Daně a jak na ně: Zaslouží si bohatí své peníze?

Bohatství je výtvorem celé společnosti a jeho přerozdělování je nutnou podmínkou fungující společnosti. Co to znamená pro pojetí daně z příjmu?

Foto CRiggs012, Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)

Technologičtí vizionáři, celebrity a sportovci jsou často používáni jako argument proti zdanění bohatých. Nelíbí se vám váš iPod? A co Harry Potter? Neoliberální ekonomové tvrdí, že lidé jako Steve Jobs, J. K. Rowlingová nebo LeBron James mají vydělávat více peněz než ostatní. Koneckonců, my, spotřebitelé, si kupujeme jejich výtvory. Jejich vyšší příjem je prý nezbytnou podmínkou pro to, aby tvrdě pracovali a přicházeli s inovacemi, z nichž těží i ti líní mezi námi.

Intuitivně vzato tento názor působí věrohodně, ale není tomu tak. Zastánci nižšího zdanění bohatších si záměrně vybírají příklady ze světa technologií a šoubyznysu, čímž naznačují, že bohatí a elity jsou velkými inovátory stvořenými z jiného těsta než my ostatní. Pohled na seznam nejlépe placených generálních ředitelů nám však ukazuje naprosto odlišný obrázek. Nejlépe placeným výkonným ředitelem je David Zaslav pracující v Discovery Communications, kde si v roce 2014 vydělal přes 150 milionů dolarů (cca 3,5 miliardy korun). Jaký příspěvek lidstvu stojí za takovou astronomickou částkou? Podílí se na vysílání televizní reality show Here Comes Honey Boo Boo.

Stručně řečeno, samotný pojem příjmů či zisků před zdaněním je pouze účetním trikem. Příjmy osoby nebo zisky korporací jsou totiž částečně výsledkem státem organizovaného výběru daní a aktivního vytváření podmínek, které umožnují vydělávaní peněz.

Většina lidí v USA si uvědomuje, jak absurdní to je, a zastávají názor, že by bohatí měli platit vyšší daně. Podle průzkumu Gallupu z roku 2015 se 62 procent lidí domnívá, že lidé s vyššími příjmy jsou zdaněni „příliš málo“, zatímco pouze 25 procent si myslí, že platí „férový podíl“; 69 procent lidí pak tvrdí, že firmy neplatí dostatečné daně, zatímco jen 16 procent lidí je spokojeno se současným stavem.

Levicové zdůvodnění zdanění se však zakládá na tom – což v průzkumech veřejného mínění nebývá zachyceno –, jak se v kapitalismu vytváří bohatství. Abychom to pochopili, musíme nejdříve porozumět tomu, čím jsou daně a co si o nich lidé nepříslušící k levici myslí. Daňová politika má v kapitalistické společnosti dvě funkce. Zaprvé určuje, jak velký podíl ekonomického koláče bude spravován veřejností ve formě veřejných příjmů, a kolik naopak bude ponecháno pro potřeby jednotlivcům a korporacím. Zadruhé stanovuje, jak se tento veřejný podíl rozdělí mezi konkurující si potřeby a přání jednotlivců, organizací a korporací či, jinak řečeno, na co se použije. Zatímco první funkce se týká řízení zdrojů, druhá je otázkou jejich rozdělení.

Libertariánská fantazie

I když ale vláda zaznamenává velké daňové příjmy, nemusí to nutně vést k naplňování správných cílů. Jen si vzpomeňme na to, jaký prospěch mají korporace z dotací nebo státem podporovaného výzkumu a vývoje, z čehož jasně vidíme, jak může vláda přerozdělovat peníze těm nahoře nebo dole. V kapitalismu, kde jsou produktivní zdroje v soukromém vlastnictví, levice požaduje, aby značná část společenského produktu byla veřejně kontrolovaná a demokraticky přerozdělovaná těm dole.

V dnešních Spojených státech však libertariánský názor, že „zdanění je krádež“, pronikl tak hluboce do povědomí lidí a jejich představ o majetku, že i ti, kteří podporují progresivní zdanění, často akceptují tvrzení, že by lidé měli mít nárok disponovat veškerými svými příjmy. Dokonce i liberální krédo, podle něhož každý musí dát na chod státu svůj „spravedlivý podíl“, vychází z představy, že zaměstnanci i kapitalisté platí daně jako výraz občanského závazku obětovat určitou část toho, co jim patří, pro potřeby společnosti a jejího rozvoje.

Z tohoto základu také libertariáni vyvozují, že pokud je příjem před zdaněním přímým produktem vlastního úsilí osob nebo korporací, měly by jej používat, jak samy uznají za vhodné. Z tohoto hlediska však plyne, že i když se demokratická vláda rozhodne zdanit více bohaté, je toto zdanění zásadně nespravedlivé. V extrémní formulaci libertariánského politického filozofa Roberta Nozicka pak je „zdanění výdělků z práce stejné jako nucená práce“.

Toto stanovisko je právem kritizováno, ale levice by se neměla opírat o liberální kritérium zdanění, které tvrdí, že výše daní má být určována na základě platební schopností lidí a korporací. Toto známé ospravedlnění je populární i mezi levičáky, kteří v něm slyší ozvěnu zásady „od každého podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb“. Z tohoto pohledu pak vyplývají dva názory, ovšem oba mylné. Prvním je, že daně jsou svého druhu nezbytným zlem pro ty, kteří jsou zdaněni. Přestože je příjem osoby nebo korporace před zdaněním výsledkem jejich vlastní práce, je pro společnost praktičtější část tohoto zdanění vynaložit na veřejné účely. Druhý názor pak tvrdí, že zdanění bohatých je nespravedlivé. Oba tyto názory nás zavádějí do pasti libertariánství, kde vyvstávají otázky, jestli daňová politika už sama o sobě nepředstavuje narušení práv jednotlivce? Má mít férovost v daňové otázce přednost před právy jednotlivce? Nenarušuje levicová argumentace pro rozsáhlé progresivní zdanění v konečném důsledku také práva jednotlivce? Proč levičáci tak nenávidí svobodu?

Firmy těží z regulací

Levicový pohled na přerozdělování v kapitalismu se oproti tomu zakládá na odmítnutí předpokladu, že příjem před zdaněním je něčím, co bylo získáno pouze na základě individuálního úsilí a co patřilo jednotlivci, než si stát určitou část z toho přivlastnil. Jakmile se vzdáme této libertariánské fantazie, je snadné vidět, že individuální a korporátní příjmy vznikají pouze prostřednictvím daněmi financovaných aktivit státu. Kapitalistická ekonomika není schopná samoregulace.

Prvním předpokladem pro to, aby firmy mohly vydělávat své zisky, jsou státem kontrolovaná a vynucovaná vlastnická práva, která některým lidem zaručují vlastnictví a kontrolu nad produktivními zdroji, zatímco ostatní z nich vylučují.

Druhým předpokladem jsou státní zásahy na trhu práce, které pomáhají zajistit, že bude mít pracovní síla kvalifikaci odpovídající potřebám firem. Státy toto zajišťují prostřednictvím stanovení imigrační a vzdělávací politiky. Všechny kapitalistické státy se také snaží zmírnit rizika na trhu práce, ať už jde o riziko nedostatku pracovních sil pro firmy nebo nezaměstnanost pracovníků.

A zatřetí, většina kapitalistů požaduje, aby státy prosazovaly protimonopolní, smluvní, trestní a majetkové zákony, protože tím se stávají tržní interakce předvídatelnými a méně riskantními. A konečně, kapitalistická ekonomika potřebuje fungující infrastrukturu. Dokonce i většina libertariánů se shodne, že státní kontrola nad peněžní zásobou a úrokovými sazbami je nezbytná pro urychlení nebo zpomalení růstu, když to ekonomika potřebuje.

To vše se provádí prostřednictvím daní. Stručně řečeno, samotný pojem příjmů či zisků před zdaněním je pouze účetním trikem. Příjmy osob nebo zisky korporací jsou totiž částečně výsledkem státem organizovaného výběru daní a aktivního vytváření podmínek, které umožnují vydělávaní peněz. Proto volání po „zdanění bohatých“ není pouhým projevem zášti nebo požadavkem spravedlnosti.

Negativní a pozitivní svoboda

Levicový přístup k daním a progresivnímu přerozdělování spočívá na třech základních vlastnostech fungování kapitalismu. Zaprvé, jak jsme viděli, individuální příjmy a firemní zisky nejsou pouze výsledkem individuálních výkonů a obchodní konkurence. Naopak jsou součástí širšího společenského produktu. Celkový příjem, který se vytváří v kapitalistické společnosti, je výsledkem kolektivního společenského úsilí, které je možné jen díky specifické sociální a právní architektuře a je poskytováno prostřednictvím veřejně financovaných i soukromě kontrolovaných a financovaných institucí.

Za druhé, třídní nerovnosti, jako důsledky vzniku tohoto společenského produktu, jsou věcí vztahu mezi kapitalisty a zaměstnanci. První zmínění mohou nashromáždit velké bohatství jen díky tomu, že druzí totéž nemohou. Za stejných okolností jsou zisky a mzdy ve vztahu nepřímé úměry, tudíž firemní zisky rostou na úkor mezd zaměstnanců, a naopak mzdy rostou na úkor zisků.

Existence tohoto vztahu je politicky podmíněna a je udržována prostřednictvím daňových příjmů a přerozdělování. Firmy se spoléhají na státy, že zajistí dodržování smluv a prosadí vlastnická práva, která udržují vlastnictví nad společenskými produktivními zdroji – výrobními prostředky – jen v rukou malého množství lidí. Důsledkem pak je, že v kapitalismu většina lidí pracuje pro druhé, a nenajímají si ostatní, aby pro ně pracovali. Kapitalisté zaměstnávají lidi jen tehdy, když věří, že jejich práce vydělá firmě více peněz, než kolik zaplatí na mzdách a ostatních nákladech – jinak by to znamenalo ekonomickou sebevraždu.

Samozřejmě, že tvrdá práce, důmysl a štěstí umožňují některým zaměstnancům stát se kapitalisty. Základní struktura kapitalismu, v němž malé množství lidí vlastní většinu produkčních aktiv, ale zaručuje, že drtivá většina lidí bude (v nejlepším případě) trávit svůj život prací za mzdu, a nikoli inkasováním zisků. Daně tak poskytují částečnou nápravu této zásadní strukturální nerovnosti vytvářené kapitalismem.

Zatřetí, přerozdělování prostřednictvím zdanění je prostředkem k rozšíření osobní svobody, a nikoli jejího omezení, jak tvrdí libertariáni. Svoboda se podle liberálního teoretika Isaiaha Berlina skládá ze dvou složek. Na jedné straně existuje negativní svoboda ve smyslu absence nátlaku nebo jako „svoboda od“, což je dnes charakteristickým znakem většiny běžných pojetí svobody ve Spojených státech. Pokud jde o donucování, daně financují řadu veřejných opatření, která občanům zajišťují určitou míru svobody od soukromé tyranie firem. Vyváří základ státního aparátu, který je v kapitalistickém systému jedinou silou, jehož moc převyšuje moc kapitalistické třídy jako celku. Bez zákonů zakazujících otroctví, napsaných zákonodárci a vynucovanými soudy financovanými z veřejné pokladny, by lidé byli donuceni vyhrůžkami násilí nebo hladověním pracovat bez nároku na finanční odměnu. Bez předpisů, jako jsou ty, které vyžadují alespoň minimální bezpečnost na pracovišti, nebo ty, které nutí zaměstnavatele k účasti na kolektivním vyjednávání, by zaměstnanci přišli i o ten malý vliv, který mají na chod svého pracoviště.

S daňovou politikou však souvisí i pozitivní svoboda. Pozitivní svoboda znamená „svobodu k“ – schopnost sebeurčení a seberealizace, možnost vybírat si cíle a vynakládat úsilí na jejich realizaci. V kapitalistických společnostech s nízkou úrovní přerozdělování je pozitivní svoboda hra s nulovým součtem, ve které si jen hrstka může užívat pozitivní svobodu na úkor mnoha dalších. O daňové politice, která rozděluje společenský produkt takovým způsobem, že umožňuje některým lidem žít život v luxusu, zatímco jiní žijí v bídě, nelze říct, že podporuje svobodu. Systém veřejného vzdělávání, který občanům nabízí možnost rozvíjet znalosti a dovednosti při prosazování svých kolektivních i individuálních ambicí, je naopak základním předpokladem pozitivní svobody, jehož podmínkou jsou ovšem daně.

Míříme špatným směrem

Ve skutečně sociálně spravedlivé společnosti by kombinace politické a ekonomické rovnosti nabídla každému mnohem větší míru negativní i pozitivní svobody než v kapitalismu. Dokud takový svět neexistuje, představuje přerozdělování prostřednictvím progresivních daní prostředek k nápravě strukturálních nerovností a hlavní nástroj k zvětšení a rozšíření svobody pro co největší množství lidí.

Nyní však míříme špatným směrem. Během několika posledních desetiletí putovaly výnosy z rostoucí produktivity práce primárně k těm nejbohatším, zatímco jejich zdanění se drasticky snížilo a nyní se přibližuje úrovní před New Dealem. Dokonce i mírné zvýšení celkového daňového zatížení jednoho procenta nejbohatších na 45procentní daňovou sazbu, což je mnohem méně než v poválečném období, by přineslo dalších 275 miliard dolarů příjmů (6410 miliard korun). To je mnohem více, než kolik by bylo třeba k financování bezplatného školství na všech středních školách a univerzitách, což by vyšlo na 47 miliard dolarů (1095 miliard korun). Takové zvýšení daní by také umožnilo zajistit příjmy nutné k financování univerzální zdravotní péče, zvýšení dávek sociální zabezpečení a obnovení naší rozpadající se infrastruktury.

Většina lidí by souhlasila s tvrzením, že si všichni zasloužíme žít ve společnosti, kde bychom dostali to, co si zasloužíme, byli bychom svobodní a měli příležitost k seberealizaci a naplnění svého potenciálu. Jakkoli se to může zdát nezdvořilé, redistribuční zdanění je krokem, který se ubírá tímto směrem. Bohatí své bohatství nevytvořili – jen si ho užívají místo nás.

Autor je sociolog.

Z anglického originálu Don’t the Rich Deserve to Keep Their Money?, publikovaného na stránkách magazínu Jacobin, přeložil Lukáš Ulrych.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies