Christopher Nolan je chladný dirigent času a Tenet jeho nejlepší seriální skladba

Na špionážní velkofilm Tenet čekala světová kina jako na spásu. Další z řady autorských blockbusterů Christophera Nolana měl pomoci obnovit divácké návyky a vrátit lidi po pandemii k velkým plátnům.

Je příznačné, že snímek o válce s budoucností, který tematizuje nelineární plynutí času, může ve vztahu k fungování kultury tak trochu vrátit čas. Vysvětlovat jeho zápletku je poněkud kontraproduktivní, protože velká část diváckého potěšení plyne z jejího postupného sestavování. Zároveň se jí brzo chopí naratologové a z Brna jistě přiletí několik nákresů a tabulek. „Úplné“ porozumění ale není pro divácký zážitek klíčové.

Nolanův snímek je sám o sobě paradoxem, a nejen časovým. Působí až odstrašujícím způsobem složitě, a přesto srozumitelně. Uvnitř filmu, který začíná uprostřed a končí na začátku, se totiž rozvíjí relativně jednoduchý bondovský narativ – tajný agent (John David Washington) v něm musí zastavit ruského obchodníka se zbraněmi (Kenneth Branagh), aby zabránil konci světa. Pravidelně se cestuje po exotických lokacích, v drahých autech a s obleky o poznání lepšími, než jsou ty od Brooks Brothers. Probíhají tu loupeže i hony za macguffiny, zatímco hrdinům komplikuje práci osobní náklonnost k ženě blízké nepříteli (Elizabeth Debicki). Dokud zůstáváme na úrovni fabulačních obecností, je vše dokonale jasné, jenže situace se komplikuje, čím blíž jsme konkrétnímu uspořádání zápletky a pravidlům fikčního světa.

Dezorientace a porozumění

Středobodem všeho je tu nástroj schopný obracet plynutí času. Když vědkyně (Clémence Poésy) poprvé osvětluje jeho inverzní mechanismus, poznamená, že by se to Protagonista neměl snažit pochopit, ale procítit. „Instinkt,“ reaguje agent bez nejmenšího zaváhání. Její vysvětlení – a jeho reakce – se promítá do celé naší zkušenosti s Tenetem. Vyčerpávající přednášky o entropii a linearitě mohou působit jako záměrně matoucí, zatímco princip přístroje (a s ním pravidla fikčního světa) divák pozná až v akci. Instinktivně. Při sledování jsem se cítil podobně, obzvlášť když voják Ives (Aaron Taylor-Johnson) vede brífink závěrečného útoku. Nebyl jsem si jistý, jak něco takového může fungovat. Dezorientaci však brzo vystřídalo instinktivní porozumění. Christopher Nolan natolik ovládá stylistické a narativní konvence hollywoodského filmu, že s nimi může otevřeně experimentovat, aniž by ztratil diváka.

Úplně nejlepší je závěrečná akční scéna, ve které nevidíme prakticky žádného nepřítele – ano, v pozadí pobíhají anonymní vojáci, jenže žádný z nich nám není přiblížen. Jestli hrdinové s něčím bojují, je to čas.

V rovině stylu je Tenet logickým pokračovatelem jeho pokusů s možnostmi příčného střihu, kdy vzájemně rytmizuje časově odloučené momenty. A nejen to: dosud se v jeho filmech střetávaly „jednosměrné“ časové linie – jeden týden, jeden den a jedna hodina v Dunkerku nebo desítky let vzdálená montáž Murph a Josepha v Interstellar –, kdežto tentokrát jdou mnohdy směrem opačným. Jeho inverzní montáže jsou vedle fantastických akčních scén asi největším lákadlem Tenetu. Samotná konstrukce fikčního času se stává atrakcí!

Deadline v roli záporáka

I přístup k vyprávění pokračuje v linii Nolanovy autorské poetiky. Přeci jen je jeho tvorba v první řadě vedena otázkou „jak vyprávět příběh“, oproti klasickému „jaký příběh vyprávět“. K tomu se přidává pravidelně zmiňovaná inspirace bondovkou, jenže ani s tou to není tak jednoduché. Tenet ji očesal o mnohá z jejích nejsilnějších lákadel. Sice se tu střídají exotické lokace, ale my z nich prakticky nic nevidíme. Záporák reprezentuje postsovětskou hrozbu s expresivním projevem a silným přízvukem, avšak jeho motivace jsou o poznání složitější a nihilističtější. Dokonce celá mezinárodní síť kontaktů a dealerů informací je ohlodána na kost. Úplně nejlepší je závěrečná akční scéna, ve které nevidíme prakticky žádného nepřítele – ano, v pozadí pobíhají anonymní vojáci sloužící jako terče pro kulky hrdinů, jenže žádný z nich nám není přiblížen. Několik skupin hrdinů běhá a střílí mimo rám. Nikam. Do někoho, kdo jako by nebyl. Mimo skupinu ruských goril a záporáka Andreie nemáme žádného dalšího antagonistu. Jestli hrdinové s něčím bojují, je to čas – anebo i koncept deadlinu!

Jestli mi Tenet nějakou bondovku opravdu připomínal, byl to fantastický a chladný Spectre. Přiznaná dekonstrukce tropů agenta 007. Nolan ale v uvědomělosti zachází ještě dál. Washingtonův hrdina postrádá jméno a stává se prostě Protagonistou, čímž se o poznání víc odkrývá struktura celého příběhu. Tomu pomáhá i pravidelné nahánění macguffinů a přiznaně ironická práce s deadliny. Díky sebeuvědomělým experimentům s vyprávěním se odkrývá jeho konstruovanost a Tenet může působit bezmála geniálně, avšak nepřístupně. A to je další z leitmotivů Nolanovy tvorby.

Princip Tenet

V kritických reflexích filmů Christophera Nolana se s železnou pravidelností opakují námitky vůči jeho „emocionálnímu chladu“. Ani Tenet není výjimkou. Znovu si můžeme přečíst, nakolik jsou jeho hrdinové neproniknutelní a citově distancovaní. Jenže vznesení takové výtky slučuje dva typy emocí – těch prezentovaných u postav a těch vzbuzovaných na straně diváka. První kategorie je u Tenetu nepochybně potlačena, Protagonista maximálně utrousí ironickou poznámku, krátce se usměje nebo mu po tváři kane slza. Obecně však herecké projevy zůstávají odměřené a nuancované, protože expresivní gesta by rozrušovala strohý narativní koncept.

Emoce na straně diváků jsou složitější kategorií, ale přesto jim Tenet v několika ohledech může jít naproti – Neilovo (je těžké popsat, jak fantastickým hercem se Robert Pattinson stal zhruba od Cronenbergova Cosmopolis) finální vyznání je nečekaně dojemné, vztah Kat s Andreiem vrstevnatě ohavný a všechno od praktických efektů po hrátky s vyprávěním budí úžas. Samotné slovo Tenet v sobě skrývá určitou část emocionální rezonance – jeho palindromická forma implikuje vzájemnou soudržnost a pospolitost. Mluvím-li o Tenetu, mluvím o příběhu jednotlivců věřících v lepší zítřek (či včerejšek?), kteří jsou ochotní obětovat svou individualitu vyšším cílům.

Chybějící srdíčko

Otázka Nolanova „emocionálního chladu“ se podle mého navrací jako součást argumentace, která se částečně vymezuje vůči jeho autorské tvorbě. Do jisté míry jsme zvyklí filmy chápat ve značně konvenčních kategoriích, vyžadujeme jakési ekvilibrium zápletky a psychologizace hrdinů. Ve chvíli, kdy se komplikuje první složka na úkor „hloubky“ té druhé, může dojít k rozporu a na dílo se nám hůře napojuje. Přeci jen bývají postavy často centrem naší citové investice. Nolan nám emocionální pozadí upírá (i když ne úplně – vztah mezi Protagonistou a Kat je dost explicitní) a Tenet působí jako promyšlené, ale odtažité hrátky s vyprávěním. I z toho důvodu se mi při sledování do mysli vkradl skladatel a teoretik Milton Babbitt. Jeho seriální kompozice se posluchačům vzpírají a odmítají možnost konvenčního napojení. Jsou sice nekonečně fascinující, systematické a promyšlené, ale následkem toho také vzpurné. Lidově řečeno jim chybí srdíčko.

Podobným způsobem operuje Nolan, avšak v konvencích hollywoodského velkofilmu. Tím samozřejmě netvrdím, že by měl jeho snímek parametry seriální skladby či s nimi sdílel konstrukční principy, ale jistá odtažitost je mu vlastní. Chyba pak ale není ani tak na straně filmu, jako spíš diváckých očekávání, od kterých se vyžaduje překročení ustavených kategorií a otevření se jinému typu prožitku.

Po měsících v kině

O prožitku nemluvím náhodně, Tenet je totiž doopravdy smyslovou až hmatatelnou zkušeností. Kombinací několika prvků se zarývá hluboko pod kůži. Na jedné straně zážitku pomáhá tepající hudba Ludwiga Göranssona, jež se jemně line pod obrazem a ve správné chvíli umí vyskočit na povrch. Jeho akustické ataky jsou doplněny o chytře rozmístěné ruchy, efekty i invertované hudební vsuvky. Dále je tu také kamera „lepící“ se na postavy v poměrně těsných jednozáběrech, především v první třetině filmu. Praktické efekty nejenže dávají na odiv opravdu fyzickou destrukci, ale dělají z Nolana trochu puntičkářského megalomana. V některých recenzích se lze dočíst, že se jako intelektuál musí prokousat spoustou ústupků ve formě akčních scén, aby mohl čarovat s vyprávěním, ale myslím, že opak je pravdou. Jeho důraz na praktické efekty – vzpomínáte si na převrácení náklaďáku v Temném rytíři nebo rvačku v hotelu v Počátku? –, brilantní rytmus a inscenace dokazují, že mu na akci záleží.

Posledním aspektem síly „prožitku“ jsou okolnosti spojené s uvedením snímku. Po sérii odkladů přichází první velký blockbuster, který má přilákat diváky zpátky do znovuotevřených kin. Pro mnohé z nás jde o první kinozážitek po několika měsících ve společnosti televizní obrazovky. I proto může být síla Tenetu znásobena zkrátka tím, že zase vidíme film na velkém plátně. A rozhodně ne jen tak ledajaký.

„Lepší“ blockbustery?

Tenet – jako ostatně každý Nolanův film – nás otevřeně vyzývá ke srovnávání s dalšími blockbustery. A to především s těmi komiksovými. Přeci jen, latexoví superhrdinové představují asi nejsilnější tendenci současného hollywoodského filmu. Zachrání nás Nolanův autorský projekt před pásovou výrobou Marvelu?

K podobně zjednodušujícím opozicím taková srovnání tíhnou. Nolan v nich zastupuje vysněné intelektuální blockbustery, superhrdinové pak ty hloupější. Zatímco Brita obepíná aura autorského tvůrce, komiksové filmy se stávají mechanickým generátorem zisku. Jenže otázkou zůstává, nakolik mohou být taková srovnání – determinovaná nezničitelnou opozicí nízkého a vysokého – přínosná. Tenet, stejně jako Dunkerk nebo Počátek, je narativní experiment na poli hollywoodského vyprávění a stylu, zatímco digitální blockbustery mnohdy podvratné ambice nemají. Proč také? Bez jejich následování konvencí by Nolanovy triky s nimi nemohly existovat.

Ba co víc, bylo by naivní chápat Nolana jako osamoceného bojovníka za umění pro umění, nikoliv umění pro zisk. Jeho sveřepé autorství podpořené relativně stabilním tvůrčím kolektivem představuje svého druhu marketingovou značku nabízející alternativu mnohdy anonymnějším studiovým velkoprodukcím. Zatímco je pro ně „rozpoznatelná identita“ filmaře spíš překážkou, pro Warner Bros. se stává středobodem značky „Nolan“. A sice značky generující zisk. Jde tedy o pevnou a standardní součást kulturního průmyslu, stejně jako ony proklínané blockbustery.

Tenet s námi ještě pořádnou chvíli zůstane. Nejenže se budou rojit kritické a narativní rozbory, všemožná vysvětlení a interpretace, ale především vydrží v české distribuci o něco déle, než bylo dosud běžné. Navíc jej nestačí vidět jednou. Audiovizuální palindrom totiž vyzývá diváky k opakovanému sledování a vychytávání narativních nuancí. Jděte na Tenet. Nechte se pohltit jeho fyzickou silou a působivostí. Vraťte se s ním do minulosti, abyste nahlédli do budoucnosti. Je jedním z nejlepších Nolanových filmů. Jestli ne tím úplně nejlepším.

Autor je filmový publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies