Státní maturita z matematiky a negramotnost „moudrých“

Náročná maturita sloužila socialistickému režimu jako způsob, jak si vytvořit úzkou a loajální vysokoškolsky vzdělanou elitu. V současném světě má ale vzdělávání plnit úplně jinou funkci.

Návrh ministerstva školství zrušit povinnou maturitu z matematiky vyvolal podle očekávání spor. A podle očekávání se v tomto sporu splétají dohromady racionální argumenty s domněnkami, jež jsou postaveny na přesvědčení, nikoliv na prokazatelných faktech. Co víc, do diskuse se promítá paradigma 20. století, jež stojí na aplikaci padesát let starých zkušeností.

Ministerský návrh na zrušení povinnosti maturovat z matematiky ve společné části maturitních zkoušek vychází z odůvodněného předpokladu, že by tím došlo k významnému zvýšení neúspěšnosti. Tento předpoklad vychází z prozatímního vývoje státních maturit, jež od roku 2011 vykazují každoročně rostoucí počet neúspěšných. Přitom současná podoba společné části maturit ukládá jako povinnou pouze zkoušku z českého jazyka, další povinnou zkoušku mohou středoškoláci volit mezi matematikou a cizím jazykem. Při vysoké míře neúspěšnosti těch, kteří si v současnosti maturitu z matematiky zvolí dobrovolně, lze takřka s jistotou předvídat, že povinná zkouška by neúspěšnost významně zvýšila. Ti, kteří se v současnosti maturitě z matematiky vyhýbají, vědí proč.

Struktura středních škol v ČR stále produkuje absolventy pro socialistickou, národně řízenou ekonomiku, která počítala s tím, že převážná většina absolventů bude profesně zdatná a nastoupí na trh práce.

Ministr školství Robert Plaga se domnívá, že velká část žáků není na povinnou maturitu z matematiky dostatečně připravena. Jde převážně o žáky v maturitních oborech na středních odborných školách a učilištích. Právě oni tvoří drtivou část neúspěšných v posledních letech a právě oni se mnohem častěji vyhýbají maturitě z matematiky. Současný ministr školství proto soudí, že nedošlo k naplnění poněkud licoměrného tvrzení předchozí ministryně školství Kateřiny Valachové, jež přesvědčovala veřejnost, že se podaří do roku 2021 změnit výuku matematiky natolik, aby žáci připraveni byli. Nic tomu ovšem nenasvědčuje. Neexistují žádná věrohodná data, která by takový trend potvrzovala, stejně jako neexistují žádná věrohodná data, že státní maturita během své existence nějak přispěla ke zvýšení kvality vzdělávání.

Sociálně negramotná moudrost minulosti

Jenže právě na iluzi o povinné státní maturitě jako sentinelu kvality vzdělání stojí do značné míry argumentace těch, kdo si přejí státní maturitu z matematiky zachovat. Po internetu koluje vysoce manipulativní srovnání údajné degradace maturit z matematiky od roku 1990. Tato manipulace tvrdí, že zatímco v roce 1990 bylo součástí maturit z matematiky náročné zadání výpočtu obsahu složitého obrazce, nyní směřujeme ke stavu, kdy budou maturanti pokorně žádáni, aby alespoň vymalovali obdélníček barvičkami. Tuto manipulaci mezi sebou šíří poslanci s profesorskými tituly a pomocí těchto hoaxů přesvědčují své digitální okolí, že pokud nechceme, aby to tak dopadlo, musíme nutně povinnou maturitu z matematiky zachovat.

Dezinformační taktika u formálně vzdělaných lidí je smutný jev. Otázka je, zda jde o manipulaci záměrnou, o perfidní pokus ovlivnit uvažování ostatních z pozice formální autority, nebo zda tomu skutečně věří. Vzhledem k tomu, že oba poslance znám a jsem schopen do značné míry posoudit způsob jejich uvažování, kloním se spíše k druhému vysvětlení. Mezi lidmi, kteří se rádi honosí svým formálním vzděláním, jde o častý jev. Domnívají se, že zkušenost nabytá někdy minulosti je jedna ku jedné aplikovatelná v současnosti, že je to lék zvyšující kvalitu vzdělání. Toto přesvědčení přitom prosazují z pozice lidí, kteří dosáhli ve vzdělávání pomyslného vrcholu, a tedy se cítí být oprávněni povyšovat ho na obecnou pravdu.

V knize No Future poukazuji na to, že se mnoho lidí v turbulentním světě změn a z nich vyplývající nejistoty uchyluje k retrotopnímu vnímání reality. Premisa je jednoduchá: vrátíme-li se k řešením minulosti, dokážeme si poradit se současností a budoucností. Je vcelku přirozené, že touto iluzí trpí zejména starší lidé. Jednak se mají k čemu upínat, jednak je k tomu motivuje zvýšený tlak na adaptaci ve světě, v němž se hůře orientují. Snažím se ukázat, že velká část dnešní společnosti sveřepě prosazuje paradigma 20. století bez ohledu na to, zda z něj vyplývající řešení jsou či nejsou smysluplná. Dokonce bez ohledu na to, zda jsou taková řešení kontraproduktivní a škodlivá.

Studenti trpí vzdělávací bulimií

Poměrně dobře to vystihuje postoj, jenž předpokládá, že maturita zvýší kvalitu vzdělání, nebo ji aspoň udrží na pomyslně „tradiční“ úrovni. Jde o vážný omyl. Vážný zejména z toho důvodu, že ordinovat takovou vzdělávací léčbu je jako pouštět žilou: pacientům klesne teplota, jenže hodně jich tuto léčbu nepřežije. V současné době můžeme nepochybně zvýšit nároky na výstup u maturitních oborů, ovšem nejviditelnějším dopadem bude vyšší počet neúspěšných. Většina maturantů středních odborných škol a učilišť nemá za současného stavu vzdělávání dostatečnou a s gymnázií srovnatelnou možnost se na státní maturitu připravit. Zvýšit počet neúspěšných ve vzdělávání je přitom stejně zvrácené jako zvýšit počet nemocných ve zdravotnictví. Takový požadavek je projevem krajní společenské a politické negramotnosti. Nicméně ani ti, kdo „přežijí“, na tom ve smyslu kvality vzdělání nebudou o moc lépe. Drtivá většina z nich se namemoruje k testům a následně velmi brzy vše zapomenou. Říkám tomu vzdělávací bulimie: nahltat, vyblít, zůstává prázdno.

Ona je totiž celá představa o přísné maturitě zasazena v konturách doby, kdy vážení profesoři učili na střední škole. Systém byl tehdy záměrně nastaven tak, aby selektoval ty nejpřizpůsobivější a zároveň dostatečně nadané v tehdy klíčové oblasti poznání a vědění. Ti pak směřovali v relativně malém počtu na vysoké školy. Selektivní povaha maturit tento systém podporovala, neboť bylo jejím prostřednictvím třeba vybrat ty vodné a redukovat budoucí elitu na malé procento. Tento stav ale už dávno neplatí a vážení profesoři jsou buď nedostatečně senzitivní, nebo nejsou schopni vnímat souvislosti.

V současnosti nejen že maturuje většina populačního ročníku, ale také většina maturantů směřuje na VŠ, jelikož se při proměnlivosti světa práce přirozeně posouvá okamžik volby profesní specializace. Český vzdělávací systém nemá problém s náročností maturit, má (mimo mnoha jiných) problém se strukturou středních škol, setrvávající ve stejném stavu, v jakém si paradigmaticky hoví část „moudrých“. Struktura středních škol v ČR stále produkuje absolventy pro socialistickou, národně řízenou ekonomiku, která počítala s tím, že převážná většina absolventů bude profesně zdatná a nastoupí na trh práce. Žijeme však v úplně jiném sociálně-ekonomickém vesmíru – a vysvětlovat to formálně vzdělaným lidem mě přivádí do stavu zoufalství. Český vzdělávací systém by se měl primárně zabývat průchodností mezi sekundárním a terciárním stupněm, škálou nabídky na terciárním stupni mezi profesně orientovanými, kratšími studijními programy a těmi vědecky a výzkumně zaměřenými. A dále dovedností rozpoznat nadání žáků, pomoci jim najít jejich vlastní směr ve vzdělávání a podporovat je v něm.

Více neúspěchu a ekonomické zaostalosti

K tomu by velmi významně mohla dopomoci i maturita. Jakákoliv zásadní zkouška, která určuje další bytí či nebytí ve formálním vzdělávání je totiž potenciálně nejvlivnější a nejrychleji působící faktor změny vzdělávání. Nutně potřebujeme maturity, stejně jako další zkoušky, změnit, jenže v úplně jiném duchu a dle zcela odlišného konceptu. V prvé řadě, státní maturita by neměla být jakýmsi vrcholem středoškolského studia. Má být zkouškou středoškolského minima, kterou budou moci žáci skládat kdykoliv během studia a opakovaně. Žáci na gymnáziích ji často složí napoprvé v prvním či druhém ročníku. Žáci v maturitních oborech na učilištích ji budou často skládat několikrát, což vůbec ničemu nevadí. Právě naopak. Budou mít možnost se dostatečně připravit a stát se nebude chovat hloupě, naopak bude naplňovat svou roli a usnadňovat rovný přístup ke vzdělání. Z toho v konečném důsledku mohou těžit všichni, protože populačně relativně malá společnost bez přírodních zdrojů nemá v době inovační ekonomiky a vzdělanostní společnosti jinou šanci než vést maximalizací vzdělávání k většímu poměru inovací a z nich vyplývající přidané hodnoty. To je ovšem představa neuchopitelná pro společensky negramotnou moudrost z druhé poloviny 20. století.

Maturita, „zkouška dospělosti“, má být následně pojata především jako celoroční projekt, během nějž maturant prokáže pestrou škálu dovedností a znalostí a zároveň se leccos naučí. Od teoreticky zaměřené, převážně textové práce gymnazistů, po výrobek maturantů na učilišti. Takové pojetí umožňuje jak prověření znalostí a dovedností, které jsou obsaženy v kurikulu, tak pestré škály vysoce požadovaných kvalit, od spolupráce, řešení problémů a komunikace po využívání informačních zdrojů. Současná maturita, zejména ta společná, státní, nic takového neprověřuje. A negramotní moudří ordinují více nefunkčního, více neúspěchu a v konečném důsledku ekonomické zaostávání a sociální rozpolcenost. Snad tedy alespoň u maturit zvítězí realita 21. století nad retrotopií.

Autor je spolupracovník think tanku EDUin .

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies