Foto GGia, Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)
Stefan Rother je politolog a odborník na mezinárodní migrační politiku. Žije v německém Freiburgu, kde také působí na univerzitě. Dlouhodobě se zaměřuje na to, jak se vytváří migrační politika na globální úrovni, jak vzniká mezinárodní management migrace a jakou roli v něm hraje participativní demokracie. „Zajímá mě, jakým způsobem může jednotlivec ovlivnit velká politická rozhodnutí,“ říká. Do Prahy přijel na pozvání Sociologického ústavu Akademie věd na konferenci Geopolitics and Transnational Migration.
Ve svém výzkumu se zaměřujete na to, kdo se podílí na vytváření migračních politik, kdo o nich rozhoduje. Kteří aktéři tedy do tohoto procesu vstupují?
Důležité je, že existují zastřešující organizace, různé sítě, které zase sdružují další sítě organizací. Migrace je globální téma, takže je potřeba řešit ji lokálně, regionálně, ale i globálně. Dvě úplně nejdůležitější organizace, které dlouhodobě sleduji, jsou Mezinárodní aliance migrantů (International Migrant Alliance, IMA) a Globální migrační koalice (Global Coalition on Migration, GCM). Zaměřuji se ale i na další organizace působící třeba v jihovýchodní Asii. Je to volný komplex různých organizací, občanských iniciativ atd.
Jak tyto sítě fungují? Sdružují organizace, jednotlivce, neziskovky?
Především jsou to neziskové organizace a různé menší iniciativy, jež jsou zase členy různých větších neziskovek. Máme nadnárodní instituce, různé zastřešující organizace. Právě těch je třeba v Asii poměrně hodně. A protože v množství je síla, je toto sdružování důležité – pomáhá lidem, aby byli více slyšet.
V souvislosti s migranty se velmi často hovoří o jejich povinnostech, o tom, co všechno musí vůči cílové zemi splnit, ale jejich práva často končí na hranicích. Ve chvíli, kdy člověk opustí svou rodnou zemi, ztratí celou řadu práv.
Třeba v Globální migrační koalici jsou zastoupené jednotlivé kontinenty, ale najdeme tam také odbory nebo církevní organizace. Velmi aktivní je třeba Mezinárodní katolická komise pro migraci (International Catholic Commission for Migration). Ale jsou i další.
Loni se řešil Globální kompakt pro migraci, vůbec první takto rozsáhlá mezinárodní dohoda o tom, jak řídit migraci na mezinárodní úrovni. Dokument vznikal v rámci OSN a není závazný. Česká republika se k němu nakonec nepřipojila. Mluví se o tom, co řeší nebo neřeší vlády, ale jakou roli hrají právě migrantské organizace, když se dává dohromady takto rozsáhlá mezinárodní dohoda?
Ano, česká vláda se nezapojila a kompakt nepodepsala. Předpokládám, že to bylo prezentováno jako nějaký druh rezistence, je to tak? Odpor vůči politice shora…
Ano, tak svou neochotu podílet se na tomto projektu čeští politici skutečně popisují.
K tomu procesu je důležité říct, že pokud mluvíme o demokratickém vládnutí, musíme mluvit také o participaci. Do tohoto rozhodování nemohou být zapojeny jenom národní státy. Musíme zkoumat, jakým způsobem se mohou na vládnutí podílet migranti, jednotlivci. Třeba životní prostředí a planeta jsou v těchto velkých rozhodovacích procesech vnímány jenom jako objekty, které se nemohou samy bránit. Ale pokud mluvíme o migraci, mluvíme o lidech, kteří jsou zároveň objekty i subjekty migračních politik. Takže pokud chceme, aby ten proces byl spravedlivý, musí ti lidé mít možnost do něj vstupovat. Bohužel to ale není úplně populární názor. A pokud budeme mluvit konkrétně o uprchlících, je to ještě problematičtější.
V jakém smyslu je takový přístup nepopulární?
Tak především není populární v cílových zemích – na úrovni států a vlád. Ale ani na individuální úrovni. V Německu, kde žiju, taky lidé říkají: „Proč by měli uprchlíci o něčem rozhodovat, vždyť nejsou odsud, jsou z nějakých vzdálených zemí.“ Ale pokud chceme mít opravdovou demokracii, musí v ní být zastoupeny všechny hlasy. Pokud je někdo uprchlík, pak země, z níž utekl, samozřejmě nezastupuje jeho zájmy. Ale ani cílová země, v níž se právě nachází, nemusí nutně bojovat za jeho práva. Takže kdo potom jejich práva zastupuje? Tady musí přijít na řadu organizování zdola a občanská společnost. Děje se to samozřejmě na lokální úrovni, máme třeba turecké asociace. Ale důležité je to i na globální úrovni, kde mají organizace větší moc, širší vyjednávací pozici.
Já a mí kolegové zkoumáme přístup k problematice migrace založený na právech. V souvislosti s migranty se velmi často hovoří o jejich povinnostech, o tom, co všechno musí vůči cílové zemi splnit, ale jejich práva často končí na hranicích. Ve chvíli, kdy člověk opustí svou rodnou zemi, ztratí celou řadu práv. Přitom pořád mluvíme o univerzalitě lidských práv, ale na migranty a na uprchlíky jako by se to nevztahovalo. Nejběžnější přístup je, že by měli být vděční, a pokud práva požadují, jedná se z jejich strany o nevděčnost. A s tím bych si dovolil nesouhlasit. A stejně tak s tím nesouhlasí organizace, které se snaží jejich práva zastupovat. Pracují na vymáhání velmi specifických práv, třeba těch pracovních. Nebo ženských práv, což je mnohem širší a velmi intersekcionální téma.
Když se mluví o migrační politice a mezinárodních organizacích, nejčastěji slýcháme o Organizaci spojených národů a Mezinárodní organizaci pro migraci… Jakou hrají roli? Spolupracují s organizacemi zastupujícími samotné migranty?
V posledních dvaceti letech je takový trend, že na velkých světových konferencích, třeba na konferenci Světové obchodní organizace, dostane občanská společnost jedno místo. Ale je otázka, jak je to významné. Má šanci takto něco ovlivnit? Nebo je její role spíše symbolická a vlády pak mohou říct: „Podívejte se, je tady zastoupena i občanská společnost.“ Před třemi lety na konferenci Světové obchodní organizace (WTO) v Bali se třeba skupina aktivistů dostala do hlavního konferenčního prostoru. Měli kostýmy a transparenty s nápisy o umírající planetě. Očekávalo se, že je vyhodí, ale ještě před tím si je také všichni vyfotili. Přítomní zástupci si udělali fotky s aktivisty a mohli pak říct, že na jednání byla i občanská společnost. Ale proces kooptace je do jisté míry nevyhnutelný.
Strategií těchto občanských iniciativ, kterou považuji za velmi efektivní, je tzv. inside-outside strategie. Snaží se mít oficiálního zástupce uvnitř (inside) a usilují o to, aby byli tito zástupci zváni jako řečníci. Ale zároveň jsou i venku, na ulici, organizují protesty a protiakce. Často plynule přecházejí z jednoho do druhého. Organizace typu OSN totiž mají problém s inkluzivností. Aby se člověk vůbec mohl jednání zúčastnit, musí být akreditovaný. A aby dostal akreditaci, musí projít poměrně složitým procesem. Takže nějaká menší a chudá organizace, třeba rolnická, byť sleduje zájmy poměrně velké skupiny lidí, nemá vlastně šanci. Je tedy velmi důležité, aby existovaly paralelní akce, které jsou inkluzivní a v nichž je rozmanitost zastoupena. A v ideálním případě se pak daná témata podaří přenést skrze zmíněné oficiální zástupce i dovnitř oficiální struktury.
A pak je tady ještě jeden problém v té otázce reprezentace, a to je představa, že všichni migranti a uprchlíci musí mluvit jedním hlasem. Že se musí shodnout a být jednotní. Ale to je stejné, jako kdybychom řekli, že všichni Češi nebo Němci musí mluvit jdnohlasně. Ovšem že nemusí, demokracie má být pluralistická. Konflikt zájmů je normální. Samozřejmě to situaci komplikuje a druhá strana pak může říct: „Tak se domluvte, vždyť se ani neshodnete na tom, co chcete.“ Ale demokracie není a nemá být spořádaná. Právě proto je však důležité, že existují tyto organizace, sítě, které zdání jednoty přinášejí, a mají proto i mandát do daných procesů vstupovat.
Připadá mi ale, že jste trochu skeptický vůči tomu, jestli se migranti do těch procesů skutečně mohou zapojit a hájit svá práva sami. Existují kromě oficiálních způsobů, jako je třeba snaha získat místo pro oficiálního mluvčího třeba v OSN, také nějaké alternativní cesty?
Ve snaze stát se součástí oficiálních struktur je velké riziko kooptace, o kterém už jsem mluvil. Pokud třeba někdo pochází z nějaké primárně emigrační, chudé země a dostane se do téhle pozice, má najednou paradoxně možnost cestovat a je dobře placený. Velké organizace pak mohou takovým trochu blahosklonným způsobem říkat: „Podívejte se, to jsou ti naši migranti.“ To se bohužel děje. Viděl jsem to třeba v Mezinárodní organizaci pro migraci, kde nám ukazovali svého modelového migranta. Já jsem v tomto pragmatik. Podle mě je důležité být u toho, mít možnost vstupovat do procesů vládnutí. Samo o sobě to ale nestačí. Je potřeba, abychom mluvili také o příčinách migrace. Jinou cestu volí třeba Globální migrační koalice, když říkají, že nechtějí být kooptování, že nechtějí „dovnitř“. Chtějí být venku, organizovat demonstrace atd. Je to legitimní, ale jejich možnosti jsou pak omezené. Jako nejefektivnější se mi tedy jeví už zmiňovaný inside-outside přístup.
Jak vnímáte středo- a východoevropský region z pohledu jeho zapojení do mezinárodních struktur a tvorby politik na globální úrovni?
To je velmi dobrá otázka. Skoro na všech velkých konferencích, kterých jsem se jako výzkumník zúčastnil, byla střední a východní Evropa velmi nevýrazná. Občas tam neměla ani zástupce. A přitom v Česku je třeba velká vietnamská komunita. Těch lidí tady není málo a nejsou tady krátce. Tyto skupiny ale nejsou slyšet. A bohužel ani neziskové organizace z tohoto regionu nejsou tolik slyšet. Bylo to něco takřka výjimečného, když jsem potkal třeba někoho z Varšavy. Oproti tomu takoví Filipínci jsou naopak všude. To je velmi zajímavý fenomén. Je to dané také tím, že migrace z jihovýchodní Asie je sice co do počtů obrovská, ale zároveň je velmi často cirkulární a krátkodobá. Ti lidé pendlují za prací a zase se vrací. Odjíždějí sezónně. Mají tedy velký zájem na podobě migrační politiky jak ve své domácí zemi, tak v té cílové. A jejich organizace jsou opravdu silné, velmi politizované. Jako expert jsem se třeba účastnil workshopů pro jihoasijské migranty v Německu o tom, jak se politicky organizovat. A tam jsem zjistil, že oni už v zásadě přejali německou mentalitu. Zajímalo je, jak se mají zaregistrovat jako spolek nebo nadace, jak řešit byrokracii. Ale pak mi došlo, že to dává smysl, že chtějí v Německu zůstat.
To je zajímavá perspektiva. V české debatě totiž moc nezaznívá, že velká část globální migrace se odehrává úplně mimo Evropu, třeba právě v Asii.
Vnímám to trochu jako nebezpečí svého výzkumu. Zaměřujeme se na struktury, ale podstatné je hlavně to, jaký to má dopad na konkrétní lidi. A to je vidět i na zasedáních. Zástupci různých menších organizací se ptají, co mají tedy říct lidem doma. Co se pro ně změní? Ti lidé se vrátí domů a říkají ostatním, jak se co řeší, seznamují je s rámcem, v němž se problematika diskutuje. Můžete mě obvinit z toho, že jsem přílišný legalista, ale skutečně věřím v moc konvencí a smluv, pokud jsou závazné. Pokud vláda přistoupí na nějakou závaznou mezinárodní dohodu, z hlediska grassroots aktivisty je samozřejmě možné vždy říct, že je to jen kus papíru, který nic nezmění. Je ale také možné aplikovat přístup blaming – naming – shaming (obvinit – pojmenovat – zostudit). Využít to jako vyjednávací nástroj, mávat papírem a říkat: tohle jste podepsali a my teď chceme, abyste to dodržovali. Na úrovni oficiálních struktur a globálních jednání tedy může boj za práva všech začít.