Stále zábavný, jen méně provokativní. Trumpova Amerika udělala z Borata moralistu

Fiktivní kazašský reportér opět odhaluje předsudky amerických občanů. Ty se však mezitím staly běžnou součástí veřejného prostoru a lidé se za ně přestali stydět.

Je to již čtrnáct let, co britský komik Sacha Baron Cohen přenesl na plátna kin postavu kazašského reportéra jménem Borat Sagdijev. Snímek, který balancuje mezi regulérním dokumentem, v němž jsou zpovídáni skuteční lidé, a fiktivní „mockumentary“, se rychle stal mediální senzací. Vřelá přijetí ze strany diváků i kritiků střídaly různé kontroverze. Byly vyvolány jak Boratovým nekompromisním humorem, tak žalobami těch, kteří jsou ve filmu nelichotivě vyobrazeni. Není tedy překvapivé, že Boratův návrat, kterého se tentokrát režijně ujal Jason Woliner, byl rovněž provázen kontroverzemi. Ať už se jedná o Cohenovo vystoupení na demonstraci proti opatřením v souvislosti s koronavirem či o scénu s bývalým starostou New Yorku a právníkem Donalda Trumpa Rudym Giulianim, Borat se opět stal středem pozornosti řady médií. Cohenův návrat k této proslulé postavě ovšem čelí zásadní výzvě. Je opakování původně neotřelého a drzého konceptu ve zcela odlišném politickém kontextu stále originální a účinnou satirou?

Zpátky v USA

I tentokrát začíná příběh v Kazachstánu, kde byl Borat za zesměšnění vlastního národa odsouzen k nuceným pracím v gulagu. Vzápětí je však znovu vyslán do Ameriky. Tam má napravit reputaci Kazachstánu předáním daru americké politické reprezentaci. Tento dar má nejprve podobu místní opičí celebrity, po jejím úmrtí se však Borat rozhodne, že stejně dobře poslouží „darování“ vlastní dospívající dcery Tutar některému z vysoce postavených republikánských politiků. Tak začíná snímek s dlouhým názvem Borat Subsequent Moviefilm: Delivery of Prodigious Bribe to American Regime for Make Benefit Once Glorious Nation of Kazakhstan, uvedený službou Amazon Prime.

Cohenovy kousky tentokrát nepůsobí tak radikálně a novátorsky jako dříve, zato ale vybízejí k otázce: Pokud se Borat musel stát dospělejším a vážnějším, co to vypovídá o současném stavu Spojených států?

Stejná zůstává i metoda Cohenovy satiry, která spočívá v převrácení perspektivy etnografického filmu. Oba snímky začínají tím, že nám představují „exotickou kulturu“ Kazachstánu, tento úvod je ale vždy záměrně plný různých západních stereotypů o nevyspělých východních zemích. Ve skutečnosti tak skrze Boratovy cesty poznáváme kulturu Spojených států. Vzhledem k tomu, jak málo se názory řady běžných Američanů liší od šovinistických a rasistických postojů kazašského reportéra, přitom ztrácejí USA svou pověst vyspělé a tolerantní společnosti. Řada scén, v nichž američtí občané nijak nerozporují Boratovy nepřijatelné názory nebo se k nim dokonce hlásí, ovšem pouze opakuje to, co již bylo k vidění během předchozí Boratovy návštěvy USA.

Cohen si je tohoto handicapu vědom. Proto se snaží dát filmu, který se opět rozpadá do mnoha nesourodých  scének, pevnější příběhovou linii. Tu zde představuje vývoj vztahu mezi Boratem a jeho dcerou Tutar, kterou skvěle ztvárnila bulharská herečka Maria Bakalova. Její odvaha vrhat se do výjimečně trapných i nebezpečných situací nijak nezaostává za Cohenovým nasazením, a tím alespoň částečně pozvedá film ze stínu svého předchůdce.

Tutar se vyvíjí od původního souznění s patriarchálním nastavením společnosti, které symbolizuje příručka zakazující ženám řízení aut či masturbaci, k pozvolnému uvědomování si sebe sama a ke snaze o získání větší autonomie. Vztah Borata k dceři tak filmu napomáhá k větší tematické soustředěnosti – hlavním terčem satiry se tentokrát překvapivě stává misogynie, která je rovněž rozpoznána jako symptom současné Ameriky. Nikoli náhodou napadne Borata plán na darování dcery při sledování záběrů, v nichž se Donald Trump baví s Jeffreym Epsteinem.

Když humor nestíhá realitu

Druhý díl Borata bohužel trochu sráží to, že v několika momentech nepůsobí jako předem promyšlené dílo, ale spíše jako film, který se kvůli tlaku vnějších okolností musel do finální podoby znovu a znovu upravovat. V některých ohledech však tato proměnlivost může snímku dopomoci k tomu, aby byl působivým portrétem doby. Zřejmé je to zejména v souvislosti s pandemií koronaviru, která postupně do filmu proniká natolik, že jí musí být přiznána role v samotném ději.

Nikde však tato změna kontextu není více patrná než ve vývoji americké politiky a společnosti. Zatímco v roce 2006, v době Bushovy éry a války proti terorismu nás lehkost, s jakou Borat ve svých interakcích s běžnými Američany odkrýval jejich xenofobii a různé předsudky, mohla překvapit, Amerika Donalda Trumpa se už ani nesnaží o zakrytí této své odvrácené tváře – předsudky a nenávist k cizímu zde naopak okázale vystupují. Z tvrzení, že politická realita dohnala satiru, a tím ji de facto znemožnila, se v poslední době stává klišé. Přesto lze těžko popřít, že proměna politické situace má silný dopad na postup, který si Cohen pro Borata zvolil. Řada scének, v nichž Borat přiměje své respondenty k otevřenému šovinismu nebo antisemitismu, tak sice může být stále vtipná, zcela však ztrácí na své dřívější provokativnosti.

Borat také poprvé zaujímá určité politické stanovisko (v závěru dokonce vyzývá, aby lidé šli k volbám) a dokáže být i překvapivě seriózní. Dřívější strefování se do všech částí společnosti i do všech názorových proudů zde ustupuje již zmíněné kritice misogynie či výsměchu současnému politickému establishmentu. Ani tento výsměch však není motivován cynismem či démonizací jedné strany. Druhý díl Borata totiž proti komickým epizodám povedeně staví i méně komediální scény s až nečekaně humanistickým vyzněním. V některých momentech tak film bez jakékoli ironie zobrazuje situace, v nichž se k oběma protagonistům okolí chová laskavě. Starostlivá chůva tak přiměje Tutar k tomu, aby si uvědomila svou nezávislost. Zoufalého Borata, který nakráčí do synagogy v antisemitském kostýmu, zase utěšuje postarší Židovka. Stejně tak dvojice konspiračních teoretiků, u nichž Borat chvíli pobývá, vyvrací některé z jeho představ o ženách a chová se k němu zcela přátelsky. Cohenovy kousky tentokrát nepůsobí tak radikálně a novátorsky jako dříve, zato ale vybízejí k otázce: Pokud se Borat musel stát dospělejším a vážnějším, co to vypovídá o současném stavu Spojených států?

Autor studuje filosofii a politologii.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies