Kdo nejvíc vydělá na zrušení superhrubé mzdy?

Daňová reforma podle návrhu ODS by zvýhodnila především bohaté a způsobila díru ve státním rozpočtu.

Premiér Andrej Babiš chce zrušit superhrubou mzdu a přebírá přitom návrh ODS na zavedení patnáctiprocentní daně z hrubé mzdy, který ještě před rokem v Otázkách Václava Moravce označil za podvod na voliče s tragickými dopady na státní rozpočet. Je však tento návrh sociálně spravedlivý a jaký by měl následky pro státní rozpočet? Může tato daňová reforma zvýšit spotřebu a pomoci vyvést ekonomiku z recese způsobené pandemií koronaviru?

Skutečně spravedlivé by bylo, kdyby ze snížení daní nejvíce těžili chudší lidé a ti bohatší naopak méně.

Pokud by byl tento návrh na zavedení patnáctiprocentní daně z hrubé mzdy realizován, znamenalo by to podle předpokladů ministryně financí Aleny Schillerové ztrátu pro státní rozpočet ve výši devadesáti miliard korun ročně. To je velká částka, zvláště když uvážíme, že již nyní byl schválen státní rozpočet se schodkem pět set miliard a příští rok hnutí ANO kalkuluje jen s o něco málo menším schodkem. Podle poslance ODS Zbyňka Stanjury by se v důsledku patnáctiprocentní daně z hrubé mzdy zvýšil měsíční příjem zaměstnanců o sedm procent.

Jak spravedlivě (ne)rozdělit 90 miliard

Návrh ODS může znít spravedlivě, protože by si každý zaměstnanec údajně měl přilepšit o sedm procent. Ve skutečnosti to ale pro všechny báječné ani zdaleka není. Z ekonomického hlediska je to totiž stejné, jako kdybychom řekli, že máme devadesát miliard korun, které chceme rozdělit mezi přibližně čtyři a půl milionu zaměstnanců tak, aby každý získal sedm procent navíc. Jelikož ale tento návrh rozdělení peněz vychází z příjmů a má je zvýšit o určité procento, bohatí by si logicky přilepšili násobně více než chudší.

Chudší polovině českých zaměstnanců, tedy lidem s příjmem ve výši minimální mzdy (14 600 Kč hrubého a 12 124 Kč čistého) až po medián (29 333 Kč hrubého a 22 281 Kč čistého), by se čistá mzda zvýšila měsíčně o částku 849 Kč až 1 560 Kč na osobu. Lidé s průměrnou mzdou (34 077 Kč hrubého a 25 557 Kč čistého) by si přilepšili o 1 789 Kč měsíčně. Pokud budeme vycházet z předpokladu, že se distribuce mezd v ČR radikálně nezměnila od minulého roku (data pro tento rok ještě nejsou k dispozici), pak se cca 65 procent zaměstnanců pohybuje v rozmezí mezi minimální a průměrnou mzdou. Například lidé s čistým příjmem sto tisíc by získali sedm tisíc měsíčně, což odpovídá více než osminásobku toho, na co by si přišli lidé s minimálním příjmem. Z návrhu ODS budou tedy nejvíce těžit lidé s nadprůměrnými příjmy, tedy cca 35 procent zaměstnanců, přičemž nejvíce získají manažeři, kteří jsou při mezinárodním srovnání v ČR jedni z nejpřeplácenějších. Vrcholní manažeři u nás mají průměrně až 110násobek příjmu běžného zaměstnance firmy.

Nyní si představte, že stojíte před úkolem rozdělit oněch devadesát miliard korun spravedlivě. Opravdu byste navrhovali jako ODS přidat nejvíce bohatým a označovali byste to za spravedlivé? Domnívám se, že nikoli. Možná byste přišli s návrhem rozdělit částku tak, aby každý dostal stejně. V důsledku toho by se každému zaměstnanci zvýšil příjem o dvacet tisíc korun ročně. Toto řešení by bylo o poznání spravedlivější než to, které navrhuje ODS, ale můžeme jít ještě dál a zamyslet se, jestli bychom opravdu měli přilepšit uklízečkám s minimální mzdou stejně jako generálním ředitelům se statisícovými příjmy. Z hlediska ekonomické teorie mezního užitku vyplývá, že nejefektivnější by bylo dát nejvíce chudším a méně bohatým, protože každá dodatečná koruna zvyšuje blahobyt daleko výrazněji chudým než bohatým. Jinak řečeno, dávat lidem s vysoce nadprůměrnými příjmy stejnou částku jako chudým by bylo nošením dříví do lesa.

Bohatší by však zasloužili v důsledku snížení daně získat menší částku nejen kvůli ekonomické efektivitě, ale hlavně proto, že mají z fungování státu průměrně vyšší užitek než chudší, jak dokládá ve své knize Slepé skvrny sociolog Daniel Prokop. Vysokopříjmové skupiny daleko více než chudí konzumují zboží, které závisí na veřejné infrastruktuře nebo je přímo dotováno. Ukázkovým příkladem jsou důchodové připojištění, kultura (kina, divadla, festivaly apod.) a vysokoškolské vzdělání. Jak důchodové připojištění a kultura, tak vzdělání jsou dotovány z daní a skládají se na ně i chudí, ačkoli chudší tyto služby konzumují oproti bohatším v daleko menším měřítku kvůli nedostatku příjmu. Kolikrát v roce tak asi lidé s minimální mzdou zajdou do Národního divadla?

V článku Daně a jak na ně: Zaslouží si bohatí své peníze? Michael McCarthy dokládá, že bohatí mohou mít tak velké příjmy a majetky jen díky „pravidlům hry“, jejichž dodržování stát prosazuje. Manažeři by nemohli být tak přepláceni, kdyby stát nechránil vlastnická práva firem. Bohatí mají zkrátka větší prospěch z veřejných výdajů než chudí, a proto by také měli odvádět větší částky na daních. Skutečně spravedlivé by proto bylo, kdyby ze snížení daní nejvíce těžili chudší lidé a ti bohatší naopak méně. To můžeme zajistit pouze tak, že místo plošného snížení daně o sedm procent zavedeme odstupňovaný systém daňové progrese.

Pomůže snížení daní podle ODS ekonomice?

ODS i ministryně financí předpokládají, že se snížením zdanění zaměstnanců zvýší individuální spotřeba, což oživí celkovou poptávku a podpoří zotavení ekonomiky. Tento názor je však jen málo pravděpodobný, a to z několika důvodů. Spotřeba bohatých roste s růstem jejich příjmu daleko pomaleji než spotřeba chudých, a pokud mají mít největší podíl ze snížení daní právě bohatí, bude efekt snížení daně na zvýšení spotřeby omezený. Dalším důvodem je, že lidé ze strachu z redukce pracovních míst ve firmách šetří a omezují zbytné výdaje a tento trend takovéto snížení daní jen stěží zvrátí. Nelze tudíž počítat s tím, že by se ze zmíněných devadesáti miliard korun vrátilo v důsledku zvýšení spotřeby pětasedmdesát miliard prostřednictvím DPH, jak předpokládá Schillerová. Ve skutečnosti je daleko pravděpodobnější, že by těchto devadesát miliard podpořilo ekonomiku daleko více, kdyby je stát vydal v rámci veřejných zakázek, čímž by oživil ekonomickou činnost.

Problematické je toto snížení daně i z hlediska rostoucího státního deficitu, který bude muset být jednou z něčeho uhrazen. Zde se ukazuje ve své nahotě další paradox tohoto návrhu. ODS neustále kritizuje státní zadlužení, ale vůbec jí nevadí, že její návrh ve svých důsledcích znamená snížení státních příjmů, a tedy zvýšení budoucího zadlužení.

Další argument, který ODS, Schillerová i Babiš používají ve prospěch této daňové reformy, je redukce nákladů práce. Opět se zde manipuluje s rozšířenou nepravdou, že ČR trpí nadprůměrným zdaněním práce a daňových nákladů, což vyvrací a uvádí na pravou míru sice starší, ale stále platná studie ČMKOS. V tomto kontextu je nutné si uvědomit, že z hlediska pravice hájící především zájmy zaměstnavatelů jsou nejlepší daně žádné daně a nejlepší mzdové náklady žádné mzdové náklady, protože čím menší jsou mzdy i jejich zdanění, tím vyšší jsou zisky. Ať už tedy snížíme zdanění práce a další náklady s ní spojené jakkoli, vždy to bude z hlediska zaměstnavatelů málo.

V tomto kontextu by bylo lepší inspirovat se návrhem daňové reformy, s nímž přišla před minulými volbami do Poslanecké sněmovny ČSSD. Jeho podstatou bylo přerozdělení daňového břemena prostřednictvím zavedení progresivního zdanění právnických a fyzických osob tak, aby došlo ke snížení nákladů práce, zvýšení spravedlivosti našich daní a příjmů devadesáti procent zaměstnanců. Tato reforma by přitom nevedla ke zruinování státního rozpočtu.

Socialismus pro bohaté

Pikantní na celém návrhu daňové reformy ODS je to, že klasická pravicová strana dlouhodobě kritizuje přerozdělování a návrhy plošných opatření, v jejichž rámci by se mělo zacházet s každým podle stejného klíče bez ohledu na přínosy a náklady pro společnost. Taková opatření představitelé této strany označují za projevy socialismu. Čím jiným však v tomto světle může být návrh ODS než socialismem pro bohaté? Přerozdělovalo by se totiž podle stejného klíče – sedm procent každému – tak, aby na tom nejvíce vydělala bohatá menšina. Když jde o socialismus pro bohaté, neváhá ODS dát přednost růstu příjmů bohatých před bojem proti zvyšování státního dluhu a zadlužování příštích generací. Jinými slovy: strana proti něčemu slovně bojuje, ale svými činy by chtěla dělat pravý opak. Návrh daňové reformy ODS má však kromě zvýšení příjmu jedněch na úkor druhých ještě jeden podstatný cíl. Jde o další krok ve snaze pravice „vyhladovět“ sociální stát tak, aby byl nucen pod tíhou zvyšujícího se zadlužení zprivatizovat své zbylé majetky a poskytované veřejné služby (například  důchody, nemocnice apod.), které by novým vlastníkům přinesly obrovské zisky (a v důsledku růstu cen snížily blahobyt ostatních).

ODS již hnutí ANO slíbila podporu při prosazování návrhu této asociální daňové reformy a počty poslanců těchto stran k tomu bohatě stačí. Lze předpokládat, že návrh by podpořili i Starostové a TOP 09. Nyní je na tahu ČSSD. Její předvolební sliby i programové prohlášení vlády, které počítá s devatenáctiprocentním zdaněním hrubé mzdy, jsou s touto daňovou reformou v přímém rozporu.

Autor studuje veřejnou a sociální politiku.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies