Dramatická minisérie Božena, kterou nedávno uvedla Česká televize, veřejnosti částečně zpřítomnila život a dílo klasické autorky české literatury Boženy Němcové. Řadu diváků šokovala otevřeným vyobrazením spisovatelčina milostného a sexuálního života. Série ovšem sledovala především vztah Boženy Němcové a jejího manžela Josefa, přestože se pokoušela představit i širší dobový kontext. Jak se to scenáristkám a tvůrčímu týmu povedlo? O tom jsme si povídali s bohemistkou Libuší Heczkovou, která působí v Ústavu české literatury a komparatistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Heczková se zaměřuje na české literární dějiny 19. a první poloviny 20. století a soustředí se především na tvorbu českých spisovatelek, kritiček a esejistek, jejichž díla zasazuje do širokého dobového a myšlenkového kontextu.
Jak se vám Božena z produkce České televize líbila?
Je to seriál, jaké dnes Česká televize dělá, ať už jde o kohokoliv a jakoukoliv dobu. Drama mělo, myslím, vzniknout při příležitosti dvou set let od narození Boženy Němcové. Trochu se to protáhlo a zkomplikovalo a venku je až teď. Scenáristky chtěly podle svých slov udělat Boženu Němcovou jinak, přiblížit ji dnešku. Ukázat ji jako ženu vášnivou, možná feministku. Jenomže Němcová nebyla žádná intuitivní, vášnivá spisovatelka. Byla autodidakt. Velmi intenzivně na sobě pracovala. Alespoň částečně víme, jak vypadala její četba. Víme, s kým se přátelila. Víme, jak vypadají její texty. Krom těch beletristických jsou tu taky texty naučné. A byla v blízkém kontaktu s utopickým socialismem, k němuž ji přivedl novinář a filozof František Matouš Klácel. Lze ji vidět po boku mladohelgeliánů, které znala a které i četla.
Znamená to, že četla třeba i mladohegeliána Karla Marxe a Friedricha Engelse?
Nevím, jestli by se jí líbil Manifest komunismu, ale s Engelsovými názory ze spisu O původu rodiny by asi souhlasila.
Co dalšího na ni působilo?
Byla to žena velmi poučená v německé literatuře, kterou nečetla jen jako malá holka ve Chvalkovicích. Měla soustavný kontakt s tehdejší německou kulturou, která byla pro tu českou důležitá jako rámec, meta, kam to chtěla dopracovat. Zde lze najít důležité aspekty života Němcové, které se seriálu ztvárnit nepodařilo. Obecně je v seriálu málo literatury a nedozvíme se, v čem byla tvorba Němcové specifická a čím byla ona sama fascinující jako spisovatelka. S velkými filmy o básnících jako Bright Star od Jane Campion nebo třeba Úplné zatmění od Agniesky Holland se Božena vůbec nedá srovnávat a takové srovnání by asi nemělo ani smysl. Bright Star je film o básníku Johnu Keatsovi a je protkaný jeho texty, dopisy, úvahami. Ve čtyřdílném filmu o Boženě Němcové nejsou skoro ani ty její vášnivé dopisy. To mi na seriálu vadilo asi nejvíc.
Jak vypadal ten kontakt s německou kulturní scénou? S mladohegeliány, utopickými socialisty? Fungovalo to přes periodika, nebo tam byly nějaké osobní kontakty?
Němcová patřila do pražské intelektuální společnosti. To, že se dostala do salonů ke Staňkům a Fričům, znamenalo, že se dostala do velmi úzké a velmi vzdělané pražské vrstvy, kde tyto kontakty byly něco úplně normálního. Jejím velkým přítelem byl filozof, slovanský filolog a knihovník pražského Klementina Ignác Jan Hanuš, velmi vzdělaný člověk, který měl osobní vazby na německé univerzity. Jeho žena Laura Hanušová, rozená Nádherná, byla velmi vzdělaná žena, která se angažovala i ve věci ženského hnutí, stejně jako jejich dcery Dora a Klementina. Důležité bylo také utopické společenství Českomoravské bratrstvo, založené Klácelem na socialistických ideálech, jehož sympatizanty byli i Božena Němcová a Josef Němec.
Němcová nebyla žádná intuitivní, vášnivá spisovatelka. Byla autodidakt. Velmi intenzivně na sobě pracovala.
V seriálu vidíme jen to, že Němcová má nějaký románek s politikem a revolucionářem Janem Helceletem a on ho pak napráská pražskému publiku. Helcelet a Klácel měli kontakty s německy píšícím mladohegeliánem Františkem Tomášem Bratránkem. Bratránek psal práce o vztahu mezi ženami a muži a odkazoval se k pracím Henriho de Saint-Simona, tedy jednoho z prvních myslitelů utopického socialismu. Bratránek v tom textu otevírá téma manželství jako sňatku, který by měl být založený na vzájemné úctě, a jestliže to manželství v tomto smyslu nefunguje, tak má být podle něj rozpuštěno. Ty texty v té době sice nevyšly, ale Němcová je určitě znala, protože Bratránek byl ve velmi úzkém kontaktu s intelektuály, s nimiž se stýkala. Němcová v Praze navštěvovala salóny, kde se vedly intelektuální, umělecké a vlastenecké debaty, nešlo o popíjení a rauty. Nebyly to jen „kávové společnosti“.
Televizní série to vyobrazuje spíše tak, že Němcová byla emotivní, odvážná a osvícená žena a že jde o její vlastní názory. Podle vás za tím vším tedy bylo mnohem spíš myšlenkové prostředí, v němž se pohybovala…
Němcová byla odvážná, svébytná, ale nebyla ve vzduchoprázdnu. V seriálu není například vysvětleno, co byly ony zmiňované salóny. V tomto momentu je dobré připomenout filozofa Jaromíra Loužila, který se myšlenkovému prostředí okolo Němcové věnoval. Vždycky když tento kontext v souvislosti s Němcovou nabízím, lidé mi říkají, že to je moc těžké, že to nikdo nepochopí. Ale je to opravdu zbytečný strach. U Němcové se opakovaně odstřihává její intelektuální zázemí. Celkem povedeně se tomu věnoval třeba dokument Ljuby Václavové Obrazy ze života Boženy Němcové a není to jenom tím, že v něm vystupuju… (Smích.) Božena byla prostě svébytná intelektuálka a skvělá spisovatelka. Opravdu emotivní, svobodná ve vztahu k mužům. A uměla psát a vlastenci ji za to skutečně obdivovali.
Co dalšího vám v Boženě chybělo? Zasloužilo by si něco lepší zpracování?
Třeba téma jejího pobytu na Slovensku. To opravdu nebylo jen nějaké pobíhání po slovenských kopcích mezi ovcemi…
Ta vyobrazení Slovenska navíc byla trochu koloniální. V sérii najdeme Ratiboř, Domažlice, Prahu, ale Slovensko se tam objevuje zásadně jen jako Uhry, jako nějaká záhadná, vzdálená země…
Božena Němcová na Slovensko jezdila a sbírala tam pohádky, ale setkávala se samozřejmě i se slovenskými intelektuály. Udržovala kontakt české a slovenské kultury i po jazykové odluce štúrovců. Ti tehdy bojovali za autonomní slovenský jazyk, což vztahy mezi českou a slovenskou inteligencí dost ochladilo. Osobní kontakty Němcové a to, co o Slovensku psala, pomáhalo navázat nové vazby mezi těmito dvěma kulturami. Takže to rozhodně nebylo jen nějaké pobíhání po kopcích s ovečkami. Zajímala ji taky slovenská krajina. V tom má Václav Cílek pravdu, že má až geologický pohled na krajinu. Prostě se jednalo o inteligentní ženu, kterou zajímalo opravdu ledacos a chtěla to přetavit do psaní.
Všechny ty prezentované události z života Němcové se v podstatě učí už na základní škole. V tomhle ohledu nepřináší série nic moc nového. Nezpřítomnila ale v jistém ohledu život kanonizované autorky mainstreamovému divákovi?
Bylo by skvělé, pokud by tomu tak skutečně bylo. Jako literární historička jsem ale samozřejmě v šoku z toho, že se stále ještě někdo diví, že Němcová měla milence. O tom se minimálně posledních třicet let pořád dokola mluví. Věnovaly se tomu i články v Blesku, všude. To není něco, co by se zatajovalo. V podstatě se o tom s různým stupněm otevřenosti mluví celých těch dvě stě let. Ta otevřenost k sexu je v těch prvních dvou dílech série celkem veliká, ale to si vyžaduje žánr melodramatu. Pokud seriál skutečně Němcovou někomu zpřítomní, budu moc ráda. Zatím mám ale pocit, že narušuje představu o Němcové jen starší generaci diváků, kterým Němcovou kanonizovali v jiné době a v celkem jiné podobě.
Byla v polovině 19. století takto otevřená žena s mnoha milostnými vztahy opravdu takovou výjimkou?
Podívejme se na věc z jiného úhlu. V seriálu je trochu vidět vztah Němcové a sester Rottových – tedy Karolíny Světlé a Sofie Podlipské. Tyto dvě velmi silné osobnosti seriál vyobrazuje dost nevýrazně. Sestry Rottovy byly z opravdu bohaté měšťanské rodiny. Byly vychované v česko-německé rodině v období biedermeieru, v období, kdy bylo třeba uklidnit společnost, fixovat ji, umožnit jí ekonomický rozvoj. Slečny Rottovy mají dobré vychování ve specifickém společenském řádu s pevně danou rolí žen: ženská role byla uprostřed rodiny, žena je andělská holistická síla domova, která muže ukotvuje. Jenomže Božena Němcová pochází z rodiny panského kočího a služky někde na Starém bělidle u Ratibořic. Tam se setkávala venkovská, sloužící společnost se společností šlechtickou. Měšťanskou společnost ve své rozvinuté podobě Němcová jako mladá nepotkávala. My se sice na její dobu a život dodnes díváme v podstatě pohledem měšťanské nebo biedermeierovské morálky, ale Němcová do této vrstvy nepatřila. Na venkově platily jiné normy. Lidé tam asi nebyli tak rigidní.
Takže je to do velké míry způsobeno také střetem dvou morálek, dvou sociálních vrstev?
Němcová má velmi zajímavý text, který se jmenuje Baruška. Je to o dívce, která je vychovaná na venkově v sedlácké rodině a je poslána do Vídně za bohatou tetou na zkušenou a pracuje tam jako služka. Jako venkovská dcera sedláka je najednou ve velkoměstě, kde musí zachovávat zvyklosti, které nezná. A ona je nedokáže zachovávat, protože nechápe ten měšťanský způsob komunikace a nechápe ani komunikaci služek. A tak se kvůli tomuto neporozumění dostane do vězení pro prostitutky. Domů se vrací jako dívka, která pochopila, jak tyto světy vypadají, a je rozhodnuta tato jejich omezení jako hospodyně překonat.
Není ale i naše dnešní morálka postavená na měšťanských, biedermeierovských hodnotách?
Myslím, že ano. Máme trochu sklony se na Němcovou dívat touto optikou. Většina dobrých literárních reflexí jejího díla ale tento vnitřní konflikt v jejím díle zohledňuje. Literární a kulturní kritici a kritičky pak měli za to, že její otevřenost a síla nám pomůže vytvořit nějakou svébytnou a hodnotnou kulturu.
V tomto ohledu bych se rád ještě jednou zeptal na ty pobouřené reakce na sérii Božena. Autorky scénáře měly v rozhovoru pro pořad Artcafé na Vltavě zajímavý postřeh. Diváci si prý nestěžovali na sexuální násilí páchané na Boženě Němcové, ale na to, že měla mimomanželské milostné poměry. Co to říká o naší morálce?
Projektujeme si do Němcové naše představy o tom, co je správné. Je to výraz přetrvávání měšťanské kultury, která tady prostě stále je. Svou roli v tom hrál i československý socialismus, protože byl hodně měšťácký. A svou roli hraje i to, že ta série je ve veřejnoprávní televizi a že se vysílá v neděli v osm hodin večer. Je to série o spisovatelce, kterou každý zná z čítanek, a takové postavy mají málokdy nějaký život. Třináctileté děti v životě jistě slyšely o mimomanželském sexu. Ale podržujeme si určitý fixní obraz – a tuto iluzi se scenáristkám a tvůrcům seriálu asi povedlo napadnout. Zároveň to ale znamená, že u nás Němcovou opravdu skoro nikdo nezná. Že lidi nečtou ani tu vášnivou korespondenci s Helceletem nebo Jurenkou. Každý, kdo ty dopisy otevře, je překvapený. Zůstal nám z Němcové jen nějaký obrázek – není to ani ten Hellichův portrét krásné paní, ale spíš jen jakási asexuální ikona bůhví čeho. Ale ona chtěla být hlavně spisovatelkou.
Minisérie zároveň Němcovou vykresluje takřka jako první ženu, která dokázala udržet pero v ruce. Skutečně tady před ní žádné významné autorky nemáme?
Určitě bychom si měli připomenout Magdalenu Dobromilu Rettigovou, která rozhodně není jen slavná kuchařka, ale také významná autorka biedermeieru. Ale jakmile Němcová přichází do pražské společnosti, zapadá do zmíněného okruhu pražských dam. A to se seriálu moc zachytit nepodařilo. Je tady Antonie Reissová, z níž zůstal jen ten podivný vztah s Čelakovským, talentovaná učitelka, blízká pozoruhodnému pedagogu Karlu Slavoji Amerlingovi a jeho školnímu experimentu zvanému Budeč. V Praze byly skupiny žen, které se zabývaly hlavně ženským vzděláváním. Chtěly, aby ženy psaly, a povzbuzovaly je k tomu. Němcová v tomto ohledu nebyla zas tak výjimečná, byla výjimečná svým talentem – a to i mezi muži.
Nebyly to tedy nutně spisovatelky, ale intelektuálky ano…
Reissová chtěla s Amerlingem zakládat dívčí školy. Zevnitř, z té měšťanské vrstvy, se rodí zájem o ženský osud a o to, jak se organizovat, jak se vzdělávat. Kdyby tomu tak nebylo, snahy Vojty Náprstka by přišly vniveč a nebylo by s kým zakládat Americký klub dam. Obě sestry Rottovy v tomto smyslu sehrály nebývalou roli. To taky nejsou žádné puťky – vzešly z intelektuálního městského prostředí, které chtělo a muselo otevírat otázku ženské emancipace.
Zmínila jste Vojtu Náprstka. Předpokládám, že i díky němu Němcová srovnávala postavení žen v habsburské monarchii s postavením otroků v tehdejších Spojených státech…
Abolicionismus a situace afroamerických otroků byly v polovině 19. století téma. Abolicionismus byl totiž v Německu i v celé Evropě zdrojem kritických debat o tehdejší společnosti a také o situaci žen. Velmi úzce to spolu souvisí. Jak v nedávné době připomněla Eva Kalivodová, první překlad Chaloupky strýčka Toma se objevil roku 1853. Tento román přeložil právě František Klácel a v jeho překladu nechybělo výrazné ženské téma. Mimochodem jiný překlad z téže doby roli žen dost záměrně umenšil, a tak se nám stalo, že tuto emancipační knihu vidíme spíše jako příběh pro děti. Trochu mi prostě v seriálu chybějí některé kontexty.
Kde v tom seriálu podle vás historický kontext chybí nejcitelněji?
Uvedla bych příklad ze třetího dílu. Kdo alespoň trochu netuší, co byla evropská revoluce roku 1848, tak podle mě nemůže ten díl moc pochopit. Nešlo jen o nějakou vzpouru studentů v Praze. Byla to celoevropská revoluce. V Rakousku mohla monarchii naprosto zničit. Ze seriálu ale nebylo dost srozumitelné, proč jsou lidé jako Frič zavírání a za co bojují.
Jaký byl vztah Boženy Němcové k revolučnímu roku 1848?
Němcová tehdy pobývala na Domažlicku a oba se s Josefem Němcem dost angažovali za konstituční monarchii. Karlu Havlíčkovi Borovskému do Včely napsala své politické texty Selská politika a Hospodyně, na slovíčko! A vydala se sama do Prahy, aby viděla, co se v Praze odehrávalo po potlačené revoluci.
O Němcové se často mluví jako o protofeministce. Co si pod tím představit?
Určitě nebyla feministka v dnešním slova smyslu. Slovem feministka, které má svůj původ ve Francii, měli tehdy lidé na mysli někoho, kdo se obrací k ženské společnosti a chce ji nějak rozvíjet, má zájem o ženské věci. Feministka se obrací k ženám a snaží se jim otevřít cestu ven ze světa svázaného nepřátelskými, protiženskými pravidly. Snaží se ženám otevřít oči, aby slovy Josefa Svatopluka Machara přestaly být „otrokyněmi otroka“. To znamená, aby dosáhly na vzdělání, aby měly vlastní výdělek a mohly být samostatné, mohly rozhodovat o svých dětech a sobě samotných. To všechno už tehdejší slovo feministka obsahovalo. Objevuje se v 19. století ve Francii, Spojených státech, v Británii a od poloviny 19. století vidíme nárůst organizovaného hnutí žen. Němcovou k takovému feminismu moc řadit nemůžeme. Ale ještě za jejího života registrujeme v Čechách počátky ženského emancipačního hnutí. Toto hnutí usiluje o vytvoření vzdělané ženy, která je schopná překonat svou bídu a zranitelnost tím, že může získat nějaké zaměstnání.
A byla Němcová s tímto českým ženským hnutím v kontaktu?
Samozřejmě, že s ním byla v kontaktu. Vždyť ho vytvářely její kamarádky Karolína Světlá a Sofie Podlipská. Karolína Světlá je zakladatelka Ženského výrobního spolku. Všechny pražské ženy byly okouzleny Vojtou Náprstkem a začaly se organizovat v Americkém klubu dam, kde se šíří liberální feministické ideje volnosti a vzdělávání. To se týká ale až pozdní fáze jejího života. Němcovou problematika dívčích škol a vzdělávání moc nezajímala. Soustředila se především na svoji tvorbu. V jistém ohledu je protofeministka, ale určitě se zaměřuje spíš na svoje individuální touhy a potřeby. Hledá svobodu a seberealizaci. Na to naváže pozdější feminismus. Ráda bych však připomněla, že impuls Němcové pro všechny její následovnice, které s klidným svědomím nazývám feministkami, byl nepochybný. Od sester Rottových přes Elišku Krásnohorskou až k levicovým anarchistickým feministkám, jako byly Marie Majerová a Luisa Landová-Štychová, ale také včetně konzervativní nacionalistky, první české poslankyně Boženy Vikové-Kunětické. Všechny se hlásily k Boženě Němcové. Politický feminismus kolem T. G. Masaryka a Františky Plamínkové se k ní samozřejmě hlásil také. Aktivistky se k ní vracely během první republiky stejně jako za druhé světové války. Inspirovala je nejen svým životem, ale i tím, co psala. Byla pro ně zdrojem síly.
Existuje nějaké období či autorská generace či okruh, které Boženu Němcovou odmítaly? Vypadá to totiž, že si ji chtěl v podstatě každý přivlastnit.
Řekla bych, že neexistuje. Máme však celkem zábavné reakce na tíhu tradice, stereotypní výklady, únavu z kánonu. Po druhé světové válce si můžeme připomenout skvělý opus Karla Hynka Babička po pitvě, což je vlastně surrealistická odpověď na iluzi, že Babička je asketická národní „dobrá žena“ a že ta kniha je o touze po kráse a dokonalém světě. Babička po pitvě je roztrhaná paranoicko-kritickou metodou na kusy, celý text je sexualizovaný, Viktorka je alter ego Barunky. A podobně jsou tu současné různé persifláže, včetně skvělého Českého nebe Divadla Járy Cimrmana.
Třeba v angloamerické literatuře se klasikové a klasičky 19. století často čtou mezi řádky. Hledají se v nich pasáže týkající se sexu, přestože se o něm v jejich románech nikdy nemluví přímo. Jak je na tom v tomto ohledu naše zkoumání české literatury 19. století? Je tenhle přístup vůbec produktivní?
U Němcové se tyto věci hledají často. Je to lákavé a může to být i produktivní. Když chtějí ve zmíněné hře České nebe pozvat Němcovou do nebeské komise, ozve se Jan Hus a protestuje, že je to poběhlice. A tak tam místo Němcové nakonec pozvou Babičku. To je podle mě přesné vystižení toho našeho problému. Vidíme Němcovou jako Babičku z obrázku Adolfa Kašpara. Takové hledání ale není produktivní jen v tom, že v Babičce najdeme nějaký sex. Mělo by nás to vést spíš k pochopení toho, jak literatura v té době vůbec vypadá. Jak se literatura píše a co se v ní skrývá. Ti lidé nebyli hloupí a nechtěli zakrývat sex, ale měli zkrátka jiné způsoby kódování světa. Jsme prostě namyšlení, myslíme si, že náš svět je nejlepší z nejlepších, i když realita je jiná. Může to tedy být produktivní, pokud si z textu nevyzobeme jen Viktorky a svůdné černé myslivce a pokud nebudeme ignorovat ten zbytek. Pokud však těm kódům nerozumíme, můžeme se s dobou a také s texty úplně minout.
Většina z nás zná Němcovou hlavně jako autorku Babičky. V čem byla ve své době tato biedermeierovská utopie tak zásadní? Proč má zrovna tato kniha tak důležité postavení v českém literárním kánonu?
Kundera má pravdu, když říká, že Němcová je matka našeho románu. Nejde totiž jen o obsah a příběh Babičky. Němcová tou knihou naplnila touhu po rozsáhlém narativním útvaru. Román to ovšem stále ještě není. Je v něm ale obsažen i silný romantický příběh, ukazuje sevřený, biedermeierovský svět, ale odkazuje i před éru restaurace, k osvícenské vládě císaře Josefa II. A v tomto ohledu je v něm celá řada signálů pro českou společnost padesátých let 19. století. A navíc je to skvěle a svébytně napsané. Možná to souvisí s tím, že Němcová nepocházela z měšťanského prostředí a nebyla svázána tím, co a jak se má psát. Byla schopná využít zdrojů lidového jazyka, který znala, a napsala živý text na velmi vysoké intelektuální úrovni, který je mistrný stylisticky, jak už dokázal Jan Mukařovský. Má krásný rytmus, popisy jsou bujné a barvité. Toho si však nevšimneme, když Babičku čteme ve třinácti. Zároveň se ale skrze formu vyprávění cítíme jako čtenáři v zobrazovaném světě dobře. Sdílíme tak trochu nekonečné vyprávění Babičky, jako bychom byly naslouchající děti.
Není unikátní, že první propracovaný prozaický český literární útvar napsala žena?
Němcová vstoupila do literatury se vznikem českého moderního národního světa – i u nás probíhaly podobné procesy jako mnohem dříve třeba v Anglii. Měnilo se pojetí literatury. Odcházel svět literárních i uměleckých hierarchií. Próza byla ve své době nízký žánr určení k pobavení. A to je taky důvod, proč se v různých literaturách v této době můžeme setkat se ženami spisovatelkami. Ženy mohly také psát doma, zůstávaly v rodině. Jiné umělkyně to měly těžší. Ženám je vyhrazen populární, nenáročný literární žánr. Nebyly konfrontovány s vysokým intelektuálním stylem a jeho nároky a požadavky. Na začátku románu, který byl zprvu nízkým žánrem, v evropské a americké literatuře proto stojí často právě ženy.
Ale zároveň říkáte, že po něm byla v té době velká čtenářská poptávka…
To je pravda. Ty procesy jdou paralelně. Na jedné straně zůstávají umělecké hierarchie a na druhé se zase rozrůstá vzdělanost společenských vrstev. Je tedy velká poptávka po knížkách lidového čtení a podobných textech. Lidé prostě chtějí číst a česká vlastenecká společnost byla ve čtyřicátých a hlavně padesátých letech 19. století už poměrně široká a byla v podstatě gramotná. Němcová pro ni napsala oblíbené pohádky, které se spíše podobaly knížkám lidového čtení, ale byly atraktivní, jazykově vytříbené. Máme zkrátka štěstí, že jsme uprostřed těchto procesů měli takto talentovanou a inteligentní ženu, jakou byla Božena Němcová. Možná se dá říct, že Jane Austenová je taky taková „Božena Němcová“. Kdyby to ovšem nebylo namyšlené.