Bohatství k chudým neprokapává. Nová studie ukončila oblíbený neoliberální mýtus

Dlouhodobý výzkum v osmnácti bohatých zemích ukázal nesmyslnost tvrzení, že díky daňovým škrtům pro nejbohatší proteče bohatství i mezi chudé.

Takzvaná trickle-down economics neboli ekonomika prokapávání je už řadu let mantrou politiků obhajujících daňové výhody pro nejbohatší korporace a jednotlivce. Argument, který byl zřejmě nejpopulárnější během éry amerického prezidenta Ronalda Reagana, zní takto: nižší daně pro nejbohatší podnítí další investice, a z dlouhodobého hlediska tak povedou k celkovému zlepšení podmínek ve společnosti.

Z daňových škrtů za posledních padesát let prosperovali ve skutečnosti pouze ti, kterých se přímo týkaly.

Mnohokrát kritizovanou teorii naposledy oživil odcházející prezident Donald Trump, který prosadil daňový zákon, pomocí něhož v roce 2018 poprvé v americké historii zaplatilo čtyři sta nejbohatších lidí nižší sazbu daně než kterákoli jiná skupina. Poslední výzkum ekonomů Davida Hopea z London School of Economics a Juliana Limberga z King’s College v Londýně ukázal, že je celá tato teorie nesmyslná.

Podle jejich analýzy z daňových škrtů za posledních padesát let prosperovali ve skutečnosti pouze ti, kterých se přímo týkaly. Tyto změny se téměř vůbec neprojevily na růstu pracovních míst ani na hospodářském růstu. Jinými slovy, bohatství dolů „neprokapalo“. David Hope médiím dokonce řekl, že by se „politici neměli vůbec obávat, že zvýšení daní nejbohatším, které by pokrylo ztráty způsobené pandemií, nějak poškodí ekonomiky jejich států“.

Autoři studie použili analýzu údajů o daních nejbohatších lidí v osmnácti zemích OECD za posledních padesát let do roku 2015, včetně daní z příjmu, kapitálu, dědictví a aktiv.

Bohatí bohatnou, chudí zůstávají chudí

Od osmdesátých let mnoho zemí uzákonilo výrazné daňové úlevy pro nejbohatší. Například Ronald Reagan seškrtal daně nejbohatším v letech 1982 a 1987, ve Velké Británii se daně nejbohatším snížily výrazně během vlády Margaret Thatcherové v letech 1979 a 1988.

Autoři analýzy poznamenávají, že snižování daní pro nejbohatší doprovázela období zvýšené nerovnosti ve společnosti, což se nejvíce projevilo v USA, kde jedna pětina národního příjmu před zdaněním připadala na jedno procento nejbohatších.

Ekonomové srovnávali země, které zavedly daňové škrty pro bohaté, s těmi, které tak neučinily. Poměřovali například ekonomické výsledky Austrálie po daňové reformě v roce 1987 či USA po daňových škrtech v roce 1982 s ekonomickými výsledky zemí, které v té době žádné daňové úlevy pro bohaté neměly.

Výsledky ukázaly, že země, které snížily daně nejbohatším, zaznamenaly podstatný růst v příjmech hlavně těchto skupin, a to ještě pět let po daňových škrtech. Naopak podle autorů neměly daňové úlevy pro nejbohatší žádný relevantní vliv na růst ekonomiky ani nepřispěly ke klesání nezaměstnanosti.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies