Hledání únikového východu. Nová kniha zachycuje truchlení po teoretikovi Marku Fisherovi

Bloger Matt Colquhoun chtěl v knize Egress ambici psát o tom, co už jeho mentor a autor Kapitalistického realismu nestihl. Nejsilnější ale je v osobních vzpomínkách.

Foto Matt Colquhoun

Na jedné staré fotografii vypadá Mark Fisher s rudými vlasy jako postava z britského sitcomu Mladí v partě, kde se v jednom bytě sešel pankáč, hipík, komunista a básník. Jako by ztělesňoval kus každé z postav. Měl v sobě touhu rozvracet pořádky a uměl kolem sebe plivat, zároveň si choval utopickou představu o pospolitosti, sympatii pro třídu nejchudších a schopnost vše propojit v poetické zkratce. O jeho bizarních účesech pak na londýnské univerzitě Goldsmiths, kde o mnoho let později učil, kolovaly mezi studenty historky.

Místo porážky kapitálu se musíme soustředit na to, čemu kapitál z principu klade překážky: na kolektivní schopnost vytvářet, starat se.

V levném saku ze zmíněné fotky by zapadl i do libovolné postpunkové kapely z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, které tak miloval. V dobách jeho vyrůstání nebyl čas ohlížet se do minulosti a kupovat si staré desky, tehdy se neustále hledělo dopředu. Později, už jako devadesátkový raver, dokonce v jedné takové kapele hrál – jmenovala se D-Generation. Bylo to „techno pronásledované přízraky punku“ a jeho vlastní transport pro cestu do budoucnosti. O filosofii se učil z britských hudebních časopisů jako New Musical Express nebo Melody Maker, kde teorie jenom přiživovala zážitek z hudby. Ve svém psaní používal opačný trik, a přestože jako akademik publikoval v recenzovaných žurnálech nebo britském deníku The Guardian, větší vzrušení a svobodu bez redakčních zásahů mu poskytoval internetový blog K-Punk. Ono „k“ v názvu odkazovalo k jeho zájmu o kybernetickou kulturu, sci-fi a dystopické filmy. Výraz punk pak v jeho podání znamenal nebýt lhostejný k věcem kolem, zpochybňovat zdánlivě nehybný stav společnosti, ale neupadat do beznaděje a nepřestávat se snažit vše zvrátit.

Z postpunkového nebo později raveového období se vzal jeho přísně modernistický důraz na neustálý vývoj: touhu po novém zvuku, žánrech a až feťácký absťák po šoku z budoucnosti. Když v nultých letech poprvé slyšel kapely jako Kaiser Chiefs nebo The Strokes s retro kytarovým zvukem, cítil se podvedený. To samé spatřoval ještě silněji v politice. Ve své nejslavnější knize Kapitalistický realismus, kterou do češtiny přeložilo nakladatelství Rybka Publishing, psal o tom, jak se budoucnost vytrácí z horizontu. Lidé jsou nuceni přecházet z jednoho krátkodobého úvazku do druhého a být natolik zaměstnáni přítomností a vyděláváním peněz na činži, že si vůbec nejsou schopni představit něco tak abstraktního. Souvisel s tím narůstající počet lidí s depresemi nebo úzkostmi, které podle Fishera nebyly zdravotnickým, ale politickým problémem. Takové ovzduší, všudypřítomný murmur nazýval kapitalistickým realismem.

Psal často o vlastních zkušenostech, proto dokázal tak strhnout. Složité myšlenky filosofů Jamesona, Derridy, Deleuze nebo psychoanalytika Lacana vysvětloval hravě na obecně známé popkultuře: sci-fi filmech, hororových vyprávěních nebo elektronické hudbě. Něco jako Slavoj Žižek, jen bez zbytečné exhibice. Proto na každém jeho slovu – ať už v knihách, na blogu, v článcích pro hudební časopis The Wire nebo New Statesman – visela celá generace hudebních nerdů se sklony k samostudiu a přeinterpretovávání každé sloky, beatu a vlastně všeho kolem.

Fisherova funkce

Stejnými lidmi jsem byl obklopený 13. ledna 2017. Stáli jsme na tanečním parketu v jednom pražském klubu, hrál londýnský producent Danny L Harle a směrem k publiku vysílal svoje euforické beaty, když nadšení protnula zpráva o sebevraždě Marka Fishera. Přestali jsme vnímat dění na parketu a okamžitě se zanořili do telefonů ve snaze hledat na Twitteru cokoli, co by informaci z nakladatelství Repeater Books (které Fisher spoluzakládal) vyvrátilo. Vzápětí už jsme hledali spíš útěchu. Součástí truchlení v následujících týdnech bylo pročítat si vzpomínky nebo nekrology s titulky o nejpronikavějším mysliteli dneška všude od hudebních blogů přes Guardian po Financial Times. V úzkém okruhu jsme si společně připomínali Fisherovy texty, poslouchali oblíbené desky od Japan nebo londýnského producenta Buriala a nakonec sepsali vlastní vzpomínku, protože jsme to pokládali za malý dluh.

Podobně na období vzpomíná i osmadvacetiletý blogger Matt Colquhoun, který ve stejné době pracoval na eseji pro Fisherův seminář na Goldsmiths. „Byly příliš vzdálené, aby mi poskytly útěchu. Jenom všechno dělaly ještě surreálnější,“ píše o tom, jak si pročítal vzpomínkové tweety cestou domů autobusem, kde se dozvěděl o tragédii. V letos vydané knize Egress: On Mourning, Melancholy and Mark Fisher se Colquhoun k období se vrací, líčí smutek mezi studenty, připomíná ústřední myšlenky a rozepisuje jakousi fanouškovskou fikci o tom, co už jeho mentor napsat nestihl. Tohle je vůbec první kniha o Fisherovi a zásadním motivem je komunitní truchlení, které najdeme všude v popkultuře a na těch nejpřekvapivějších místech. Colquhoun hned v úvodu tvrdí, že vlastní zkušenost donutila přemýšlet, „jak smutek může posílit naději, sebejistotu a komunitní praxi, která se zformuje kolem následků smrti, truchlení a duševní nemoci“. V knize to popisuje termínem Fisherova funkce.

Na truchlení podle psychologů existují jenom dva léky: jít do sebe a třídit vlastní pocity nebo emoce přetvořit v něco kreativního. Colquhoun – jemuž kdysi poradce na střední škole řekl, že jeho deprese plynou z toho, že moc poslouchá Radiohead a Sonic Youth – dělá obojí. Dříve se zajímal o hudbu víc než o teorii, ale spíš jako fotograf (fotil několik reportů také pro hudební server The Quietus), studium pod Fisherem ho jistě částečně motivovalo k vlastnímu psaní. Po jeho smrti hned spustil blog Xenogothic a také publikace Egress je jistou formou autoterapie. „Ve spoustě věcech mě tenhle odchod ovlivňuje dodnes, stejně jako ostatní lidi z naší komunity. Všichni ho tak milovali a obdivovali a se studenty si byl blízký. Neznal jsem ho tak dobře, jak bych si přál, ale na tu školu jsem šel kvůli němu – nechtěl jsem ho ovšem pronásledovat jako fanoušek,“ popisoval Colquhoun vztah se svým vyučujícím pro hudební newsletter Music Journalism Insider. Jeho kniha je s kampusem neodmyslitelně spojená, a navíc vychází z magisterské práce, což je hodně znát. Text má hodně rozvolněnou formu a  nedá se přesně říct, o jaký jde žánr. Těká mezi uvolněným stylem osobního deníku, Fisherovou biografií a těžkopádně napsanou teorií plnou citací z velké filosofie – a mezi tím problikávají podnětné rozbory popkultury: seriálů jako Westworld, The OA neboo Walking Dead.

Název třísetstránkové knížky se dá přeložit jako „východ“ a odkazuje k Fisherově studii horrorových vyprávění Weird and Eerie, která vyšla těsně po jeho smrti. Oba pocity odkazují k něčemu vnějšímu a cizímu mimo náš svět. První – podivno – plyne ze znepokojení z objektu nebo dimenze, která by neměla existovat jako v povídce Za stěnou spánku od horrorového spisovatele H. P. Lovecrafta, kde se blouznící pacient v psychiatrické léčebně napojí na vzdálené světy. Druhý pocit – tajuplno – zase označuje působení nějaké cizí síly, jako když si v Tarkovského Stalkerovi nemůže být divák jistý, co přesně zpustošilo Zónu.

Nejde jen o literární nebo filmovou studii, Fisher zároveň jedním dechem mluví o politice. Podobný pocit tajuplna může totiž mít člověk, který zabloudí na liduprázdné přístaviště v náhodném anglickém městě, které vyplňují monstrózní kontejnery a jeřáby, zajišťující tok globálních peněz a zboží po moři. Onen „východ“ z názvu Colquhounovy knihy značí schopnost přijmout existenci něčeho radikálně odlišného mimo naše vnímání, což nám přetaktuje myšlení a vyvede nás to ze zdánlivě bezvýchodné situace. Stejným východem proudí převratné myšlenky v kultuře i politice a otevírají nepoznané možnosti, jak zpochybnit status quo. Něčím radikálně cizím je „nepředstavitelný a nepojmenovatelný“ děs v Lovecraftových povídkách, stejně jako to ve své době mohla pro Anglii být radikální estetika postpunkových Joy Division a postava zpěváka Iana Curtise, ale podle Colquhouna onen východ dnes představuje rovněž klimatická krize, kterou si musíme uvědomit a přijmout ji se všemi jejími dopady a projevy, abychom se mohli posunout dál. „Najít východ znamená vpustit cizí dovnitř,“ popisuje to autor trochu tajemně.

Budiči nevědomí a outsideři

Nejpřesvědčivější je Colquhoun jako teoretik spíš v črtách, například když rozebírá seriál Westworld, který vypráví o povstání westernových postav-humanoidů sloužících pro ukojení tužeb návštěvníků zábavního parku. Byly sestrojeny, aby se nechaly donekonečna znásilňovat a masakrovat. Mají jen hrát svoji roli a řídit se podle naprogramovaných algoritmů. Jenže umělá inteligence se v jeden moment vzbouří, prokoukne vrozený kód a dohlédne daleko za něj. Colquhoun právě tohle procitnutí spojuje s feministickým pojmem „probouzením politického vědomí“ z šedesátých let, ale ve vlastní interpretaci roboti nabyli politického nevědomí. Proto se mohli postavit otrokářské korporaci a myslet mimo zajeté koleje. „Výsledkem této transformace se Dolores stane hlavní bludičkou nevědomí a vyprovokuje ostatní, aby zpochybnili povahu své reality,“ dočteme se. A právě Dolores našla východ.

V seriálu Walking Dead o zombie apokalypse zase Colquhoun spatřuje perfektní příklad smrti v komunitě, která spustí a posílí radikální aktivismus – a dává to do souvislosti s protestním hnutím Black Lives Matter, které reaguje na policejní brutalitu páchanou na Afroameričanech: „Zní to povědomě, když během demonstrací slyšíme skandovat ‚nemohu dýchat‘ nebo ‚jsem Michael Brown‘. Připomene seriál se svým ‚my jsme živí mrtví‘ – v obou případech se živí otevřeně identifikují s již zemřelými.“

Bohužel kniha působí spíš jako delirický chaos blogera, který si během psaní ve tři ráno teprve třídí myšlenky a publikuje je dřív, než je po sobě stihne přečíst. V tomto ohledu by text zasloužil ještě pozornější editorskou práci. Colquhoun v příkladech skáče od Přeletu nad kukaččím hnízdem k počítačové hře Half-life, aniž by čtenář pochopil, o co jde. Jinde zase zahlcuje teorií či jmény a vyjadřuje se ve zbytečně složitých větách. Ukazuje tak spíš odvrácenou, akademickou tvář Fishera, manicky citujícího Kanta nebo Spinozu, jako by všichni jeho čtenáři měli tyto filosofy znát a rozumět jim, a ne jako strhujícího myslitele, který umí zaujmout i člověka bez vzdělání.

Jak si dál všímá John A. Riley ve výstižné recenzi pro server Popmatters, „pasáže o potřebě přátelství, komunity a způsobu vyrovnávání s opačnými názory jsou v mnoha ohledech problematické“, když na dalších stránkách oslavuje zastánce autoritářství (a Fisherova mentora ze skupiny Cybernetic Culture Research Unit při Univerzitě ve Warwicku) Nicka Landa nebo trochu nejasně omlouvá francouzského filosofa Maurice Blanchota za činnost krajně pravicového aktivisty. Oba v intelektuálním světě ztělesňují lovecraftovské outsidery, kteří by nás podle Fishera měli ponoukat k myšlení mimo zajetá schémata, což by si zasloužilo adekvátní komentář. V tomto ohledu Colquhoun selhává a je lepší sáhnout po vzpomínce Můj kamarád Mark (český překlad najdete v časopisu Dýpt) od Fisherova kolegy a blízkého přítele Jeremyho Gilberta. Ten rozebírá také kontroverzní esej Odchod z upířího hradu (nedávno publikovaný česky v A2), kde Fisher obviňuje především britskou „twitterovou levici“ z toho, že příliš řeší politiku identity a zapomíná na třídní vědomí. Kvůli provokativnímu textu, který dodnes čtenáře rozděluje, byl Fisher neprávem spojován s hnutím alt-right.

Teorie má svoje limity                         

„Politika emancipace musí v první řadě zdiskreditovat zdání ‚přirozenosti.‘ To, co je prezentováno jako nezbytné a nevyhnutelné, obnažit jako pouhou nahodilost, stejně jako musí všechno, co bylo dříve pokládáno za nemožné, ukázat jako dosažitelné.“ Tento výňatek z Kapitalistického realismu ukazuje, kolik naděje se skrývalo v díle Marka Fishera. Objevil se na zdech Goldsmiths hned po jeho smrti a fotografie dlouho kolovala po internetu. Ani Colquhoun v knize Egress neodkryje, kdo ho nasprejoval, místo toho dává nahlédnout do intimního procesu vyrovnávání se s tragickou událostí. Vzpomíná na společné večeře u teoretika Kodwo Eshuna, kde se vídali se Stevem Goodmanem alias Kode9, který by bez Fisherova myšlení nikdy nezaložil label Hyperdub. Nejlepším způsobem, jak s traumatem bojovat, bylo prý jít tancovat do klubu. „Teorie má svoje limity, je na nás – teď a tady – je překonat,“ píše Colquhoun v nejsilnější části knihy a deníkovou upřímnost jen podtrhuje fotografie z titulní stránky, která pravděpodobně zachycuje jeden z ranních návratů domů.

Foto facebookový profil Repeater Books

Pospolitost v komunitě a vzájemná péče byla Fisherovým velkým tématem v období před jeho dobrovolným obchodem ze života, kdy se k moci drali konzervativní populisté na obou stranách Atlantiku a on cítil, že se ve zrůdné časové smyčce s Trumpem a Theresou May vrací stará osa zla Thatcher–Reagan. Úvodní esej z nedokončeného díla Acid Communism vyšla v monumentální sbírce textů K-Punk u nakladatelství Repeater a ukázku česky publikoval magazín Živel. Fishera situace přivedla k tomu, aby se obrátil do minulosti: revidoval zde kontrakulturu šedesátých let, vracel se k hlavnímu mysliteli studentských hnutí Herbertu Marcusemu a v duchu psychedelické renesance obhajoval acid (zdá se, že spíš metaforicky) jako možný klíč k nevědomí a onomu východu z nevlídné společenské situace. „Místo porážky kapitálu se musíme soustředit na to, čemu kapitál z principu klade překážky: na kolektivní schopnost vytvářet, starat se,“ čteme ve dvacetistránkovém fragmentu. Nemá jít o naivní utopii šedesátých let ani eskapismus devadesátkové raveové kultury, kdy se podle drog pojmenovávaly elektronické hudební žánry a „acid“ se skloňoval na všechny způsoby. Kyselinový komunismus má představovat hráz proti neoliberálnímu individualismu a houževnatost nerezignovat na hledání východu.

Alespoň podle knihy Egress se zdá, že se komunitě jeho studentů, čtenářů a přátel podařilo v malém měřítku uvést do provozu to, po čem Fisher volal. Největší přínos knihy spočívá ve snapshotech a dokumentech truchlení – „skrze ně se lze znovuzrodit“ – a v příležitosti prožít si trauma znovu, což svádí dohromady všechny, pro které Fisherovo psaní představovalo  možnost přenastavit si způsob myšlení. Konečným stádiem truchlení – poté, co si člověk projde fází popírání nebo vzteku – je přijetí smrti a odpoutání se od ztraceného člověka. To snad vytvoří i prostor pro knížky o Marku Fisherovi psané s větším odstupem.

Autor je hudební publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies