Bratrstvo pěti Spikea Lee: Černošský válečný epos i kritika romantizace války

Lee natočil pro Netflix výpravnou žánrovou koláž, která nabízí komentář k rasismu jakožto jednomu z hlavních zdrojů navracejících se vln násilí.

Foto Netflix

Spikea Leeho fascinuje historie od počátku jeho kariéry. A netýká se to jen dějin bojů za rovnoprávnost, ale také historie americké kinematografie. Ta dlouhodobě opomíjí určité skupiny obyvatel a vykresluje americkou minulost převážně z perspektivy bílých heterosexuálních mužů. Lee na tuto jednostrannost reaguje filmy, které nabízejí jiný pohled a vracejí do dějin ty, kdo byli dřív přehlíženi a umlčováni. V Buffalo Soldiers před dvanácti lety vyzdvihl hrdinství černošských vojáků za druhé světové války. V Bratrstvu pěti, dostupném nyní na Netflixu, kriticky reviduje zavedené narativy o válce ve Vietnamu.

Na konci šedesátých let tvořili Afroameričané zhruba desetinu obyvatel Spojených států. Ovšem více než třetina amerických vojáků bojujících ve stejné době v jihovýchodní Asii byla černošského původu. Americké filmy sloužící k léčbě nebo reflexi vietnamského traumatu uvedený nepoměr zpravidla neodrážely a o válečné zkušenosti vojáků jiné barvy pleti nepodávaly buď žádné, nebo jen silně zkreslené svědectví. Leeho nejnovější film jim naopak vzdává poctu, byť poněkud nejednoznačnou.

Válka tehdy a teď

Premisa filmu vychází ze skutečnosti, že černoši v šedesátých a sedmdesátých letech nebojovali za svobodu pouze ve Vietnamu. Ve Spojených státech paralelně probíhaly demonstrace za lidská práva a Lee napříč filmem za pomoci kontextualizujících archivních materiálů vytváří paralely mezi děním v obou zemích. Přelom šedesátých a sedmdesátých let zároveň chápe jako dobu, která položila základ pro současný odboj v podobě hnutí, jako je Black Lives Matter, zaměřený proti násilí produkovanému v zásadě stále stejným systémem a stejným přesvědčením o nadřazenosti bílé rasy.

Ve druhém plánu tak Bratrstvo pěti podobně jako jiné Leeho filmy funguje jako zapálená politická esej o stále nesplaceném dluhu americké společnosti vůči lidem, jejichž zotročení předkové pomáhali Nový svět vybudovat. Hned v prvních vteřinách filmu Muhammad Ali vysvětluje, proč odmítl narukovat do Vietnamu a zabíjet lidi ve jménu země, kde zažil nadávání do negrů i lynčování. Úvodní montáž následně připomíná vystoupení lidskoprávního aktivisty Malcolma X, black power salute amerických atletů na olympijském stadionu v Ciudad de México nebo projev filosofky Angely Davis, v němž varuje před návratem fašismu v případě, že nebudeme podrobněji zkoumat souvislost války ve Vietnamu a demonstrací v USA.

Sdělení, že násilí plodí další násilí, a proto by odpovědí měla být láska, vyznívá poněkud rozpačitě, pokud jej předává film plný neironicky pojatých akčních scén, s burácející hudbou a heroizujícími podhledy.

Příčinou obojího je optikou Spikea Leeho imperialismus a chamtivost. K rozvedení této myšlenky americkému režisérovi slouží archetypální dobrodružný příběh, původně napsaný pro Olivera Stonea. Lee společně s Kevinem Willmottem uzpůsobil scénář svému režisérskému naturelu a světonázoru. Krom toho, že přidal množství politických narážek, zahrnujících červenou MAGA kšiltovku nebo provokativní repliky o členovi Ku-klux-klanu v Bílém domě, změnil také rasu původně bílých hlavních hrdinů. Film pak sice různými citacemi odkazuje ke Stoneově Četě (1986) nebo k Apokalypse Francise Forda Coppoly (1979), ale konvence žánru pojímá po svém.

Obraz rozpolcené Ameriky

Paul, Otis, Eddie a Melvin, čtveřice černošských válečných veteránů, se takřka po půlstoletí vrací do Vietnamu, aby našli jednak ostatky svého někdejšího spolubojovníka a mentora Normana, jednak truhlu plnou zlatých cihel. Těmi CIA během války namísto hotovosti vyplácela jihovietnamskou armádu. Každý z nich do země přicestoval s vlastní sadou traumat, souvisejících jak s prohraným válečným konfliktem, tak s nedořešenými rodinnými vztahy nebo institucionálním rasismem, jemuž dál dennodenně čelí bez ohledu na to, co pro svou vlast obětovali.

Zatímco historická zkušenost a jednotný cíl kamarády spojují, politické přesvědčení nebo třídní rozdíly vedou od vzájemného popichování ke stále vyostřenějším hádkám. Jejich vztahy jsou tím komplikovanější, čím hlouběji postupují do džungle, kde se z pohodového buddy movie postupně stává téměř psychologický thriller. Proměna skupinové dynamiky, odrážející rozpolcenost dnešní Ameriky, v sobě má ve výsledku víc napětí než předvídatelná výprava za zlatým pokladem. Ta Leemu slouží především k demonstraci teze, že podstatou všech válek a násilností je touha po penězích.

Koncentrované rozhořčení

K názorovým rozepřím přitom nedochází jenom v rámci skupiny, ale také mezi národy a generacemi. Paula doprovází jeho syn David, zastupující mladou generaci politicky aktivních Afroameričanů, pokračujících v boji jejich otců a matek. Místní průvodce Vinh je jedním z mnoha Vietnamců, kteří doplatili na chaos způsobený v zemi americkou intervencí a ztracené zlato by si zasloužili přinejmenším stejně jako černošští vojáci. Koloniální exploataci pak reprezentuje několik francouzských postav. Část z nich cítí potřebu odčinit zločiny, jichž se dopustili jejich předci, část ve vykořisťování země vesele pokračuje.

Skoro každá z postav tudíž zastupuje určitý element vietnamské války a jejího dopadu na psychiku jednotlivců i národů. Dialogy bohaté na popkulturní odkazy i nápadité invektivy zásluhou hereckých výkonů jen málokdy působí jako karikatury. Strhující výkon podává zejména Delroy Lindo coby Paul, nejvýrazněji ambivalentní ze všech hrdinů. Jeho vnitřní neklid brilantně vystihuje typicky leeovský „fuck everybody“ monolog, určený primárně divákům. Dlouhý záběr v detailu zabíraného Linda patří k vrcholům Bratrstva pěti, neboť v málokterém jiném okamžiku je rozhořčení prostupující celým filmem tak koncentrované a autentické.

Morální a narativní zmatky

Morální ústupky, k nimž se postavy kvůli individuálním zájmům a nedořešené minulosti uchylují, vedou k reprízování dávných sporů. Cyklus násilí se rozebíhá nanovo. Sdělení, že násilí plodí další násilí, a proto by odpovědí měla být láska, nicméně vyznívá poněkud rozpačitě, pokud jej předává film plný neironicky pojatých akčních scén, s burácející hudbou a heroizujícími podhledy. Také vojáci Vietkongu, které se Lee snaží jinak vykreslit nuancovaněji než svého času například tvůrci rasistických akčních béček s Chuckem Norrisem, se v daných momentech mění v masu anonymních nepřátel.

Podobných příkladů morálního a narativního zmatení, vzniklých zřejmě i v důsledku přepisování látky určené původně tvůrci s odlišným rukopisem, je v Bratrstvu pěti tolik, až se stávají jedním z definujících principů vyprávění. Lee jako by chtěl v jednom filmu vzdát velkolepou poctu svým bratrům, kteří nasazovali životy daleko od domova, konečně natočit černošský válečný epos, a zároveň se vůči romantizování války ostře vymezit.

Film na jednu stranu odkazuje ke klasikám dobrodružného a válečného žánru jako Poklad na Sierra Madre, Most přes řeku Kwai, Děla z Navarone nebo Kellyho hrdinové, a nabízí srovnatelně bombastickou podívanou. Zároveň ale na mnoha místech od „neviditelného“ vyprávěcího stylu klasického Hollywoodu upouští a různými zcizovacími postupy, čerpajícími z agitpropu či brechtovského epického divadla, hladkost vyprávění narušuje.

Někdy jde o experimentální vrstvení obrazů nebo vtipnou zvukovou změnu kontextu (Vágnerova Jízda valkýr, podkreslující v Apokalypse útok amerických vrtulníků na vietnamskou vesnici, zde doprovází nevinné záběry lodi plující po řece), jindy o rozhodnutí nechat hrát tytéž herce jejich staré i mladé verze. Nepřehlédnutelné je pak střídání různých formátů obrazu. Scény z první části filmu jsou širokoúhlé, avšak s oříznutou horní a spodní části. Zhruba po hodině, když se protagonisté vydávají k „srdci temnoty“, dochází v příslibu epické podívané k roztažení obrazu až do krajů. Flashbacky z vietnamské války pak byly kvůli napodobení estetiky tehdejších televizních záběrů natáčené nikoliv digitálně, ale 16mm kamerou, a obraz má pro změnu menší, skoro čtvercový formát.

Zatímco zmíněná tvůrčí rozhodnutí jsou zjevným výsledkem snahy o kritiku mýtotvorných nástrojů, s jejichž pomocí je válka běžně „prodávána“, u náhlých tonálních zlomů, rozporuplného poselství a zadrhávajícího rytmu se už hůř určuje, zda jde o součást podvratného konceptu, nebo Lee ambiciózní tvar zkrátka nezvládl ukočírovat stejně zdatně jako své dřívější filmy. Ty nejlepší z nich, například předloňský BlacKkKlansman, fungovaly zároveň jako aktivizující politické gesto i jako bezchybná žánrová zábava. Bratrstvo pěti je chvílemi strhující, chvílemi matoucí koláž nápadů, která toho má hodně na srdci. Vyplatí se jí naslouchat, ale naléhavost, s jakou nám všechno sděluje, je tentokrát větší než schopnost srozumitelně formulovat myšlenku a strhnout diváka.

Autor je filmový publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies