Na výstavě v pražském Centru architektury a městského plánování (CAMP) s přiléhavým názvem Pražské priority vypadá všechno jako ze škatulky. V prezentaci se střídá pět různých témat, zastupovaných vždy pěticí konkrétních projektů. Nové čtvrti, Nová propojení, Nové příležitosti, Nová náměstí, Nové parky – přesně tak je roztříděno na dvacet pět projektů, které mají do několika let ovlivnit podobu Prahy. Dokonalé vizualizace blízké i vzdálenější budoucnosti hlavního města České republiky, promítané na celou jednu stěnu galerie, doprovázejí i krátké komentáře současných magistrátních radních.
„Skutečně ten největší problém, který je třeba vyřešit, je dostupnost bydlení,“ říká ve svém medailonku závažně primátor Zdeněk Hřib. „Ukazuje se, že trh sám bydlení nevyřeší, musíme jako politici jednat,“ vysvětluje o chvíli později radní pro bydlení Adam Zábranský. A podobně mluví na výstavě i Hana Kordová Marvanová, členka Rady hlavního města Prahy pro oblast legislativy, veřejné správy a podpory bydlení. Žádná z prezentací v CAMPu – ani ty zaměřené na vznik úplně nových pražských čtvrtí – však o dostupném bydlení dál nemluví a v žádné z prezentací se obecní, družstevní nebo prostě jiné než komerční bydlení, zatím nevyskytuje. Tento paradox situaci v Praze dokonale vystihuje.
Limity vládnutí
Od voleb v roce 2018 vládne v Praze takzvaně progresivní koalice, vzešlá částečně i z protestních hlasů lidí nespokojených s dosavadním vývojem v hlavním městě. Kromě Pirátů, kteří získali křeslo primátora, v ní sedí radní z Prahy sobě, což je strana, za jejímž vznikem stál odpor proti předražené výstavbě radnice v jedné z pražských městských částí. Třetím koaličním uskupením jsou Spojené síly pro Prahu. Ty vznikly spojením pravicových stran TOP 09 a STAN (fungují i za přispění KDU-ČSL) a zastupují spíš konzervativnější voliče.
Když Piráti kandidovali do minulých voleb, mluvili o tom, že chtějí bydlení jako ve Vídni a smart city jako v Barceloně. Kvalitou vídeňského modelu se ostatně v Česku zaštiťuje kdekdo. Podle Zábranského ale tento model v Praze jen tak neuvidíme. „Nejde jen o to, že naše společenská dohoda nedospěla do bodu, kdy by bydlení vnímala jako základní potřebu pro normální život. Svou roli hraje i fakt, že se vídeňským systémem bydlení často zaklínají i ti politici, kteří vůbec nechápou, na čem stojí: na masivních regulacích a silné moderaci ze strany města, které prostě určuje, co se kde postaví a za kolik se to bude pronajímat. Což je přístup, který by tady z určitých kruhů vyvolal okamžitý odsudek a nálepku komunismu,“ přiznává s ohledem na vlastní koalici jeden z nejmladších pražských radních. Sám se hned na počátku spolupráce pokusil přijít s nápadem zjistit počet prázdných bytů v hlavním městě – čistě proto, aby měl magistrát přehled i o bytech využívaných na spekulace, což by mu usnadnilo hledat adekvátní politické řešení, třeba v podobě většího daňového zatížení prázdných investičních bytů, se kterým před lety přišel Vancouver. Jenže ještě dřív, než se začaly diskutovat konkrétní parametry opatření (mělo jít o anonymní sběr dat z odečtu elektroměrů), vznikla koaliční krize.
Kdyby se dnes Praha rozhodla, že chce svůj bytový fond obnovit, a začala stavět tisíc obecních bytů každý rok, trvalo by kolem sto šedesáti roků, než by se jí podařilo vrátit zpátky na číslo z počátku privatizací v polovině devadesátých let.
„Pokud Piráti uznají naše argumenty za přijatelné, to znamená, že naše koalice nebude prosazovat program komunistické strany, budeme to tím považovat za vyřešené. Na druhou stranu musím říct, že v této věci nejsme připraveni na kompromis. Pokud budou Piráti dál trvat na špiclování soukromí a zasahování do vlastnictví, tak si budou muset najít jiného partnera,“ prohlásil tehdy na adresu Pirátů předseda uskupení, europoslanec Jiří Pospíšil. Nakonec donutil své koaliční partnery od záměru ustoupit. Nepomohla ani argumentace, že základní přehled o vlastnické struktuře užívání bytů si vede většina západních měst. Krátce po volbách tak začalo být jasné, že jakákoliv snaha řešit proaktivně krizi bydlení v Praze bude narážet na limity v podobě ideového zaměření koaličních stran. Nejde ale jen o ně.
Když se město nehlásí o slovo
V současné době vzniká v hlavním městě hned několik zásadních projektů. Zdaleka největším z nich je čtvrť Bubny-Zátory, kde má v horizontu více než deseti let bydlet 25 tisíc lidí v celkem 11 tisících bytech a kde se aspoň o nějakém minimálním počtu městských bytů jedná. Zastavují se brownfieldy, kde dříve byly průmyslové provozy nebo železniční plochy a nyní se z nich mají stát obytné čtvrti. Mezi ty největší se řadí Smíchov City s třemi tisíci obyvateli a Nákladové nádraží Žižkov, které se dělí na Žižkov City pro deset tisíc lidí obyvatel a Parkovou čtvrť pro dalších pět tisíc. Dalším plánovaným projektem je Rohan City pro čtyři tisíce lidí a oblast Bohdalec-Slatiny, kde je kapacita až pro 26 tisíc obyvatel. Drtivá většina plánované výstavby se však opírá o soukromý sektor – město se v nich o slovo nehlásí a v části projektů má být víc kanceláří než bytů.
„Praha se snaží zamezit rozrůstání do krajiny, a proto chce prioritně zastavovat brownfieldy. To je samozřejmě logická a správná myšlenka, samotné provedení už ale pokulhává,“ kritizuje postup města sociolog Václav Orcígr z pražské neziskové organizace Arnika, která usiluje o lepší životní prostředí a v posledních letech se aktivně věnuje i budoucnosti Prahy. „Největší transformační projekty, které zastaví Smíchov, Bubny nebo Nákladové nádraží Žižkov, budou ve výsledku hlavně skvělým byznysem pro soukromé společnosti,“ dodává varovně Orcígr, který zároveň kritizuje nedostatečné snahy o větší a férovější zapojení občanů nebo o řešení klimatické krize. „Sekyrův Smíchov City sice prošel poměrně velkým procesem participace, který přinesl snížení některých budov a vcelku ušlechtilou myšlenku architektonického řešení jednotlivých bloků, už teď je ale jasné, že bude čtvrtí jen pro ty nejbohatší. Bubny se prožene intenzivní zástavba s nedostatečným ohledem na veřejný prostor a zeleň.“
„Když se v Praze uvažuje o brownfieldech a rozvoji města, je to hnané představou, že se jen musí stavět víc a víc bytů, protože tu chce bydlet víc a víc lidí,“ říká mi ve veganském bistru Střecha Adam Zábranský, pirátský radní pro bydlení. „Otázka, co za bydlení skutečně vzniká, se ale neřeší.“
Kdo zkrotí developery?
Podle Zábranského by město mělo usilovat o větší dohodu s developery, třeba tak, jak se to daří v daří v Bratislavě. „Jde mi především o situace, kdy se mávnutím rukou zastupitelů mění územní plán, z nestavebního pozemku se najednou stává stavební, čímž roste jeho hodnota.“ To samé říká i primátor Zdeněk Hřib: „Developeři byli až moc zvyklí na to, že jim město šlo na ruku. Ale výstavba domů bez zajištění infrastruktury v podobě veřejného osvětlení, dopravy nebo sítě školek a škol nedává smysl.“ Podle obou politiků byly jak na úrovni městských částí, tak na úrovní magistrátu dosavadní požadavky vůči developerům nedostačující.
„Zatímco u výstavby školek nebo parků už panuje nějaký konsenzus, že je přece normální je po developerovi chtít, otázku dostupného bydlení se pravděpodobně v žádném městě v Česku nastolit nepodařilo. Je na nás, abychom tuto bariéru prolomili, jinak se situace skutečně nezlepší, i když se bude stavět ostošest,“ říká Zábranský; „právě v této době se finalizuje metodika, která by měla sloužit jako soubor doporučujících opatření pro městské části.“ Tento dokument, vypracovaný prvním náměstkem primátora Petrem Hlaváčkem a architektem Filipem Foglarem, si jako jeden z cílů klade podporovat aktivní účast investorů, developerů a ostatních podnikatelských subjektů na rozvoji města tak, aby nesli spravedlivý podíl na budování infrastruktury, veřejného prostoru a občanské vybavenosti na základě principu společenské odpovědnosti firem. „Já se tam snažím protlačit, aby si město u významných změn územního plánu říkalo i o nějaké dostupné bydlení – buď ve formě přeprodeje části bytů městu za nákladovou cenu, nebo jen vyčlenění do nějakého fondu dostupného bydlení,“ doplňuje Adam Zábranský.
Ztracená důvěra
„Kdyby developer nenavrhoval v nových čtvrtích parky nebo nepostavil školku za šedesát milionů, prodávaly by se jeho byty hůř. Lidé dnes nechtějí bydlet na místech, kde chybí úplně základní vybavení,“ nabízí svůj názor na zatím neschválenou metodiku architektka Eliška Málková z pražské galerie Viper. Jako jeden z příkladů minulých selhání uvádí Rohanský ostrov v Karlíně, kde dnes staví také Luděk Sekyra. Ten si na pozemky kdysi zajistil předkupní právo a prostě počkal, až tam „pro něj“ město vystaví protipovodňové zábrany. Z nestavebního pozemku se rázem stal pozemek stavební. „Sekyra si zajistil předkupní právo za 8500 Kč na metr čtvereční, zatím splatil desetinu. Na Rohanském ostrově se ale ceny pozemků po výstavbě zvedly v průměru na 23 400 korun za metr. Město tak přišlo zhruba o tři miliardy,“ dodává architektka, která se společně s kolegyní Lyndou Zein a socioložkou Barborou Matysovou věnovala novodobé proměně Karlína v projektu Pro/Měna Karlín. V něm mimo jiné vypátraly, že po dokončení privatizace zbude městské části v této lukrativní čtvrti jen pět domů se 77 byty. Už dnes tato politika dopadá na původní obyvatele Karlína a nutí je se odstěhovat.
„Otázka, kdo bude v Praze bydlet za dalších pět nebo deset let, je skutečně palčivá,“ přiznává Ondřej Boháč z IPRu – Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy. IPR vznikl před deseti lety a pro mnohé odborníky na poli městského plánování i řadu aktivních občanů byl velkým příslibem. Od té doby se ale jeho role výrazně posunula. „Původní snaha byla taková, že budeme světu říkat, jak se co má dělat, a když se podle nás svět bude chovat, všechno bude fungovat. To jsme už opustili,“ říká Boháč napůl v žertu. Role IPRu je více méně regulační a moderační: vyjadřuje se za město a připravuje koncepční materiály, vedle toho ale má také fungovat jako mediátor mezi odborníky, laickou veřejností, investory a politickou reprezentací.
„Udělat si na město názor jen na základě pozorování je snadné. My jsme tu od toho, aby se do něj obtiskly i širší souvislosti, abychom dali uživatelům města možnost vidět věci z vícero úhlů.“ Ondřej Boháč ale říká, že skepsi a nedostatku důvěry vůči developerům i politikům rozumí. „Radnice se často chovaly naprosto bezohledně a developeři tu v minulosti málem vybudovali oligopol, v němž mají hlavní slovo ty největší investorské firmy. Zklamání občanů se tak nejde úplně divit a bude trvat ještě nějakou dobu, než se ztracenou důvěru podaří znovu nalézt.“
Během posledních let se ale IPR dostává pod palbu kritiky, často proto, že podle některých lidí funguje jako fíkový list pro developerské projekty. Těm údajně dává přívětivější nátěr, místo toho aby svou rolí přispíval k jejich věcné kritice a zastupoval tak zájmy občanů.
Ale my taky zažíváme frustraci!
Michal Lehečka, urbánní antropolog se zaměřením na gentrifikaci a územní rozvoj, dodává, že nedůvěra k IPRu má kořeny i v nedostatečně využívaném potenciálu participace, který kdysi tento institut (a skrz něj město) občanům sliboval. „Koncepce nových ,čtvrtí‘ jako Smíchov City, Masarykovo nádraží či Bubny-Zátory odkrývají dlouhodobé problémy města ve vyjednávání s developery,“ říká člen neziskové organizace Automat. „Sledujeme procesní bezradnost současného městského urbanismu, ve kterém je participace občanů často pouhou snahou uchlácholit veřejné mínění, že to, co bylo vyjednáno s developery, je jediná možná a správná cesta. Vznikají tak čtvrti, v nichž například stále méně potřebné kancelářské prostory převládají nad bydlením, a bydlení samotné se navíc formám dostupného bydlení ani zdaleka nepřiblíží – naopak jen prohloubí prostorovou segregaci obyvatel Prahy.”
Ondřej Boháč se takové kritice brání: podle něj lidé mnohdy nevidí, co bylo městu předloženo na samotném počátku. Přiznává ale, že ve chvíli, kdy se participace, o kterou je podle něj čím dál větší zájem, nepropíše do nových projektů, může frustrace obyvatel narůstat. „Ale my také zažíváme velkou frustraci: naše samospráva má krajně omezené možnosti, jak všechny ty problémy řešit. Vyjádření města směrem k investorům není závazné, můžou ho hodit do koše,“ stěžuje si Boháč.
„Změny, které by se i za mnohem příznivější situace podařilo schválit dnes, se navíc projeví až za několik let. V tu chvíli už může být pozdě. Praha má ale velmi omezené možnosti, jak krizi bydlení řešit, což pramení z jejího legislativního statusu. Městské části, kterých je přes padesát, mají svou autonomii, nemáme přímo voleného primátora a ještě bojujeme s dědictvím z minulých let. Nejde přitom jen o rychlost výstavby, jde i o její kvalitu a schopnost dohody s investory,“ říká Boháč.
Podobně to vidí jeho předchůdce Petr Hlaváček, současný první náměstek primátora a radní pro územní rozvoj, architekt, který je s poslední dekádou rozvoje Prahy neodmyslitelně spjatý. „Za největší cíl naší koalice považuji boj za práva samospráv,“ říká rázně Hlaváček. „Města a obce by měly mít větší práva při dohodě v území. Ať se jedná o územní plánování, povolování staveb, stavební předpisy nebo dohody s developery.“ Na rozdíl od svého koaličního kolegy Adama Zábranského ale věří v sílu trhu o dost víc. A také hlasitě kritizuje předchozí vedení města. „Musíme odblokovat výstavbu. Můj ideální cíl do deseti let je, aby Praha stavěla dvakrát víc bytů ročně – tedy deset tisíc, a z toho by dva tisíce měly být iniciovány městem. Primární je přitom mnohodruhovost – různé typy výstavby, družstevní byty, podnikové byty i baugruppe. Je však nutné říct, že i v budoucnu bude zásadní vliv soukromého sektoru, tak to prostě je. Ale více bytů bude znamenat snížení cen. To, že se za minulého vedení radnice a Matěje Stropnického nestavělo, jsem vyhodnotil jako chybný, škodlivý a protilidský postup,“ opakuje Hlaváček názor, který v médiích vyslovuje poměrně často.
Stavět, stavět, stavět. Ale co?
Na otázku, kolik konkrétně vznikne obecních bytů a kdy, reaguje Petr Hlaváček trochu posměšně: „Měla byste napsat, že průměrná doba získání stavebního povolení je 9 až 12 let, takže si můžete zároveň odpovědět, kdy to tak asi bude.“
Tento pohled je ale podle některých oponentů zjednodušující. „Od politiků a developerů zní stále stejná a mylná mantra: ceny bydlení rostou, protože se zastavila výstavba, ale jakmile začneme stavět, ceny se sníží. Že to tak nefunguje, přitom dobře ukazuje pohled do nedávné historie i mezinárodního kontextu. Mezi lety 2000 a 2008 jsme měli ve světě i u nás ekonomický a stavební boom, postavilo se rekordní množství bytů. Ceny neklesaly, naopak to znamenalo raketový růst cen bydlení, který skončil realitní bublinou a finanční krizí,“ vysvětluje architekt Jakub Nakládal. „Po krizovém období se scénář opakuje. V Česku jsme od roku 2013 do roku 2019 zvýšili roční výstavbu z 25 tisíc na 35 tisíc bytů, v Praze pak ze čtyř tisíc na šest. A ceny prudce vzrostly: o padesát procent v Česku a o sedmdesát v Praze. Výrazně rychleji, než rostly mzdy,“ kritizuje Nakládal způsob argumentace, který dnes v Česku zaznívá nejčastěji. Člen platformy Paměť města a Reset je jedním z autorů Analýzy bytové situace v Praze s názvem Co stojí za krizí bydlení a jaká jsou řešení?, kterou vydala nezisková organizace Arnika před necelými dvěma lety. Nakládal zmiňuje také na analýzu aktuálních developerských projektů z dílny IPRu a vysvětluje, že podle ní poptávka po bytech oslabuje a v období 2018–2019 přibyla tisícovka prázdných bytů. „Zatímco v září 2018 jsme v cenících rezidenčních projektů evidovali jen 3114 volných bytů, v roce 2019 jejich počet stoupl na 4179. Domníváme se, že hlavní příčinou částečného poklesu poptávky na rezidenčním trhu je stávající velmi vysoká cenová úroveň nových bytů,“ píše se v analýze.
Jakub Nakládal navíc upozorňuje, že na na konci roku 2019 začala Česká národní banka mluvit o realitní bublině v řádu 15–20 procent. „Neřešíme globální příčiny ani to, jak velký finanční byznys je dnes na bydlení navázán – ať už v podobě marží soukromých developerů, hypoték, Airbnb, pronajímatelů tlačících na zisk nebo skupování bytů na investice, což se týká čtyřiceti procent nových bytů v Praze. V zahraničních městech to už vědí a řeší to, ale my stále mluvíme o délce stavebního řízení. Navíc často slýcháme o deseti letech, a přitom i v hojně citovaném žebříčku, kde jsme na 157. místě na světě, se uvádí délka 246 dní.“ upozorňuje na některé argumentační rozpory architekt.
Jakub Nakládal se věnuje i mapování proměn pražských čtvrtí, a to v přímé spolupráci s místními. V rámci projektu Paměť města uspořádal cyklus kritických procházek, kde společně s obyvateli města ukazuje, jak se Praha rychle mění před očima. „Ať už se procházíme po Holešovicích, Karlíně či Smíchově, sledujeme to samé: předimenzovaný soukromý development s nedostupnými byty či luxusními kancelářemi. Vidíme, jak tento gentrifikační rozvoj města zvyšuje ceny bydlení v okolí a vyhání nízkopříjmovější skupiny obyvatel ze čtvrti, stejně tak jako mizí obyčejné služby a obchody.“ Toho, že si dnes v řadě čtvrtí člověk nemůže koupit domácí potřeby, zato na dýňové latté z hipsterské kavárny je možné narazit na každém rohu, že mizí dostupné hospody, kavárny a také veřejný prostor, si lidé všímají a jejich nejistota i pocit ztráty bezpečí ve městě s tím narůstá. Je přitom paradoxní, že na diskuse nad takovými problémy se vedení města vůbec nesoustředí – u žádné z plánovaných čtvrtí se o slovech jako je gentrifikace nebo ohrožení symbolickým či ekonomickým vysídlením nedočteme, ačkoliv obyvatelé Prahy tyto změny řeší takřka každodenně.
Tady bydlet nebudete
Když se před časem pokládal základní kámen nové luxusní čtvrti Smíchov City, Adam Zábranský mezi pražskou honorací chyběl. V této čtvrti má vyrůst na 1500 nových bytů. Bytové jednotky tu však nepůjdou pod pět a půl milionů korun a většinu plochy využijí developeři pro výstavbu kanceláří – těch má být na Smíchově devět tisíc. Sám investor si už teď nemůže na nic stěžovat: obchody jdou, jak je třeba. Prý má zamluveno kolem šedesáti procent bytů od nakupujících, u kterých jde především o statusovou záležitost. „Řada z nich chce mít uloženy prostředky v materiálních aktivech. Takže my nejsme závislí jenom na těch, kdo chtějí byty využívat pro vlastní bydlení, byty se kupují i na investici a následně se budou pronajímat,“ říká Sekyra otevřeně v situaci, kdy postupující proměna města postupně vytlačuje nižší a střední třídy do stále vzdálenějších částí nebo dokonce i do jiných měst.
Jedním z takových lidí je i čtyřicetiletý sociolog Ivo, který si před časem koupil dům za Prahou. „I když k Praze nemám bůhvíjak silný vztah, město bych neopustil nebýt ekonomického tlaku spojeného s bydlením,“ začíná vysvětlovat. S partnerkou bydleli v pronajatém bytě v jedné z postindustriálních částí Prahy, ve Vysočanech. Byt patřil příbuzným, a tak Ivo ani netušil, jaká je průměrná hladina nájmů v Praze. „Ve chvíli, kdy jsme se rozhodli založit rodinu, jsem se začal ohlížet po větším bytě. Potřebovali jsme aspoň dva pokoje, ideální představu pro nás splňoval byt kolem klasických 75 metrů čtverečních. Otevřel jsem nabídku inzerátů a úplně jsem se vyděsil.“ Za dobu, kdy nerušeně bydlel u příbuzných, vylétly ceny za nájemní bydlení v Praze o téměř třicet procent. „Nešlo přitom jen o širší centrum, nárůst byl patrný všude. I za byt na sídlišti, třeba i v mizerném stavu, poptávali majitelé klidně kolem dvaceti tisíc měsíčně,“ kroutí sociolog hlavou. „Pokud čistá mediánová mzda jednotlivce v Praze je něco přes třicet tisíc, tak nájem včetně energií za pětadvacet tisíc může tvořit i polovinu z příjmu domácností. To má k dostupnosti daleko,“ glosuje Ivo a dodává, že on i jeho partnerka by takové nájemné platit zvládli a že by takovému typu bydlení rádi dali přednost. Jenže by pak nemohli mít takové úspory, jaké jim připadají z hlediska rodiny bezpečné. Začali se proto rozhlížet po bytu ke koupi.
„Šok, který jsem měl z růstu nájmů, předčil šok z růstu cen vlastnického bydlení. Sídlištní byty pro rodinu začínaly na pěti milionech a když jsem zabrousil do inzerátů ve čtvrtích, jako jsou Holešovice, Vršovice nebo Žižkov, byl to klidně dvojnásobek. My jsme střední třída, ale takový byt si dovolit prostě nemůžeme,“ kritizuje Ivo. Nakonec si koupili dokonce rodinný dům. V Kolíně. Vadilo jim, že i v původně industriálních Vysočanech se všechna volná plocha zastavuje, že mizí genius loci, že se čtvrť vizuálně i sociálně unifikuje – staví se ostošest, ale byty zůstávají nedostupné, s novým developmentem přicházejí nové služby, které vytlačují běžné obchody i zelená místa. „Tahle vlna nakonec odplavila i nás,“ uzavírá.
Kdybychom měli tisíce bytů navíc, využijeme je
Z bydlení se v Praze skutečně stalo zásadní téma a vzhledem k rapidnímu růstu cen za nájemní i vlastnické bydlení se není čemu divit. Na vlastní byt si podle posledních dat vyděláváme nejdéle v Evropě – čtrnáct ročních platů. Údaje developerských společností Trigema, Skanska Reality a Central Group svědčí o tom, že ceny nových bytů vzrostly od poloviny roku 2015 zhruba o devadesát procent. Za metr čtvereční nového bytu se v Praze platí 110 tisíc korun. Spolu s cenami nemovitostí rostou i marže developerů: ti sami přiznávají, že se v posledních letech zdvojnásobily.
Zatímco ještě v půlce devadesátých let vlastnila Praha na 190 tisíc bytů, dnes jich má jen 30 tisíc. Většinu z nich, přes dvacet tisíc, spravují jednotlivé městské části. „To magistrátu velmi svazuje ruce,“ přiznává Adam Zábranský. Jeho agendou je i rychlé vracení magistrátních bytů zpátky do oběhu. „Ukazuje se, že bytový fond magistrátu je malý, 7600 bytů, které máme, nestačí. Celých čtyřicet procent obývají nájemníci se smlouvou na dobu neurčitou, dalších padesát procent je pronajato na dobu určitou.“
Po nástupu do funkce Zábranský zjistil, že celých sedm set bytů je prázdných a větší část z nich je neopravená. Zatím se mu podařilo zajistit opravu tří stovek bytů. „Nabízíme je celkem čtyřem kategoriím: lidem se speciálními potřebami, seniorům, pětina bytů je pro podporované profese – učitele, policii, zdravotníky a nově i sociální pracovníky. Náklady na bydlení pro tyto lidi jsou v Praze skutečně enormní. Dokládá to i přetlak, který se v žádostech o městské byty objevuje. Podpůrné profese by využily tisíce dalších bytů, kdybychom je měli k dispozici,“ přiznává Zábranský otevřeně. Poslední skupinu, pro kterou jsou městské byty určeny, tvoří lidé v sociální nouzi.
Kdyby se dnes Praha rozhodla, že chce svůj bytový fond obnovit, a začala stavět tisíc obecních bytů každý rok (což by ji vyšlo na čtyři miliardy ročně), trvalo by kolem sto šedesáti let, než by se jí podařilo vrátit zpátky na číslo z počátku privatizačních let. To by však bylo možné pouze za předpokladu, že by hlavní město vlastnilo velké rozvojové plochy, kde by mohlo stavět. Naprostou většinu pozemků ale Praha rozprodala, a to často hluboko pod cenou.
Sociální ano, dostupné zatím ne
„Vím, že se to asi bude zdát málo, ale aspoň jsme zastavili to negativní směřování města směrem k ještě větší nedostupnosti,“ snaží se nabídnout pozitivní perspektivu Adam Zábranský. „Jen samotné zastavení privatizace byl velký boj. Hledali jsme kompromis, protože my a Praha sobě jsme privatizovat už nechtěli, a Spojené síly naopak chtěly doprivatizovat všechno, co bylo naplánované,“ vysvětluje Zábranský další třecí plochu současné koalice.
Navzdory tomu, že realizace politiky dostupného bydlení za očekáváními mnohých voličů zaostává, podařilo se současné magistrátní koalici hned několik důležitých věcí. Hana Kordová Marvanová se vrhla do boje proti Airbnb a ve spolupráci s místními spolky, jako je třeba Snesitelné bydlení v centru Prahy nebo Výbor proti vylidňování, se snaží tlačit i na celostátní legislativu a vrátit Airbnb do mantinelů sdílení. „Podnikání s krátkodobými pronájmy nesmí být bezohledné a ničit životy obyvatelům města. Praha by navíc měla být místem, kde spolu koexistují různí lidé s různými zájmy,“ vysvětluje pražská radní v debatě pořádané platformou Za Prahu udržitelnou a sousedskou a CAMPem. Město také iniciuje podporu spolkového bydlení (baugruppe) na svých pozemcích, kde by si obyvatelé vytvářeli vlastní projekty společně se svým architektem bez developera. Tento model je běžný třeba v Německu. Město připravuje Sociální realitní agenturu a v jednání je i nějaká podoba družstevního bydlení. Jeho osud je teď ale dost nejistý. „A také jsme jako první po třiceti letech od revoluce vytvořili kancelář městského developera,“ dodává Petr Hlaváček.
„Chceme stavět, ale zpočátku půjde jen o stovky bytů, což situaci v Praze bohužel tolik neovlivní, ale alespoň nám to umožní řešit situaci těch nejzranitelnějších skupin obyvatel ve městě,“ říká napůl omluvně Adam Zábranský, který se nyní rozhodl bytový fond aktivně rozšiřovat nákupem nemovitostí. „Praha vyhlásila soutěž na nákup objektů k bydlení. Chceme koupit objekty ideálně s kapacitou dvacet až devadesát lidí zkolaudované k bydlení či ubytování,“ vysvětluje Zábranský. „Nákup bude financovaný z Fondu rozvoje dostupného bydlení. Většinu financí zároveň chceme získat z úvěru od Rozvojové banky Rady Evropy (CEB), který máme rozjednaný.“
Zatímco o dostupném bydlení se v Praze debatuje stále s obtížemi, sociální bydlení si své místo našlo. „Vážně nevím, jestli jsem se někdy setkal s takovou mírou podpory, jakou naší práci poskytuje Adam Zábranský a Milena Johnová, radní pro sociální záležitosti,“ zamýšlí se v Hlíně, jedné z dostupných kaváren v centru, Vít Lesák z Platformy pro sociální bydlení. Už víc než pět let se platforma snaží hledat řešení pro ty nejohroženější skupiny obyvatel. Věnují se konceptům Housing first a do českého veřejného prostoru vnášejí ojedinělé zahraniční zkušenosti. „V Praze jde všechno hladce. Radnice si naše nápady vzala za své, probíhá aktivní politika zabydlování ohrožených rodin, naplňujeme plán poskytování kvalitního bydlení dětem a seniorům, kteří dřív bydleli na ubytovnách, nebo se skrz speciální krizové fondy pomáhá lidem na okraji, aby o svůj byt nepřišli jen proto, že mají akutní výpadek příjmů,“ vyjmenovává Lesák některé úspěchy, kterých se v Praze podařilo dosáhnout.
Odbor bydlení? Leda tak odbor privatizace
„Na to, kolik lidí potřebuje v Praze dostupné bydlení, je magistrátní bytový fond malý, ale v kontextu celé republiky je velký, bytů se podařilo mobilizovat stovky a jsou nabízené lidem z azyláků, ubytoven nebo přímo z ulice. Navíc má Praha širokou síť podpůrných neziskových organizací, které zranitelným skupinám se zabydlováním pomáhají. A myšlenku, že je těmto lidem nutné pomáhat, se podařilo integrovat do samotné struktury města – mezi úředníky a běžné pracovníky.“ V neposlední řadě se podařilo zlepšit spolupráci s městskými částmi, kterým magistrát nabízí odbornou pomoc i zajištění některých důležitých služeb, jako jsou kontaktní místa pro bydlení. V hlavním městě je neskutečných sto padesát ubytoven, Praha má také enormně vysoký počet lidí přímo na ulici, zhruba tolik, jako v mnohem větší Barceloně.
„Pro lidi, kteří jsou dlouhodobě v háji, už se situace ani nezhoršuje, je prostě špatná už po léta. To, co ale pozorujeme, je rychlé zhoršování pro nižší a střední třídy,“ přiznává Lesák. „Zajímavý moment nastal, když se radnice rozhodla změnit podmínky pro přidělování sociálních bytů, odbouraly se bariéry a začala se transparentně posuzovat míra potřebnosti. V tu ránu narostl počet žádostí o sociální byty několikanásobně. Jde o lidi, kteří se už v normálním bydlení drží silou vůle. Jde o seniory, nízkopříjmové i běžné rodiny. Okruh lidí, kteří se kvalifikují do sociálního bydlení, se stále rozšiřuje. A to nás děsí,“ říká Vít Lesák, podle kterého by dnes magistrát potřeboval ještě další platformu, tentokrát pro dostupné bydlení. „Tento termín v Česku ještě donedávna nikdo neznal, městské části měly odbory privatizace, ne odbory bydlení, poslední strategické dokumenty věnující se bydlení jsou někdy z přelomu milénia a řešily hlavně deregulaci nájmů a privatizaci,“ dodává Lesák.
Nájemník jako ohrožený druh
Jedna skupina obyvatel města dnes však stojí úplně mimo politický zájem: jsou to nájemníci. V Praze jich je přes třicet procent, přesto se jejich situaci nikdo skutečně nevěnuje. Na prezentaci spolkového bydlení (baugruppe) přitom zastupitel Pavel Zelenka uvedl, že průměrná domácnost dnes dává za nájem v Praze 43 procent svých příjmů. To je extrémně vysoké číslo, zvlášť když vezmeme v potaz, že podle Evropské unie je každý, kdo vynakládá na bydlení více než třetinu příjmů, ohrožen bezdomovectvím a vysokou mírou stresu.
Už dávno přitom neplatí, že rapidní růst nájmů se týká jen centra Prahy (kde podle mnohých ani lidi žít nemají). Naopak, v posledních letech rostly ceny za bydlení nejrychleji na sídlištích. „Pražská sídliště se už od počátku devadesáých let jeví jako stabilní městské struktury. Ve skutečnosti ale řada z nich prošla mnoha méně viditelnými proměnami – od masové privatizace přes vznik početných enkláv lidí přicházejících ze zahraničí až po současný nárůst cen bydlení a nájmů, který je vyvolán jak jejich setrvalou atraktivitou pro určitou část společnosti, tak odstředivým procesem krize bydlení v celé Praze. Rozdíl cenových hladin mezi sídlišti a širším centrem se tak pozvolna, ale jistě vyrovnává. Otázkou je, jak se tento proces projeví na datech ze sčítání lidu v roce 2021,“ uvádí Michal Lehečka, který sám vyrůstal na pražských Stodůlkách.
Jestliže dřív platilo, že se v rámci města dá odstěhovat do levnějšího bytu, dnes už to neplatí. Generace mileniálů, která už nemůže za levno privatizovat, se potýká s vysokými nájmy. Přitom dorůstá a chce se usadit – jenže nemá kam, a pokud ano, pak bez možnosti plánovat. Nájemní smlouvy jsou nejčastěji na rok a obrana nájemníků v Praze ani v Česku neexistuje. Pořád jsou totiž vnímáni jako ti, kteří selhali.
Nízkopříjmoví pracující, kteří zajišťují celou řadu základních služeb města, přežívají jen díky příspěvkům na bydlení, které jsou zároveň klíčové i pro většinu mladých rodin v nájemním bydlení. Senioři a seniorky často nedožívají v místech, která považovali za své domovy, a končí izolovaní a osamocení v pečovatelských domech. Studenti a studentky, kteří chtějí do Prahy na vysokou školu, řeší bydlení jako jednu z hlavních bariér a část z nich vysoké náklady za pronájmy nakonec od studia v hlavním městě odradí. I přes snahu zkrotit overturismus se centrum města dál vylidňuje a mizejí z něj drobní podnikatelé a služby, které podporují komunitní ráz města. To všechno se v posledních letech děje s až překvapivou rychlostí. Většina odpovědných lidí už tuší, že pokud se nezačne něco dělat, bude brzy pozdě. Najdou odvahu a začnou po vzoru mnoha západních měst konečně i jednat, nebo z Prahy do pár let vznikne opravdu jen skanzen pro vyšší třídy a spekulanty, jak naznačují ty nejčernější scénáře? Odpočet už dávno běží.
Autorka je redaktorka Alarmu.