Foto Vertical Entertainment
Ačkoli je filmová tvorba amerického režiséra Riana Johnsona celkem rozmanitá, můžeme vystopovat určitý přístup, který je vlastní celému jeho dílu – pracuje s žánry, v nichž se skvěle orientuje: využívá jejich zavedené postupy, ale současně je problematizuje nebo jejich prvky staví do nezvyklých konstelací. Je to znát jak v jeho prvotině Brick, filmu noir z amerického středoškolského prostředí, tak ve filmu Star Wars: Poslední z Jediů, ve kterém k nelibosti řady fanoušků neváhal zpochybňovat základní principy celé série. Obdobně tomu je i v Johnsonově posledním snímku Na nože. V něm se vydává pro změnu na pole klasické detektivky a i zde naplňování konvencí střídá s jejich bořením, oddanost žánru s jeho parodováním a staromilskou podívanou propojuje s aktuálními společenskými tématy.
Oživování detektivního žánru v jeho staré podobě se tak může jevit jako nostalgické vzpomínání na minulost a samotné odhalování jeho motivů v komickém světle ještě nedělá ze snímku nic subverzivního.
Na nože tak nezačíná nikterak originálně – postaršího spisovatele nalezne jeho hospodyně s podříznutým krkem v posteli. Už zde ovšem začínají jisté okolnosti vyčnívat z normy – nejen že vše svědčí o tom, že se jednalo spíše jen o teatrální sebevraždu, ale mrtvým je navíc známý autor detektivních románů Harlan Thrombey (Chistopher Plummer), jehož sídlo jako kdyby vypadlo z jednoho z jeho příběhů. Přesto se tímto incidentem zabývá policie spolu s excentrickým soukromým detektivem Benoitem Blancem (Daniel Craig), jehož si na prošetření případu najala neznámá strana. Pod jejich drobnohledem se tak ocitá nejen celá rodina Thrombeyů, která po celou svou existenci těžila z Harlanova bohatství a slávy, ale i Harlanova pečovatelka Marta (Ana de Armas), která mu byla patrně jako jediná skutečně blízká.
Dvojí způsob vyprávění
Johnson do rozvíjení detektivní zápletky nezasahuje příliš výraznou režií, spíše ji podpírá skvělou filmovou architekturou a výpravou. Sídlo rodiny Thrombey tak skutečně působí jako výstava pečlivě naaranžovaných rekvizit, které značí jak Harlanovu posedlost vlastní prací, tak častou sebereferenčnost tohoto snímku, díky níž se práce vyšetřovatelů z části jeví jen jako další spisovatelova konstrukce. Na nože však vyčnívá především precizně vystavěným vyprávěním – konkrétně tím, jak neokázale kombinuje zažité narativní postupy. Zpočátku tak sledujeme relativně konvenční výslech, v němž jsou zpovídáni všichni členové rodiny a během nějž se postupně dostává do popředí Craigův Blanc. Vyprávění sice zadržuje všechny podstatné informace (nevíme, kdo je vrah či zda se vůbec jednalo o vraždu), ale postupně odkrývá různé detaily prostřednictvím flashbacků z rodinné oslavy, která Harlanově smrti předcházela.
Pozoruhodné je ovšem to, že zatímco ony retrospektivní vsuvky podávají objektivní informace, vždy svým vyzněním kolidují s nepravdivými výpověďmi všech zúčastněných. Ať už se jedná o Harlanovu dceru Lindu (Jamie Lee Curtis), jejího manžela Richarda (Don Johnson) či bratra Walta (Michael Shannon), všichni se neupřímně stylizují do rolí úspěšných, kteří si své bohatství vybudovali sami poctivou prací. Jedinou výjimkou je Harlanova pomocnice Marta, která se od prolhané rodiny patrně nemůže více lišit. Kromě skromnosti totiž navíc trpí zvláštní zdravotní poruchou – pouhé pomyšlení na lež jí vyvolává zvracení.
Vzápětí však se však Johnsonův scénář vydává přesně opačnou cestou: namísto zamlžování odhaluje většinu tajemství a děj buď sleduje detektiva, jak pátrá po faktech, která divák již dávno zná, nebo ono vyšetřování opouští úplně. V tomto ohledu tak Na nože osciluje mezi dvěma protikladnými způsoby vyprávění – v onom tradičním, „poirotovském“ postupu se jen velmi pomalu přibližujeme úplnému začátku, který má být odhalen až na poslední chvíli, zatímco je doplňován druhou, „columbovskou“ metodou, která tuto strukturu převrací: narativní informace dávkuje téměř neomezeně a divákovu pozornost směruje spíše na vývoj samotného případu a postupnou profilaci postav. Díky tomu se snímek může povznést ze lpění na perspektivě detektiva a zaměřovat se i na další interakce Marty s rodinou Thrombeyových.
Nereflektovaná privilegia
Za touto žánrovou hříčkou se díky zařazení klasických prvků – zámožná rodina, která svádí spor o vůli zemřelého – skrývá bezmála politický náboj, který se s jinak převládající detektivní rovinou skvěle doplňuje a díky němuž Na nože uzavírá řadu filmů minulého roku (například My, Parazit či Joker), které rovněž kombinovaly žánrové prvky se sociální kritikou. Johnson tak ukazuje různé projevy morální prohnilosti a pokrytectví. Patrné jsou například ve způsobu, jakým rodina jedná s pečovatelkou Martou, která pochází z rodiny imigrantů. Její členové nepromeškají jedinou příležitost pro strojené projevy náklonnosti či ujištění, že je součástí rodiny. Kontrastuje s tím jejich zjevná ignorance – každý z nich například považuje za zemi jejího původu jiný jihoamerický stát.
Pokrytectví rodiny je však nejlépe odhalováno jiným komickým motivem – všichni se ustavičně rozplývají nad tím, že se ke svému majetku dopracovali vlastní cestou jako poctiví self-made mani. Jakmile se však na scéně objeví nejopovrhovanější člen rodiny, arogantní Ransom (Chris Evans), každý jej s lehkostí odsoudí. Patrně je tomu ale proto, že jeho bezostyšná rozmazlenost a nezasloužené bohatství pouze zrcadlí jejich vlastní přetvářku. Ve chvíli, kdy se rozhoduje o rodinném dědictví, se i ti, kteří se při rodinných politických hádkách tváří jako nejvíce progresivní, chovají jako pokrytci, kterým jde jen o uhájení vlastní pozice.
Zločin není jedinou nespravedlností
Postava Benoita Blanca, karikatura slavných detektivů, pak všem pokrytcům kraluje. Svým přehnaným akcentem evokuje cizost po vzoru Hercula Poirota, svou sofistikovanou dikcí se rozplývá nad vlastními metodami a v momentu, kdy má řešení celého případu před očima, se zmůže jen na policejní metafory s koblihou, jejíž prostředek čeká na zaplnění. Vyprávění se ovšem nijak nedrží jeho perspektivy, a proto často působí, jako by jej případ přesahoval. Nabízí se otázka, zda Johnson nepropadá téže nostalgii, kterou například ve svém pojetí Star Wars tak odvážně narušoval. Oživování detektivního žánru v jeho staré podobě se tak může jevit jako nostalgické vzpomínání na minulost a samotné odhalování jeho motivů v komickém světle ještě nedělá ze snímku nic subverzivního.
Klasické detektivní vyprávění v sobě obsahuje konzervativní princip: zločin bývá prezentován jako nahodilá událost, která otřese původně stabilním společenským řádem, a ten musí být následně obnoven. Vyšetřování detektiva a veškeré další úsilí tak nemá vyústit ve skutečnou změnu, ale spíše by měly vést k navrácení společnosti do původního stavu. Rian Johnson ovšem střídáním narativních postupů této pasti uniká a i zde elegantně spojuje věrnost konvencím s jejich překračováním. Na nože tak svým odlehčeným pojetím onen tradiční koncept naplňuje, současně ale díky kombinování detektivní linie s dalšími tématy jasně upozorňuje na to, že se ve společnosti odehrávají i další nespravedlnosti a křivdy, které je třeba překonat.
Autor je filmový publicista.