Zemřel Diego Maradona, fotbalový bůh, bohém i socialista

Příběh talentovaného chlapce z argentinského slumu, který se stal nejlepším, nejkontroverznějším a nejzábavnějším fotbalistou všech dob, se uzavřel.

První setkání s legendou o Maradonovi pro mě mělo až komický nádech. Psala se devadesátá léta a v bulvárních přílohách babiččiných magazínů se občas objevila fotka stále zaoblenější kuličky, u níž se jako ryzí protiklad vyjímal popisek „slavný argentinský fotbalista“. Zpráva se obvykle zevrubně zabývala zvěstmi o nějaké nové odvykací kůře nebo dietě. Jednoznačně nejbizarnější informaci si pamatuji doteď: Maradona na fotce ukazuje kubánskému diktátorovi (dle dobového popisku) Fidelu Castrovi jeho podobiznu vytetovanou na exfotbalistově lýtku.

Jak jsem mohl tušit, o jak slavné lýtko se jedná! Výběr levé nohy jsem vnímal jako politickou úlitbu Castrovi, ne jako nejlepší fotbalovou nohu historie. Její nejslavnější moment přišel ve čtvrtfinále mistrovství světa proti Anglii v roce 1986. Maradona přebírá míč ještě na vlastní polovině, obtočí se nad ním, zbaví se dvou protivníků, nasadí ke sprintu, míč pokopává jen levou, obejde dalšího z Angličanů, následným úkopem do protipohybu snadno oběhne jiného, vnikne do vápna, gólmanovi naznačí střelu, udělá kolem něho ještě jednu kličku a střílí do prázdné brány. Gól století, jak se sólo přes půl hřiště nazývá, uchvacuje dodnes. Svojí genialitou přesahuje pouhé kopání do míče – esteticky působí jako sofistikovaná zápletka a morálně se povyšuje do řádu pokoření přesily pouhopouhým jedincem.

Maradona vždy udivoval schopností udržet pomocí kopů ve vzduchu téměř cokoli. Jeho um nicméně nepramenil z božského vnuknutí, ale především z neustálého hraní fotbalu na plácku ve slumu.

Angličtí fotbalisté ale vnímali celou situaci jinak. Vinu za to, že dělali u historické akce v podstatě stafáž, svalili na nesoustředěnost po první Diegově brance. Tu, pravda, vstřelil rukou. Opět levou, nikoli tedy tou, na níž má vytetovaný portrét Che Guevary. A byla to právě jeho pozápasová reakce k inkriminovanému momentu, kdy přeskočil anglického brankáře, zavřel oči a zcela proti pravidlům poslal míč rukou do sítě, která z něho udělala legendu. „Trošku Maradonova hlava a trošku Boží ruka,“ prohlásil před novináři. Nebyla to jen duchaprostá šaráda, jak se mnozí často domnívají. Excentrický a horkokrevný Argentinec totiž později jeden z největších sportovních poklesků vztáhl k dějinám a politice. Podlá ruka byla prostě pomstou Angličanům za potupu, kterou Argentincům uštědřili o čtyři roky dříve vítězstvím ve válce o Falklandy.

Dios z předměstí

Přídomek „božský“ se s Maradonou spojuje mnohem častěji než jeho prostřední jméno Armando. Ostatně zběžný přehled titulků aktuálních nekrologů to jen potvrzuje. Ke svému božství se ale nedostal jen kontroverzním výrokem na vítězném světovém šampionátu v Mexiku. Jeho přezdívka D10S spojuje číslo jeho dresu a španělské slovo Bůh. Jemu zasvěcená církev, řídící se heslem „Máme boha rozumu, což je Kristus, a pak máme boha srdce, a to je Diego,“ představuje nejkřiklavější důsledek kultu, který se kolem fotbalové superstar vytvořil. Tato mytologie paradoxně maskuje skutečnosti, které se pod tím vším skrývají a bez nichž by Maradonův život působil jako bohapustý pastiš mediální imaginace a flámování jednoho rozdivočelého bohéma.

Přitom nic nebylo v jeho životě skutečnější a surovější než začátky, z nichž vzešel. Vyrostl ve slumu Villa Fiorito na předměstí Buenos Aires. Bída, v níž vyrůstal, jeho charakter formovala mnohem víc, než se přisuzuje rokům slávy, kokainové závislosti a marnotratnému chování. První věc, kterou si Maradona pořídil po podpisu profesionální smlouvy, byl dům, do něhož se mohli nastěhovat jeho rodiče a sourozenci. A do velkého fotbalu, ať už v Argentině, v Barceloně nebo v italské lize, se nedostal žádnou protekcí, ale směsí svého talentu a pro obyčejného jedince těžko snesitelné dřiny a disciplíny. Maradona vždy udivoval schopností udržet pomocí kopů ve vzduchu téměř cokoli, jeho um nicméně nepramenil z božského vnuknutí, ale především z neustálého hraní fotbalu na plácku ve slumu. Nezbývalo mu nic jiného než využít jediné smysluplné příležitosti, která ho z chudých poměrů vyvezla sociálním výtahem nahoru. Druhou stránkou jeho fotbalové osobnosti nebylo nic menšího než dřina. Pokud mu jeho podsaditá postava umožňovala výtečnou práci s míčem, bez fyzické kondice by mu byla k ničemu. Dokonalou skládanku pak doplňuje to, co dělá fotbal fotbalem a Diega Maradonou – nikdy nekončící vášeň pro hru.

Fotbalový romantik

Stačila jedna předzápasová rozcvička, abyste propadli jeho kouzlu. Fotbal je hra pro radost, v níž se ale bojuje o vítězství. Maradona ovládal zábavnou složku fotbalu a dokázal také vítězit. Na hřišti potupil Anglii hned dvakrát. Mnohokrát předvedl famózní výkony na trávníku a poté půltýdenní tah městem, který byl nekonečnou kokainovou párty, což skvěle převyprávěl filmový dokument Asifa Kapadii. Jeho postavení celebrity ale vycházelo z toho, co předváděl na hřišti. Všechno pozlátko, které se zdálo být antitezí sportu, nebylo ničím jiným než zaslouženou odměnou. Maradona svůj talent nepromarnil, naopak ho využil k tomu, aby se bavil. Ukázněný pracant na hřišti a božský rošťák mimo ně. Tvrdá práce a hedonický konzum.

Dekadentní romantikou oplýval i jako kouč. Zatímco dnešní trend spoléhá na detailní taktické rozbory, statistiky všeho druhu a permanentní převádění fotbalu do řeči čísel, Maradona vsadil na kombinaci hráčského organismu a jeho charismatického vedení. Romantický sen ale vzal za své při drtivém osmifinále s Německem na světovém šampionátu před deseti roky. Zázrak se nekonal a argentinské národní mužstvo s Maradonou na lavičce potupně prohrálo 4:0 v osmifinále s Německem. Zpětně vyznívá romanticky i jeho hraní v dresu Neapole, tehdejšího otloukánka z italského jihu, na nějž bohatý sever pohlížel s despektem. Maradona dokázal zažehnout revoluci a s opovrhovaným klubem dvakrát uzmout titul ligového mistra. Teprve spirála drogových odhalení i nenávist italských národních fanoušků započala jeho fotbalový konec.

Kopat za socialismus

Pokud odstřihneme Maradonu od člověka z masa a kostí žijícího v konkrétním čase a prostoru, zůstane nám fotbalový klaun z bulvárních magazínů. Pokud zapomeneme na to, z jakého prostředí pocházel, budeme nám všechno, co ho v životě na hřišti i mimo něj potkalo, připadat jako nekonečný sled protikladů. Božský ďábel, prokletý génius. Přitom právě jeho původ ho předurčil k tomu, kým bude a proč bude udivovat třeba kamarádstvím s Fidelem Castrem. „Stal jsem se socialistou, protože jsem vyrostl v chudé čtvrti. Zbaven vody, zbaven kanalizace, zbaven světla, zbaven všeho,“ prohlásil o sobě a dal najevo, že i když se vlastní pílí a umem vydral ze společenského dna, aby se tam v pravidelných intervalech svého bohémského pojetí všeho jsoucího zase několikrát podíval, nestal se z něho milovník kapitalismu. Ostentativně dával najevo podporu jihoamerickým socialistickým režimům a jejich představitelům. Přátelil se kromě Castra i s venezuelským Hugem Chavézem, či bolívijským Evem Moralesem, chodil v tričku STOP BUSH (s písmenem S ve tvaru hákového kříže) a vzýval k proměně Latinské Ameriky v socialistický kontinent. Nejednalo se ale jen o ideologickou rovinu – právě kubánské zdravotnictví mu jednou zachránilo život. Což vzhledem k opotřebení jeho těla nejen sportem, ale především životním stylem nejspíš nebylo snadné.

Když na konci října místo oslavy šedesátých narozenin zamířil do nemocnice kvůli krvácení do mozku, většina jeho příznivců zůstala klidná. Tolikrát už z podobných potíží vykličkoval, až se zdálo, že na jeho božské podstatě přece jen něco bude. A i tentokrát to vypadalo, že se ho drží štěstí – brzy přišla zpráva, že po úspěšné operaci opustil nemocnici. Nakonec ho podle posledních informací zradilo srdce. Za jeho života tak velké, že se tam vešla celá Argentina, ženy, kokain, socialismus a samozřejmě fotbal. A ten už nikdy nebude jako dřív. Právě díky němu.

Autor je sociolog sportu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies