Automatizace bez socialismu je větší hrozba než klimatická krize

Automatizace fyzické práce za průmyslové revoluce byla podnětem vzniku socialismu. Po další vlně automatizace už nás elity nemusí potřebovat. Dokáže dnešní levice přijít s řešením?

Foto pxhere.com

Plnou automatizaci veškeré práce je možné očekávat někdy v průběhu tohoto století, tedy v podobném horizontu jako klimatický kolaps. Obě krize budou mít fatální dopad na podobu lidské civilizace. Ale zatímco o klimatu alespoň v principu víme, jak ho stabilizovat, v případě plné automatizace práce nám chybí byť jen teoretické představy, jak obnovit společenskou stabilitu.

Proto věřím, že klimatická krize dnes není největší nebezpečí pro lidstvo, nebo alespoň pro jeho neprivilegovanou většinu. Problém s klimatem je mohutný, ale lidský důmysl, bude li soustředěný, dokáže na něj vyzrát. Svědčí o tom úžasná schopnost člověka přežívat ve všech možných prostředích na Zemi, a tato prostředí upravovat podle svých potřeb, ať už je problémem zima nebo horko, přebytek nebo nedostatek vody. Je sice pravděpodobné, že migrace miliard lidí nebo potřeba centrálně řízených megaprojektů stabilizujích celoplanetární klima bude mít dramatické společenské a geopolitické důsledky, může nás ale uklidňovat alespoň to, že vyspělá civilizace dokáže technicky fungovat ve všech klimatických pásech a biotopech, a pravděpodobně by to zvládla i v permu nebo triasu. Naopak na odvěký problém nekontrolovatelné koncentrace moci a bohatství v rukou úzké elity („plutokracie“) bezúspěšně hledáme recept po celou lidskou historii. Totální války a násilné revoluce jako historicky ověřený prostředek léčby nerovnosti („The Great Levellers“) jsou přitom ještě horší než nemoc.

Klima je neživý objekt, nesleduje žádné sobecké cíle ani nemá strategii, jak nás obehrát. Historická zkušenost naproti tomu ukazuje, že úzká elita obvykle dokázala zbytek populace obehrát vcelku snadno a zkorumpovat libovolnou civilizační strukturu. Ani socialistické hnutí samo proti ní není imunní. Toto patologické působení plutokracie přitom není žádným tajemným spiknutím elit, ale vedlejším důsledkem psychologie přirozeně kompetitivních lidských jedinců, kteří se pohybují v systému s pozitivními zpětnými vazbami vedoucími ke koncentraci bohatství a moci. V minulosti byl jediným limitem nerovnováhy mezi elitami a poddanými fakt, že elity jsou na poddaných existenčně závislé jako na hlavním zdroji svého bohatství a moci. Jenže tato antiteze zabraňující růstu nerovnosti nade všechny meze s automatizací psychické práce definitivně zaniká.

Po konzumerismu se nám ještě bude stýskat

V historii musely všechny politické a ekonomické elity hledat způsoby, jak své poddané či přívržence motivovat k oddanosti nějakou protihodnotou – třeba rozdělováním kořisti z honů a válečných výprav, příslibem ráje a strachem z pekla, garancí bezpečí nebo zajištěním přízně živlů. Tímto způsobem se realizovaly obě strany společenské smlouvy. V současném kapitalismu plní tuto roli konzumní zboží a kult úspěchu („americký sen“). Problém je, že v západním globalizovaném neoliberálním kapitalismu se elity stávají méně závislé na poddaných, protože produkce se přesunula na více prekarizovanou populaci „třetího světa“, k čemuž předchozí imperialismus vytvořil podmínky. Elity západního světa se tak postupně zbavují odpovědnosti vůči lidu jak v mateřských zemích, tak ve formálně osamostatněných koloniích. Nacionalistický étos ochabl, a tak se elity při vynucování moci stále více spoléhají na žoldnéře, kteří se nerekrutují z jejich poddaných. Tím se společenská smlouva rozvrací a nastává další odtržení elit od poddaných.

Víra v přirozenou ohleduplnost je nebezpečná. Naopak, pro sociální smír a prevenci krutosti je třeba neustále pracně potlačovat a překonávat nám přirozené xenofobní intuice pomocí umělé, racionálně zkonstruované kultury a institucí.

Nová vlna automatizace posouvá tyto nerovnováhy na další úroveň. Průmyslovým robotům nemůžou cenou konkurovat ani nejubožejší dělníci z Bangladéše a precizností ani ti nejzkušenější mistři hodináři. Lidští vojáci jsou na bojišti stále více přítěží, která s sebou nese zbytečné náklady a politická rizika. V leteckémtankovém boji mizí lidská posádka kompromitující výkony stroje. Ale ani v oblasti služeb a dokonce i výzkumuumění není jasné, kde se automatizace zastaví a v čem jsou lidští zaměstnanci nepostradatelní nebo alespoň rentabilní. K tomu, aby tahle situace vyvolala dramatické sociální změny a napětí, není potřeba univerzální umělá inteligence ani úplné vytlačení člověka z ekonomiky.

Bohatství a moc stále více závisí na kontrole materiálního kapitálu (výrobních prostředků, ale i zbraní) než na oddanosti lidí vůči svým elitám. Jak stoupá podíl materiálního kapitálu na produkci bohatství a vynucování moci, nezbytně tím roste moc těch, kdo tento kapitál kontrolují, a zároveň se zvětšuje jejich odtržení od poddaných. Tato koncentrace moci a bohatství bez protivah lavinovitě roste, protože schopnost získat další moc/bohatství je úměrná moci/bohatství, kterým už disponují. To je ovšem zásadní problém pro demokracii. V době plně robotizovaných továren a armád si lze těžko představit jakoukoli úspěšnou revoluci nebo stávku. Argumentace amerických konzervativců, že právo nosit zbraň (podle dodatků ústavy z 18. století) je nějakou pojistkou před autoritařskou vládou, jsou směšné, pokud nezajistí každému občanu vlastnictví nadzvukového bojového dronu. Bez reálné hrozby revoluce není nic, co by udržovalo demokratický systém, který byl právě takovými revolucemi v historii na elitách vynucen – a který musel být opakovaně obnovován v koloběhu trvajícím tisíce let. Pokud tedy nezavedeme spolehlivé mechanismy redistribuce bohatství a moci ještě před dosažením takové míry automatizace, později už k tomu pravděpodobně šance nebude.

Běžní lidé i ekonomové jsou dnes tak omámení narativem konzumního kapitalismu, že věří v nezbytnost konzumenta i poté, co přestane být potřebný pracovník a voják. Ti levicově naladění optimisticky předpovídají, že kapitalisté budou chtíce nechtíce muset zavést základní příjem, aby vůbec existovali konzumenti platící za jejich výrobky, jinak se jejich hospodářské impérium zhroutí. Pokud ale domyslíme smysl konzumního zboží – tedy jeho funkci motivace pracovníků a úplatek za loajalitu poddaných –, musí nám být jasné, jak jsou takové naděje naivní.

Sounáležitost jako sebeklam

Elity teď stejně jako dříve (a ostatně tak jako všichni lidé) usilují především o svou pozici ve společenské hierarchii, o to být uznávaný, přitažlivý a mít moc. Soutěž o moc a prestiž hrají mezi sebou v rámci své společenské vrstvy. Pracovníci a vojáci jsou pro ně jen prostředkem (stejně jako trysková letadla) a konzumní zboží jen režijní náklady na údržbu těchto prostředků (stejně jako letecké palivo). Vyřazením konzumního zboží pro pracující se pouze uvolní zdroje pro lepší kompetitivitu na bojišti a větší okázalost sebeprezentace před jinými elitami. Ve světě, kde jsou pracující irelevantní ubožáci, nebude nikdo toužit těmto ubožákům imponovat, stejně jako dnes nikdo netouží imponovat bezdomovcům. V automatickém kapitalismu bude mít banán přelepený lepící páskou nebo pěkný závodní kůň nezbytně cenu mnoha lidských životů.

Chápu, že člověku žijícímu v blahobytu vyspělého světa nejspíš připadají takové úvahy přežité a fantasmagorické. Většina z nás nikdy neřešila život ohrožující nedostatek základních potřeb a nedokáže si ani představit, proč a jak by to mohlo nastat v další generaci. Na světové války se díváme jako na fantasy a nevěříme na ozbrojený konflikt limitovaný jen fyzickými zdroji. V civilizovaném světě se dnes soutěž elit realizuje naštěstí téměř výlučně na poli trhu a médií. Cestou k získání moci je spíše ovládnutí nejčtenějších časopisů, nejsledovanějších televizí a sociálních sítí, vývoj účinnějších metod manipulace voliče či spotřebitele. Vojáky těchto konfliktů jsou spíše marketéři než armády dronů. Fyzický ozbrojený konflikt – pokud je přítomný –, bývá outsourcován do zástupných válek omezeného rozsahu v rozvojových zemích, které nás přímo neohrožují na životě. Nebuďme si ale jistí, že tomu tak bude věčně – že bude volič a konzument vždy tak cenným aktivem mocenského boje a že elity svou družinu nezradí v okamžiku, kdy její služby přestanou potřebovat.

Mnozí si myslí, že to nemůže zajít tak daleko, že elity budou i tak cítit nějaký sentiment pro své poddané, i když je už nebudou potřebovat, protože jsou to přece taky lidi. Na nějakou vrozenou empatii bych se ale raději nespoléhal. Připomeňme si pocity odporu, jaké u lidí probouzejí ti, které vnímají jako méněcenné (bezdomovci, postižení) nebo cizí (muslimové, židé, „divoši“), a historické příklady perzekuce takových skupin. Proč bychom pak měli očekávat sounáležitost magnátů s lůzou? Moderní kulturou pěstěná představa, že sounáležitost s někým, kdo není součástí mé skupiny, je nějak biologicky či psychologicky přirozená, je nepodložený sebeklam, a zakládat politiku na takové víře v přirozenou ohleduplnost je proto nebezpečné. Naopak, pro sociální smír a prevenci krutosti je třeba neustále pracně potlačovat a překonávat nám přirozené xenofobní intuice pomocí umělé, racionálně zkonstruované kultury a institucí. Zdánlivý altruismus spočívá na podvědomém předpokladu vzájemně recipročních vztahů (potenciálu nějaké vzájemné užitečnosti) nebo užitečnosti pro sdílenou skupinu. Šlechtic bude mít pochopitelně lepší vztah ke svému vykartáčovanému chrtu než k odranému nevolníkovi. Historická literatura (např. Froissartova Kronika stoleté války) výmluvně ilustruje mentalitu, s jakou feudálové o svých poddaných uvažovali.

Automatizaci nezastavíme. Musíme jí přizpůsobit společnost

Automatizaci není možné zabránit žádnými regulacemi. Jediné, čeho je možné docílit snahou o omezení automatizace, je zaostávání a podřízenost vůči komukoli, kdo bude automatizaci podporovat. Čína se poučila z tvrdé lekce, jak omezování pokroku (střelných zbraní, mořeplavby) může uvrhnout nejmocnější stát světa do role rozvrácené kolonie. Odhodlání takové zaostávání už nikdy nepřipustit patří k pilířům, na kterých čínská vláda zakládá svou legitimitu, alias mandát nebes. Pro západní svět je tedy klíčovou otázkou, jak skloubit vysoce produktivní ekonomiku schopnou soutěžit s Čínou a demokratickou občanskou společnost zajišťující blahobyt a svobody široké vrstvě populace. To bohužel nedokáže ani neoliberální kapitalismus anglosaského střihu, ani kapitalismus s čínskými či ruskými feudálními prvky. Jak Čínu, tak USA sice v mnoha ohledech obdivuji, ale žít bych tam nechtěl – a proto doufám, že Evropa dokáže formulovat třetí cestu.

Rané pokusy o kvalitativní skok ve společenské organizaci bohužel selhaly. Jak trefně shrnul Edward Osborne Wilson, „skutečný problém lidstva je, že máme paleolitické emoce, středověké instituce a božskou technologii“.

V antropocentrickém líčení ekonomie a historie, prezentovaném obvykle humanitně zaměřenými lidmi, se význam materiálu a strojů často upozaďuje. Přitom expanze materiální augmentace lidských schopností – v biologii zvané „rozšířený fenotyp“ – je právě nejzřetelnější trend ve vývoji civilizace. Spory o to, jestli hlavní zásluhy na bohatství a úspěchu skupiny (korporace, státu či armády) nese ředitel nebo dělník, vládce nebo nevolník, generál nebo vojín, jsou vcelku nesmyslné, pokud ignorujeme klíčový příspěvek samotného kapitálu. Bylo tomu tak vždy, s umělou inteligencí však podíl významu kapitálu roste nade všechny meze. Nikdo nemůže zpochybnit fakt, že zemědělská produkce závisí na půdě, rostlinách, zvířatech, počasí a podnebí často víc než na práci zemědělce nebo správě feudála. Je nesmyslné snažit se tyto zásluhy přisuzovat jednomu z nich nebo jakékoliv osobě. Stejně tak je ovšem nesmyslné připisovat zásluhy za produktivitu robotické továrny ať už jejím majitelům nebo zaměstnancům. Její produktivita je zásluhou technologií, na kterých se podílela celá civilizace.

To, že roboti nemají sobecké zájmy a lobbistické organizace, neznamená, že nemají zásluhy. Ve výsledku je tedy možné se na takovou ekonomiku dívat pouze jako na emergentní celek, jehož produktivita plyne ze spolupráce všech částí a pro jehož fungování je tedy třeba zajistit udržitelnou prosperitu všech částí (vůdců, řadových pracovníků, ale i strojů, případně zvířat a přírody) – což je právě univerzálně-utilitaristický a socialistický pohled. Exploatace jedné části (obvykle pracovníků nebo přírody, ale hypoteticky by mohlo jít i o vedení) tedy není problematická ani tak tím, že někomu upírá zásluhy, ale hlavně tím, že ohrožuje funkci a udržitelnost celého systému. Není možné se spoléhat na to, že podíl na zisku se rozdělí podle toho, kdo si je schopen svůj zájem lépe vylobbovat, protože výchozí pozice v tomto vyjednávání jsou silně nerovné. Elity si přisvojují „vlastnické právo“ na kapitál a přírodní zdroje, které za sebe jednat nemohou. Naopak poddaní obvykle na tyto stroje či přírodní zdroje útočí, protože je vidí jako zdroj moci elit, kterou tím chtějí sabotovat.

Poddaní ve strojích a přírodních zdrojích také vidí svého konkurenta při rozdělování výsluh, protože všichni tři jsou z pohledu elit jen různými druhy zdrojů a nákladů (rozdělení zisků mezi mzdy a investice, případně řešení „externalit“ a ochranu přírody). Odmítání průmyslu a automatizace ze strany enviromentalistů, stejně jako klima-skepse a souhlas s drancováním přírodních zdrojů ze strany deprivovaných horníků podporujících Trumpa nebo pytláků z Afriky, tedy připomínají bratrovražedný boj chudiny z filmu Parazit. Prekarizovaní se v něm snaží obohatit na úkor prostředí, strojů nebo jeden druhého, protože je to snazší než své zájmy prosadit proti elitám. Zapomínají při tom ale na „kolaterální škody“ způsobené celému systému, na němž sami závisejí. Stroje ani environment nejsou nepřítelem prekarizovaných, naopak jsou nezbytné pro naše přežití a blahobyt.

Proto ani vyostřený konflikt, v němž jsou perzekuovány elity (jako třeba při bolševických čistkách nebo anarchistických bouřích), nejsou řešením. Pouze systém, v němž mají všechny složky včetně elit, poddaných, přírody i strojů uspokojeny potřeby pro svou funkci v emergentní struktuře moderní civilizace, může dlouhodobě jako celek prosperovat. Rozdělení produktů takové civilizace by proto mělo být řešeno utilitaristicky s cílem zušlechtit každou ze složek a maximalizovat tak její přínos celku, bez ohledu na to, jestli daná skupina své zájmy aktivně vymáhá. Například drogové závislosti má společnost řešit nikoli kvůli zájmům drogově závislých, ale kvůli škodám, které drogový problém působí námi sdílené civilizaci (viz opět opiové války). To vystihuje socialistické heslo „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ (a nikoli tužeb). Je to v kontrastu s pravicově liberálním heslem „svoboda (resp. zájem) jednoho končí tam, kde porušuje svobodu (zájem) druhého“. Politika nemůže být vnímána jen jako konflikt sobeckých zájmů dílčích agentů právě proto, že některé klíčové složky civilizace vlastní sobecké zájmy a schopnost jednat a hájit se nemají, případně ji nedokáží veřejně formulovat. Byly by tedy nutně pod-reprezentovány, což by civilizaci jako celek poškodilo. O optimální distribuci zdrojů a hájení zájmů všech složek civilizace (i těch, které za sebe samy nelobbují) se tedy musí zasadit nějaké instituce, zohledňující primárně zájem civilizace jako celku.

Jak rozdělit bohatství – úkol pro humanitní vědy

Přiznám se, že nevím, jak vytvořit takový systém, který by utilitaristicky přerozděloval zisk plynoucí ze sdílené automatizované ekonomiky a zároveň by dokázal spravedlivě vládnout enormní mocí, aniž by byl zkorumpován. Námitky obou stran jsou totiž zcela validní. Pravice má dost možná pravdu v argumentaci, že potlačovat přirozené tendence růstu nerovnosti nelze jinak než mocnou autoritou, a že tato moc bude zákonitě zneužitá. Já si ale myslím, že pokud těmto „přirozeným tendencím“ necháme volný průběh a nepostavíme jim do cesty demokratické instituce a konstrukty sociálního inženýrství, bude cesta do otroctví ještě kratší. Návrh potřebného politického systému, který by těmto tendencím dokázal zabránit, by měl být podle mě ústředním tématem humanitních věd.

Přírodovědci a technici svůj díl práce odvedli a odvádějí vytvářením strojů, které dávají potenciál zajistit blahobyt každému člověku na planetě. Humanitní vzdělanci ale nebyli srovnatelně úspěšní v konstrukci společenských inovací zaručujících společensky prospěšné využití těchto technologických možností. Politické a ekonomické systémy vznikaly spíše spontánní samoorganizací než racionálním designem a přínos odborníků ze sociálněvědních oborů je často marginální. Rané pokusy o kvalitativní skok ve společenské integraci a organizaci prostřednictvím sociálního inženýrství žalostně selhaly a měly za následek řádově více lidských obětí než havárie technických inženýrských konstrukcí (letadel, lodí, mostů či elektráren). Jak trefně shrnul Edward Osborne Wilson, „skutečný problém lidstva je, že máme paleolitické emoce, středověké instituce a božskou technologii“.

Tváří v tvář environmentální krizi, vyhrocenému soutěžení a rychlosti technologického vývoje si nemůžeme dovolit čekat tisíce let na nějakou spontánní samoorganizaci společnosti. Humanitní vědci (politologové, sociologové, ekonomové…) by se proto měli intenzivně zabývat návrhem nových sociálních konstrukcí, které by opravily chyby předchozích dětských krůčků. Chápu že vzhledem ke komplexitě daných systémů může být návrh spolehlivých a užitečných společenských konstrukcí obtížnější než u těch technických, ale bez nich se neobejde. Je ale možné, že takový apel je ode mne, přírodovědce, stejně naivní jako auto jezdící na odpadky.

Autor je teoretický fyzik.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies