Foto Petr Zewlakk Vrabec
V České republice se v roce 2018 nacházelo zhruba 80 tisíc lidí v nejistém bydlení ubytoven a azylových domů nebo byli nuceni žít přímo na ulici. Mezi lidmi v nekvalitním bydlení bylo celých 20 tisíc dětí. Po několika měsících koronavirové pandemie se česká ekonomika navíc žene do recese: očekávaný propad má být největší za několik posledních let. Do konce roku může přijít o práci několik stovek tisíc lidí a na podzim bude muset navíc začít platit nájem řada domácností, které dostaly možnost platby dočasně odložit – už teď je jasné, že řada z nich to nezvládne a o bydlení přijde. Jednou z nejvíce postižených skupin jsou matky samoživitelky, které už dnes mnohdy nemají na zaplacení nájemného. Mezi dalšími ohroženými skupinami jsou podle dostupných výzkumů lidé pracující jako OSVČ, nízkopříjmové rodiny, seniorky, senioři a mnozí další.
Potřeba jsou komplexní řešení
„S ohledem na kapacitu a možnosti azylových domů nelze počítat s tím, že dokáží zajistit bydlení pro domácnosti, které se kvůli koronakrizi budou dostávat do bytové nouze. Nehledě na to, že pro většinu rodin, které se ocitnou bez přístřeší, je umístění do azylového domu jako sociální služby nevhodné, protože ve skutečnosti potřebují dlouhodobé bydlení,“ říká Jaroslav Vejmola z Armády spásy, která provozuje čtrnáct azylových domů v šesti krajích České republiky.
Situaci nijak neřeší ani stát. Je zřejmé, že do voleb už vláda nesplní svůj závazek přijmout zákon o sociálním či dostupném bydlení. Ani o program Výstavba, který měl podle Andreje Babiše slíbený zákon o sociálním bydlení nahradit, není ze strany obcí zájem. „Celkové množství peněz vložených do programu je nedostatečné – z jedné miliardy je možné pořídit jen okolo pěti set bytů ročně, přičemž proces výstavby od projektu po dokončení trvá několik let a udržitelnost je dvacet let,“ říká ředitel Platformy Vít Lesák a dodává, že ani tyto omezené prostředky obce nechtějí čerpat. Chybí jim dlouhodobý výhled státní politiky a rámec sociálního bydlení.
Podle Platformy pro sociální bydlení by jedním z možných variant mohla být podpora kontaktních míst bydlení, kam se lidé v nouzi mohou obrátit pro pomoc a právní poradenství. Tato kontaktní místa už mohou využít například lidé na Praze 3, 7 a 10, v Písku, Mostě a Brně, připravují se v Liberci, Českých Budějovicích a Jihlavě.
Garantované bydlení?
Další možnost nabízí systém garantovaného bydlení, kdy vstoupí mezi pronajímatele bytu a nájemce garant, který pronajímateli zajistí, že nájemné bude vždy včas zaplaceno, a že případné škody a opotřebení budou omezeny a rychle vyřešeny. Tento systém tak mimo jiné zamezí byznysu provozovatelů ubytoven, kteří parazitují na systému současných dávek na bydlení, a zároveň napomůže většímu využití existujícího bytového fondu.
„Některé domácnosti nemohou sehnat bydlení, protože je pronajímatelé vnímají jako rizikové. Bojí se, že by jim tito nájemníci neplatili nájem, poškozovali byt nebo dělali jiné potíže. Výsledkem ovšem je, že tito lidé končí na ubytovnách nebo na ulici a státu pak způsobují mnohonásobně větší výdaje, než kdyby normálně bydleli. Jejich potíže se sháněním bytů přitom umí jednoduše vyřešit systém garantovaného bydlení,“ vysvětluje Vít Lesák.
Absence komplexní bytové politiky trápí Česko už několik let. Především lidé žijící ve městech byli krizí bydlení zasaženi už před nástupem pandemie. Jen v Praze rostly ceny nájmů dvakrát rychleji než mzdy, podobné problémy ale řešili i v ostatních městech. Zákon o sociálním bydlení v Česku stále chybí a v důsledku masivní privatizace nedisponují města ani dostatečným počtem bytů, ani adekvátním počtem pozemků, na kterých by mohla probíhat obecní výstavba. Řada měst navíc svůj městský bytový fond zanedbává a nechává jej bez využití chátrat. Chybí i nástroje, jak řešit tzv. spekulativní nebo investiční byty, zatímco daň z nemovitosti se u nás řadí k nejnižším v rámci zemí OECD.