Za odpouštějící a otevřenou levicovou kulturu

Kultura vylučování levicovému hnutí ve výsledku nemůže prospět. Je důležité hledat jiné cesty k překonání rasismu, sexismu a „nevhodného“ chování.

Diskuse ohledně tzv. cancel culture (kultury rušení), které se vyrojily kolem zveřejnění otevřeného dopisu v Harper’s Magazine, vykreslily obraz levice jako kultury založené na cenzuře, moralizování a bojkotu. Sto padesát podepsaných představitelů nejrůznějších levicových a levicově liberálních proudů se v něm ostře vymezilo proti atmosféře „netolerance vůči odlišným názorům, veřejnému očerňování a ostrakizaci“, která omezuje svobodnou diskusi a obecně svobodu slova.

Snaha odsunout levicovou kritiku

„Cancel culture“ a „call out culture“ jsou v anglofonním světě zavedené, v poslední době hojně užívané výrazy, které v češtině nemají svůj termín. Zatímco první označuje kulturu, která postihuje a trestá člověka za jeho projevy (například ztrátou pracovního místa), druhý pojmenovává kulturu veřejné kritiky, spočívající v tom, že se k někomu veřejně kriticky vyjadřujeme, většinou na sociálních sítích. Oba termíny jsou dnes vnímány především ve spojitosti s levicovými hnutími proti rasové diskriminaci (Black Lives Matter) či proti sexuálnímu násilí (#MeToo) a perzekucí a odsouzením jedinců (většinou exponovaných osobností), kteří se tak či onak dopustili (sexuálního či rasistického) přešlapu.

Cílem levice je odstraňování systémových problémů, nikoli odstraňování problematických jedinců.

Konzervativci byli vždy aktivní v postihování a cenzuře projevů, které podle nich byly „proti přírodě“, a i nyní, v debatě o cancel culture, pravice zároveň dělá to, co kritizuje: snaží se vytlačit levicovou kritiku z veřejného prostoru. Diskuse kolem otevřeného dopisu v Harper’s Magazine navíc vyjevuje komplikace a problémy západního mediálního prostoru, které pisatelé dopisu vůbec neřeší (například kdo v USA, kde se na vysokých školách platí školné a lidé v médiích většinou začínají jako stážisté pracující zdarma, vůbec dosáhne na místo v některém mainstreamovém médiu, a můžeme-li pak vůbec hovořit o svobodě slova pro každého, anebo zda kritika mas na sociálních sítí je totéž co cenzura).

Otevřený dopis a diskuse, které vyvolal, přesto poukazuje na vyhrocenost debaty, která je způsobena především logikou fungování sociálních sítí, jež vydělávají na emocionálních reakcích svých uživatelů: čím jsou vášnivější, tím lepší. Tato nová nesmiřitelnost ústící v ostrakizaci se stala charakteristikou levicové kultury, která levici ochromuje.

Model restorativní spravedlnosti

Cílem levice je odstraňování systémových problémů, nikoli odstraňování problematických jedinců. Diskuse na sociálních sítích ale často vyústí v ostrakizaci konkrétního člověka, který se něčím provinil – v kontextu levicové kultury jde většinou o nějaký sexistický, fašistický nebo rasistický projev. Takového člověka se pak prostě zbavíme, vyloučíme ho z komunity a podobně.

Americké feministky v kontextu hnutí #MeToo diskutují o tom, zda je skutečným řešením sexuálního násilí trest a vyloučení. To se týká především trestu odnětí svobody, víme-li, že masové věznění je skutečným společenským problémem (i v Česku), a navíc postihuje nerovnoměrně více osoby různě společensky znevýhodněné. Je symptomem problému, ne jeho řešením. Kromě toho se ukazuje, že trestání pachatele často přeživším nepřináší vytoužené vykoupení ani zadostiučinění. V Americe se hovoří o principech restorativní spravedlnosti (restorative justice): násilí je v tomto případě předmětem řešení v rámci dotyčné komunity, mezi tím, kdo ho způsobil, a tím, na koho bylo namířeno. Ten, kdo se násilí dopustil, musí podstoupit určité kroky, aby uspokojil potřeby přeživšího, a v dotyčné komunitě probíhá diskuse o tom, jak nastavit podmínky, aby k podobnému násilí už nedocházelo.

Napadá mě hned několik případů z českého aktivistického prostředí, kdy na sociálních sítích docházelo k výzvám k bojkotu nebo ostrakizaci někoho, kdo se provinil rasistickým, sexistickým nebo jiným kontroverzním projevem. Podle stoupenců restorativní spravedlnosti by bylo smysluplnější vytvářet kontrolované, bezpečné situace v rámci dotyčné komunity, v nichž by byl obviněný konfrontován s dopady, které mělo jeho jednání na dotčenou osobu nebo osoby. Je to zároveň však vždy i diskuse o systémových podmínkách, které takové jednání podporují.

Loretta Ross, známá afroamerická feministická aktivistka, píše o tom, jak v sedmdesátých letech chodila do vězení za muži odsouzenými za znásilnění. Ve vězení s nimi mluvila o svých vlastních zážitcích se sexuálním násilím. Na oplátku vězni mluvili o tom, co způsobili druhým, a někteří se svěřili, že i oni samotní byli dříve znásilněni. Je obecně známo, že ti, kdo sexuální násilí způsobili, ho často také sami zažili. Tito vězni pak zformovali skupinu Vězni proti znásilnění – šlo o první iniciativu proti znásilnění v USA, s níž přišli muži. To je samozřejmě extrémní případ, který svědčí o silné osobnosti této afroamerické aktivistky. Nechci vůbec tvrdit, že by mělo být povinností osob přeživších sexuální násilí konfrontovat se s těmi, kteří ho způsobili. Jen chci poukázat na to, že kultura vyloučení, trestu a ostrakizace většinou k sebereflexi dotyčného nevede a nepřispívá ke skutečné společenské změně.

Bojkot není řešení

Na druhé straně je veřejná kritika, jež se odehrává většinou na sociálních sítích, mocným a někdy jediným nástrojem, jímž můžeme něco změnit. Možnost veřejně kritizovat osoby v pozici moci, na které jinak nedosáhneme, k demokracii patří. Je to ale dobrý nástroj pro řešení konfliktů na horizontální úrovni, kde jsou si lidé mezi sebou více méně rovni? Mám své pochybnosti, jsou-li výsledkem právě ostrakizace, bojkot a vyloučení. Lidé jsou různí, komplikovaní i rozporuplní. Mohou mít samozřejmě názory a projevy, s nimiž nesouhlasíme. Ale mysleli jsme si i my vždycky to, co si myslíme dnes? Chovali jsme se vždy podle pravidel, která dnes vnímáme jako závazná a etická? Diskuse a kritika jsou v pořádku. Bojkot a ostrakizace ale činí kritiku i diskusi destruktivní a v důsledku nikam nevedou.

Pokud je totiž smyslem a cílem levicového hnutí důstojný život pro co nejvíce bytostí, musíme usilovat o co nejpočetnější hnutí. To je jednoduchý fakt. I uvnitř v současnosti nepříliš početného levicového hnutí v České republice jsou lidé, kteří pocházejí z různých sociálních a kulturních prostředí a mají různé sociální zvyky a životní zkušenosti. Zkušenost ženy a muže se liší, stejně tak zkušenost lesby a heterosexuálky, chudého a bohatého, Roma a bílého, manuálně pracujícího a intelektuála, pečujícího a toho, kdo žádné pečující závazky nemá, mladého a starého – a tak by se dalo pokračovat. Ne všechny okolnosti, které formují naši zkušenost, jsme si vědomě zvolili.

Má-li tu být silné levicové hnutí, je důležité, aby se lidé nejrůznějších životních zkušeností cítili vítáni, shodli se na svých cílech a spolupracovali. Levice musí vytvářet prostor pro nejrůznější životní zkušenosti. Aby něco takového mohlo vůbec nastat, potřebujeme odpouštějící a otevřenou levicovou kulturu.

Autorka se hlásí k levici.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies