Miluju klišé, miluju autotune. Nová jména domácího outsider trapu

Rap definitivně ovládl i český hudební mainstream. Kdo jsou jeho nové hvězdy, které si upravují zahraniční trendy sobě na míru?

Rohony a Lukáš Zálešák. Foto Lukáš Zálešák

Viktor Sheen, Nik Tendo a Ca$hanova Bulhar vedou českou hitparádu a prodávají víc desek než popové prefabrikáty. Klipy z kanálu Milion+ mají milionová zhlédnutí. Když si Hugo Toxxx na konci února odnesl Apollo, stal se prvním pravověrným českým rapperem, který dostal jednu z nadžánrových hudebních cen. Jestli je dnes nějaký žánr schopný vydělat svým interpretům peníze, pak je to rap nebo přesněji jeho trendová trapová podoba, která plus mínus kopíruje, co se děje v zámoří. Hiphopový DIY průmysl definitivně prorostl s hudebním byznysem – bere si od něj, co potřebuje, vesměs ale zůstává nezávislý a těží z podhoubí scény, která se v Česku formovala od poloviny devadesátých let. „Jsem jim ukázal, jak se má ten shit dělat (swag)/ Děláme to tak, jak se to má dělat/ Píčo, my to neděláme jinak (haha)/ Nezaprodat se a stejně vydělat/ Sekat to, sekat to, sekat to, sekat,“ obhlíží pardubický Yzomandias své rapové impérium Milion+. Právě to je symbolem proměny českého rapu z outsidera odsouvaného na okraj do pozice hlavního hráče.

Premianti z recitačního kroužku

Kde je hlavní proud, musí nutně být i alternativa. Je to cesta, kterou v minulých letech ušlapala kapela WWW, rapper Bonus nebo projekt Kyklos Galaktikos. Bohužel jejich následovatelé jako Metastavy, P/\ST nebo Hošty oproti nim připomínají básníky ze střední školy, kteří potřebují vyjádřit svoje pubertální zmatení. Prvoplánově citují Kafku, utápějí se v křečovitých poetických abstrakcích a rapují o tom, jaké to je žít s mámou. Působí tak buď jako třídní šašci, nebo premianti z recitačního kroužku.

Jestli domácí rap něco nepotřebuje, jsou to pseudoumělecké bláboly. Rap není oduševnělý text naškrábaný na papíře, nejdůležitější jeho ingrediencí je osobnost toho, kdo mluví.

„V rodném domě matky Franze Kafky/ Na stropě kapky naděje pohasly/ Přinesu křupky/ Trubky praskly, vytekly zvratky/ Světla zhasly, vyhrály cetky,“ rapují P/\ST, kteří se chápou jako „odpověď na současnou myšlenkově vyprázdněnou českou rapovou scénu“. Tato rapová alternativa často s backgroundem v divadle nebo výtvarném umění se snaží o autentickou výpověď tak zoufale, až jejich snaha ústí v naprostou nedůvěryhodnost. Je to rap pro lidi, kteří nejen že neposlouchají skutečný rap, ale ještě mají potřebu se nad ním povyšovat. Zároveň by ale jen tak mimochodem rádi posbírali jeho fanoušky.

Jestli domácí rap něco nepotřebuje, jsou to pseudoumělecké bláboly. Rap není oduševnělý text naškrábaný na papíře, nejdůležitější jeho ingrediencí je osobnost toho, kdo mluví. Cení se rapperova schopnost proměnit slova ve zbraně, ony „tekuté meče“, nebo nechat svůj hlas splynout v beatu a použít ho jako další rytmický nástroj. Klišé nejsou na škodu, rapperovi naopak musí bohatě stačit „shit talk“, protože neprodává moudra, ale sám sebe. Skutečný alternativní proud zkrátka teče jinudy, jde spíš o stoku, a cesta „hore“ vede jiným směrem než přes pódia „Filmovky“ v Uherském Hradišti.

Současně se ale formuje nové zázemí v místech, kam se seriózní posluchači, kteří rapu nerozumějí, nedívají. Vlastně se nedá předvídat, odkud nový hit přiteče. Nové tváře se mohou vyloupnout z undergroundu a mít hluboké kořeny v subkulturách, jindy je objeví hledačský blog Mixtape Spojka nebo hrají okresní ligu fotbalu na Vysočině. Nedá se vysledovat jediný proud, ale všechny tyto rappery spojuje pocit outsiderství, který si u nich podává ruku s bezbřehým narcismem. A stejně jako u jejich předchůdců platí, že se z nich mohou rázem stát hlavní hráči.

Trapový prekariát

„Miluju klišé, miluju autotune, miluju rap,“ prohlašuje v temně paranoidním tracku Rockstar rapper Guest User, a i když o něm nikde jinde nenajdete zmínku, ve všech třech bodech mu můžeme bezpodmínečně věřit. Po první sloce je jasné, že nemá potřebu se nad rapová klišé povyšovat nebo je zesměšňovat a vytvářet si úniková vrátka – jak je u rapové alternativy zvykem. Začal rapovat kvůli tomu, aby si mohl hrát na „rock star“, což dělal i před tím, jenom s punkovými kapelami, jako byli českobudějovičtí Stárneš. „Stará dodávka a show s kapelou za pět set/ Krev, pot, slzy, alkohol a fet/ Jsem vyjebaná rockstar víc než deset let,“ rapuje špinavý blonďák s dlouhými vlasy čouhajícími z kulichu, zahalený tmou a s flaškou vodky v ruce – a všem je hned jasné, jak život rockové hvězdy z DIY scény asi vypadá. Rapuje o červených číslech na kontokorentu a mluví za zdejší trapový prekariát.

Guest User jede v kolejích rapperů typu pražského projektu Ghettoblaster nebo Edova syna a Fvck Kvltu ze Slovenska, kteří vycházejí z hardcore punku a místo „Gucci“ skloňují „Antifa“. Trapový sound se vším, co k němu patří, je u Guest Usera pošpiněný kytarami. Výsledek ale nemá blízko ke grunge nebo country, které si dnes někteří zahraniční rappeři oblíbili, nálada směřuje spíš k doomu metalu. „Doufám, že život nikdy nepřestane bolet/ Říkal psychiatr, že to jinak nejde, vole,“ rapuje Guest User do beatu, který se v jeden moment zlomí do disonantního chaosu s přepálenou hlasitostí. „Je to spíš katarze. Jednou jsem na sezení popisoval psychiatrovi, že můj tvůrčí proces je hnaný špatnými pocity a že když jsem šťastnej, tak ze mě nic neleze. Vlastně jde o radostný pojmenování skutečnosti,“ komentuje to rapper, který je tímto postojem blízko vlně zámořských xanaxových rapperů. „Přijde mi, že u nás se to bere jako trochu módní věc, všechny ty diagnózy a léky a tak,“ pokračuje Guest User. „Ale já zažil nadužívání medikamentů v psychiatrických ordinacích na vlastní kůži, tak pro mě je to prostě real shit.“ Stejně tak ale má blízko k domácí tradici sebedestruktivního bohémství Psích vojáků, kteří podobně jako on „přechlastávali smuténku“.

Atmosféru hospodského nihilismu chtěl do svých tracků dostat i producent Tomáš, který Guest Userovi pomáhal s připravovaným albem. „Je tam hodně umělých kazů, má tě to rušit. Taky jsem tam vpasoval pár hospodských asociací, třeba klavír, skoro až klimpr, který evokuje halekačku v hospodě, nebo zvuk rozkoplých lahváčů,“ popisuje Tomáš, který jinak působí v úplně jiných žánrech – s Orient dělá temný synthpop a s Tomášem Paluchou psychedelický rock. S Guest Userem se potkal v práci. Při dělání sushi sendvičů v jednom pražském bistru si spolu často pouštěli trap a přerostlo to ve spolupráci. „Pořádně jsme se začali bavit až tehdy. Já měl něco rozdělanýho, on už dlouho chtěl dotáhnout svou desku, tak jsme to spojili a nahráli,“ vzpomíná Tomáš, který u rapových beatů promýšlí frekvence zvuku, intenzitu a neunikne mu žádný detail. Jednoduše řečeno, nechce dělat nic instantního a raději sází na trvanlivost: „Je mi hrozně cizí být producent a sypat sportovně pět beatů denně.“

Když Guest User v Rockstar rapuje „nemám žádnej gang, já nemám žádnou crew“, není to tak docela pravda. „Dělat sám je mi cizí, navíc nejsem technicky zdatnej a v Abeltonu umím jenom úplný základy,“ říká a rozpovídá se o točení videoklipu s pracovním názvem Nemôžem dýchať, singlu s Edovým synem, kde vyjadřují podporu protestům Black Lives Matter a vymezují se proti domácím „náckům s IQ 88“. „Spíš než solitérství je to pocit osamělosti, který poslední rok dost intenzivně prožívám,“ popisuje připravovanou desku fungující jako deníček depresivních nálad. Vyrazí s ní na zdejší rapovou scénu, která je už rozparcelovaná do labelů, gangů a crew. „Mám sice holou prdel, ale jak říká táta Toxxx – v týhle hře je pořád dost volnejch slotů, naskoč tam.“

Přijď do města se zlatým kostelem

V nervním videoklipu SKITA se rapper Rohony potácí kravínem, který je poněkud nepravděpodobnou kulisou pro rapový videoklip. Kamera sleduje krávy mačkající se ve stísněných ohradách, mezi nimi pochoduje rapper v červené péřovce a s hlavou vyholenou jako v nějakém psychotickém záchvatu. Do trapového beatu producenta Voodoo808 chrlí zdánlivě volné asociace: „Fleky na hlavě vždycky/ V poli mé krve litry/ Položit srdce na jizvy.“ Tato litanie rozbitého jazyka vzývá jakéhosi nepřítele, který klidně může být uvnitř. „Skita“ je v několika severských jazycích obdoba anglického „shit“ a v Rohonyho rapu zastupuje všechno, co mu stojí v cestě – ať jsou to závistí lidé z maloměsta,nebo hejtři na internetu. „Kurva, já umíral doma/ V pistoli je patrona,“ křičí a nosí „roztrhané věci na sobě, abych se před váma mohl schovat“. Ozývá se tu nepochopení okolí, úzkost a klaustrofobie. V druhé polovině klipu mezi krávami projíždí svítivě zelená Toyota Celica, která je posledním dílkem do mytologie Rohonyho. Klasické rapové klišé tu je symbolem budoucího úspěchu a cesty z pasti rodného města.

Rohony je jednadvacetiletý rapper a student Fakulty umění a designu Ostravské univerzity. „V ateliéru Text Forma Funkce mě naučili si obhájit svoje věci a je jedno, jestli jde o rap nebo klauzury,“ říká Rohony. Pochází ze Srbska, ale vyrostl u Třebíče – pendluje mezi vesnicemi Stařeč a Dolní Vilémovice, kde se natáčel videoklip ke tracku SKITA. Debutoval zhruba před rokem EP Evolution a letos v březnu vydal skvělé EP Viper, kde ve čtyřech skladbách ohledává hranice trapového minimalismu. Minulý rok na podzim dokonce odehrál koncert před patnácti sty lidí na pražském Addictu a nedávno vystoupil ve virtuální verzi této klubové noci. Jeho výrazná image a texty z něho dělají jakéhosi Yung Leana z Vysočiny – pohybuje se mezi vykloubeným a v rámci rapové scény avantgardním přístupem, využívá postupy ze současného umění, ale miluje mainstream. „Vážíme si rapových klišé a toho, jak scéna funguje,“ vysvětluje Rohony po telefonu. Když mluví, zásadně používá zájmeno „my“. K Rohonyho identitě totiž neoddělitelně patří režisér Lukáš Zálešák, o něco starší kolega z ostravského ateliéru, který spolupráci s rapperem pojal jako diplomovou práci – výsledkem bylo EP Evolution natáčené v automobilových halách na předělávání aut Mitsubishi Lancer Evolution. Zálešák se stará o všechny vizuály a není tomu jinak ani na aktuálním EP Viper – v působivém klipu ke skladbě 69 se Rohony prochází lesem ponořeným v mlze, vede koně a ponurou atmosféru dotváří text o rozpadu vztahu. „V textu zachycuju svůj rozchod s přítelkyní a ve videoklipu zase ztvárnil Lukáš ten svůj – prožívali jsme to stejně.“

Vesnický život nebo rurální scenérie v Rohonyho případě není jenom něco, co se v současném umění nebo popkultuře nosí. Je to jeho zázemí a život. „Doma máme dobytek, býky, krávy, koně. Není to něco, co bych do toho cpal, napadá mě to automaticky,“ podotýká rapper. V Lipníku, což je další vesnice u Třebíče, dodnes hraje okresní fotbalovou ligu a svoje číslo 10 si nechal dokonce vytetovat na obličej. „Mám ho od první třídy. Tou kérou jsem si číslo chtěl pojistit v rapovým prostředí,“ doplňuje Rohony. Vesnice a fotbal se v jeho textech proplétají jako v tracku T90, který je pojmenovaný podle jednoho modelu kopaček: „Já mám deset ve stádech/ Přijď do města se zlatým kostelem/ Vezmeme vám z hlavy váš ubohej dres.“ První opatrné kroky a dřívější přešlapy se na letošním EP změnily v sebejistý projev a potvrzuje to i sám Rohony: „Pro moje spolužáky nebo spoluhráče z Třebíče to byl šok. Najednou tu byl rapper se statementem, neuhnul pohledem a neusmál se. Už to nebyl ten sladkej fotbalista. Lidi mě po vydání Evolution přestávali zdravit. Fotbalisti z Třebíče si asi řekli, že to je na hovno. Teď se to mění.“

Mladej Ježíš vstává

Release party poslední desky rapového dua Yeezuz2020 probíhala v polovině ledna ve znojemské galerii moderního umění GaP. Yeezuz a producent MDMX tady vystoupili pod obrazy Martiny Rötlingové ze série Adorace odpadu, znesvěcení pokladů a spojení rapu a výtvarného umění vůbec nepůsobilo nepatřičně. MXMD vzal na několik písní do ruky elektrickou kytaru a naživo s ní doplňoval elektronické beaty puštěné z laptopu. Od emorapu, do něhož bývají Yeezuz2020 zařazování, se tady dvojice posunula k ponurému písničkářství, které má stejně daleko k existenciálnímu písničkáři Elliotu Smithovi jako k Lil Peepovi.

Album RIOT vyšlo o půlnoci na Silvestra 2019 – na začátku letopočtu, který si dvojice dala do názvu. Ten kdysi vznikl jako vtip: „Zní to jako Ježíš v roce 2020,“ popsal prý jednou Boris aka Yeezuz2020 nějaký track z úplných začátků rappera Travise Scotta a jméno se uchytilo. To bylo někdy v roce 2013, kdy se potkal se Zdeňkem aka MXMD a začali kromě rapu točit i klipy. Několik jich udělali i pro Hugo Toxxxe nebo Smacka a jejich vizuály spojuje zvláštní psychedelická nálada. V roce 2015 Yeezuz2020 debutovali mixtapem Exodus, který zaujme třeba neobvyklými odkazy na křesťanství. „Já v tom jménu vidím symbol utrpení a nějaké cesty. Nechci se stylizovat do Ježíše, to chraň bůh,“ řekl Boris v roce 2015 pro fanzin NOMO.

Exodus sklidil slušný fanouškovský ohlas, ale Yeezuz2020 se na dlouhou dobu odmlčeli. Hudbu dělali dál, MDMX měl beaty u Hugo Toxxxe nebo Ca$hanovy Bulhara, ale se svým hlavním projektem jako kdyby ztratili sebevědomí a vizi. Nebo možná spíš naopak – vize byla tak velká, že ztratili víru, že ji mohou někdy naplnit. O rapu přemýšleli možná až moc konceptuálně a na další nahrávku měli tak velké nároky, že jim nemohli dostát. Výsledná podoba desky RIOT je nakonec utkaná z nejrůznějších traumat: rozchody, smrt v rodině, boj s nejistotou života v pozdním kapitalismu. Rapových klišé ale pár zůstalo – drogy, holky, sláva –, ale když se v textech objeví, provází je pochybnosti. Je to vážně všechno, co chtít od života?

„Emo“ tady není nadávka, ale popis stavu mysli. „Že jsem ztratil, není špatně/ Našel perlu na dně/ Vrátím všechno nazpět,“ rapuje Yeezuz v tracku Nadně a ve Voní mokrej asfalt po dešti dodává: „To není póza, já jsem ztracený/ Ve světě, co je pro vás normální.“ Je to víc než poznámky z notýsku puberťáka – jde o poznání, že rapový lifestyle oslavovaný v klipech hvězd je stejně prázdný jako „normální život“, od kterého se snaží utéct: „Opouštím místa, který produkujou nenávist/ Neříkám, že nedám si/ Jsme prázdní/ Co byste čekali, co byste čekali,“ rapuje v skladbě Zapadá a rapová témata převrací do podoby univerzálního tématu hledání místa člověka ve světě.

Materiál z RIOTu měl vloni premiéru v ambiciózním minifilmu indigo.mov, kde se jejich zvukové vize ponurého katatonického rapu potkávají s psychedelickou estetikou. Před divákem tady defilují rozmazané koláže roztřesených záběrů večírků, náhodných momentek z mobilu a záměrně kýčovitých stylizací – v jeden okamžik dvojice sedí u černého klavíru před renesančním obrazem. „Jsem jak odstřelenej na Mars/ Emko všude ze stěn padá/ Jestli je moje generace špatná, tak co bude, až přijde na trůn mladá,“ rapuje Yeezuz2020. Na závěr si ostříhá dredy, čímž se odstřihne od své minulosti. Pak si nasadí trnovou korunu a projíždí se krajinou pohraničí jako mučedník rapu. Yeezuz2020 zůstávají rozkročení mezi Znojmem a Prahou, velkoměstem a periferií, kterou nemůžou nebo nechtějí opustit. I kdyby se jim to ale někdy povedlo, jisté outsiderství v nich už nejspíš zůstane – a všímá si toho i centrum, jelikož Yeezuz2020 bude po boku Rohonyho mezi prvními upsanými nově vznikajícímu labelu Addict Sounds.

Mood swings, blink blink

Rapper Domo (vlastním jménem Dominik Čech) na sebe poprvé upozornil před dvěma lety díky tracku Absolutní God. V amatérském videu, pořízeném na mobil, „flexil“ v šusťákovce Adidas a s plechovkou Heinekenu po Letenských sadech a rapoval: „Za dvě kila Sapa Chain/ Jsem tak hrozně bohatej/ Basic basic, všechno fake/ Emblém Adi Heineken.“ Přesně o rok později vydal klip k písni Kansai, kde se už ale prochází po japonském Kóbe a europivo v jeho ruce nahradila plechovka Asahi. Změnil se kontinent, ale Domo zůstal stejný – flákač v thrashovém outfitu, moc inteligentní na to, aby uvěřil, že normální život je smysluplná cesta. „Dochází mi, že to už není hra, už nechci dělat v životě nic jinýho než rap,“ vzkazuje z japonského Kóbe přes videochat.

Letos v březnu vydaný debut Anti God shrnuje první měsíce v zemi vycházejícího slunce, kde je na ročním studijním pobytu a kde vznikla většina nových skladeb. Zatímco pilotní singl Kansai je o euforickém přijetí dobrodružství ve fascinující zemi, zbytkem desky se proplétá úzkost z vykročení do neznáma a pomalé odstřihávání vazeb na starý život: „Prázdný plata na zemi, prázdný plata v posteli/ V mý posteli chybí bejby, v mý hlavě serotonin/ Mood swings, blink blink.“

V těchto „rapových haiku“ se střídá český slang, anglická slovíčka a japonština, jména brandů a fotbalistů se tu potkávají s postavami z anime. „Přestal jsem se bát používat rapový slang a udělal jsem si z něj něco vlastního. Ta slova teď nabírají úplně novej význam. Říkám tomu drip, což je pro mě vyjádření stylu existence, způsobu života a uvažování. Je to rap novýho typu.“ V Japonsku Domo pochopil, že rap se dá dělat mnohem svobodněji a že není problém v rámci jedné desky střídat nejrůznější žánry: „Rappeři si tady nekladou žádný omezení, odehrává se tam všechno. Takhle bych chtěl rapovat – hudbu miluju tak moc, že už si nechci vytvářet žádný mentální mantinely.“ Už na nahrávce Anti God jsou ostatně ke slyšení tracky, kde rap střídá zpěv. I pro dnešní rap typické ódy na rekreační drogy tady dostávají zvláštní surreálnou podobu (Vodka Pills).

Domů se DOMO vrací na podzim a zpátky přiveze nové album, které bude částečně v japonštině. Tvrdí, že odříznutí od Česka mu pomohlo. „Stal jsem se nezávislejším. Všechno je mi úplně jedno. Můžu volně tvořit, nic mě nelimituje, rap se stal pro mě intimní věcí a už neřeším nic okolo.“ V Kóbé ho navíc karanténa na několik měsíců odsoudila k domácímu vězení, během něhož se mu trochu přeskládaly životní priority a na novém materiálu to je znát. „Mám největší zážitky z toho, že jsem byl na hoře nebo u moře. Ne z toho, že jsem vydělal peníze, že jsem byl na akci nebo bral drogy. Je to úplnej opak. Nejlepší je, že jsem nic nedělal.“ Zní to skoro jako příběh o nalezení zenu, který v šedesátých letech zažívali na východě beatníci: „Drip je o tom, že jsem v rovnováze a jenom chodím a koukám na věci.“ Ve videohovoru pak vysvětluje, že ze zenu se může rázem stát rave: „Uvažuju v extrémech. Žiju v extrémech. Bavilo mě prozkoumávat opak toho termínu God, se kterým jsem přišel na debutu.“ Jako kdyby Domovo přepínání mezi mody „God“ a „Anti God“ zachycovalo bipolární existenci teenagerů se střídáním proklamovaného sebevědomí a následných propadů do pochybování o sobě. Což je něco, co generace současných rapperů sdílí se svými posluchači. Trapoví outsideři přitom potvrzují, že není tak těžké tyto polohy prohodit.

Autoři jsou hudební publicisté.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies