Rasismus a vulgarity jsou pilíře českého sportu, nikoli výjimka

Tragikomické vystoupení hokejového trenéra mládeže a rasismus na fotbale potvrzují nelichotivou pravdu o fungování českého sportu.

Na veřejnost uniklá nahrávka z proslovu trenéra Martina Stloukala v hokejové kabině doslova hýří perlami, které si téměř říkají o kandidaturu na stand up vystoupení roku. Hubeným hráčům doporučuje koupi věrnostní kartičky a následnou „tvarohárnu“, tedy řízené ládování se tučnou mléčnou pochoutkou. Jiným vyhrožuje nakopnutím okostnice. Mix výkonnostní kritiky, svérázné moravštiny a především neomezené zásoby vulgarit ovšem přestává být vtipný v momentě, kdy si uvědomíte, že před trenérem sedí parta patnáctiletých hokejistů. Navíc z žádné výspy budoucích reprezentantů, ale z brněnské Techniky – mladší a chudší nevlastní sestry slavné Komety.

Rasismus to bezpochyby byl – jenže rasismus je nedílnou součástí české sportovní kultury.

Ještě méně vtipná byla reakce veřejnosti. Na jedné straně se strhl mediální lynč plný moralizování nad skutečností, že děti může trénovat člověk s takovým chováním. Na straně druhé se Stloukalovi dostalo podpory klubu, který ho ponechal ve funkci, a alibistického mlčení špiček českého hokeje. Výjimkou sice bylo vyjádření Dominika Haška, ten ale zůstal povážlivě osamocen. Hašek takřka jako jediný český sportovec vypíchl, že obrovským problémem jsou zcela explicitní rasistické hlášky, že hráči nemají „žrát přejeté čínské psy“ a kebaby od „smradlavejch cikánů“.

Rasistické „nadsázky“

Stloukal svoji averzi vůči stravování v čínských a arabských bistrech následně označil za nadsázku, nikoli rasismus. Namísto omluvy za nepřijatelnou xenofobii tak své hlášky povyšuje na rétorickou dovednost. Rasismus to bezpochyby byl – jenže rasismus je nedílnou součástí české sportovní kultury. A Stloukal jen potvrdil, že on do ní patří. Není třeba vracet se hluboko do minulosti, abychom zjišťovali, jak moc je rasismus na českých tribunách zakořeněný. Stačilo pár dní od Stloukalova extempore a plzeňský fotbalový útočník Jean-David Beauguel se o tom přesvědčil při utkání v Olomouci. I když stále platí omezení počtu diváků na stadionech v důsledku protikoronavirových opatření, z úst onoho mála vyvolených si hned mohl vyslechnout, co si myslí o jeho barvě pleti. „Kdy už liga začne rasismus pořádně postihovat? Jak je možné, že je tohle od hloupých fanoušků na stadionech akceptováno? Nazývají mě opicí a všem je to jedno?“ postěžoval si francouzský útočník na Twitteru.

Vždy, když se mě někdo zeptá, jak moc je rasismus součástí českého sportu, doporučuji osobní návštěvu jakýchkoli tribun. Ale jak ukázala reportáž z hospodského sledování přenosu zápasu druholigového Brna, cestu na stadiony si v rámci svého empirického bádání můžete ušetřit. I při oficiálním přenosu pro fanoušky fyzicky nedostupného zápasu, navíc za přítomnosti moderátora a bývalých hráčských legend, se nechodí pro označení „bubák“ nebo rasistické bučení daleko. Směšně a pokrytecky potom vyznívají oficiální svazové kampaně proti rasismu, které sice naplňují poptávku po kultivovaném prostředí na českých stadionech, zároveň však zůstávají benevolentní k rasistické veřejnosti.

Jde o jen výhru

Stloukal ale uhodil hřebíček na hlavičku i v jiném směru. Cílem jeho ponižujícího urážení bylo údajně motivovat hráče proti elitním velkoklubům. V podstatě z něho čišela frustrace z hokejových pořádků jako takových. A právem. Brněnská Technika nemá v nejvyšší soutěži na růžích ustláno, a pokud chce uspět, musí její hráči takzvaně žrát trávu – v případě Stloukalových svěřenců, jak nyní víme, spíše tvaroh. Uspět v těžce konkurenčním prostředí lze jen tvrdou prací. To není heslo poplatné jen duchu kapitalistického vykořisťování, ale také sportu samotnému. Donekonečna se zdůrazňuje, jak i božský Jaromír Jágr tvrdě makal, hrál během jediného dne za čtyři hokejové třídy, potil se na otcově statku a dodnes trénuje v olověné vestě. To není nadpřirozený talent od pánaboha, ale protestantské úsilí a sebeobětování pro vyšší cíle. Z „pocení krve“ se přitom stává základní metoda úspěchu v českém sportu.

Problém nastává v momentě, kdy egoistické autoritářství přináší ovoce. Petr Bittner ve svém komentáři ke Stloukalově excesu brojí proti sportovnímu machismu. Že tento způsob výchovy nemusí být jedinou cestou, jak vychovat špičkové hokejisty, dokládá na příkladu zdárně fungujícího skandinávského modelu, založeného na zcela jiné hodnotové výchově a přístupu k mladým hráčům. Jenže není pravda, že „macho kultura týmu ubližuje a prohrává mu zápasy“. Termínem machismus ve sportovním prostředí Bittner popisuje druh autoritářského koučování, který má ale v české sportovní historii bohatou tradici. Dokonce takovou, že z vulgárně obscénních gest, která bychom mohli bez skrupulí označit za symbolické násilí, doslova vznikají legendy a mýty. Jak myslíte, že vypadal „legendární“ proslov Vladimíra Růžičky po první třetině čtvrtfinálového klání české reprezentace v Naganu, když po mdlém výkonu budoucí zlatý výběr prohrával s Američany?

Ve fotbale je zase legendární poločasové rozkopávání košů na prádlo tehdejším trenérem fotbalových Bohemians Vlastimilem Petrželou, který tak tým vyhecoval k čtyřgólovému obratu. Jak by nahrávky oněch „bouří v kabině“ vítala dnešní internetová veřejnost? Dost pravděpodobně stejně shovívavě jako dosud ve všech případech, kdy přinesly vytoužený cíl – konečné vítězství. A právě o výhry ve sportu jde. Proto „bouřliváci“ typu Petržely, ale i Karla Rady, Vladimíra Růžičky či Ivana Hlinky nakonec požívají statusu ikon. Český hokejový dorost naposledy vládl světu na přelomu tisíciletí, když hokejová dvacítka dvakrát za sebou získala zlato pod trenérskou taktovkou Jaroslava Holíka. A ten pro vulgarismy opravdu daleko nechodil.

Poslední co bych chtěl, je, aby předešlé řádky vyznívaly jako souhlas se Stloukalovým pojetím trenéřiny, nebo dokonce s explicitním rasismem a xenofobní hantýrkou. Jenže sport bývá nakonec o výsledcích a Stloukal zvolil svéráznou metodu, s níž se pokouší přiblížit některým legendám z minulosti. V roli trenéra brněnského outsidera prostě jedná pod výsledkovým tlakem. Tvrdit, že podobnému druhu „koučování“ už ujel vlak, je spíše přáním než popisem stavu věcí. Ve sportu se počítají výsledky. A trenéři už dávno nemají někdejší pozici nedotknutelné autority. Jsou stejně nahraditelným zbožím jako hráči. Někteří využívají moderní technologie, někteří psychologické metody, někteří cukr a bič. U všech se ale nakonec počítají výsledky. A všichni jsou odrazem pořádků, které vládnou v celém sportu i společnosti. Takovou realitu českého sportovního prostředí není třeba jen morálně penalizovat, ale od základů proměnit.

Autor je spolupracovník redakce.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies