Malí a velcí. Relativní soběstačnost jako cesta z krize

Současná realita vytváří celou řadu způsobů, jak před námi zakrývat skutečný stav věcí. Musíme promyslet, jak se proti nim bránit.

Foto Di/

Nejlidštější vlastností člověka je schopnost abstrakce a technického myšlení. Člověk dokáže ihned uvádět plody této schopnosti do praxe, ale současně není schopen technické myšlení regulovat, případně vzdát se jakékoli (i pouze myšlené) technologie. Historickým vývojem došlo k technologické a ekonomické integraci světa, známé pod jménem globalizace, která vyhovuje zejména zájmům velkých hráčů. Její pokračování je provázeno růstem vedlejších účinků, z nichž se stávají hlavní příčiny ekonomických, zdravotních a environmentálních krizí.

Technověda není žádná samostatná a neutrální oblast lidské činnosti, naopak jde o mocný spodní proud, který s sebou strhává vše lidské i mimolidské. Je to civilizační maelström, v jehož víru možná zmizí i civilizace samotná. Věda a technika nás nutí do sebevražedného životního stylu, který na sebe váže stále více životního prostoru, jenž by jinak patřil přírodě nebo nám. Životní styl je přívalem nových technologií zásadně ovlivněn. Jak pracuji a pro koho, kde bydlím, kde nakupuji, čím jezdím, co jím, jak se vzdělávám a bavím, to vše určuje každodenní potřeby a stává se předmětem zájmu výrobců, obchodníků, marketérů, datových expertů i politiků. Právě v naší každodennosti se generuje bohatství a rodí energie, z masy malých potřeb povstává finanční a ekonomická moc velkých hráčů.

O technologické vymoženosti se mohou opírat obě strany, slabý občan i silný stát, podřízené subjekty i strukturální moc. Panující systém má ovšem náskok a stále jej zvyšuje. Policejní a vojenské prostředky mohou k udržení oligarchických struktur využívat technologie, které budou běžným občanům vždy nedostupné. Technika posiluje mašinérii zisku a poslušnosti, na jejichž horizontu tušíme vládu strojů a umělé inteligence, využívané ve prospěch úzké elity, která bude od lidských zdrojů energie stále více oddělena, a to nejen fyzicky, ale nakonec i biotechnologicky a geneticky.

Stát jako dojná kráva kapitalismu

Už před půlstoletím provedl Egon Bondy nevídanou destrukci zavedených hodnot ve své koncepci nesubstanční ontologie, tedy bytí, jež není založeno v historicky vytvořených pojmech a představách o bozích, mýtech, dějinách či pokroku. Jeho uvažování o člověku jako přechodné fázi vývoje otevírá prostor pro volnou hru sil, v níž má stále zřetelněji navrch technika, tedy lidská extenze do nebiologické formy existence. Člověk je završením biologična, ale nikoliv vesmírného samopohybu, a s údivem zjišťuje, že jeho výskyt možná představuje jen vývojovou slepou uličku.

Současný svět není spravován racionálně, přestože vyrostl na osvícenské adoraci rozumu. Rozumná správa moderních společností by se měla stát předmětem široké diskuse, v níž se nevyhnutelně střetnou dva největší tábory, na něž je západní civilizace rozdělena. Jeden v atmosféře rostoucí nejistoty a strachu věří v řešení shora, v silný stát a jeho sliby, v tradiční hodnoty; druhý spoléhá na sebevědomého jedince, občanskou společnost a kolektivní odpovědnost, přičemž je otevřený všem novotám, bizarnostem a alternativám. Oba tábory podléhají specifickým iluzím a chimérám a málokdy si dokážou vyjít vstříc. Diskuse nad dalším směřováním nicméně probíhá už dlouho, zejména v humanitních a zčásti i přírodních vědách. Začíná se i rýsovat shoda nad základními principy (efektivní stát, participativní a šetrná ekonomika, nedotknutelnost osobních svobod), nicméně jejich prosazení proti očekávatelnému odporu mocenských struktur je zatím málo představitelné. V podstatě se čeká na nějaký zásadní impuls, nejspíš katastrofického rázu. Ano, může to být i pandemie. Vždy je přitom dobré mít na paměti, že systém nelze zničit, pouze postupně měnit. Individuální ani kolektivní násilí nemá v tomto procesu místo, vždy vede jen ke zhoršení celkové situace.

Je zřejmé, že strukturální závislost na růstu všeho má iracionální základ, stalo se z ní dogma, kterého se velcí hráči drží zuby nehty, protože pokud ve svém budovatelském úsilí poleví a přestanou růst, začnou chřadnout a upadat. Jsou tak nastaveni: vždy musejí směřovat vzhůru – proto s nimi při rozumné správě světa nelze počítat. Generují nestabilitu a nerovné dělení statků, jejich predátorská vůle vede k expanzi do všech oblastí lidského konání. Státní orgány bohužel ve své roli garantů odpovědného využití jim svěřených veřejných prostředků často selhávají. Stát jako dojná kráva, to je ideál korporativního kapitalismu. Zemědělství, voda, energie, těžba surovin – základní komodity se ocitají ve smrtícím objetí velkých hráčů. Zdravotní, ekonomické i finanční krize ale ukazují, jak je systém křehký a jak snadno se vše hroutí při relativně slabých prvotních příčinách.

Nerůst jako strašák pro velké hráče

Věda je přísně racionální, ale její využití a důsledky jdou často proti zdravému rozumu. Navíc je napojena na svět mocenských a vojenských zájmů, většinou skrývaných, takže chybí reálná možnost jakkoli je kontrolovat. Demokracie se stále více odhaluje jako líbivá nálepka, pod níž bují netransparentní a málo ovlivnitelné procesy. Je to demokracie shora, řízená těmi, kterým její předstíraná vláda nejvíc vyhovuje. Její symboly a mechanismy jsou už delší dobu pociťovány jako vyprázdněné a volení zástupci obce se už ani nesnaží dodat jim větší věrohodnost.

Oligarchická struktura s každou novou technologií, ale i s každou novou krizí prodělává regenerační kúru, která ji poučí a učiní ještě neviditelnější, odolnější, rychlejší a nepostižitelnější. Velkému kapitálu vždy půjde jen o vlastní prospěch, o neustálý pohyb vpřed. Nikdy proto neváhal živit vojenské konflikty i koloniální expanzi, podněcovat k imperiálním choutkám nebo směřovat ekonomiku k systematizovanému zadlužování obyvatel. Pokrytectví mecenášských a filantropických aktivit pouze zastírá jádro sociálních a ekonomických problémů a zejména v oblasti kultury využívá užitečných idiotů, aby v podivuhodném zmatení dobra a zla zajistilo predátorskému systému aspoň částečné alibi. Příkladů je spousta, od Rockefellerovy nadace po Bakalovu knihovnu.

Každá technická inovace tak má vedle slunečné a reklamní tváře i svou temnou stránku, která při masovém využití vede kromě zisku i k vedlejším škodám, jež nakonec často zastíní její potenciálně blahodárný účinek. Stále vyspělejší technologie se chovají jako virus. Parazitují na lidském organismu, využívají ho k vlastnímu zdokonalování a množení, a nakonec hrozí jeho zničením. V bankovním a finančním sektoru podporují vytváření ohnisek nákazy podněcujících nehospodárný a nerozumný přístup k průmyslové a zemědělské produkci, dopravě i obchodu. Toxické působení velkých hráčů brání nastolení relativní soběstačnosti, k níž je třeba z prostého pudu sebezáchovy směřovat na více úrovních: lokální, regionální, národní a částečně snad i evropské. Nerůstová ekonomika je strašákem pouze pro velké hráče, zatímco malí jsou připraveni – nebo pod tlakem okolností brzy budou. Jen je třeba nabídnout jim uvěřitelnou alternativu, vstřícně nastavit podmínky, dobře promyslet důsledky každého opatření.

Udržet ekonomickou asymetrii

Franco Berardi upozorňuje na poslední knihu Donny Haraway Staying with the Trouble, v níž autorka odhaluje „komickou víru v technologie“ a tvrdí, že v antropocénu dochází k paradoxnímu pohybu, kdy člověk vlivem expanzivní průmyslové činnosti ztrácí své privilegované postavení, protože rozhodujícím činitelem dějinného vývoje se stává okem nepostižitelná „havěť“ (critters), která bují, mutuje a nezná slitování. Viry a bakterie mají na podobu našeho světa zásadní vliv, který modernizace všeho neumenšila, ale naopak posílila. Stejně nezadržitelně ale bují technika a s ní svázaná ekonomická moc, pokud mají ke svému šíření vhodné podmínky. Bezmezné bujení s sebou nese to, co Josef Schumpeter nazval „kreativní destrukce“. Aby systém mohl dále růst, musí být v trvalém pohybu, tedy ničit vše staré a s pomocí technických inovací neustále revidovat každou oblast lidského života, včetně sociálních vztahů. Ideologie růstu však před sebou nemá žádný reálný horizont, jehož by chtěla dosáhnout; její raison dʼêtre je obhajován pouze chimérou trvale rostoucího blahobytu, jež pro většinu společnosti stále neztratila přitažlivost. Nepřiznaný cíl této ideologie je ovšem celkem známý: udržet již vybudovanou ekonomickou asymetrii a posílit mocenskou hegemonii úzké vrstvy faktických vítězů tohoto zběsilého dostihu.

V digitálním zásvětí nachází technika a s ní spojená moc ohromné pole působnosti. Každý masově kapitalizovatelný prostor je záhy obsazen velkými hráči, kteří posléze nutí ostatní k dodržování předem stanovených uživatelských pravidel a snaží se podřídit většinu sociálních i politických aktivit trvalému dohledu. S internetem věcí přichází komodifikace všeho, včetně lidského těla, jehož vylepšování může být dalším zdrojem nesmírných zisků. Digitální technologie navíc budují novou podobu kulturní modernity, řízenou algoritmy a soustředěnou na zábavu založenou na datových službách a komerčně využitelné konektivitě. Popkultura se tak opět jako tolikrát v minulosti může projevit coby ideální kamufláž skutečných problémů, jako otřepaný, ale účinný způsob, jak zamést smetí pod koberec. Každý konzument se záhy stává konzumentem iluzí.

Slabost malých

Pro hladký chod mašinérie zisku mohou být zavedeny nové zdravotní a kontrolní mechanismy, těžící z mediálně a politicky vytvářeného pocitu ohrožení. V boji proti „společnému nepříteli“ se potom daří dříve nevídaným příkazům a omezením. Giorgio Agamben píše, že „vynález epidemie“ umožňuje (podobně jako vynález boje proti terorismu) přijímat opatření, která nade vše staví pojem holého života, jenž „není něco, co lidi spojuje, ale co je naopak oslepuje a odděluje“. Pod tíhou strachu nám zbývá pouze přežívání zbavené citového, intelektuálního i politického rozměru. Pokud se třeba sociální sítě přece jen stanou základnou pro masový odpor, lze je snadno vypnout, stejně jako internet, bankovní služby či dodávky energií. Nemusíme se uchylovat k paranoickým vizím, ale rozhodně nebude od věci osvojit si střízlivé vidění odkouzleného světa, opřené třeba o konstatování Bruna Latoura, že oligarchické elity nás definitivně zradily a budeme si muset pomoci sami.

V současnosti dochází k mnoha pnutím, objevují se praskliny a najednou se s děsivým rachotem může odlomit ohromná kra a po ní další. Samozřejmě budeme všichni v skrytu duše doufat, že technověda si nakonec se vším nějak hezky poradí. Ale to je přesně ta iluze, kterou v nás systém pěstuje všemi prostředky a vydává ji za jedinou naději do budoucna. Vinou nových technologií jsme stále ochotnější považovat fikci za realitu – v tom je slabost malých. Neustále bychom si přitom měli připomínat, že velcí hráči s naší slabostí dovedou sofistikovaně pracovat: v podstatě na ní založili své panství. I my bychom se mohli konečně naučit, jak na to. Je to v hlavě.

Autor je překladatel a spisovatel.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies