Foto Petr Zewlakk Vrabec
Události posledních dní se zdají být projevem kolektivního šílenství. Jedna špatná zpráva stíhá druhou, takže pokud jste dnes měli pocit, že horší už to být nemůže, vyvede vás další den plný neuvěřitelných zpráv z omylu. Naše země se potýká s nebývalým nárůstem počtu nemocných, nemocnice jsou přetížené a různí odborníci hledají odpověď na otázku, jak se nám to vlastně stalo.
Jedním z průvodních jevů naší aktuální situace je i narůstající odpor proti opatřením, bojkot trasování, odmítání nošení roušek, respirátorů a dodržování čehokoliv, co s pandemií souvisí. Na vině je mimo jiné absolutní chaotičnost, se kterou vláda různá opatření oznamuje, a stále silnější deziluze ze zcela nekompetentního vládnutí. A tak například v předvečer dne, kdy se očekávala povinnost nosit respirátory v obchodech a veřejné dopravě, lidé celý den čekali na zprávu, jak to vlastně bude. Nakonec se povinnost o dva dny posunula, termín však se jeví jako příliš časný na to, aby se bez problémů dokázali zásobit třeba jen ti, kdo nařízení dodržovat chtějí a mají na respirátory peníze. Skutečnost, že jsou respirátory špatně k sehnání a jejich cena letí na mnoha místech nahoru, je jen dokreslením celé situace. A nezlepšuje ji ani papalášské chování těch, kteří vydávají nařízení, jež pak sami nedodržují.
Když všude chybějí peníze
Dalším a nikoliv nepodstatným důvodem, proč lidé opatření nedodržují a raději přesvědčují sami sebe, že situace vlastně vážná není, je ekonomická situace mnoha jedinců a domácností. Lidí, kteří si kvůli pandemii a opatřením proti ní nemohou vydělávat tak jako předtím, je mnoho a pomoc ze strany vlády je zcela nedostatečná. S následky se budeme jako společnost vypořádávat ještě dlouho. Teď ale řešíme ještě jiný závažný problém, kterým je neschopnost trasovat a přinutit lidi, aby – pokud hrozí, že by mohli být nakažení – zůstávali v karanténě. V mnoha firmách se to řeší tak, že vedení svým zaměstnancům neformálně řekne, aby kontakty v práci nenahlašovali. Nahlašování kontaktů je mnohými vnímáno jako „práskání“. Situaci ve firmách by vyřešilo pouze povinné testování spojené s finanční náhradou v případě nutnosti karantény. Jinak se nákaza bude firmami šířit dál a z aktuálního marasmu se nevyhrabeme dlouhé měsíce.
Vláda, která se nedokáže oprostit od moralismu a neustálé kontroly, jestli si dotyčný nějakou pomoc dostatečně zaslouží, zkrátka nemůže viru postavit dostatečnou hráz.
A protože v Česku nejsou jen zaměstnanci, ale je tu i přes milion živnostníků – ať už se jedná o skutečné podnikatele anebo lidi, kteří jsou sice osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ), ale ve skutečnosti jsou ve švarcsystému –, je součástí nového pandemického zákona také finanční kompenzace pro případ karantény i pro tuto skupinu. Jenže v případě OSVČ na ni dosáhnou pouze lidé, kteří si platí takzvané nemocenské pojištění – což je jen každý jedenáctý. Piráti a STAN proto přišli s pozměňovacím návrhem, aby výplata kompenzace ve výši 370 korun za den v karanténě připadla všem. Plátci nemocenského pojištění by byli odměněni vyšší částkou v hodnotě pěti set korun, tak jako tomu je ve schváleném zákoně.
Pozměňovací návrh nicméně neprošel. Nepodpořili ho sociální demokraté ani komunisté a proti byli i poslanci hnutí ANO. Zbytek stran sice hlasoval pro, ale to k jeho přijetí nestačilo. Například komunistická poslankyně a předsedkyně rozpočtového výboru Miloslava Vostrá proti návrhu argumentovala tím, že „pokud někdo přispívá do systému, ať zaměstnanci nebo živnostníci, tak si myslím, že je docela spravedlivé, aby tito byli tímto zvýhodněni.“ Tento způsob uvažování ukazuje na naprosté nepochopení toho, k čemu měl pozměňovací návrh Pirátů a STAN sloužit. Účelem bylo zvýšit karanténní morálku, nikoliv zvýhodnit ty, kteří si platili nemocenské pojištění. Koneckonců odměnit účastníky nemocenského pojištění bylo možné právě tím, že by dostali vyšší částku.
Proč nejsme pojištěni?
Otázka, proč je tak málo OSVČ účastno nemocenského pojištění, napadne asi každého zaměstnance, proto je potřeba ji zodpovědět. Prvním a hlavním důvodem je, že většina lidí o té možnosti ani neví. Jde ostatně o pojištění velmi nevýhodné. Pokud bych si toto pojištění platila například já s mediánovým hrubým příjmem a onemocněla bych na dobu jednoho měsíce, dostala bych něco kolem tří tisíc korun. Je to směšně nízká částka, a navíc bych peníze dostávala až od patnáctého dne nemoci. Prvních čtrnáct dní nedostává účastník nemocenského pojištění, který je OSVČ, vůbec nic, protože nemá zaměstnavatele. A to, co dostane potom, nestojí příliš za řeč. OSVČ si tedy toto pojištění neplatí, třeba i proto, že vycházejí tak tak a musejí si každý měsíc platit zdravotní a sociální pojištění. Ti movitější a zodpovědnější si v případě, že se chtějí nějak pojistit proti případné nemoci, platí nějaké komerční pojištění, které je výhodnější.
Psychologicky je nemocenské pojištění špatně nastavené i proto, že málokdo si představí situaci, kdy bude dlouhodobě nemocný. Skutečnost, že prvních čtrnáct dní nemoci – což je zhruba časový horizont, který si v případě nemoci obyčejně představíme – nedostává člověk vůbec nic, odradí i ty, kteří dokáží myslet na možnost, že by onemocněli.
Nespravedlností, které se vyjevily během pandemie, je tolik, že je nelze ani všechny spočítat. Za všechny jmenujme provozovatele barů, restaurací a kaváren, kteří měli zaměstnance, platili za ně odvody a nepodváděli ani tím, že by jim formálně vypláceli jen minimální mzdu. Ti jsou teď v mnohem horší ekonomické situaci než takoví, kteří systém různě obcházeli nebo své zaměstnance na začátku pandemie za použití nátlaku hned propustili. Když vidím výzvy, aby lidé přišli do nějaké takové hospody, protože jejich uzavření je aktuálně protiústavní, nedokážu je soudit, protože chápu, že jsou úplně zoufalí. Systém kompenzací je nespravedlivý a nebere v potaz reálnou situaci podnikatelů, ani nezvýhodňuje ty poctivé. I proto je zcela absurdní, že by v tuto chvíli měli být z pomoci vyňati ti živnostníci a lidé „zaměstnaní“ ve švarcsystému, kteří si neplatili zcela nevýhodné nemocenské pojištění. Vláda, která se nedokáže oprostit od moralismu a neustálé kontroly, jestli si nějakou pomoc dotyčný dostatečně zaslouží, zkrátka nemůže viru postavit dostatečnou hráz. Tedy pokud je cílem zastavení nekontrolovatelného šíření nákazy, a ne výchova živnostníků, kteří často balancují na hraně a propadají se na sociální dno.
Autorka je redaktorka Alarmu.