Gymnázium Paměti národa. Potřebuje Praha další elitní školu?

Nový projekt slibuje „školu, kde se nelže“. Upřednostnění jedné „pravdy“ před širším názorovým spektrem ale nemůže vést jinam než k černobílému vnímaní minulosti.

Se začátkem příštího školního roku se v Praze studentům otevře Gymnázium Paměti národa. Projekt vzniká pod záštitou neziskové organizace Post Bellum a bude se zaměřovat na „moderní dějiny, občanskou a mediální výchovu“. Škola se odvolává na odkaz elitní Koleje Jiřího z Poděbrad, fungující mezi lety 1946 a 1953, na které studovali mimo jiné Miloš Forman a Václav Havel. I když můžeme spekulovat o tom, jaké výklady moderních dějin budou na gymnáziu preferovány, je jasné, že ona „paměť národa“ bude předávána pouze úzké skupině studentů: školné má činit sedm tisíc korun měsíčně.

Škola bez lží

V propagačním videu k nové škole se autor projektu Mikuláš Kroupa nechává slyšet, že projekt Paměť národa založil, „aby se na [dobu komunismu] nezapomnělo, aby se o ní nelhalo“. Další příspěvek na sociálních sítích začíná slovy: „Škola, kde se nelže. Takové bude naše Gymnázium Paměti národa.“ Je nutné uznat, že autorova snaha zaujmout vyhraněnou hodnotovou pozici je v dnešní postpolitické době určitým osvěžením. O to smutnější je, že cítí nutnost schovávat své názory za vedení studentů k „sebevědomým občanským postojům“. K těm se ale zřejmě nepočítá kritika aktuálního neoliberálního systému. Tu Kroupa totiž označuje za „lepkavou ideologii vedoucí k zotročení“. Levicový čtenář si může logicky vyvodit, že buď není ve svých postojích dost sebevědomý, nebo si v očích pana Kroupy zkrátka nejsou všechny občanské postoje rovny.

Ultimátním objektem pohledu na dějiny se tu stává pamětník. Pokud není dost autentický ve své bolesti, pomohou záběry zvrásněných rukou, tklivá hudba, šerosvit. Na sporné interpretace nezbývá místo.

Proč je nutno schovávat liberální politické názory za eufemismy o občanském vzdělávaní a postojích? Je za tím zřejmě snaha vyhnout se otázce, zda mají vůbec ideologicky jednostranné výklady historie místo v našem vzdělávacím systému. Toto dilema vůbec nemuselo nastat: nadace Post Bellum se ve své rozsáhlé sbírce životopisných rozhovorů snaží dávat hlas i „těm druhým“, ať už jimi jsou Romové, členové LGBT komunity či bývalí příslušníci represivních oddílů minulého režimu.

Tyto příběhy „druhých“ jsou ale i v archivu Paměti národa v menšině. Několik desítek se jich ztrácí mezi tisíci tradičními svědectvími politických vězňů a emigrantů. Je chvályhodné dávat hlas obětem, méně už ale zobecňovat status oběti na celý národ. Přestože Paměť národa výuce českého dějepisu nepochybně přinesla mnohé, v jednom zásadním bodě se od tradičních osnov neliší vůbec – a tím bodem je vnímaní historie skrz prizma všeobecného utrpení. Ultimátním objektem tohoto pohledu se stává pamětník. Pokud není dost autentický ve své bolesti, pomohou záběry zvrásněných rukou, tklivá hudba, šerosvit. Na sporné interpretace nezbývá místo. Kdo by si dovolil vyslovit jiný názor v přítomnosti pamětníka, jehož utrpení je nám představováno skoro v extatické podobě? Národní bolest se tak stává nedotknutelnou a nekritizovatelnou.

Není divu, že z tohoto kontextu vzešla škola, kde se o minulosti „nebude lhát“. Upřednostnění „autenticity“ před širším názorovým spektrem nemůže vést jinam než k černobílému vnímaní minulosti. Nemá ale být základem výuky dějepisu konfrontace různorodých hlasů a jejich následná syntéza? Je zajímavé si představit, s jakou odezvou by se škola setkala, pokud by měla protežovat názory jdoucí mimo liberální mainstream. Ostatně pro levicové příklady obdobných projektů není nutné chodit daleko. Jeden historický se přímo nabízí – jmenoval se Večerní univerzita marxismu-leninismu.

Pravda, ale ne pro všechny

U porovnání s VUMLem ale bohužel podobnost s minulým režimem nekončí. Můžeme zde vést abstraktní debaty o politizaci vzdělávaní, jedno téma je ale daleko důležitější a týká se nás všech bez ohledu na to, k jaké ideologii se hlásíme. Tím tématem je dostupnost. I zde ale bohužel Gymnázium Paměti národa selhává. Příběhy projektu Paměti národa jsou plné svědectví o nedostupnosti vzdělávaní. To bylo lidem odpíráno buď na základě stranického kádrování, nebo na základě „buržoazní“ třídní příslušnosti. Není vyžadování sedmi tisíc měsíčně na školném stejným kádrováním, jen v liberálním kabátě? Co hůře, na rozdíl od minulého režimu, kdy byl jedinec semlet anonymním aparátem strany, je dnes nemožnost dosáhnout na kvalitní vzdělání vykreslována jako osobní selhání. Rodiče, kteří na roční částku sedmdesáti tisíc nedosáhnou, zřejmě neměli dostatek „finanční gramotnosti“, aby učinili „dobrou investici“ a „mysleli do budoucna“. Jsi z děcáku nebo sdílíš pokoj se třemi dalšími sourozenci? Nevadí! I pro tebe zde máme stipendium pro nadané! Že nemáš čas a prostor na učení? Tvoje chyba!

Na prodej je zde tak nejen vzdělání, ale i samotná myšlenka Paměti národa. Je smutné pozorovat, jak se z disidentů a politických vězňů stává značka, kterou si nyní budou moci absolventi nalepit na svůj životopis či přihlášku na prestižní zahraniční univerzitu. Celý projekt se tak ale chytá do pasti vlastních paradoxů: pokud se má na novém gymnáziu učit o lži a pravdě, neměla by tato pravda být pro všechny? To, že pravda bude stát sedm tisíc měsíčně, jasně ukazuje na to, o jakou pravdu se jedná: pravdu materiální, pravdu pro ty, kdo si to mohou dovolit. Pod pozlátkem stipendií a rovných příležitostí se skrývá fakt, že odkaz disidentů a chartistů už dávno nepatří nám všem. Je zde skutečné možné mluvit ještě o paměti národa? Nehrozí, že se stane pamětí pouze malé skupiny vyvolených?

Je zarážející, že ti, kdo tráví tolik času studiem historických příkoří, jsou slepí vůči příkořím páchaným dnes. Ne každé zlo je infikováno externím „bolševikem“. Být obětí StB neomlouvá zavíraní očí před nespravedlnostmi dnešní doby. Nezbývá než apelovat na sociální cit autorů projektu – jinak bude navzdory tvrzení pana Kroupy platit, že svoboda a její absence jsou někdy opravdu „pouze“ o penězích. Mezitím můžeme doufat, že se na novém gymnáziu bude učit o národu, který si dokáže vzpomenout na víc než na své vlastní utrpení.

Autor vychodil školu v Ústeckém kraji.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies