Foto Petr Zewlakk Vrabec
Téměř rok od chvíle, kdy pandemie covid-19 zasáhla do života v Česku a kdy došlo k výraznému omezení ekonomiky, přichází Centrum pro společenské otázky – SPOT s analýzou sociálních dopadů. Ta ukazuje, že ačkoliv veřejně dostupné statistické údaje, jako je například míra nezaměstnanosti, zatím nenasvědčují tomu, že by se lidé dostávali do vážnějších problémů, realita mnohých osob a rodin je zcela odlišná. Do nesnází se dostávají často lidé pracující na dohody nebo za peníze na ruku, kteří ve statistikách často uváděni nejsou, ale během minulého roku často přišli o nezbytné příjmy. Řada lidí také ztrátu práce či příjmů vykrývá dočasnými a sezónními pracemi. Nehlásí se tedy sice na úřad práce, jejich ekonomická situace se ale zhoršuje. Kriticky toto zhoršení dopadá především na domácnosti, které měly velmi nízké příjmy již před krizí. Jinými slovy, pandemie dopadá nejvíce na skupinu osob, jejichž společným jmenovatelem je, že pracují v takzvaných prekérních pracích.
V průběhu roku 2020 vznikaly ad hoc programy, které měly podpořit statisíce lidí. Jak ale vyplývá z analýzy SPOT, na situace lidí v prekérních pracích nereagovaly vládní programy vždy dostatečně, včas a srozumitelně. Podle Andrey Svobodové, hlavní autorky analýzy, není lidem pracujícím na prekérních pozicích v České republice věnována dostatečná pozornost. Není tedy překvapivé, že ve vládní podpoře byli nejprve přehlíženi. „Pandemie tyto skupiny zviditelnila,“ vysvětluje. Ukázalo se, že tito lidé nejen přicházejí o práci jako první, ale zároveň jsou vyloučeni z běžné podpory a zabezpečení. „Jde o efekt toho, na jakých pozicích pracují,“ dodává autorka analýzy „Nejisté práce spojujeme hlavně s dočasnými úvazky a dohodami, ale pandemie ukázala i zranitelnost lidí pracujících jako OSVČ.“
Děravé síto podpory
Omezený přístup k sociální ochraně vedl k tomu, že bylo nutné hledat ad hoc nástroje – tedy nové státní programy či legislativní změny. „Pro tyto nástroje bylo charakteristické, že lidé museli na podporu čekat déle, podmínky byly často nejednoznačné a proměnlivé,“ říká Svobodová a dodává, že „některé ohrožené skupiny byly z podpory zcela vyloučeny, nebo byla kompenzována jen část jejich příjmu.“
Například lidem pracujícím na dohodu o pracovní činnosti byla podpora schválena téměř půl roku po nástupu pandemie. Lidem pracujícím jako OSVČ či na dohody bylo vypláceno výrazně později ošetřovné a často se měnily jeho podmínky. Pokud byli v exekuci nebo insolvenci, byli z několika forem podpory vyloučeni zcela. O podporu také nemohli žádat například matky na rodičovské či invalidní důchodci, kteří si přivydělávají prací na dohody bez sociálních odvodů, přestože je pro ně je tento příjem mnohdy klíčový.
Analýza ukazuje, že nastavení podpory během pandemie se řídí logikou, že jedinec má jeden hlavní příjem, ze kterého je schopen se uživit. Z podpory tak byli často vyloučeni ti, pro které tento předpoklad neplatí.
Do opatření se promítla i neznalost situace a potřeb prekérních pracujících. „To souvisí i s absencí kolektivního zastoupení prekérních pracovníků – chybí někdo, kdo by je v politických jednáních reprezentoval,“ vysvětluje spoluautorka analýzy Lucie Trlifajová.
Důsledkem nejistých a děravých vládních programů jsou primárně zasaženy domácnosti, které měly nižší příjmy již před krizí. Kvůli malým či žádným finančním rezervám jsou odkázány na pomoc zvenčí neboohroženy zadlužením. Tento trend je již v posledních měsících viditelný u nejzranitelnějších skupin – například samoživitelek -, a jeho větší projev lze pravděpodobně očekávat v příštích měsících. „Ukazuje důsledky toho, že jsme o této skupině lidí ve státních politikách dosud neuvažovali jako o skupině ohrožené – což je načase změnit,“ uzavírá Trlifajová.