vyhodí levný výrobek vyrobený s menším vynaložením zdrojů než výrobek drahý.

Obyvatel sídliště se může dopravit do práce, školy, nebo k lékaři často i pěšky nebo elektrifikovanou MHD. Naproti tomu obyvatel „eko-domu“ v divočině zatěžuje přírodu nejen emisemi, ale i potřebou postavit silnice a vyrobit další auta.

V tomto kontextu mě trochu popudil na Alarmu dříve publikovaný článek Konzum není cesta, kterou chci jít, který až groteskně vystihuje, jaká může být podoba dnešního environmentalismu. „Oba manželé nakupují v second handu, spolu se všemi v rodině třídí odpad, sbírají dešťovou vodu a ve svém ekologickém kotli topí dřevem ze svých lesů. Na dvaatřicetihektarovém pozemku, který vlastní, mají biotop, v mnohakubíkových nádobách zadržují dešťovou vodu, pěstují zeleninu, ovoce a vysazují les,“ píše v reportáží Barbora Bakošová. Jenže levicové řešení environmentálních problémů nemá být pro pár vyvolených, kteří se mohou pochlubit zázemím vlastního pozemku o rozloze 32 hektarů. Česká republika má hustotu zalidnění 135 lidí na kilometr čtvereční, takže na jednoho připadá asi 0,7 hektaru. Mnozí nevlastní ani pár metrů čtverečních. Levicový environmentalismus musí hledat řešení právě pro takové, ať už je to mileniální prekariát vyspělých západních zemí, který většinou už ani nedoufá, že by kdy získal vlastní bydlení, nebo chudina ze slumů São Paula a Lagosu, Bombaje nebo Jakarty.

Levné je ekologické

Plýtvání bychom neměli připisovat za vinu průmyslu, ale marketingu a lidské psychologii – a v těchto oblastech pak hledat nápravu. Stát by měl jistě zasáhnout regulacemi tam, kde například výrobce šidí spotřebitele skrytou nekvalitou, uměle zkracuje životnost produktu „kazítky“ nebo jinak zbytečně omezuje užitné vlastnosti kvůli své obchodní strategii. Měl by také občany vést k zodpovědnému nakládání se zdroji včetně vlastního zdraví, regulovat komerci nezdravých nebo neekologických produktů, jako je tomu například u cigaret, a vytvářet ekonomickou motivaci pro zdravý životní styl a efektivní využívání zdrojů tam, kde trh selhává. Jestliže hrách, fazole, čočka, sója nebo cizrna spotřebuje v poměru k obsahu bílkovin několikanásobně méně surovin než maso, proč oběd na bázi luštěnin není výrazně levnější než masový a proč hummus stojí víc než paštika? Důvod je ten, že na levném jídle a vedení lidí ke střízlivosti se dá těžko vydělat. Komerčně jsou mnohem perspektivnější avokádové tousty jako nóbl statustové zboží. Nadávání na průmysl je mezi měšťáky pracujícími v terciální sféře cool, podnikatelé ho umí zpeněžit a taky se dál podílet na udržování brandingu „šetrné spotřeby“. Kdo se ale zasadí o to, aby byla cool hrachová kaše ze školní jídelny, když z toho nekouká žádný zisk? Tady je na místě státní regulace.

Průmyslové výrobě bychom měli připsat k dobru, že dovolila uspokojit potřeby širokých vrstev populace s minimálními náklady na zdroje, což obvykle znamená i minimální environmentální zátěž. Pokud by srovnatelné množství produktů vyráběl řemeslník v rodinné manufaktuře, představovalo by to zátěž mnohem větší. Řemeslník má totiž na rozdíl od stroje mnohem větší vlastní potřeby. Zaměstnávat jednoho tím, aby uspokojoval potřeby jiného, vytváří smyčku rostoucích potřeb. Z toho můžou mít radost jen elity stojící na vrcholu pyramidy a kapitalisté prahnoucí po růstu poptávky a zisků. Chceme-li jako environmentalistická levice zajistit potřeby všech s minimem zdrojů, měli bychom maximum produkce a služeb automatizovat.

Většina lidí si intuitivně spojuje ekologickou udržitelnost spíše s biopotravinami a stylovou moderní vilou než se závodní jídelnou a panelákovým sídlištěm. Uvážíme-li ale, kolik půdy, vody a lidské práce je třeba k vypěstování a zpracování stejného množství potravin bez použití mechanizace, hnojiv, pesticidů a geneticky modifikovaných plodin, stávají se právě biopotraviny ekologicky neudržitelné. Tedy pokud definujeme udržitelnost jako snahu dlouhodobě živit světovou populaci (včetně těch nejchudších) s minimálním narušováním dalších ekosystémů. Jestliže například výnosy obilí na hektar vzrostly pětkrát až desetkrát, znamená to, že k uživení dané populace postačuje až desetkrát méně půdy – což zčásti umožňuje neexpandovat obdělávanou půdu na úkor divočiny nebo část půdy vyhradit pro přírodní rezervace. Problémy s moderním zemědělstvím spojované, jako je degradace půdy (ztráta humusu, splavování ornice atd.) přitom nejsou jeho nutnými důsledky; spíše jde o důsledky preference krátkodobého zisku namísto dlouhodobého rozvoje. Naopak mechanizace, agrochemie a genetické modifikace dávají nástroje, které mohou být stejně dobře využity k dlouhodobému zušlechťování půdy nebo dokonce k de-desertifikaci.

Nezatracujme panelová sídliště

Podobně tomu je i v oblasti bydlení. Je sice možné, že moderní „pasivní“ ekodomy stylově zasazené do krajiny za desítky milionů jsou vybavené kvalitní izolací, solárními panely, tepelným čerpadlem, rekuperací tepla ve ventilaci apod. jsou několikanásobně energeticky úspornější než podobně dimenzovaná stavba z minulého století. Zůstává tu však principiální fakt, že byt v panelové zástavbě spotřebuje mnohem méně surovin jak na provoz (energie, vody atd.), tak především na svou konstrukci, pokud je přepočteme na jednoho ubytovaného člověka či rodinu. Moderní technologie lze instalovat do panelových sídlišť také, a dokonce efektivněji. Hraje pro to „economy of scale“, tedy úspora z rozsahu. Byty se vzájemně izolují tím, že sdílejí většinu plochy stěn. To je ukázkový případ výhod sdílené ekonomiky a ekonomické agregace. Nejefektivnější řešení vytápění, jako je kogenerace energie (de facto využívání odpadního tepla elektrárny), lze nejlépe realizovat právě u velkých sídlišť.

Nesmíme zapomenout ani na obrovské úspory v logistice, které urbanizace a s ní spojená sídliště přináší. Obyvatel sídliště se může dopravit do práce, školy, obchodu nebo k lékaři často i pěšky nebo elektrifikovanou MHD, která efektivně využívá svou kapacitu – tedy i suroviny do ní vložené. Naproti tomu obyvatel „eko-domu“ v divočině zatěžuje přírodu nejen emisemi, ale i potřebou postavit a udržovat silnice a vyrobit další automobily. Jakkoli můžeme doufat v technologický pokrok v bateriích, které plnohodnotně nahradí spalovací motory, stále to bude znamenat, že ty nové dopravní prostředky je třeba vyrobit a staré sešrotovat. Takové nákladné auto nebo elektromobil pak dlouhé hodiny stojí v garáži a čeká na svého bohatého majitele, zatímco prostředky městské veřejné dopravy obsluhují téměř neustálý tok pasažérů. Myslím, že je jasné, co je efektivnějším využitím oněch drahocenných přírodních zdrojů, pro jejichž vydobytí jsme museli zničit kus přírody.

Místo hladových zdí rozvoj limitujících zdrojů

Dnešní levicoví enviromentalisté se rádi trefují do ideálu neomezeného hospodářského růstu, který pro ně představuje nenasytnou snahu kapitalistů zvyšovat zisk za cenu devastace přírody. Tohle spojení ovšem není samozřejmé a je kulturně podmíněné. Pod pojmem růst si totiž nemusíme představit jen růst marží z prodaného zboží a výnosy z akcií, ale taky růst užitku z vyrobeného zboží. Postoj ztotožňující hospodářský růst se zisky velkého kapitálu je celkem pochopitelný při pohledu na výrazivo finančního tisku a vyjádření vlád o tom, jak je třeba „stimulovat poptávku“. Tento pokřivený pohled na ekonomiku je daný tím, že přejímáme perspektivu kapitalistů (bankéřů, investorů a majitelů továren), kteří pro sebe finanční zpravodajství a jeho terminologii vytvářejí. Přitom z perspektivy běžného člověka, která by levici měla být vlastní, je právě nasycení poptávky hlavním ekonomickým cílem. Cílem levicového environmentalisty by tedy mělo být uspokojení poptávky, tedy potřeby všech, s vynaložením minima zdrojů.

Je paradoxní, že na agitaci kapitalistů o potřebě umělé stimulace poptávky často přistoupili i socialisté. Keynesiánská ekonomická doktrína, která vyvedla svět z velké krize třicátých let, je často karikována jako stimulace poptávky nahodilými a nesmyslnými projekty – jen aby se něco dělalo. V tomto chápání keynesiánství je stimulace poptávky pouhým alibi, aby stát mohl lidem, nebo v horším případě krachujícím firmám či bankám, zaplatit peníze za něco, co ve skutečnosti nikdo nepotřebuje. Jenže to je velká dezinterpretace keynesiánské doktríny. Ve skutečnosti totiž nejde o to, že vláda v případě krize vymyslí „nějakou hloupost“, jen aby krátkodobě zase vzrostla poptávka a obrat. Jde naopak o to, že vláda může využít tento stav jako příležitost, kdy jsou volné ekonomické kapacity, a investovat je do projektů s dlouhodobější návratností (jako bylo budování dálniční a energetické sítě v USA během programu New Deal).

Na tom, do čeho se investuje, opravdu záleží. Ve skutečnosti produkce není limitována poptávkou (tedy tím, že by už každý potenciální spotřebitel byl přecpaný a nic víc už nechtěl), ale nevyváženou strukturou ekonomiky. Soukromý sektor preferuje krátkodobý zisk a zanedbává budování solidní infrastrukturní základny a podporu lidských zdrojů. Tzv. ekonomický boom totiž často spočívá pouze ve vyzobávání třešniček příležitostí rychlého zisku a exploatace existujících levných zdrojů – lidských, přírodních, předpřipravené infrastruktury obvykle vybudované na veřejné náklady a znalostí ze základního výzkumu.  Zpomalení a recese pak není známkou nasycení poptávky jako spíše vyčerpání těchto exploatovaných a zanedbaných produkčních faktorů, podle principu klesajících výnosů.

Cílem státní intervence keynesiánského typu by tedy mělo být dohnat tento „růst“ i v oblastech, které soukromý sektor zanedbal, aby přestaly představovat limitující faktor. To je to, co dnešní ekonomika potřebuje, pokud se nemají naplnit prognózy, podle nichž byla krize roku 2008 pouze předstupněm mnohem vážnější krize, která je dnes pouze oddalována dlouhodobě neudržitelnými opatřeními, jako jsou nulové či dokonce záporné úrokové sazby. Stát se musí také zasadit o to, aby se do expandující ekonomiky mohla zapojit co nejširší část populace, a to jak na straně nabídky (např. kvalifikovaná práce ve městech), tak poptávky (např. bezdomovci, lidé z třetího světa). V určitém ohledu o toto v současnosti usiluje čínská vláda. Globální environmentální krize může být když ne dobrou „příležitostí“, pak určitě hnacím motorem a motivací k uskutečnění velké transformace a mohutných investic, které by ve výsledku přinesly kvalitativní společenskou změnu směrem k větší integraci.

Green New Deal

Před ekonomickým i environmentálním kolapsem by nás prý mohl zachránit „Green New Deal“, který má přitom zároveň ještě vyřešit zhoršující se sociální situaci v USA, učinit bydlení opět dostupným a obnovit růst reálných mezd. Má i svou evropskou variaci, jejíž nejradikálnější podobu propaguje Janis Varufakis a jeho DiEM25. Zní to snad až příliš dobře, než aby to byla pravda, a jsou zde zcela pochopitelné důvody ke skepsi. Není snad ekonomický růst a blahobyt v rozporu s potřebami environmentálními, jako je omezení spotřeby energie, produkce odpadů a skleníkových plynů? Ano i ne. Neměli bychom si rozhodně namlouvat, že tu žádný konflikt není. V konečném důsledku samozřejmě lidská ekonomická činnost vyčerpává přírodní zdroje a produkuje odpad, proto je v ekologickém zájmu minimalizovat nadbytečné činnosti a dělat jen to, co skutečně k blahobytu potřebujeme. Nesmíme stavět žádné hladové zdi jen proto, abychom mohli dávat lidem peníze za nepotřebnou práci. To ať raději zůstanou doma a věnují se svým zájmům (třeba s podporou, základním příjmem nebo nejlépe státní dividendou).

Největším nebezpečím je, že se původní myšlenka zvrhne do naivní karikatury keynesiánství, kde stát bude rozhazovat „natištěné peníze“ za kdejaký projekt s nálepkou „ekologie“. Skutečný problém ovšem není v tom, kolik peněz může stát natisknout, ale zda existují průmyslové kapacity (továrny, stroje a další výrobní prostředky) a přírodní a lidské zdroje schopné projekty realizovat, aniž by to zároveň omezilo dostupnost jiných produktů anebo samo způsobilo další ekologické škody. Mluví se o tom, že podle moderní peněžní teorie jsou státní výdaje limitovány pouze inflací. Inflací limitovány jistě jsou. Ale zvlášť pokud mluvíme o agendě, jejíž cílem má být záchrana či zlepšení životního prostředí, neméně významný limit je i to, že každá investice a každý projekt přímo či nepřímo sám spotřebuje přírodní zdroje a vyprodukuje odpady nebo způsobí jiné negativní externality. Z obou důvodu (kvůli inflaci i ekologickým důsledkům) je tedy potřeba velmi pečlivě vážit, které na první pohled „ekologické“ projekty se skutečně vyplatí.

Aby „Green New Deal“ fungoval analogicky jako New Deal třicátých let, musí jít o využití přebytečné průmyslové i lidské kapacity k vybudování dlouhodobé infrastruktury, která bude sloužit další století. Pochopitelně jsou smysluplné i investice do lidských zdrojů, tedy do školství a do základního výzkumu, od obojího se zásadně odvíjí prosperita další generace. Rozhodně by ale nemělo jít o krátkodobou stimulaci spotřeby jen proto, aby se na pár let vykázal nominálně vyšší obrat peněz v ekonomice a zaměstnanost. Přestaňme práci fetišizovat, lenost je ekologická.

Klimatická změna volá po expanzi průmyslové kapacity

Vycházíme-li z toho, že predikce důsledků klimatické změny jsou reálné, znamená to, že státy musejí k vypořádání se s ní investovat prostředky v řádu nákladů světové války nebo desetiletí světového HDP. To platí, ať už se rozhodneme se změnami bojovat, nebo se na ně pouze adaptovat. Nechci zde rozebírat detaily ani výhody a nevýhody jednotlivých strategií (redukci CO2, geoinženýrství, snížení naší závislosti na přirozeném ekosystému). V každém případě ale platí, že nakonec ona „investice“ není denominovaná v penězích, ale v průmyslové kapacitě, která musí být dané činnosti vyhrazena. Ať už si přejeme udělat cokoli, musíme mít průmysl, který to postaví – to platí pro lépe izolované nebo klimatizované domy, novou energetickou soustavu nebo třeba protipovodňové hráze.

Například v oblasti energetiky je zásadní uvažovat o návratnosti energetické investice (EROEI). Všechny zdroje, jimiž chceme fosilní zdroje nahradit, mají EROEI podstatně nižší, takže naše energetika a průmysl budou muset vyhradit větší podíl své kapacity jen na to, aby zajistily vlastní reprodukci. Tento podíl bude ještě výraznější, pokud transformaci provedeme během jedné či dvou dekád. Při tom všem je zároveň potřeba mít dostatečné kapacity na zajištění potřeb světové populace, včetně těch nejchudších. Naopak levice ještě navíc musí požadovat, aby třetí svět dosáhl v nejbližších desetiletích přibližně našeho životního standardu, což znamená spotřebu přibližně 600 W kontinuálního příkonu na osobu, respektive 5000 kWh za rok. To je spotřeba energie typická pro tzv. druhý svět, od Číny po východní Evropu včetně Česka; země západní Evropy a USA mají spotřebu ještě přibližně dvakrát vyšší.

Ať už je naše vize budoucí energetiky jaderná nebo solární (o jiné asi reálně uvažovat nelze), znamená to vybudovat obrovské množství zdrojů – prakticky postavit celou energetiku znovu. Pokud všechny tyto nové elektrárny a energetické zdroje mají být uhlíkově neutrální s vyššími konstrukčními náklady a horší EROEI, znamená to, že podstatnou část ekonomiky a energetiky musíme vyhradit k jejich konstrukci. Tím nechci říci, že to je nesmysl. Je to cesta, kterou bychom se měli vydat, a investice, která se dlouhodobě vyplatí. Chci ale poukázat na to, jak absurdní jsou představy některých environmentalistů o tom že máme kvůli klimatické změně deindustrializovat.

Co se týče solárních zdrojů, i pokud by se jednalo jen o malé lokální zdroje, jako je fotovoltaika na střechách, znamená to přinejmenším radikální přebudování rozvodné soustavy a řádové navýšení akumulačních kapacit (např. přečerpávacích vodních elektráren), takže bez megaprojektů se ani tak neobejdeme. Uvážíme-li ale potřebu značně (až několikanásobně) naddimenzovat solární zdroje kvůli nerovnoměrnosti a nevyzpytatelnosti oslunění, a to že místa spotřeby, především velká města a továrny, jsou relativně daleko od míst optimálních pro výrobu solární energie, jako jsou pouště, znamená to opravdu gigantický mezinárodně organizovaný projekt s geopolitickým přesahem. Mezi takové megaprojetky patří třeba plány využití Sahary k zásobení celé Evropy energií.

Je těžké si nadcházející změnu představit bez nějaké formy socialismu. Pokud by zůstaly stroje výlučným majetkem elit, znamenalo by to extrémní koncentraci bohatství a vyloučení valné části populace z ekonomiky.

V případě jaderných elektráren pak hlavní racionální argument proti nim spočívá v nekontrolovaném růstu jejich ceny v posledních dekádách. Příčina je vcelku jasná – požadavky na nová bezpečnostní opatření jako taková (odolnější materiály, několikanásobné ochranné obaly, několikanásobně zálohované systémy), ale také náklady na schvalování, testy, administrativu a nejistotu právního prostředí (během stavby a provozu elektrárny se mohou změnit podmínky). Z analýzy vývoje cen jaderných elektráren za posledních padesát let je zřejmé že ceny kolísají až řádově (od konstrukční ceny nižší než u uhelné elektrárny až po cenu 5–10krát vyšší). Poučení z zní: ekonomicky rentabilní jaderná energetika (tj. levnější než uhlí) možná je, ale ne na ryze komerční bázi. Jsou to prostě příliš velké projekty, než aby pro ně fungovala běžná mikroekonomická pravidla (křivka nabídky a poptávky, dokonalá konkurence). Ekonomicky výhodná jaderná energetika se podařila tam a tehdy (v šedesátých letech v USA, v osmdesátých ve Francii a po roce 2000 v Jižní Koreji), kde stát vytvořil podmínky pro sériovou stavbu mnoha velmi podobných elektráren, aby se amortizovaly astronomické náklady na vývoj, testování a schvalování, produkční kapacity, ale i sestavení a dlouhodobé vydržování inženýrských týmů s unikátním know-how. Těch reaktorů je potřeba postavit aspoň deset, lépe však sto, každý s výkonem kolem jednoho gigawattu. Něco takového samozřejmě nelze řešit na úrovni Česka, ale minimálně na úrovni celé EU.

Je třeba počítat s tím, že v souvislosti se změnou klimatu bude třeba jak v Česku, tak po celém světě vybudovat masivní vodohospodářskou infrastrukturu (přehrady, protipovodňové hráze nebo kanály pro transport vody), aby zmírnily následky změn. Pokud chceme nadále jako civilizace fungovat – a to bez přesunů miliard obyvatel mezi kontinenty – musíme funkce, které vychýlená příroda přestává plnit samovolně, kompenzovat inženýrskými projekty. To platí, ať už emise CO2 dramaticky snížíme či nikoli, protože v každém případě se klima bude obrovskou setrvačností měnit ještě stovky let, než se (možná) vrátí do „normálu“.

Dokážeme reformovat kapitalismus?

Ekonomický a ekologický systém, v němž lidská civilizace operuje, stejně jako civilizace sama, se opět dostávají do bodu, kdy je nutné pokročit na novou úroveň integrace a organizace spolupráce – anebo zkolabovat. Rozsah této změny se dá srovnat s neolitickou nebo průmyslovou revolucí. Kapitalistický systém, který je pouze derivátem konkurenčního boje v přírodě, není schopen takovou transformaci provést tak, aby reprezentoval zájmy všech. V souvislosti s automatizací je dnes už jasné, že značná část profesí bude nahrazena stroji, které ji dokáží provádět efektivněji. Klíčové ovšem je, aby tato zvýšená efektivita přinesla prospěch všem, včetně těch, jejichž profese bude eliminována. Je těžké si to představit bez nějaké formy socialismu. Pokud by zůstaly stroje výlučným majetkem elit, znamenalo by to extrémní koncentraci bohatství a vyloučení valné části populace z ekonomiky, a to jak na straně nabídky, tak poptávky. Vznikl by zřejmě systém horší než feudalismus, kde by nadnárodní společnosti bojovaly o moc, bez jakékoliv kontroly shora a bez jakékoliv odpovědnosti dolů. A takový boj o moc a prestiž dokáže spolykat takřka neomezené množství zdrojů.

V mnoha ohledech se levice nechala zmanipulovat pravicovou propagandou a přistoupila na pokřivený výklad světa. Ten sestává například z tezí, že konečným cílem hospodářské činnosti je finanční zisk, že klíčem k hospodářskému růstu je poptávka a že lidé k blahobytu potřebují hlavně pracovní místa. Přitom je to jen mikroekonomický pohled podnikatele snažícího se maximalizovat osobní zisk, který by neměl být přejímán státem snažícím se maximalizovat blahobyt celé společnosti. Lidé potřebují levné výrobky, bezpečí, zdraví, vzdělání, infrastrukturu a vědecko-technický pokrok. Peníze a práce jsou jen prostředky, jak toho prvého dosáhnout. Levice by si neměla nechat brát technologický optimismus nebo se ho sama zříkat. Technologie řešily problémy lidstva v celé historii a budeme se na ně muset spolehnout i v případě environmentální krize. Úkolem levice není stavět se proti technologickému pokroku, ale bojovat o jeho podobu a o to, v čí prospěch bude využit.

Autor působí na Fyzikálním ústavu AV ČR.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies