Foto Mohamed Hassan, Pixabay
Před několika dny žena zaměstnaná v jabloneckém knihkupectví Kanzelsberger (pravděpodobně na pozici personalistky) na Twitteru s posměchem zveřejnila životopis patnáctiletého romského chlapce, který hledal brigádu. Životopis byl psaný ručně a žena ho komentovala slovy, že si ho stejně nepsal sám a že „tohle už je na víno, ty vole“. Výsměch a kyberšikana ze strany ženy, která měla rozhodovat o přijetí chlapce do práce, vzbudily pohoršení mnoha lidí, včetně těch, kteří se tématu diskriminace nijak nevěnují. Někdo na základě tohoto tweetu zkontroloval pisatelčin profil a objevil, že už před delší dobou psala o své kolegyni: „I procházka po brněnském Cejlu mi byla milejší než zaučovat v práci cikánku.“
Lidé s rasistickými předsudky většinou nejsou tak pošetilí, aby se jimi chlubili na Twitteru, ale Romy většinou nezaměstnají, a to ani v případě, že mají s některými dobrou zkušenost.
Někteří uživatelé Twitteru začali vyzývat k bojkotu knihkupectví, které rychle zareagovalo. „Dobrý den, pan Kanzelsberger považuje chování prodavačky za profesně odpudivé a prodavačka už u nás ode dneška nepracuje,“ odpovědělo na Twitteru jednomu z těch, kteří se ptali, shodou okolností mému dobrému příteli z dětství. Knihkupectví ještě poděkovalo za upozornění a až devótně dodalo: „zachovejte nám přízeň. Nemyslíme si, že bylo nutné vyzývat k bojkotu naší firmy. Jak vidíte, jednali jsme velmi pohotově v řádu hodin“. V tento okamžik sled událostí svým způsobem končí: rasistická zaměstnankyně je vyhozena, ale problém diskriminace úplně vyřešený není.
Diskriminace, kam se podíváš
S člověkem, který se knihkupectví vyptával, mě kromě dlouholetého přátelství spojuje i zkušenost z dobrovolnické práce v jedné sociálně vyloučené lokalitě. Před zhruba dvaceti lety jsme společně jezdili s romskými dětmi na tábory a postupně se spřátelili i s jejich rodinami. Proto trochu tuším, co při četbě obdobně rasistických tweetů cítí. Zažili jsme toho hodně. S našimi romskými svěřenci nebo kamarády nás často nechtěli pouštět do různých podniků. Když jsme například v horku po dlouhém výletu přišli s romskými dětmi do zahradní restaurace, nenalili nám ani limonádu. Byli jsme svědky tolika příběhů bezpráví a diskriminace, že by se o tom dal napsat román.
Dodnes nemohu zapomenout na plačící romskou kamarádku, která se potřebovala přestěhovat. Ač sama byla světlá, měla tmavšího manžela a rozhodla se raději přiznat původ už do telefonu, aby se vyhnula zbytečným návštěvám bytů. Měla s nimi totiž opakovanou špatnou zkušenost a upřímností do telefonu chtěla ušetřit čas. Telefonovala a telefonovala, ale když řekla, že jsou romská rodina, vždy ji okamžitě odmítli. Nabídla jsem se jí, že to chvíli vezmu za ni, protože po telefonu stejně nikdo nepozná, že nevolá ona. Strávila jsem několik hodin tím, že jsem volala na různé nabídky bytů, a vždycky vše probíhalo hladce, dokud jsem neřekla: „Ale musím vám říct, že jsme romská rodina.“ Makléři se mi většinou omluvili s odůvodněním, že Romy nechtějí majitelé bytu: je jim to líto, ale nemá smysl, abychom na prohlídku chodili. Brzy mi bylo do pláče taky. Z toho, v jaké společnosti žijeme, a z toho, jak je situace mé kamarádky bezvýchodná.
Když jsem četla četné pohoršené komentáře pod dvěma rasistickými příspěvky zaměstnankyně knihkupectví, běželo mi hlavou: „Copak vy nevíte, jak to u nás chodí? Co se divíte? Kde jste třicet let žili?“ A chápu i uspokojení člověka, který se s diskriminací setkává celý život, ať už na přímo nebo zprostředkovaně, a nyní má radost, že je někdo za své ohavné chování potrestán. Knihkupectví navíc mělo zákonnou povinnost zajistit nediskriminační jednání dalším uchazečům, takže je v pořádku, že ona pracovnice už nebude vybírat zájemce o zaměstnání. V nejlepším případě se na její místo dostane někdo, kdo předsudky mít nebude, nebo je alespoň nebude promítat do své práce. Navzdory tomu všemu si myslím, že vyhazovat ji neměli.
Jak potlačovat předsudky?
V ideálním světě by zaměstnavatel zařídil, aby paní, která se takto projevovala na Twitteru, už nemohla dál rozhodovat o přijímání zaměstnanců, a přeřadil by ji na jinou pozici. Ale také by místo štítivého vyjádření na Twitteru podnikl další kroky, aby zajistil, že se taková situace nebude v nějaké podobě opakovat. Mohl by pro zaměstnance připravit třeba workshop, v němž by se nějaký mediátor pokusil o to, aby Romové ostatním kolegům zprostředkovali zkušenost diskriminace, aby i Neromové poznali, jaké to je, když je někdo automaticky odmítá; když je lidé odsuzují ještě předtím, než o nich cokoli vědí; když kvůli tomu neseženou práci nebo byt; když jsou dveře zavřené jen proto, že mají jinou barvu kůže. Sdílení takových pocitů by mohlo přispět k tomu, že by se lidé aspoň snažili přistupovat k druhým lidem bez předsudků, nebo aspoň s vůlí předsudky potlačovat.
V ideálním světě samozřejmě nežijeme, o to víc by ale takový postup mohl pomoci konkrétním lidem na „obou“ stranách sporu. Otázku totiž vzbuzuje i mikropříběh, který nastal po propuštění zaměstnankyně: Co ostatní kolegové? Jsou všichni antirasisté? Jak vyhazov dopadne na případné romské kolegy v knihkupectví? Zajistí jim zaměstnavatelé podporu i nadále? Pokusí se spor překlenout? Proč vlastně měla ona zaměstnankyně pocit, že může dotyčné příspěvky psát beztrestně na Twitter? Pohádka o tom, že byla ve skutečnosti statečná disidentka, která svými tweety srdnatě bojovala proti diktátu politické korektnosti, je dobrá leda tak do řetězových e-mailů. Mnohem spíš to bylo tak, že ve firmě byla obklopena lidmi, kteří její výroky považovali za normální, a tak si myslela, že jsou v pořádku.
Rasismus elit nikdo netrestá
Moje zkušenost je taková, že rasismus kvete i v kolektivech, kde dlouhé roky pracují oblíbení romští kolegové. Ti by mohli vyprávět, kolikrát v životě slyšeli, že někdo cikány nemá rád, ale že oni jsou ta výjimka. Neobvyklá a pozoruhodná zvláštnost, v podstatě zázrak, který vlastně jen potvrzuje, jak jsou všichni ostatní Romové hrozní. Až si říkám, jak tuto urážlivou a ponižující větu dokážou pořád dokola poslouchat, aniž by vybuchli. Dobrá zkušenost totiž rasistické předsudky automaticky neodbourá. Lidé s rasistickými předsudky sice většinou nejsou tak pošetilí, aby se jimi chlubili na Twitteru, ale Romy většinou nezaměstnají, a to ani v případě, že mají s některými dobrou zkušenost. Možná ještě tak na doporučení. Diskriminace je totiž všudypřítomná a ničí životy většiny českých Romů. Stojí vedle dalších faktorů také za nárůstem sociálního vyloučení.
Pocit, že lze veřejně rasisticky štvát a šikanovat romské zaměstnance a uchazeče o práci, vyvěrá i z toho, co všechno se ve veřejném prostoru může šířit. Rasistickými výroky nešetří mnozí politici ani další lidé, kteří ovlivňují veřejné mínění. Svými projevy podporují to, co udělala personalistka z Jablonce, za své postoje jsou ale spíše odměňováni. Novináři si je zvou do televize a rozhlasu a ptají se jich na jejich názory, dělají s nimi rozhovory do novin. Čím dál tím častěji se přitom děje, že čím nehoráznější jsou, tím větší publicitu tito lidé mají a ještě se přitom nezřídkakdy sami staví do role utlačovaných, ačkoli jsou to třeba poslanci, senátoři nebo prezidenti. Když už někdy udeří kladivo spravedlnosti za každodenní rasismus, dopadne spolehlivě jen na obyčejné lidi, nikoli na propagátory rasismu z řad elit nebo politiků. Pár konkrétním lidem, kteří díky tomu nepřijdou do kontaktu s rasistickou personalistkou, to třeba v budoucnu pomůže. Pocit nespravedlnosti, že je někdo trestaný za to, co vlastně dělají beztrestně všichni, ale u řady lidí povede ještě k větší rasové nenávisti.
Autorka je redaktorka Alarmu.