Božena Němcová nebyla „chudák ženská“, ale dobrý člověk

Nejznámější česká literátka zůstává uvězněna v řadě klišé budovaných okolo ženských spisovatelek. Tato ikonická umělkyně si ale zaslouží jiný pohled.

„Stejně to byla jen obyčejná děvka,“ prohlásil o Boženě Němcové otec mojí kamarádky, když nám bylo asi sedmnáct, seděli jsme u nich v kuchyni a vedli debaty o světě, životě a literatuře. Ta věta mě zasáhla tak, že si ji pamatuju i po víc než dvaceti letech a stále je pro mě stejně znepokojivá. Měla jsem pocit, že tahle invektiva z úst ctihodného a vzdělaného otce rodiny jako by patřila tak trochu všem ženám. Jako by měla mně a jeho dceři říct ještě něco víc, než co si myslí o životě a díle Boženy Němcové. V té době jsem si o feminismu myslela, že jsou to směšné aktivity popletených žen, a netušila jsem, co je to gender. Drobné události, jako byla tahle literární kuchyňská debata, ale začaly měnit moji perspektivu. Svět žen a mužů se přestával jevit rovný a spravedlivý. Prakticky jediná žena, která měla během mých školních let podstatné místo v literárním kánonu, mohla být povýšeně deklasována a odsouzena tím pohrdlivým slovem „děvka“.

Ikona v pasti klišé

Uplynulo 200 let od jejího narození a Božena Němcová je stále ikonickou spisovatelkou. Ženou spisovatelkou. Když se řekne ženy v české literatuře, odpověď zní: Božena Němcová. To není výhra ani pro literaturu, ani pro Boženu Němcovou. Odráží to způsob, jakým se významné ženské osobnosti dostávají do školních osnov a obecného povědomí. Jsou uvězněny v závorkách. Jsou nabalzamovány a znehybněny. Příslušnost k pohlavní kategorii z nich dělá jakési výjimky, podivné úkazy, které vybočují z normálu, a vyděluje je ze světa lidí. Působí trochu nepatřičně mezi dobovými velikány (rozuměj muži) a vždy je možné je sestřelit nějakou dobře mířenou urážkou – buď měla mužů málo, nebo moc, buď byla krásná příliš, a proto protežovaná, nebo to byla šereda a nic jiného než se realizovat (v literatuře, politice, vědě) jí nezbývalo, anebo vlastně tak moc nedokázala a zajímavé nám to připadá jen proto, že je to žena. Je dnes ve všeobecném povědomí rodinný život Karla Čapka? Jistě, že se o něm ví, ale ne tak notoricky a rozhodně není součástí posuzování jeho díla.

Když se řekne ženy v české literatuře, odpověď zní: Božena Němcová. To není výhra ani pro literaturu, ani pro Boženu Němcovou.

Ptala jsem se lidí ve svém okolí, co pro ně Božena Němcová znamená. Jedna z nejčastějších odpovědí zněla: „Chudák ženská, měla to strašně těžký.“ Tohle je to, co si pamatujeme ze školních lavic – napsala Babičku, kterou se nám na druhém stupni základní školy nechtělo vůbec číst, protože jsme se u toho nudili, a měla hrozný osud. Dostala cejch mučednice, který možná vzbuzuje bázlivý respekt, ale taky politování. Zdá se mi to příznačné, že spisovatelka, která je nám předkládána jako ta v české literatuře největší, je zároveň prezentována jako nebožačka. Jako v básni Františka Halase: „Sedí smutná paní, vyspravuje šatky,/ zimou stonavá./ Kampak zašel Pánbůh, kam šel na oplatky,/ že je nedává.“ Je to krásné, ale sladkobolné, strašně smutné.

Oslnivá kráska, která stárne a chřadne. Čím víc toho dokáže jako spisovatelka, tím hůř se jí daří. Kolem její krásné sochy v České Skalici jsme jezdívali na chalupu, vždycky jsem se těšila, až uvidím tu nádhernou ženu v plesových šatech s úchvatným dekoltem, ideálně obklopenou kvetoucími jiřinami. Taky jsem chtěla tančit na Jiřinkovém plese, ale už ne stárnout a chřadnout a zemřít v chudobě, opuštěná a vysmívaná. Ten smutný příběh nezachránilo ani vyprávění o slavném pohřbu. Takové příběhy slavných žen nahánějí spíš hrůzu. Kamarádka, která sama vyrůstala v kraji Boženy Němcové, to shrnula slovy: „Pohádková paní, které život taky napsal pohádku – ale od Andersena.“

Vnitřní svoboda

Osobně jsem měla štěstí, že jsem se setkala s  Němcovou i mimo ikonická klišé. Babičku mi maminka předčítala ještě v předškolním věku. Podtitul knihy zní Obrazy z venkovského života. A jako malé dítě jsem vnímala právě toto. Obrazy krásy, obrazy hrůzy, obrazy lásky, obrazy ztráty, obrazy vzájemnosti, porozumění a náklonnosti. Dalším setkáním s Němcovou mimo kategorie „nudná povinná četba“ a „chudák ženská“ pro mě byla kniha Miroslava Ivanova Zahrada života paní Betty. Božena Němcová je v ní součástí doslova detektivních příběhů. Je to napínavé a má to šťávu. A pak tu byly dopisy. Z nich lze sice taky udělat snadný závěr „chudák ženská“. Když čte ale člověk alespoň trochu pozorně, najde tam mnohem víc. Moudrá a hluboká ženská, která dokázala pojmenovat věci, které by se ani dnes nutně nesetkaly s pochopením. Síla překonat nepřízeň a tragédie, vyrovnanost, se kterou dokázala pojmenovat to špatné, aniž by obviňovala a hroutila se. Člověk s obrovským vhledem, sociálním cítěním a porozuměním. S vnitřní svobodou, která je nepředstavitelná i pro mnoho lidí dnes, a to jak žen, tak mužů… A tohle všechno lze nalézt i v jejím literárním díle. Jen si to člověk musí přečíst ve správný čas a ideálně dobrovolně.

Božena Němcová je právem velikánkou české literatury. K dvoustým narozeninám jí přeju, abychom ji vnímali méně jako „chudáka ženskou“ a víc jako „dobrého člověka“. Aby nám krusta různých klišé, která se na ni za těch dvě stě let nabalila, nezabránila v tom najít si v jejím díle a životě to šťavnaté, svěží, silné, lidské, hluboké a především svobodné.

Autorka vyučuje na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies