Nouzový stav nic neznamená. Romské rodiny ve Varnsdorfu přišly před Vánoci o bydlení

Z kdysi obávaného ghetta v Kovářské, dnes spíš ospalého sídliště, vystěhoval nový majitel všechny nájemníky. Radnice Varnsdorfu od nich dala ruce pryč.

Rodina Balážových. Foto Pavel Šplíchal

Modrý, zelený a oranžový – trojice paneláků tvoří kdysi nechvalně proslulé ghetto, dnes už klidnou, a především částečně vyklizenou „vyloučenou lokalitu“ v ulici Kovářská v severočeském Varnsdorfu. V druhé polovině minulého roku odkoupil část bytových jednotek od předchozího majitele Pavla Trocha podnikatel Lukáš Rak, který hodlá panelové domy zrekonstruovat. Už v létě museli z bytů odejít „problémoví“ nájemníci, kteří měli dluhy, a na podzim došla řada i na ty, kteří nájem platili včas a na nájemném nic nedlužili. Smlouvy měli nájemníci pouze na jeden měsíc, namísto původního čtvrtletí, což je sice v rozporu s dobrými mravy, ale umožňuje to vyhodit nájemníky z bytu takřka okamžitě. A právě této možnosti Rak využil, když na konci covidového roku nechal odejít posledního nájemníka, zatímco v některých bytech už začala rekonstrukce. Debata o zmrazení nebo aspoň odkladu splácení nájmů v Česku na jaře 2020 vyústila jen v možnost odkladu do konce roku, což nízkopříjmovým domácnostem příliš nepomohlo.

Z perspektivy „kovářskovských Romů“ je každopádně celá debata o ochraně nájemníků v časech pandemie úplně mimo. Na lidi v bytové tísni – a zvláště pokud jsou to Romové – se kašle i za normální situace, tak proč by na tom měla světová pandemie něco měnit? Nouzový stav pro lidi v nouzi bohužel neznamená žádnou změnu. Po cestě do Varnsdorfu se od novináře a spisovatele Markuse Papeho, jenž nás na situaci v Kovářské upozornil, dozvídáme, že český anticiganistický slovník byl obohacen o nový termín. V současnosti se už prý nemluví o „nepřizpůsobivých“, ale „nepoužitelných“. Pokud to má být snaha o větší politickou korektnost, tak se moc nepovedla.

Konec pohádky o pracovitých Romech

V jednom z oficiálně prázdných bytů určených k rekonstrukci dál zůstává Iveta Balážová s manželem a třemi dětmi. Bez smlouvy. Balážová by sice ráda platila nájem, ale není komu, nedostala totiž nové číslo účtu, takže je z ní de facto squatterka v domě, v němž roky platila nájem a pracovala v něm jako uklízečka. Z jejího bytu je odnesen skoro všechen nábytek, aby o něj rodina nepřišla v případě náhlého vystěhování. Děti spí ve svém pokoji na zemi na matracích a v kuchyni zůstal pouze stůl. „U modrýho už Ukrajinci odklízejí drobnosti a uklízí, bojím se, že každou chvíli přijdou sem,“ ukazuje Iveta Balážová z okna na protější panelák. Před Vánoci si nebyla jistá, jestli neskončí na ulici, čímž jí nový majitel přes prostředníky vyhrožoval. Tak tragicky to prozatím nedopadlo, ale situace, kdy se rodina Balážových může ze dne na den ocitnout na ulici, trvá.

Potom si majitelé spočítali, jak výhodně se dá vydělávat na doplatcích na bydlení, které nebyly zastropované, takže bylo možné získat od státu podporu i na bydlení pro tři lidi v plesnivé komoře.

Všechno by přitom mohlo mít jednoduché řešení. Město Varnsdorf zveřejnilo letos v červnu výzvu na pronájem sociálních bytů pro osoby v bytové nouzi, přičemž byty byly za tímto účelem zrekonstruovány z evropského grantu. Úředníci a politici na radnici ale vyhodnotili situaci rodiny jako nedostatečně tísnivou a odmítají Balážovým pronajmout jeden z celkem sedmnácti sociálních bytů, z nichž je velká část stále prázdná. Podle starosty rodiny s dětmi z Kovářské nesplňují podmínky, jež jsou vázány na evropský grant, z něhož byly sociální byty rekonstruovány. Starosta a kněz v jedné osobě Roland Solloch se navíc odvolává na to, že rodině bylo nabídnuto jiné náhradní bydlení, a to v ubytovně zřízené městem v ulici T. G. Masaryka. Nouzové ubytování nabízené městem by ale Balážovy srazilo finančně na kolena. Pro pět členů rodiny, z toho tři dospělé, by měsíční nájem v městem provozované ubytovně dělal 15 600 korun, takže na jídlo, dopravu a další věci by jim zbylo jen pár tisíc. Navíc Balážovi z pochopitelných důvodů nechtějí skončit na místě, kde ztratí část soukromí, dětem se ve stísněném prostředí ztíží podmínky pro přípravu do školy a platili by nehoráznou sumu za nekvalitní bydlení. Na sociální bydlení přesto podle radnice nárok nemají.

„Státní dotační pravidla na pořízení sociálních bytů jsou správně zaměřená na různé skupiny domácností v akutní bytové nouzi. Těchto podskupin je však celá řada a lidí v bytové nouzi je vždy mnohonásobně více než volných sociálních bytů. Žadatelé o dotace, například obce, si pak mohou vybrat, koho z mnoha žadatelů upřednostní a obvykle si spíše vybírají oblíbené cílové skupiny, jako jsou senioři,“ říká Vít Lesák, ekonom z Platformy pro sociální bydlení, podle něhož nehrozí, že by mohl Varnsdorf v případě poskytnutí bytu rodinám v podobném typu nouze, v jakém jsou Balážovi, o dotace přijít, ani se nedá říct, že by rodiny nesplňovaly podmínky, které radnice sama na svých stránkách uvádí.

Latentní rasisté se rádi a často zaklínají tím, že jim přece nejde o barvu kůže, ale o to, jestli rodiče chodí do práce a děti do školy. Do kategorie „slušných Romů“ spadají Balážovi přímo učebnicově. Balážová i její manžel dlouhodobě pracují pro totéž město, které jim odmítá poskytnout jiné bydlení než na ubytovně. „Nechci být závislá na státu, jsou s tím jen samý tahanice a furt něco dokládáte,“ deklaruje Balážová svůj odpor k závislosti na dávkách. Její manžel dělá už patnáct let u technických služeb města Varnsdorf a ona sama, přestože má částečný invalidní důchod, zvládá dva půlúvazky jako domovnice a jako uklízečka. Oba pracují řadu let bez přerušení.  Balážová, která opustila učňák v posledním ročníku, když potkala svého budoucího manžela, klade na vzdělání dětí důraz a chce, aby všechny dokončily aspoň učiliště. Sama si přitom dobře uvědomuje paradox, že pracuje a dělá všechno, „jak se má“, ale nakonec je jí to k ničemu. „To mám asi za odměnu, že jsem pracovala, včas platila nájem, nebyla na dávkách a slušně vychovala své děti,“ přemýšlí nahlas v kuchyni bez nábytku.

Se starostou Sollochem se nám sice spojit nepodařilo, ale v den, kdy jsme Varnsdorf navštívili, alespoň po řadě urgencí odpověděl e-mailem Markusovi Papemu, který ho dopisem už dříve žádal o vyjádření k situaci. V e-mailu se starosta vyjádřil poměrně jasně: „Město jim vychází vstříc tím, že nabízí pomoc v jednání s úřadem práce, sociálkou, vyhledává jim volná místa k bydlení (mimo Varnsdorf – to ale odmítají). Město nemá žádnou povinnost jim zařizovat bydlení. Máme zde dlouhou frontu občanů, kteří čekají na byt od města (Romáci to ale nechápou a chtějí všechno hned). Mrzí mne to, že všichni věděli v předstihu, že budou muset opustit své bydlení, a neudělali naprosto nic. Dokázali ještě novému majiteli zdemolovat byty, které pak opustili. Asi chápete, že já jako starosta jim nenabídnu nově opravené byty, které vzápětí zničí. Stejně ale na ně dle dotačních pravidel nemají nárok. V nouzi je zde ubytovna, kterou jim město nabízí, ale zase to nechtějí, pač musí tam dodržovat určitá pravidla.“

U odpovědi pana starosty a kněze starokatolické církve se stojí za to na chvíli zastavit. Ve svém dopise celkem bez skrupulí hází všechny obyvatele Kovářské do jednoho pytle, přitom ale sám musí dobře vědět, že například právě Balážovi pracují a byty rozhodně neničí (vzhledem k tomu, že Balážová je zaměstnána u města jako domovnice, je tento argument obzvlášť scestný). Balážová si také navíc podle svých slov od chvíle, kdy věděla, že se bude muset odstěhovat, sama sháněla bydlení, stejně jako další lidé z Kovářské, a dokonce si našetřila na kauci, která často bývá překážkou. Starosta zkrátka popisuje realitu, jak se mu to zrovna hodí. V případě Balážové, navíc sám do médií obecní byt pro její rodinu přislíbil, čili si je nejspíš sám vědom toho, že město nějakou zodpovědnost nese. Zvláštní je i způsob deklarované pomoci, kdy se město snaží lidem najít bydlení, ovšem pouze mimo Varnsdorf, což jde přímo proti zásadám sociálních služeb, jak je uvádí zákon. Sociální služby by měly ze zákona působit mimo jiné tak, aby nedocházelo k „prohlubování nepříznivé sociální situace, a posilovat začleňování“ – což nucené vystěhování do jiné obce rozhodně nesplňuje, zvlášť pokud úředníci skutečně pomáhají lidem záměrně sehnat bydlení pouze mimo Varnsdorf, a nikoli ve městě. A konečně, zásadní věc, kterou starosta neřeší, a přitom o ní musí dobře vědět, je rasismus a stigmatizace lidí z Kovářské, která jim komplikuje možnost sehnat si bydlení. To ale Sollocha zjevně netrápí, protože sám předsudky jak vůči Romům, tak vůči lidem z Kovářské reprodukuje.

Marie Hučková v podstatě supluje roli města

Ghetto a systém

Ulice Kovářská dnes působí spořádaně a člověku odjinud připadá nepochopitelné, proč se zrovna tato adresa těší ve Varnsdorfu i okolních městech tak strašné pověsti. Jenže tak klidné to tu vždycky nebylo. Příběh této malé – jak říkají sociální pracovníci – „vyloučenky“, je tak trochu příběhem neřešeného bydlení v Česku, kde vláda sice v posledních letech v rámci boje proti obchodníkům s chudobou zpřísnila a snížila doplatky na bydlení a umožnila městům zavádět takzvané bezdoplatkové zóny, ale tísnivou situaci lidí v nouzi vůbec neřešila. Důvod samotné existence fenoménu, jemuž říkáme obchod s chudobou (nebo s „černým zlatem“), a který zahrnuje řadu různých způsobů zneužívání chudých, nikam nezmizel. Paneláky v Kovářské patřily v nultých letech textilní firmě Velveta, jejíž zaměstnanci zde bydleli, později byly prodány Janu Němcovi a Pavlu Pražákovi a začali se do nich stěhovat převážně Romové a další lidé s nízkými příjmy. Zpočátku se podle Ivety Balážové, která je v domě přes dvanáct let, ještě udržoval pořádek a život zde byl snesitelný a dokonce příjemný. Potom si ale majitelé spočítali, jak výhodně se dá vydělávat na doplatcích na bydlení, které tou dobou nebyly zastropované, takže bylo možné získat od státu podporu i na bydlení pro tři lidi v plesnivé komoře. Právě tehdy se začalo do domů nabírat co největší množství lidí, přičemž vzhled domů a jejich údržba přestaly majitele zajímat. Začaly totiž vydělávat miliony. Čím víc lidí, tím víc peněz. „Třeba 12 lidí z osad bydlelo v jedné garsonce a platilo 20 tisíc. Majitel jim zařídil peníze na sociálce, a ty pak šly všechny k němu. Jak viděl, že to sype, bylo mu už zcela jedno, koho si tam vezme,“ komentuje to Marie Hučková, jež kdysi v jednom z paneláků také bydlela a v tomto příběhu hraje roli, která by měla náležet spíše městu nebo nějaké nevládní organizaci, jež se stará o lidi bez střechy nad hlavou.

Výsledkem bylo mnoho lidí na jednom místě, neudržované společné prostory, pití alkoholu, časté bitky a výjezdy policie. V kombinaci s tehdy probíhající ekonomickou krizí a obrovskou nezaměstnaností, která zvlášť tvrdě postihla Ústecký kraj, na jehož okraji se Varnsdorf nachází, to znamenalo zvýšení rasového napětí, které vedlo až k sérii rasistických pochodů s hojnou účastí přespolních nácků i místních obyvatel. Balážová na to, „jak tady všude běhali“, nevzpomíná ráda, když ale reflektuje, kdy se z Kovářské stala adresa s tak odstrašující pověstí, vrací se právě do období rasistických pochodů a vrcholného rozkvětu obchodu s bydlením pro chudé. Dnes stačí vyslovit jméno Kovářská a jednání o pronájmu skončí dříve, než začalo, lidi odtud k sobě nikdo nechce. Balážová pro to má – možná překvapivě – jisté pochopení: „V první vlně odsud šli neplatiči a různí lidi. My jsme slušní, oni ale všichni slyší Kovářská a myslí si bůhvíco,“ popisuje peripetie při shánění bydlení, které zažívá s celou rodinou už od září. „Když se nebudou bát, že jim nebudete platit, tak se budou bát, že jim to tam zničíte nebo že jim tam zanesete šváby a štěnice. To můžete slibovat, co chcete.“ Jedna partaj z Kovářské ale přeci jen od města obratem a bez potřeby jakéhokoli naléhání náhradní bydlení získala. Pokud se ptáte, čím si toto privilegium zasloužila, musíte si vystačit s odpovědí, že šlo o bílé důchodce…

Necelých sto metrů od dnes již spíše démonizovaných bytovek se nachází zdejší pizzerie Priština, jež má – jak název napovídá – albánské provozovatele. Když se zde zastavíme na oběd, jsme zvídavým číšníkem brzy odhaleni jako přespolní. Jakmile zjistí, že jsme ve Varnsdorfu kvůli Kovářské, hned se sám od sebe rozpovídá: „Kovářská? Tomu já říkám ghetto, a nemyslím to přitom zle.“ Vysvětluje, že zrovna ve chvíli, kdy nás obsluhuje, vzadu v kuchyni vypomáhá řada Romů z diskutovaných paneláků a nemá pro ně jediné špatné slovo. „Oni jsou hrdí na svou práci. Dřív tu posedávali po zastávkách, ale to už teď neplatí, konstatuje s tím, že asi dvacítce Romů z Kovářské, kteří v restauraci brigádničí, nemá v podstatě co vytknout, a naopak díky nim může i v covidových časech relativně prosperovat. Romové z Kovářské totiž u něj brigádně pracují jako roznašeči pizzy a dalších jídel po okolí, převážně do Německa.

Když radnice selhává

Kde skončily další romské rodiny, které musely narychlo opustit Kovářskou, i když nepatřily mezi neplatiče nebo takzvaně problémové obyvatele? Část z nich dnes bydlí – pokud to tak lze vůbec nazvat – v nedalekém objektu bývalé pily. Jedná se přitom o nezkolaudované, nebytové prostory, které působí děsivě i na novináře, jež v průběhu let viděli úroveň bydlení v Předlicích, Krupce, na nejrůznějších ubytovnách nebo třeba v dnes již neexistujícím Přednádraží v Ostravě. V jedné místnosti z papundeklu místo stěn se tísní rodina Novotných se sedmi dětmi, která za toto bydlení na ruku a bez existence jakékoliv smlouvy platí deset tisíc měsíčně. I oni se na radnici setkali s nepochopením a vysvětlením, že lidem z Kovářské přece nikdo nebude pomáhat. „Prý nesplňujeme podmínky pro udělení sociálního bytu, protože chodím do práce. Tohle bydlení jsme si ze dne na den tedy museli sehnat sami,“ vysvětluje Helena Novotná a dodává, že město nabádalo její rodinu, aby opustila Varnsdorf a přestěhovala se do Šluknova nebo do ubytovny v Liberci: „Jenže já tu mám práci a děti zde chodí do školy, ve Šluknově navíc lidi z Kovářské také nechtějí.“ I paní Novotná přitom pracuje pro město. Přesto nemůže sehnat nic jiného než nedůstojné bydlení za víc peněz a bez možnosti příspěvku na hmotnou nouzi a bydlení. Bez smlouvy totiž nemůže prokázat, že platí nájem, takže nemá na nic nárok. Nejde přitom o jedinou rodinu, která zde zakotvila po vyhození z Kovářské. V celém baráku bydlí asi padesát lidí – k dispozici mají zatím nezařízenou kuchyňku, jeden záchod a jednu sprchu.

Ať počítáme, jak počítáme, je nicméně zřejmé, že některé partaje z poslední vlny vystěhovávání z Kovářské musí bydlet někde jinde. A skutečně, tři rodiny o celkovém počtu asi dvaceti lidí (z většiny dětí) k sobě vzala výše zmíněná někdejší nájemnice z Kovářské Marie Hučková, která bydlí v bývalém drážním domku, jejž si pronajímá od Českých drah. Tato žena se silnou povahou v podstatě supluje roli města a širšímu příbuzenstvu z Kovářské, jemuž hrozilo, že se ocitne před Vánoci na ulici, poskytla svého druhu sociální bydlení. Hučková byla u toho, když majitel obcházel partaje s tím, že se mají okamžitě vystěhovat, a nemá na to dobré vzpomínky: „On neklepal, on do těch dveří prostě kopal a vyrážel je, i když všichni ti lidé řádně platili nájem.“ Řeč s ním prý žádná nebyla, odpověď zněla jasně: osud nájemníků ho zkrátka nezajímá a byty jsou jeho, takže si s nimi může dělat, co chce. Nájemníkům prý také sdělil, že když to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém, na což má své lidi. Podle Hučkové tím myslel kontakty na mafii. „Nebýt mě, děti by už měli někde v děcáku a v ústavech a sami by byli na ulici,“ uvažuje realisticky Hučková o třech rodinách, jimž otevřela své dveře, a dodává, že přece nemohla nechat lidi na Vánoce na ulici. Současná situace ji i její nejbližší ale vyčerpává – domnívala se, že bude pouze dočasná a bude trvat třeba týden, jenže už to je přes dva měsíce.

Hučková patří mezi osm žen, které v listopadu vyrazily na radnici demonstrovat svůj nesouhlas s osudem lidí z Kovářské. Dvě z nich si svou neústupností nakonec vynutily setkání se starostou Sollochem a místostarostou Jiřím Suchardou (ODS), jenž má bytovou politiku na starost. V rámci pětačtyřicetiminutové schůzky se Hučkové dostalo poděkování za to, že k sobě vzala tolik lidí, a prosby, aby to ještě chvíli vydržela, ale hlavně, aby už nepořádala demonstrace a nekomunikovala s žádnými médii. Z úst představitelů radnice si vyslechla sliby o tom, že rodinám, jež dočasně ubytovala, najde město brzy bydlení. Od schůzky ale už uběhl více než měsíc, starosta ani místostarosta jí nezvedají telefony a tři rodiny z Kovářské jiné bydlení dosud nesehnaly. Odpovědi kanceláře starosty jsou stále stejné: pan starosta má jednání, pan místostarosta tu není, nikdo není k dispozici. Stejnou zkušenost mají ostatně i autoři této reportáže. Ani volání, ani psaní SMS s žádostí o setkání se starostou či místostarostou k ničemu nevedlo – nedostali jsme vůbec žádnou odpověď. O vysvětlení postoje města evidentně ani jeden z čelných představitelů radnice nestál, vždyť i z rozhovorů, které jsme ve Varnsdorfu vedli, jasně vyplývá, že o žádnou mediální publicitu nemají zájem.

Záměr radnice je podle Hučkové zřejmý a spočívá v postupném vytlačení „kovářskovských“ Romů z Varnsdorfu, a to včetně těch, kteří se v tomto městě narodili. Jinak by podle ní město některé ze sociálních bytů rodinám, jimž sama poskytla střechu nad hlavou, přidělilo. „Starosta mi řekl, že byty sice mají, ale že nejsou pro tyto rodiny, které se ocitly bez bydlení, ale pro bezdomovce. Jen pro určité bezdomovce. Já jsem jim říkala, ale tohle jsou nyní taky bezdomovci, taky nemají kam jít,“ kroutí hlavou Hučková, která je podle svých slov u konce se silami. Připomeňme, že město ve Varnsdorfu vlastní celkem 600 bytů. Na základě zkušeností lidí z Kovářské to navíc vypadá, že Varnsdorf sice s podporou EU vybudoval sociální byty, ale myslí na jiné sociální případy než na Romy z ghetta. Sestra paní Hučkové nakonec situaci lakonicky shrnuje slovy: „Na městě jsou rádi, že jsme tady, že se nás zbavili, a tím to pro ně hasne.“

Lukáš Rychetský je redaktor kulturního čtrnáctideníku A2.
Pavel Šplíchal je redaktor Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies