Foto Petr Zewlakk Vrabec
Podle výsledků posledních voleb do Poslanecké sněmovny by se dalo říct, že česká parlamentní levice je v úpadku, takřka na pokraji svých sil. Kam se ale poděli všichni někdejší levicoví voliči? Vstup Andreje Babiše do politiky ani jiné události v posledních letech nemohly ovlivnit jejich postoje natolik, aby otočili o sto osmdesát stupňů. Navíc vedle tradičních levicových voličů z venkova a menších měst stále roste ve větších městech výrazná skupina lidí, o kterých se obvykle mluví jako o městských liberálech, a některé jejich postoje by se, minimálně v kulturních a ekologických otázkách, daly označit za levicové. Ani tito liberálové však v České republice neposilují preference deklarovaných levicových parlamentních stran. Na toto pole se zaměřil sociologický výzkum společnosti Median na objednávku Nadace Rosy Luxemburgové. Opíral se o dva datové zdroje: kontinuální výzkum spotřebního a mediálního chování a životního stylu populace (MML-TGI) a ad hoc výzkum přímo mezi příslušníky dvou identifikovaných skupin. Výzkumná zpráva a celý výzkum je k dispozici na stránkách české pobočky Nadace Rosy Luxemburgové.
Jedním z klíčových rozdílů mezi postojovou a deklarativní levicí může být způsob, jakým lidé z těchto dvou skupin přistupují k samotnému pojmu „levice“.
Sociologové z Medianu zformovali ve výzkumu potenciálních českých levicových voličů dvě skupiny – deklarativní a postojovou levici. Příslušníci deklarativní levice (32 procent populace) se k politické levici otevřeně hlásí, druhá skupina, postojová levice (27 procent), se k politické levici sice sama nehlásí, ale v některých otázkách, jako jsou gender, ekologie nebo vnímání sociálně-ekonomické nerovnosti, k levici hodnotově tíhnou. „Ve skupině, kterou označujeme jako postojovou levici, se mírně nadpoloviční většina lidí sama řadí do pravé části politického spektra, ostatní se chápou jak středoví. Je třeba podotknout, že název ‚postojová levice‘ je náš analytický pojem, víme, že oni sami by se tak neoznačili,“ řekla pro A2larm jedna z autorek výzkumu, socioložka Martina Vaverková ze společnosti Median. Deklarativní levice tvoří zhruba třetinu populace a jedná se převážně o starší lidi (víc než polovina je starší padesáti let), kteří patří spíše k pasivnější části populace. Příslušníci postojové levice jsou oproti nim mladší, aktivnější a také v průměru vzdělanější. U postojové levice převažují ženy (59 procent), u deklarativní je poměr mužů a žen vyrovnaný.
Volební preference příslušníků těchto dvou skupin shrnuje Vaverková takto: „Deklarativní levice volila zejména hnutí ANO, s velkým odstupem za ním pak ČSSD, Piráty a KSČM (Piráty však v menší míře než postojová levice). Pro postojovou levici je typická roztříštěnost, ve vyšší míře volí pouze ANO a Piráty, dále pak ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN (ČSSD a KSČM volili zástupci této skupiny pouze v minimální míře). SPD – Tomio Okamura je jedinou stranou, kterou volily obě skupiny ve stejné míře.“
Dělba historií: levice a „komunismus“
Výzkum mimo jiné popisuje vztah obou skupin k abstraktním politickým pojmům jako solidarita, nerovnost nebo sociální stát, dále se zabývá jejich volebním chováním, postojům ke globálním i domácím rizikům a také obeznámeností s různými společenskými a politickými tématy, které aktuálně hýbají českou i světovou politickou debatou, jejich ochotu podílet se na jejich řešení i důraz, jaký kladou závažnosti jednotlivých problémů. „Pro deklarativní levici je pak typičtější zdůrazňovat sociální témata, zejména nízké mzdy a chudobu, postojová levice pak vyzdvihuje ekologická témata, byrokracii či nízkou kvalitu vzdělání,“ zní jeden ze závěrů výzkumu.
Jedním z klíčových rozdílů mezi postojovou a deklarativní levicí může být způsob, jakým lidé z těchto dvou skupin přistupují k samotnému pojmu „levice“. V případě deklarativní levice je pojem spojen s očekávanou vyšší vnitrospolečenskou solidaritou a silným sociálním státem. Zástupci hodnotové levice si ho asociují zejména s komunistickou minulostí a také s vládním rozhazováním a ekonomickou nezodpovědností. Sociologická data z výzkumu tak potvrzují to, o čem publicisté často píší a mluví. V Česku má levice problémy mimo jiné kvůli zátěži minulosti spojené s obdobím čtyřicetileté nedemokratické vlády KSČ. Výrazné rozdíly mezi těmito dvěma skupinami najdeme také v hodnocení komunistického období. Hodnotová levice je vůči němu výrazně nesmiřitelnější a více než ve třetině případů se shodne, že se jednalo o totalitní diktaturu, zatímco příslušníci deklarativní levice minulý režim v 61 procentech případů považují za něco, co mělo své klady i zápory. „Pro postojovou levici znamená pojem levice nejčastěji ‚komunisty‘ a ‚komunismus‘, tedy evokuje jim minulý režim či určitý způsob myšlení s ním spojený, někteří pak odpovídali, že levice pro ně znamená nezodpovědnou a nedůvěryhodnou politiku či omezování ekonomiky, centralismus. Tímto způsobem samozřejmě neodpověděli všichni zástupci postojové levice, nicméně je logické, že pro ty, kdo chápou levicovost takto, je přirozenější hlásit se k pravici či ke středu, což také jasně souvisí s jejich stranickými preferencemi. Pro progresivní levicová hnutí je pak logicky těžší tuto skupinu oslovit, i když v názorech na konkrétní věci si mohou být blízko,“ říká k tomu Vaverková.
Přání sociálnější společnosti
„Obě skupiny (…) spojuje sociální cítění, což se ukazuje ve zvýšené míře souhlasu s tím, že společnost toho dělá málo pro staré a postižené lidi a že stát by měl zabezpečit přijatelnou životní úroveň pro každého. Přičemž u postojové levice je tento názor přítomen ještě silněji než u levice deklarativní,“ píše se ve zprávě o výzkumu. Ve chvíli, kdy se výzkumníci ptali na konkrétnější témata, a ne na abstraktní vztah k termínům jako „levice“ nebo k minulému režimu, shoda v některých oblastech byla poměrně vysoká a do určité míry panovala i v základních ekonomických otázkách – navzdory tomu, že postojovou levici charakterizují výzkumníci jako spíše kulturní a ekologickou. Velká část příslušníků postojové levice (37 procent) podporuje více státních zásahů na úkor trhu (36 procent je proti a 27 procent neutrální) a 34 procent jejích příslušníků je pro zavedení progresivní daně (polovina podporuje daň rovnou). Deklarativní levice podporuje progresivní daň výrazněji (52 procent). „To, že pracujeme s oběma těmito rozměry, deklarativním i postojovým, umožňuje porovnávat názory a smýšlení obou skupin a hledat, v jakých oblastech je možné najít shodu a potenciální spojenectví a kde jsou naopak zásadní rozdíly,“ vysvětluje Vaverková.
Ekonomickým tématem, v němž panuje nejvyšší konsenzus, je otázka daňových rájů, ve kterém přes osmdesát procent příslušníků obou skupin přihlásilo k myšlence „kde vytvářím zisk, tam daním“. Přes polovina příslušníků obou skupin rovněž podpořila myšlenku trvalého navyšování minimální mzdy (56 procent deklarativní a 53 procent hodnotové levice). Vysoká shoda a ochota se zapojit do řešení problému (například sdílením na internetu, mluvením o problému s ostatními lidmi, podepsáním petice) panuje mezi příslušníky obou skupiny také v souvislosti s lichvou a exekucemi: 61 procent zástupců postojové a 69 procent zástupců deklarativní levice by podpořilo rychlejší oddlužení a vysokou podporu má u obou skupin i případná dluhová amnestie. Obecná shoda u obou skupin panuje také v tom, že je potřeba opustit současný model energetiky a vzdát se těžby i spalování uhlí, diference se týkají otázky, kdy přesně by to mělo být. Přechod k zelenější energetice ale podporují obě skupiny, byť deklarativní levice je výrazněji (39 procent oproti 29 procentům) pro zachování jaderné energie v celkovém energetickém mixu.
Významným rozdílem mezi může být také to, že příslušníci takzvané postojové levice jsou spokojenější se svým zdravím, rodinou i životem a jediné, s čím jsou spokojenější lidé patřící k levici deklarativní, je politická situace v České republice. Relativně vyšší spokojenost s politickou situací není nijak překvapivá, když si uvědomíme, že deklarativní levice volí právě koaliční strany či KSČM, která vládu v poslanecké sněmovně ve většině případů drží a podporuje. Hodnotově levicoví liberálové se tak s tradicionalistickými levičáky shodnou na tom, že systém exekucí je nespravedlivý, i v dalších ekonomických otázkách, avšak vnímání minulosti i chápání současné politické situace může tyto dvě skupiny zásadně rozdělovat.
Autor je redaktor Alarmu.