Foto Česká televize
„Já jsem se vždycky snažil vcítit taky do Josefa Němce,“ komentuje v jedenáct let staré epizodě rozhlasových Toulek českou minulostí publicista a spisovatel Petr Hořejš. „Službu měl těžkou, muselo se chodit kilometry po horách, a měl i práci v kanceláři s vybavováním udání. Když přišel domů a místo teplé večeře měl doma manželku dívající se z okna a snící… Já nevím, co byste tomu řekl,“ obrací se na redaktora rozhlasu. I Martin Veselovský se v rozhovoru s představitelkou spisovatelky Aňou Geislerovou ptá, jestli se s Němcovou snadno žilo.
Božena působí jako titul, který v pár záblescích ukázal, jak by mohla vypadat budoucnost tvorby ČT, pokud by se dokázala odpoutat od podprůměrných detektivek.
Autorčin vztah s manželem je totiž základem nové televizní minisérie České televize. Samy autorky říkají, že chtěly především opravit většinové vnímání Josefa Němce, který bývá vykreslován jako tyran. Josef proto v minisérii není jednoduše zloduch, stejně jako jeho žena není jednoduše úctyhodná spisovatelka, a dostává svůj vlastní prostor. Navíc ho hraje sympatický Jan Hájek, díky kterému mají diváci tendenci připomínat ostatním, že „taková byla doba, manžela tehdy ženy musely poslouchat“ a „on byl Němec ještě liberál“.
Podobných komentářů padá v souvislosti s minisérií hodně. Ukazuje se, v čem se od dob Němcové vnímání žen u nás nezměnilo, stále je zvykem je umravňovat. Josefu Němcovi jde publikum naproti ochotně; sympatie k němu jsou ale zakódovány do samotné DNA díla a to není nic, co by člověk chtěl autorkám vytknout. Rozporuplnost obou hlavních postav a empatie vůči oběma je vedle svobodomyslnosti Němcové na seriálu to nejzajímavější. Svědčí navíc o tom, jak nevýhodné je nastavení, ve kterém jsou ženy nesvobodné, pro oba manžele – takže pro všechny. Zarážející je ale odpor části publika vůči zobrazování soukromého života spisovatelky, například vůči tomu, že měla milence.
Všechny možné Boženy
Mnozí diskutující nesouhlasí s tím, že se minisérie nevěnuje Němcové „jako spisovatelce“. Její osobní život přitom není nic neznámého. Už od devadesátých let, kdy poprvé vychází část její korespondence, je živý možná víc než její dílo. Vyvstává tak rozdíl mezi těmi, ke kterým už Němcová po revoluci nepromlouvala a v nichž zůstal jen obraz z filmů šedesátých a sedmdesátých let. Ale nejenom to. Přetrvává přesvědčení, že osobní život se u velikánů dějin (a u velikánek obzvlášť) nesluší rozebírat. Idyličnost Babičky se přitom nejčastěji interpretuje díky povědomí o autorčině životě – jako potřeba uchýlit se k něčemu útěšnému v době osobní nouze a neštěstí.
„Lidi ji vidí přísnou a důstojnou jako ve filmu Otakara Vávry Horoucí srdce nebo jako malou Barunku,“ myslí si jedna ze scenáristek, Hana Wlodarczyková, „dvacetiletou si ji nepředstavují.“ Jiní jsou naopak její mladou verzí v podání Anny Kameníkové nadšeni. Současný projev herečky podtrhuje aktuálnost příběhu Boženy Němcové. Podle mnohých diváků víc než herectví Ani Geislerové, která už po dlouhém období slávy a tolika rolích známých historických figur – Ludmily Brožové-Polednové nebo Olgy Havlové – působí hlavně jako Aňa Geislerová.
Ochota vidět různé podoby Boženy Němcové je tak překvapivě malá. Literární historici sice spisovatelku vnímají v nesčetných interpretacích, obrazech a vztazích (viz loňské číslo časopisu A2), v dnešních běžných představách je ale obraz spisovatelky ještě víc redukovaný, než bychom asi hádali. Nedá se ale říct, že by minisérie prohlubovala historiky rozebírané stereotypy Němcové – ženy vampa nebo mučednice. Televizní postava intuitivně vychází spíš z dnešní vlny seriálů o emancipovaných hrdinkách a uplatňuje některé jejich stereotypy. Němcové milenecké vztahy jsou projevem její touhy po svobodě a lásce. Odpor vůči jejich zobrazování působí skoro ironicky, když si uvědomíme, že s heslem „osobní je politické“ přišla druhá vlna feminismu koncem šedesátých let. Nemusíte být ale znalci dějin emancipačních hnutí, aby vám tento pohled připadal zastaralý.
Asi nepřekvapí, že o Boženě Němcové a „o všem tom, čeho ještě nebylo v oblasti emancipace dosaženo“, chtěla točit Věra Chytilová, podle které „muži ženy pořád válcují, dělají to blbě a pořád se nehospodárně vyhazují prachy na celém světě“. Němcová inspirovala k vlastnímu dílu už tolik autorů, že se televizní minisérie v rok dvoustého výročí od jejího narození zdá skoro jako nutnost. Silná hrdinka, která zažívá násilí a vypořádává se s traumaty, je dnes snad v každém druhém seriálu na streamovacích službách – mladší diváci jsou proto naopak na „nové“ zobrazení Boženy Němcové zvědaví.
Recepty na bábovky a první spisovatelky
Barbora Panklová je hned v úvodu první epizody svědkem pomalého umírání hospodyně ze sousedství při porodu. Vzdor vůči postavení ženy ve společnosti, které spisovatelka srovnávala „s otroctvím v Americe“, je hlavním motivem všech čtyř epizod. Barbora se vyhne sňatku se vdovcem po zmíněné hospodyni, nabídku Josefa Němce však už její rodiče neodmítnou. A tak se na něm alespoň pokouší vymínit, aby jí povolil si číst. Minisérie připomíná jak hluboce zakořeněné je české hospodyňkovství, dodnes vnímané jako přirozená doména všech žen. A letmo se dotkne emancipačního působení českého národního obrození. Magdalena Dobromila Rettigová, symbol hospodyněk, tu stejně jako ve skutečnosti učí ženy péct bábovky, ale také podporuje a obdivuje svoji nekonvenční dceru.
Současně se ale na Boženě projevují limity tvorby veřejnoprávní televize. První dvě epizody, ve kterých si mladou Barboru odvede Josef Němec od rodičů a ona se pak v Praze (díky němu) stává součástí intelektuální obrozenecké elity, mají ještě výhodu díky energii Anny Kameníkové. Zdají se také více zacílené na téma zacházení s ženským tělem. Sex novomanželů, v některých případech vynucený, v jiných pasivně odtrpěný, kontrastuje s tím, jak se k sobě ve druhé epizodě v intimních chvílích chovají Němcová a její milenec Václav Bolemír Nebeský.
Právě tyto scény vyvolaly zatím nejvíc reakcí. „Zarazilo nás, že po prvním díle, kdy je vidět sexuální násilí, reakce nepřišla. Diváci se ozývali až po tom po druhém, kdy se zamilovaná bezhlavě vrhne do milostného vztahu,“ komentuje Wlodarczyková to, co je na diváckých ohlasech asi nejvíce znepokojující. Brzy je však zřejmé, že koherentní obraz „dnešní“ Boženy Němcové, zajímavý alespoň pro publikum, které je její aktualizaci otevřené, seriál zkonstruovat nezvládne.
Zápisky z češtiny
První díl svým romantickým laděním, škrobeností a čistotou všech prostředí připomíná české pohádky a některá zpracování Babičky. Vladimír Javorský a Lucie Žáčková, kteří představují Barbořiny rodiče, jsou sice dobří herci, tady jako by každý z nich hrál v jiném seriálu. Scény jsou předvídatelné, vypomáhají si vypravěčskými i vizuálními stereotypy a minisérie dostává uvěřitelnou dynamiku až díky tandemu Kameníková–Hájek.
Druhá epizoda je díky větší sevřenosti scénáře, který je tentokrát kapitolou o první spisovatelčině lásce, asi nejlepší. I přesto, že průlet českou intelektuální scénou – tu se zjeví Čelakovský, tu Erben a za chvíli všichni velikáni Němcovou obestoupí – si říká o parodii. Ukazuje se tu, co by bylo možné s Boženou udělat, kdyby se televize nebála dát jí víc prostoru. Po druhém dílu se ale rozpadá ve sled scén a z mladé vzpurné dívky, zamilované a zapálené vlastenky, se stává poněkud unavená zhýralá bohémka. Spíše než plnokrevnou figuru popsanou v různých nuancích vnímáme vypravěčské zkratky a stereotypy. Geislerová tu zastavuje splašené koně, tu tančí v Uhrách „s cikány“ a celé to připomíná průlet stránkou na Wikipedii.
V poslední epizodě dostane prostor dcera Němcové Dora, ale o jejím vztahu s matkou můžeme těžko něco soudit, protože se ztrácí v náznacích. V první části zase často vídáme Antonii Reissovou, ale nic se o ní nedozvíme. Národní obrození připomíná spolek disidentů, jejž terorizuje policie – o moc víc než domovní prohlídky totiž nevidíme. Němcová opakovaně potkává Karla Havlíčka Borovského a nakonec mu dá na rakev trnovou korunu. Zkratkovitostí tak seriál ze všeho nejvíc připomíná zápisky v sešitě z češtiny ze střední školy.
Záblesky budoucnosti
Nevadí přitom, že Božena není originální. Minisérie nemusela pro 21. století stvořit úplně novou Němcovou, mohla být docela klidně „jen“ televizním románem popisujícím charaktery manželů Němcových nebo mnohost obrazů spisovatelky. Aby se však čtyři epizody nerozpadly v křečovitou a banálně vyznívající story, která se snaží vyjmenovat všechny důležité momenty, musela by Česká televize seriálu věnovat trochu větší péči i prostor.
Může se to zdát trochu paradoxní, asi jako allenovský vtip o špatném jídle, kterého je navíc málo. O tom, že život Němcové je látka, která by zasloužila více epizod, větší rozpočet, ale svědčí i obrovská sledovanost. Scenáristky původně počítaly s deseti díly, nakonec ale musely škrtat, aby se dostaly na čtyři. Česká televize sice připravila k epizodám zajímavé bonusy, lepší by ale bylo vnímat kontexty, které nám přibližuje historik sedící v „ratibořické“ chalupě na židli, přímo v díle. Ideálně by však Božena zasloužila i jiný autorský tým. Působí jako titul, který v pár záblescích ukázal, jak by mohla vypadat budoucnost tvorby ČT, pokud by se dokázala odpoutat od podprůměrných detektivek. Byl by to stav, v němž se televize nebojí komentovat témata, která hýbou světem.
Pokud se divíme proč v 21. století diváci píšou do televize, že jim vadí, když má Božena Němcová sex s milenci, může si za to ČT tak trochu sama. Není ve své tvorbě zvyklá reflektovat proměny současného světa ani aktuální přístupy k televizní tvorbě. Své konzervativní diváky si hýčká, nechala je navyknout na svůj dnes už trochu omšelý styl a žije v symbióze s těmi, kteří si při jejím sledování mohou potvrdit představy o světě a ubezpečit se, že se nic podstatného nezměnilo. Kdyby sama nerezignovala na možnost ukazovat témata v různých perspektivách, mohli být diváci lépe připraveni na to, spatřit na obrazovce Boženu Němcovou tak, jak si ji nikdy nepředstavovali. Božena měla vypadat jinak a vzbudit ještě větší rozruch. Tak třeba příště.