Foto Petr Novák (CC-BY-SA-2.5)
Exploze panelového domu ve Frenštátě pod Radhoštěm – šest mrtvých. Střelba v ostravské nemocnici – osm mrtvých. Střelba v Uherském Brodě – devět mrtvých. Výčet nejkrvavějších polistopadových masových vražd doplnil v sobotu úmyslně založený požár panelového bytu v Bohumíně, při němž zahynulo jedenáct lidí. Tři z toho byly děti. Co do počtu obětí je tak sobotní masakr nejhorší v novodobé české historii. Reakce veřejnosti a politiků tomu však neodpovídají. V případě jedenácti lidí, kteří uhořeli zaživa nebo raději spáchali sebevraždu skokem z balkónu, se jako první rozebírala jejich etnicita.
Takhle žijí jenom Romové!
Komentáře pod články se musely okamžitě uzavřít, avšak na nemoderovaných facebookových diskuzích vidíme ojedinělou přehlídku názorů studentů vysoké školy života se dvěma semestry ze sociologie a selského rozumu: nebyli to Romové? Bylo jich jedenáct v jednom bytě – takhle přece žijí jenom Romové. No dobře, možná se tam pořádala oslava, ale kdo pořádá velké oslavy? Aha, Romové. Rodina navíc údajně byla problémová, a to také ukazuje na Romy. Atd.
Od žádného z politiků nezaznělo jasné prohlášení, že řešit v tuto chvíli etnicitu obětí nebo pachatele je odporné.
Podobné fámy se šíří vždy, s tím se nedá nic dělat. Avšak můžeme považovat za obrovské selhání celostátních médií, že podobné neověřené informace přetiskují. Například iDnes v prvních minutách po katastrofě: „‚Co vím z doslechu, tak prý tam byla oslava a došlo na nějaké vyřizování účtů kvůli ženské. Ten, co to zapálil, byl takový menší Rom. Policisté ho odvedli v poutech,ʻ dodal mladý muž.“ Tyto prvotní klepy se vždy šíří jako stepní požár, novináři by proto vždy měli zvažovat, zda něco takového přetisknout. Zveřejňovat etnicitu pachatele nebo obětí lze ospravedlnit pouze v případě, že to má co dělat s motivem zločinu, jako tomu bylo například u žhářství ve Vítkově. Na skutečnost, že média mají také určitou odpovědnost, se v Česku často zapomíná – a zde vidíme následky.
Jak již bylo řečeno, co do počtu obětí se jedná o největší masovou vraždu v dějinách České republiky. Zemřelo jedenáct lidí, z toho tři děti a zřejmě i jedna těhotná žena. Pachatelem má být podle policie rodinný příslušník, který měl se zbytkem rodiny dlouhodobé konflikty. Takzvaným „rodinným zabíjačkám“ se dá zabránit velmi těžko – to potvrdí každý odborník. Přesto by se měla veřejnost starat o to, zda šlo vraždám předejít. Udělala policie všechno, co měla? Pokud měl muž psychické potíže, nezanedbala se léčba? To jsou věci, které se u podobných kauz zpravidla řeší jako první, nikoliv etnicita pachatele nebo obětí.
V případě střelby v Uherském Brodu šlo o to, zda měl mít psychicky nemocný muž právo nosit zbraň. V případě střelby v ostravské nemocnici se zase řešilo, zda neměl muž spory s nemocnicí ohledně své léčby. Každý takový incident může (ale nemusí) být příznakem toho, že něco v systému, jehož jsme součástí, nefunguje dobře. V Bohumíně se tímto způsobem zatím řeší pouze zásah hasičských jednotek – zda byl dostatečně rychlý, či nikoliv. Jedná se samozřejmě o důležité téma a veřejnost i politici by měli tlačit na jeho prošetření, netýká se však samotných příčin události. Začít můžeme u protipožárních opatření ve výškových panelácích. Takových jako v Bohumíně nalezneme po celé republice tisíce. Jak jsou řešeny únikové východy? Dostanou se hasiči včas na místo přes špatně zaparkovaná auta? To jsou věci, které by se měly řešit.
A kde jsou politici?
Všímat bychom si měli také reakcí politiků. Premiér Babiš ani nepřerušil svou dovolenou na Kypru. Lidé na bohem zapomenuté periferii, jako je Bohumín, si musí sami přebrat, proč nestáli předsedovi strany, která zde dostala v posledních volbách do sněmovny nadstandardních 35 procent, aby se sem po takové tragédii vydal. Vicepremiér Hamáček zůstal rovněž v Praze. Prezident zapomnění Zeman napsal dvě věty – totožné jako Jiří Ovčáček. Druhému nejvyššímu ústavnímu činiteli, předsedovi Senátu Miloši Vystrčilovi, nestálo jedenáct mrtvých ani za tweet.
Na místo činu se vydala pouze vicepremiérka Schillerová. Jakkoliv se podle mnohých komentátorů a význačných „internetových osobností“ jednalo o nestoudný předvolební hyenismus, v západních zemích patří podobné příjezdy politiků na místa katastrof ke slušnosti a bontonu. Jedná se o signál lidem, že jejich volení zástupci jsou tu v těžkých chvílích s nimi a pro ně. Ale nemělo by to skončit jen případnou návštěvou paní ministryně a finančním odškodněním. Je potřeba myslet i na psychologickou pomoc. Jak bude postaráno nejen o pozůstalé, ale i o svědky tragédie? Přece jenom vidět skákat z oken několik hořících lidí musí traumatizovat snad každého.
Od žádného z politiků navíc nezaznělo jasné prohlášení, že řešit v tuto chvíli etnicitu obětí nebo pachatele je odporné. Jenom Pavel Novotný podal trestní oznámení na mimořádně nechutný text Vlasteneckých novin o tom, že umřelo jedenáct škůdců.
Jedenáct lidí bylo zavražděno, z toho tři děti a jedna těhotná žena. Ve chvíli, kdy vzniká tento text, nebyla navržena ani ta mizerná minuta ticha za zesnulé. Zato se řeší, zda měli stejnou barvu kůže jako majorita, zda se jednalo o slušné sousedy, zkrátka, zda si to náhodou tak trošku nezasloužili. Přitom bychom se měli ptát, jak podobným věcem předcházet, instruovat čelní představitele státu, jak dodržovat pietu, a hlavně vyškolit novináře a novinářky, že nemají vytvářet spekulativní senzaci z tak tragické záležitosti.
Autor je publicista a scenárista.