Je prosinec 2050. Amouk Majok, vysoká komisařka úřadu OSN pro lidskou mobilitu, vystupuje na pódium na konci turné, jež oslavuje dva roky od doby, kdy padla poslední hraniční zeď. Turné ji zaválo do Ženevy, na Lesbos, do Melilly, Johannesburgu a El Pasa. Teď se vyrovnává s časovým posunem a unavenýma očima si přeměřuje publikum v Muzeu migrantů v Nauru. Jsou to většinou mezinárodní novináři, mezi nimi pár diplomatů a hodnostářů a skupina australských školáků, doprovázených svým premiérem Jao Čchungem. Napravo od Amouk sedí lidskoprávní aktivista Ibrahim al Attar, který strávil jako chlapec rok v detenčním centru v Nauru. Je tu proto, aby uznal oficiální omluvu premiéra Čchunga za zadržování lodí přivážejících uprchlíky a za jejich umísťování do táborů na ostrovech.
Amouk strávila posledních pět let jako vedoucí reorganizace Vysokého komisařství pro uprchlíky při OSN, jehož tvář měla změnit a v němž působila od roku 2020 do jeho oficiálního rozpuštění v roce 2048. Uprchlické tábory – včetně Bidibidi v Ugandě, kam její rodiče a sestra uprchli, když byla na bakalářském studiu v Oxfordu – z velké části zmizely. Tam, kde doposud existují, jsou jen dočasnými záchytnými místy pro lidi, kteří čekají, až je úřad Vysoké komisařky a jeho partneři spojí s místními organizacemi, jež jim pomohou s cestou a usídlením.
Zásadní bylo, že lidé začali nahlas přemýšlet, zdali není národní stát neúspěšným experimentem, jenž brání lidské solidaritě a privileguje imaginární společenství na úkor těch skutečných.
Amouk vypustila dopolední obhlídku v Muzeu migrace v Nauru. Na pokyn mezinárodní koalice vlád, které financovaly jeho výstavbu, museli kurátoři upozadit hrůzy vymáhání imigračního práva. Proto byl návrh architekta Faisala Khana na stavbu pod širým nebem, vybudovanou z hraničních zdí z celého světa, odmítnut a místo něj vznikl průměrný brutalistní památník, vyprávějící o morálním pokroku. Výstava bagatelizovala celosvětové grassrootové protesty migrantů a namísto toho vyzvedávala několik charismatických lídrů. Neziskovky, nejvyšší a ústavní soudy a politici dostali nepřiměřeně mnoho prostoru.
Konec divadla pro nativisty
Přesto pozorný divák nemohl přehlédnout určité skryté tendence, které mohly narušovat triumfalistický narativ otevřených hranic. V malé sekci, věnované detenčnímu středisku v Nauru, visely fotografie mužů a chlapců, kteří si na protest sešili rty. Byly temnou připomínkou, že zásadnímu řešení a pomoci lidem prchajícím před násilím byly stavěny překážky, někdy i po generace. Až donedávna se tisíce lidí topily ve Středozemním moři a umíraly v pouštích. Miliony migrantů strádaly ve vězeních a milice a korporace si na tom mastily kapsy.
Bylo těžké pochopit, jak moc se svět za posledních třicet let změnil. Když Amouk v roce 2020 nastoupila do Úřadu vysoké komisařky OSN, nikdo by otevřené hranice nepředvídal. V té době ultrapravicové vlády (historikové stále debatují o tom, zdali je vhodné je označovat jako populisty, či fašisty) ovládaly Spojené státy, Indii, Brazílii, Filipíny a mnoho evropských států. Brzy poté Spojené království konečně „udělalo“ brexit a vystoupilo z Evropské unie v představení, které kolísalo mezi tragikomedií a fraškou. Beton a ostnatý drát lemovaly státní hranice údajně proto, aby bránily ve vstupu migrantům. Většinou to ale bylo politické divadlo pro nativisty.
V průběhu roku 2020 celá řada komentátorů přehlédla, že se jednalo také o období masových protestů proti neoliberalismu a bílé nadvládě. Mainstreamová média do značné míry zavrhovala celosvětový odpor proti krajní pravici a zobrazovala demonstranty jako anarchisty a výtržníky. Ale když se lidé protestující proti neoliberálním škrtům vydali do ulic, ocitli se v jedné řadě v solidaritě s migranty a s transparenty s nápisy Nikdo není ilegální. 14. července 2025 zahájil kolektiv migrantů Gilets Noirs (Černé vesty) okupaci Lucemburského paláce a udrželi se tam 93 dní, dokud Francie neschválila celostátní regulační program. Hnutí po celém světě to nemohla přehlížet.
Hnutí, které strhlo hraniční zdi
Přesto byla 20. léta 21. století dobou zavádění stále přísnějších imigračních politik. Vlády plnily další a další vězeňské cely migranty. Externalizovaly vynucování migračního práva do jiných regionů bez nejmenšího zájmu alespoň o předstírání dodržování lidských práv. Státní zástupci pronásledovali nejprve aktivisty, pak se zaměřili i na jejich rodiny a pronásledovali ty, kdo poskytli přístřeší nebo peníze vlastním dětem, rodičům a příbuzným. Vyřizování případů přistěhovalectví soudům už netrvalo léta, ale desetiletí. Nakonec zpřísňování legislativy a rozšíření pravomocí státních zastupitelství ochromilo možnosti zamezit pohybu ilegálním migrantům a jejich spojencům. Praxe imigračních úředníků se omezila na vydávání předvolání k soudním jednáním, stanoveným často i deset let dopředu.
Tohle všechno ještě umocnily povodně a sucha roku 2030, které donutily miliony lidí opustit své domovy. Většina klimatických migrantů sice zůstala ve svých státech, ale přestěhovala se do městských center, kde zvýšila počet chudých, nebo do vnitrostátních uprchlických táborů. Jiní ve svých zemích nalézali pouze bídu a odmítání a pokračovali dále. Imigrační rozpočty prudce stouply, když globální recese odstranila zbytky střední třídy. Až tehdy opravdu vypuklo hnutí, které strhlo hraniční zdi, postavené na přelomu 20. a 21. století.
Otevřít hranice umožnila až revoluce hodnot. Mnozí viděli jako bod obratu kampaň #Jsem migrant při příležitosti Mezinárodního dne migrantů 2030. Potom, co hurikán Susanoo zničil v New Orleansu rezidenci Beyoncé, donutilo to její rodinu, aby se přestěhovala do čtvrti Bel Air v Los Angeles, a ona sama se přihlásila k tomu, že je migrantka. Komentátoři se jí zpočátku vysmívali. Nechápe, že nemůže být migrantkou ve své vlastní zemi?
Nepomohlo jí ani to, že když se hurikán Susanoo přihnal do Louisiany, byla Beyoncé právě v Metropolitní opeře v New Yorku a sháněla peníze na svou senátorskou kampaň. Přesto její slova souzněla s desítkami milionů klimatických migrantů, kteří opustili zdevastovaná města na Floridě, v Texasu, Louisianě, Alabamě a Georgii. Stále více lidí přijímalo slogan #Jsem migrant za svůj a politici čím dál více cítili povinnost zdůrazňovat svou přistěhovaleckou minulost.
Nečekaný ekonomický úspěch
V důsledku masového vysídlení a hrůz způsobených vymáháním imigračního práva se najednou začalo dostávat sluchu filosofům a sociálním teoretikům, kteří hájili otevřené hranice. Progresivní voliči začali přijímat možnost, že hraniční kontroly nejsou slučitelné s lidskou svobodou a rovností. Zásadní bylo, že lidé začali nahlas přemýšlet, zdali není národní stát neúspěšným experimentem, jenž brání lidské solidaritě a privileguje imaginární společenství na úkor těch skutečných. Transnacionální sítě mezi migrantkami, environmentalisty, socialistkami, feministy a LGBTQIA+ skupinami začaly experimentovat s inkluzivními, lokalizovanými formami sociální organizace.
Nic z toho však nebylo jádrem oficiálního narativu o otevřených hranicích, který Amouk obvykle přednášela. Oficiální narativ kladl do středu revoluce otevřených hranic Kanadu, místo aby ocenil migranty a aktivistky. (Ekvádor už uplatňoval politiku otevřených hranic dříve, ale byl ignorován kvůli předsudkům a díky vynikající kanadské PR kampani.) Kanadská premiérka Fatima Chowdhury vyhlásila roku 2035 během implementace Dohod o volném obchodu mezi Amerikami za podpory většiny Nových demokratů jednostranné otevření kanadských hranic.
Zbytky Konzervativní strany a obnoveného Bloku Québécois předpovídaly v odporné kampani, plné nepřátelského rozdělování a apokalyptických projevů, katastrofu. Nacionalističtí politici vytvořili bezprecedentní franko-anglickou alianci a prohlásili, že desítky, ba stovky milionů zoufalých chudých imigrantů proudících do Kanady budou Kanaďanům brát práci, páchat zločiny a rozbijí sociální systém. Obě strany odmítly oficiální multikulturalismus Kanady a tvrdily, že kulturní dopad na anglofonní a frankofonní komunity bude zničující.
Po oficiálním otevření hranic imigrace sice prudce vzrostla, ale následně poklesla. Dočasná pracovní migrace stoupla s mnoha sezónními pracovníky v oborech, jako jsou zemědělství a stavebnictví. Imigranti, kteří zůstali, našli práci, platili daně a podporovali místní podniky. Odborové svazy přijaly nové příchozí do svých řad a vyhrály řadu legislativních vítězství pro pracovníky v zemědělství a ve službách.
Protože příchozí byli většinou mladší, odvedli na daních více, než dostávali prostřednictvím sociálních dávek. Většina se naučila anglicky nebo francouzsky – případně oba jazyky – a posílali své děti do veřejných škol. A co bylo nejvíc překvapivé, kanadský experiment s otevřenými hranicemi se časově shodoval s ekonomickým zázrakem. V roce 2037 byla Kanada jednou z mála zemí na světě, která zaznamenala růst – z velké části právě díky své otevřenosti.
Konec pohraniční stráže v USA
Ostatní země v Severní i Jižní Americe následovaly příklad Ekvádoru a Kanady – s výjimkou Spojených států. Ve Spojených státech mocná Pohraniční stráž a Imigrační a celní úřad bojovaly proti otevřeným hranicím a stylizovaly se do role strážců zákona a pořádku; podle svého oficiálního sloganu byly „poslední hrází proti barbarství“. Ve čtyřicátých letech 21. století však FBI přistihla předsedu odborů Raúla Álvareze na večírku v Las Vegas při přijímání úplatku od lobbisty ze soukromého vězeňského průmyslu. Libertariánské křídlo Republikánské reformní strany se spojilo s předsedkyní Sněmovny reprezentantů Alexandrií Ocasio-Cortez. Společně využily Álvarezova skandálu k reorganizaci úřadu Národní bezpečnosti, vyčlenění imigrace z jejích pravomocí a k rozpuštění odborového svazu pracovníků ochrany hranic.
Amouk tyto podrobnosti ze svého projevu vynechala. Místo toho se rozhodla říci několik slov o odvážném odmítnutí Africké unie v roce 2044 v Gaborone pokračovat v obchodních jednáních, pokud do nich nebude zahrnuta lidská mobilita, a o roli Ocasio-Cortez při vedení dvoustranných americko-evropských a americko-pacifických smluv o otevřených hranicích. V té době také japonští a evropští voliči uznali, že bez migrace se nemohou postarat o svoji stárnoucí populaci a doplnit vyčerpané penzijní fondy.
Byl to už jen malý krok pro Mezinárodní organizaci práce, aby potvrdila svobodu pohybu přes státní hranice jako základní pracovní právo. V roce 2045 revidovalo Valné shromáždění Organizace spojených národů článek 13 Všeobecné deklarace lidských práv: místo „Každý má právo volně se pohybovat a svobodně si volit bydliště uvnitř určitého státu“ nyní zněl „Každý má právo volně se pohybovat a svobodně si volit bydliště v kterémkoli státě“.
Stále je před námi mnoho práce
Amouk se usmála na Ibrahima Al Attara, načež se otočila k publiku. „Stojím dnes před vámi v Muzeu migrantů v Nauru, na místě hanby a ponížení, které se však stalo příslibem naděje. Stojím před vámi jako někdo, kdo obětoval svůj život lidské mobilitě, ale také jako někdo, kdo je hrdý na to, že se ji povedlo uskutečnit. Jsem tu, abych oslavila právo na svobodu pohybu a ocenila otevřené hranice jako vítězství lidského ducha. Současně jsem tu také proto, abych vám řekla, že je třeba udělat ještě spoustu věcí. Příliš mnoho lidí musí migrovat, protože doma si nevydělají na živobytí dost. A příliš mnoho dalších by migrovat chtělo, ale nemají na to dostatek prostředků.“
Odmlčela se. Dnešek byl dnem oslav a ona neměla právo je obecenstvu upírat. Ale tvrdé zkušenosti ji naučily, že lidský pokrok je křehký a úspěchy posledních let budou čelit komplikacím. Teď, když se její turné chýlí ke konci, práce na přetváření politických a ekonomických institucí teprve začíná. Uvažuje přitom nad tím, jak se svět bude muset změnit, aby byl v souladu s nově nabytými svobodami.
Alex Sager je vedoucím katedry filosofie na Portlandské státní univerzitě. Je autorem knihy Against Borders: Why the World Needs Free Movement of People (Proti hranicím. Proč svět potřebuje volný pohyb lidí).
Z anglického originálu Open Borders, 2050, publikovaného na webu magazínu New Internationalist, přeložil Otakar Bureš.