Small Axe. V Británii pořád vytlačují černochy do rolí řidičů autobusů, ukazuje antologie

Oscarový režisér Steve McQueen natočil pět televizních filmů o Londýňanech pocházejících z Karibiku. Rastamani na domácích reggae party i policejní násilí se tak dostalo do primetimu BBC.

Všech pět televizních filmů režiséra Stevea McQueena, produkovaných BBC a Amazonem, diváka snadno pohltí a přenese do Londýna šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let. Z černošské perspektivy působí jinak než filmy z tehdejší doby. Hned v první části londýnští „bobíci“, tradičně vnímaní jako symbol pořádku a stability britského impéria, útočí na hosty sedící u večeře v restauraci, která se koncem šedesátých let stala místem setkávání karibské komunity v Notting Hillu. Tím pádem i hotspotem policejní šikany. Druhý a nejlepší film ukazuje jeden den a noc na domácí sound system reggae party. Epilog z prostředí zvláštní školy, které v Británii stejně jako v Česku sloužily a na mnoha místech stále slouží jako odkladiště dětí z rodin etnických menšin, vychází z režisérovy puberty. Small Axe (Sekerka) dává pocítit zvláštní směs smutku, frustrace a nostalgie.

Vytapetovat galerii

O rasismu začali novináři s McQueenem mluvit po jeho oscarovém filmu 12 let v řetězech. Už předtím mu média věnovala pozornost v souvislosti s úspěšnými snímky Hlad, Stud a jeho předchozí kariérou galerijního vizuálního umělce – v roce 1999 vyhrál britskou Turnerovu cenu. Po filmu zobrazujícím utrpení v otroctví přišla řada na jeho vlastní traumata. V rozhovoru pro deník Guardian před šesti lety roztržitě přiznal, že ho vzpomínky na dětství rozčilují. A dodatečně jeho autorce telefonoval, aby doplnil detaily. Jako nepatřičně velké, černošské dyslektické dítě s okluzorem na střední škole neměl šanci – přes své nadání byl zařazen do třídy pro hloupější děti. Když ho škola jako slavného absolventa po letech pozvala, její vedení potvrdilo, že dřív bylo zvykem etnické děti zařazovat do slabších tříd. Jak traumatické to pro McQueena bylo, je z textu znát. Nakonec ho od povinnosti vyučit se řemeslu zachránil talent kreslit – dovedl ho na uměleckou školu.

Britská veřejnoprávní instituce je v posledních letech navzdory proklamacím svých lídrů pod palbou za to, že zaměstnává jen velmi málo příslušníků menšin.

Výsledkem kreativního procesu, který v něm nastartovalo vzpomínání na dětství, byl kromě Small Axe i velký fotografický výstavní projekt pro Tate Britain nazvaný 3. ročník. V nejznámější britské galerii vystavil přes tři tisíce fotek zachycujících školní třídy londýnských třeťáků – stěny galerie vytapetoval úsměvy i zaraženými obličeji dětí, které ještě mají šanci stát se kýmkoli. I McQueen byl podle svých slov na základní škole, kde si mohl hrát a smát se s ostatními, ještě šťastný. Rozhodnutí o tom, že pro něj bude lepší škola pro „nevhodné“ děti, přišlo později. Na fotky se do centra města přijelo podívat nespočet rodin vyfocených dětí i mnoho školních zájezdů.

„Přijela spousta obyčejných lidí, kteří běžně do galerii nechodí. A jejich děti se viděly na zdi proslulé umělecké instituce. Podle mě je to důležité, může to vytvořit pocit přijetí,“ řekl McQueen pro média. Pro letošní rok chystá ještě jeden nekomerční projekt – na zatím neznámém místě ve městě chce zdarma promítat svůj dokument o vyhořelé Grenfell Tower, čtyřiadvacetipodlažní věžové budově v západní části centrálního Londýna, při jejímž požáru před třemi lety zemřelo 72 lidí kvůli nedbalosti při bezpečnostních prohlídkách. Událost považovanou za symbol přehlíživosti vůči životům chudších pracujících, kteří Grenfell Tower obývali, často příslušníků menšin, chce McQueen udržet ve všeobecném povědomí.

Na place s bělochy

Tématu rasismu a segregace se dotýkal i jeho nenápadný sociálněkritický heist film Vdovy zasazený do dnešního Chicaga, jehož podobu režisér popsal elegantní zkratkou. Politik ztělesněný Colinem Farrellem nasedá v centrální části města do auta a ulice za jeho okny se postupně proměňují – spodky lesklých mrakodrapů střídají gentrifikované ulice širšího centra, poté úhledné rezidenční čtvrtě, až se dostáváme na zpustlou periferii, kde Farell vystupuje a snaží se na lokálním setkání nahnat politické body coby podporovatel drobných černošských podnikatelek. Až Sekerka je však projektem, který McQueen potřeboval uskutečnit kvůli vlastní rodinné historii a vzpomínkám na pocit bezmoci na střední škole. Svou roli pak sehrála i mezera v britské popkultuře. Jak v Británii žili nebo žijí černošští obyvatelé, se skutečně můžeme dozvědět jen z poměrně malého množství filmů. Small Axe tak není přelomovým projektem jen pro McQueena, ale i pro celý britský zábavní průmysl v čele s BBC.

Britská veřejnoprávní instituce je v posledních letech navzdory proklamacím svých lídrů pod palbou za to, že zaměstnává jen velmi málo příslušníků menšin. Velká část seriálů a televizních filmů produkovaných BBC se také stále odehrává v Londýně a jejich hlavními postavami jsou běloši či bělošky pohybující se v hezkých čtvrtích. Způsob života na britských ekonomických, geografických a jiných periferiích se do televizního programu moc často nedostane, ačkoli se v nejrůznějších debatách opakovaně mluví o tom, jak BBC dbá na diverzitu.

Jak vypadá umělec

Nebylo proto překvapivé, když už během natáčení McQueen vztekle oznamoval médiím, že v některých městech dostal od BBC k dispozici maximálně černošského taxikáře a elektrikáře. Na place byl spolu s černošskými herci vždy obklopen bělochy. „Je to jako bych z jednoho Londýna, který kolem sebe vnímám na ulicích, vstoupil do kompletně neznámého, uměle vytvořeného prostředí,“ prohlásil režisér. „Za dobu, co jsem natočil tři filmy ve Spojených státech, se v Británii očividně nic nezměnilo. Mám toho plné zuby. Už nechci nikdy slyšet, že je to hrozné – slyšel jsem to tisíckrát. Všichni to ví, ale nikdo s tím nic nedělá. Všichni se tváří, že je to normální, ale není. Je to zjevně důsledek rasismu,“ napsal McQueen do Observeru.

Nepřítomnost černošských profesionálů na place režisérovi potvrdila jeho vlastní story. „Lidi mého původu nejsou pořád ještě ani za kamerou, ani před kamerou. „Naši Marlonové Brandové a Montgomeryové Cliftové jsou někde na stavbách nebo řídí autobusy,“ říká McQueen. Nepřímo tak připomíná, že karibská komunita se v Londýně od padesátých let začala rozrůstat díky stavebnímu průmyslu a také londýnskému dopravnímu podniku, který novým zaměstnancům ze severní Anglie, Skotska, Irska a poté i z Karibiku nabízel práci i dočasné ubytování. „Naše Katharine Hepburnové zase pracují v IT, ve filmovém průmyslu nejsou vítány. Možná je to nereálné, ale mojí ambicí je změnit právě tohle,“ tvrdí režisér, kterého otec také povzbuzoval, aby se vyučil řemeslu. „Zdálo se to logické, nevypadal jsem jako budoucí umělec. Lidi jako já prostě chodili na řemeslo. Kdy jste naposledy potkala černocha, který by dělal to, co dělám já?“ ptal se McQueen novinářky, která s ním před šesti lety vedla rozhovor.

Karibský Notting Hill a reggae party v řadovce

Některé filmy z antologie Small Axe, pojmenované podle písničky Boba Marleyho, vycházejí z osvědčených šablon. První díl, Mangrove, v mnoha momentech prozrazuje touhu vypovědět všechno v úhledném balíčku aktivistického dramatu zakončeného proslovem v soudní síni. McQueen touží být naléhavý, ale zároveň srozumitelný pro co nejširší publikum. Ocitnout se na ulicích dnes už několikrát gentrifikovaného Notting Hillu s výhledem na Grenfell Tower v pozadí je však díky jeho režii diváckým potěšením, které ve druhém filmu, Lovers Rock, přechází v úžas. Small Axe je silnější tehdy, když své hrdiny jen sleduje při obvyklých činnostech, než v dialozích, které někdy působí moc typicky.

Druhá část nás zavádí na domácí párty na začátku 80.let, kdy byl populární žánr reggae lovers rock, a jde o velmi jednoduchý příběh. McQueen ukazuje všechno od začátku, kdy se uklízí místnosti pro osazenstvo, které by si na párty v oficiálním klubu nemohlo být jisté, že unikne šikaně nebo poznámkám kvůli barvě pleti. Povedlo se mu vytvořit jeden z nejživějších audiovizuálních zážitků roku. Jak jeho film hodnotí ti, kteří si osmdesátkové house party pamatují, se dočtete tady. Zároveň je druhý díl paradoxně nejpůsobivější i díky tomu, že tentokrát nesledujeme emancipační proces, ale jednu intenzivní noc.

Třetí film, Red, White and Blue, sice opět vyplňuje povědomé schéma, příběh začínajícího černošského policisty je však nakonec překvapivě ironickou charakterovou studií muže, který mentalitou ke strážcům pořádku zapadá. Čtvrtý díl antologie o spisovateli Alexu Wheatleovi zobrazuje subkulturní Brixton na začátku osmdesátých let a poslední Education názorně ukazuje, jak končí cesty, které společnost chystá pro černošské děti.

Rastamani v primetimu    

McQueen ve Small Axe pokládá nový základ zobrazování britské černošské zkušenosti. V některých momentech kolekce působí trochu učebnicově, ale díky tomu je široce srozumitelná. Její největší kvalitou je McQueenova schopnost budovat před kamerou živě působící světy. Příběhy, které režisér vypráví, přitom v povědomí určité části (nejen) britské společnosti jsou. Karibských přistěhovalců do Británie mezi padesátými a sedmdesátými lety přijelo téměř půl milionu a karibské vlivy navždy proměnily britský subkulturní život, hudební či módní průmysl a leckteré další společenské výseče a bubliny. McQueenovi však primárně jde o proměnu mainstreamového kánonu narativů, se kterým se Britové identifikují. „Není to karibská historie nebo černošská historie, ale prostě britská historie,“ říká.

Půl století starý kus historie britského hlavního města a významné části jeho obyvatel musel počkat, až potomek jedné karibské rodiny doputuje přes obvyklé nástrahy na prestižní univerzitu, stane se z něj ceněný umělec a nakonec i oscarový režisér. Tehdy se McQueen stal atraktivním natolik, že o příběhy, které v sedmdesátých nebo osmdesátých letech vnímal leckterý ušmudlaný punker nebo fanoušek reggae, začaly mít zájem BBC a Amazon. Prostor, který dnes dostávají emancipační filmy afroamerických tvůrců, v tom nepochybně sehrál svoji roli. A tak se v drtivé většině zaniklé brixtonské obchůdky s deskami a kultura reggae house parties dostala na obrazovky v primetimu v jednom z nejočekávanějších televizních programů roku.

McQueen, který bude příště pro Amazon točit sci-fi thriller o ekologické katastrofě, tak může postupně zobrazovat to, co považuje za důležité, a zároveň počítat s velkým publikem. Když byl v souvislosti s filmem 12 let v řetězech tázán, jaké nové myšlenky nebo emoce se dají v jeho filmu najít, odpověděl: „Nevím. Chtěl jsem pouze vyprávět o něčem, co se stalo. Tím, že to prostě zobrazím. Ten příběh do té doby vizualizovaný neexistoval, a já jsem ho potřeboval vidět. Právě díky této schopnosti jsou filmy tak silné médium.“

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies