Po uplynulém roce s pandemií se nejspíš celá řada z nás ptá, jak se to stalo, že jsme přišli o český stát, případně jestli nám k něčemu vůbec je. Obecně sdílená představa státu jako by se nám najednou vypařila před očima. Moderní stát se vyvinul z absolutistických monarchií v nástroj pro společenské řešení komplexních problémů, které přesahují možnosti a akční rádius jednotlivců a alespoň rétoricky ve výsledku pomáhají všem občanům státu. Nešlo jen o obranu před agresí jiných států a vnitřní bezpečnost, ale také o problematiku zdraví. Málokterý problém potřebuje kolektivnější a komplexnější řešení než právě boj s nakažlivými nemocemi a epidemiemi. Jejich zvládání vždy záviselo na společném a koordinovaném postupu celého společenství. Už v tomto základním bodě český stát totálně selhal. To je však jen jeden z nejviditelnějších aspektů jeho rozkladu, na němž se systematicky pracovalo od roku 1989.
Zatímco k lidem v nouzi jsme přísní, nad lidmi a firmami nerespektujícími vládní opatření shovívavě přivíráme oči.
Reakcí na robustní a autoritářsky sešněrovanou normalizaci byl štíhlý stát devadesátých let. Měl to být stát, který nebude lidem zbytečně mluvit do života a nechá vše na svobodných občanech, případně na přísných, ale spravedlivých zákonech volného trhu. Tato neoliberální doktrína, kterou do sebe porevoluční Česko nasávalo jako nezpochybnitelný přírodní zákon, udělala do myšlení české společnosti velmi hluboké rýhy. Teď ovšem významně promluvila i do našeho boje s pandemií. Zcela hmatatelně a neoddiskutovatelně se před námi zhmotnila v podfinancovaných složkách státního aparátu, které mají dohlížet na zdraví a bezpečnost nebo zajišťovat sociální pomoc. Proč za takové instituce utrácet, když za sebe každý zodpovídáme sám? Až do loňského roku jsme ovšem nezažili podobně hlubokou krizi, která by nám tohle všechno tak krystalicky demonstrovala. Co si z tohoto prozření ale vezmeme? A dokážeme se poučit?
Nežijeme v chytrém státě
Až donedávna tady převládala představa, že český systém funguje naprosto bez problémů. Ve skutečnosti ale už dlouhou dobu nefungoval na českých periferiích a jeho negativa tvrdě dopadala na nejslabší sociální vrstvy. Zajištěné opinion makery, zákonodárce a veřejné intelektuály z center to ale příliš nezajímalo. Čest výjimkám. Dnes se ale ukazuje, že tyto problémy není dobré ignorovat a že je v zájmu každé společnosti, aby si vypracovala mechanismy, pomocí nichž bude podobné defekty rozpoznávat a řešit. V časech krize totiž tyto problémy najednou zasahují mnohem širší vrstvy společnosti a z problémů „těch druhých“ se stává celospolečenský průser.
A vytvořit podobné sebereflexivní nástroje a instituce, s jejichž pomocí je možné takové nedostatky odhalovat, si momentálně může dovolit skutečně asi jen stát. Neměl by se totiž řídit jen ziskovostí a měl by zohledňovat i otázku bezpečnosti, kvality života, důstojnosti a další aspekty života svých občanů. Po roce s covidovou pandemií už je jasné, že v takovém státě nežijeme. Neměli bychom ale u tohoto smutného konstatování zůstat, ale využít situaci k širší debatě o tom, jak jsme se do této situace dostali a jak by mohl náš stát v budoucnosti vypadat.
Co českým občanům dnes zajišťuje a nabízí český stát a k čemu ho vlastně máme? To vše jsou zdánlivě banální otázky, které si teď musíme znovu položit. Začít můžeme například u občanství, respektive u toho, co má a co nemá garantovat samotný fakt, že je někdo českým občanem. Není potřeba složité úvahy ani dlouhého pozorování ke zjištění, že zejména v sociální oblasti dnes stát svým občanům negarantuje skoro nic. Vláda práva je pro exekvované spíš výsměch. Sociální jistoty nebo garantované důstojné bydlení jsou věci, o kterých si v Česku můžete maximálně tak svobodně číst. Volný trh se o svoje odpadlíky nepostará, ale stát by neměl jen reprodukovat jeho logiku. Schopnost a kapacita státu nenechávat lidi na sociálním dně určuje i jeho schopnost zvládat krize a společenské otřesy. Nejde jen o solidaritu s nejchudšími a nejzranitelnějšími, i když i ta by sama o sobě měla stačit, ale jde také o efektivitu státu a společnosti. O kolik miliard ročně přicházíme, když se statisícům dětí nedostává takového vzdělání, na které by mohly dosáhnout? Kolik peněz nás stojí statisíce lidí v exekucích, kteří se musí spoléhat na práci načerno, aby vůbec uživili rodinu?
Tvrdit, že „pandemie odhalila“ v Česku celou řadu sociálních problémů můžeme většinou jen proto, že jsme se příliš dlouho dívali úplně jinam, nebo proto, že jsme si na řadu věcí už zkrátka zvykli. Jedině kvůli tomu se dnes dá s klidem tvrdit, že jsme nevěděli o problémech a zranitelnosti všech, kdo nejsou dost bohatí na to, aby se nemuseli na nikoho spoléhat. Koneckonců exekuce i nedostupné bydlení se staly veřejným tématem až ve chvíli, kdy začaly ohrožovat i střední třídu. A ani tak žádný politik nepřišel s návrhem, který by tyto problémy skutečně řešil. Takové řešení by totiž nutně obsahovalo zásadní zdanění spekulací s bydlením a velkorysou dluhovou amnestii. Mizerné podmínky zaměstnanců a zaměstnankyň montoven se staly větším tématem až teď, kdy se jejich pokračující provoz stal otázkou veřejného zdraví. V tento moment se naplno projevilo, že i poctiví čeští pracanti jsou ve skutečnosti těmi posledními na pásce. Že jejich zdraví může být s klidem obětováno ve prospěch tzv. české ekonomiky. Podle výroků kapitánů českých šroubkáren a řady politiků vládního hnutí neznamená „české ekonomika“ už nic jiného než hladký chod periferní montovny. Ale to taky není nic nového. Není to zase tak dávno, co čeští politici a průmyslníci hájili nízké české platy jako konkurenční výhodu na evropském trhu. Klid, s jakým vládnoucí politická elita zavřela školy a s jakou urputností brání zavření továren i ve chvíli, kdy nemocnice přestávají přijímat pacienty, mohl přesto svým cynismem překvapit.
Nerovné dopady
Sociální a ekonomické důsledky pandemie covidu nedopadly na všechny stejně. Logika kapitalismu srazila na kolena ty, kteří na dně byli už před pandemií. Logika karantény pak způsobila pád těch, kteří byli závislí na sdružování lidí, s výjimkou českých montoven. Covid má ale i vítěze. Korporace jako Wolt, Rohlík, Dáme jídlo, Alza a další digitální platformy rostly často víc než dvojnásobně a právě ony by se mohly podílet na splácení účtu za pandemii. Přestože ale tyto firmy logicky profitovaly z uzavření všech dalších provozů, nemůžeme říct, že by je někdo zvýhodňoval na úkor ostatních, jako tomu bylo v případě českých továren. Podnikání digitálních platforem je jako stvořené pro čas pandemie a je v podstatě odpovědí na to, jak zajistit konzumní způsob život v časech vyhroceného individualismu a rozpadu společenského života. Továrny, které se staly jedním z míst šíření nákazy, ale na takový svět nikdy připravené nebyly a jejich podnikání musel zajistit svým rozhodnutím stát, a to na úkor jiných odvětví, která označil za méně důležitá.
Jak ale růst českého exportu, který si v novinách pochvaloval i člen bankovní rady ČNB Aleš Michl, pomůže českým občanům v časech nastupující krize? Narozdíl od hospod, kin a sportovišť zavřených ve jménu ochrany zdraví továrny zavřené nebyly. A nejen to, stát ani dostatečně nekompenzoval všechny subjekty omezené ve vykonávání své obchodní činnosti a nevyužil zisky z exportu k řešení ekonomických problémů státu. Ani to by sice nevyvážilo desetitisíce zbytečně mrtvých, ale byla by v tom alespoň nějaká zvrácená logika. Česko v roce 2021 ovšem nedává logiku ani zvrácenou. Pokud bychom brali v potaz ekonomiku skutečně celé země, jediným ekonomicky správným řešením by byla strategie „zero covid“, která by přítomnost viru systematicky potírala. Přestože export roste, české HDP se v loňském roce propadlo o více než šest procent, což bude mít devastující dopad na celou společnost. Spokojení budou jen továrníci, nemluvě o vrchním továrníkovi a předsedovi vlády, který veškeré své podnikání pro jistotu opatřil nálepkou „essential“.
K čemu to všechno je?
V roce 2018 označila ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová levnou práci za drogu české ekonomiky. I díky ní byla v uplynulých letech rekordně nízká nezaměstnanost a nebylo tolik vidět na skutečný stav věcí. Všichni se mohli tvářit, že z Česka děláme průmyslovou velmoc, a přitom jsme tu budovali zaostalou společnost. Od roku 2010 klesá počet vysokoškoláků, naopak roste počet lidí, kteří skončí pouze se základním vzděláním. Všichni přece nakonec můžou dělat špatně placenou, nekvalifikovanou práci v různých montovnách. Díky tomu, že máme jednu z nejnižších minimálních mezd v Evropě, čemuž odpovídá i struktura ekonomiky, klade na sebe stát minimální nároky ohledně přípravy budoucích zaměstnanců. Droga levné práce tak má dopad i na podobu vzdělávání a další klíčové instituce. Tažení průmyslníků za omezení maturit před pár lety bylo jen nejviditelnějším projevem tohoto trendu. Jakákoli vize státu se za těchto okolností pochopitelně zcela ztrácí. Postupné osekávání sociálního státu, spojené se snižováním daní, je jen jedním z projevů tohoto obecného trendu. Babišovský manažerismus i pravicová politika škrtů jsou z tohoto pohledu pouhou správou periferie, která už si neklade za cíl periferií nebýt.
Koncem devadesátých let do Česka s příslibem daňových prázdnin začala Zemanova vláda masivně lákat zahraniční kapitál. Šlo mimo jiné i o reakci na selhání Klausovy transformační strategie, která si kladla za cíl pomocí radikální privatizace vytvořit vrstvu českých velkokapitalistů, kteří by dokázali vyvážit nedostatek domácího kapitálu po pádu socialistického hospodářství. Klausova taktika zajisté uspěla v tom, že u nás vznikla vrstva superbohatých, jejich schopnost smysluplně investovat a vytvořit pracovní místa už ale tak úspěšná nebyla. A tak přišel na řadu plán Miloše Zemana a budování montoven. V té době asi málokdo předpokládal – a žádný politik by si to nedovolil říct nahlas –, že toto je plán pro naši budoucnost, že i po dvaceti letech bude levná výroba proklamovaným základem ekonomiky. Že slibovaný „návrat do Evropy“ bude pro obrovskou část lidí znamenat právě toto.
I tento Zemanův plán, přestože je označován za levicového politika, navázal na „kultivovanou“ neoliberální představu, že daňové zvýhodnění zahraničních investorů přinese do země kapitál, který původní úlevy mnohonásobně vynahradí. Jedná se v podstatě o ekonomickou teorii prokapávání v makroměřítku, která bez propracované politické strategie a promyšlených zásahů státu nikdy nemůže fungovat. Miloš Zeman do Česka přilákal investory, ale na jakýkoli další plán zapomněl. Zapomněl ovšem taky na to, že přilákání investorů nemůže být samo o sobě cílem, pokud se má česká společnost někam vyvíjet a pokud nám jde o to, aby vysoce kvalifikovaná pracovní síla vyráběla kvalitní a výnosné produkty. Taktika stát se montovnou světa, akumulovat kapitál, ten investovat do technologií a vzdělání a stát se high-tech ekonomikou zafungovala v Číně, ale nikoli v České republice. Při budování českého kapitalismu slibujícího prosperitu se zapomnělo na to, z čeho prosperita vyrůstá, a dočasné řešení pro zemi bez vlastního kapitálu se stalo cílem.
Během pandemie dotáhla Česká republika svůj status evropské montovny k dokonalosti. V jiných evropských zemích průmysl často stál, případně pracoval na půl plynu, a tak Česko využilo naplno svou konkurenceschopnost a vyrábělo ještě víc než jindy, a to doslova přes mrtvoly. Jako čiré šílenství to působilo už loni na jaře, kdy byla tuzemská epidemická situace ještě poměrně dobrá. Dodnes se tom nic nezměnilo, přestože se v továrnách v absolutních číslech nakazilo nejvíce lidí. Pokud byli dříve podle předáků českého průmyslu naší konkurenční výhodou nízké mzdy na hranici chudoby, dnes je naší konkurenční výhodou to, že jsou životy českých dělníků a jejich rodin všem úplně ukradené. Nikdo za ně nebude protestovat, dokonce ani odbory (maximálně na sociálních sítích), nikdo je nebude hájit v Poslanecké sněmovně, a dokonce za ně nebudou bojovat ani samotní dělníci – jsou na to příliš vystrašení, otupělí nebo dezorganizovaní. Pandemie zkrátka naplno ukázala, jaké hodnoty se za termínem montovna skrývají.
Většina chytrých států i korporací navíc využila zavedení protiepidemických opatření k restrukturalizaci svého byznysového modelu, k promýšlení toho, jak jejich ekonomiky fungují a co s nimi i se světovou ekonomikou udělá pandemie. Pokoušely se společně s utlumováním svého hospodářství zavádět změny, díky nimž v budoucnosti na světových trzích obstojí. A to ani nemluvíme o tom, že se řada z nich připravovala na přechod k ekologicky udržitelné ekonomice, která bude zcela jistě postpandemickému světu dominovat. Českou strategií je ovšem pokračovat v modelu levné montovny, neztratit své navázání na produkční řetězce tohoto modelu, což se v podstatě rovná odmítnutí jakéhokoli posunu českého průmyslu na vyšší úroveň. Ukázalo se, že naše ekonomické a politické špičky absolutně nemají tušení, co všechno pandemie změní ani jak by mohly vůbec nějakého pokroku českého průmyslu dosáhnout. Je velmi pravděpodobné, že tento v podstatě třicet let trvající intelektuální úpadek české společnosti velmi škaredě odskáčeme.
Represivní sociální systém
Absence shody na tom, co je český stát a co by měl svým občanům nabízet a zajišťovat, se dnes projevuje také v tom, jak funguje systém sociálního zabezpečení. Je tak moc založený na paranoidním podezírání žadatelů ze zneužívání, že není schopný pomáhat ve chvílích, kdy je to potřeba. Než se vyřídí všechny náležitosti, už je často pozdě a domácnost se topí v dluzích. Covid tento princip ještě vyhrotil. Svědectví sociálních pracovníků sledujících propad do bídy a bezdomovectví jsme na Alarmu už vydali. Ani toto není žádná novinka pandemického roku. Pod vlivem mnoha faktorů – zmiňme alespoň vyhrocený asociální individualismus české pravice a dlouholetou kontraproduktivní snahu české levice oddělit dobré dělníky od všech druhů „nepřizpůsobivých“ a „socek“ – se v Česku vyvinul značně dysfunkční systém sociální pomoci. Když dnes lidé ze střední třídy vyplňují formuláře s žádostí o pomoc, nestačí se divit, co všechno musí úředníkům vykazovat a jak moc do útrob svého hospodaření je musí nechat nahlédnout. Není se co divit, že jim je to často nepříjemné a ošívají se.
Disciplinační a represivní povaha českého sociálního systému je ale příznakem mnohem hlubších problémů. Přistupujeme k nejchudším a lidem v nouzi s podezřením a despektem, což ve společnosti vytváří zbytečné napětí. Sociální systém tu přece není proto, abychom někoho nedůstojně vláčeli bahnem jeho existenčních problémů. Vznikl z toho důvodu, aby společnost pomohla lidem v nouzi, nabídla jim pomocnou ruku v těžkém období. Místo toho se z čerpání sociální pomoci stalo něco na způsob složitého questu v náročné adventuře. Třeba takový německý sociální systém naopak předpokládá, že pokud se lidé už obracejí na své úřady, mají nejspíš skutečné problémy a potřebují je okamžitě řešit. Stát jim tedy vychází vstříc, posílá jim prostředky a až později zkoumá, jestli náhodou nedošlo k podvodu či porušení pravidel.
Pro někoho je to možná detail, ale tento přístup má dalekosáhlé důsledky. Méně podezřívavý přístup může skutečně někomu pomoci, aby nespadl do dluhové pastí, z níž by se jinak vymotával celé roky. Přísný postup proti lidem v sociálních a finančních potížích je opět zostřený pandemickou situací, v níž jsou do podobných situací vtaženy širší segmenty střední třídy. Společně s tím, jak se rozšiřuje počet postižených, se ale rozpadá také další pevně zakořeněná neoliberální mantra, totiž že za neúspěch si může každý sám. Do chudoby dnes padají lidé z důvodů, které nikdy nemohli předpokládat ani ovlivnit (šíření smrtící virové nákazy). Oblíbená finta svalit vše na jednotlivce zde zkrátka nefunguje. Měli bychom ale tuto situaci využít k tomu, abychom ukázali, že tato finta ve skutečnosti nefungovala nikdy a vždy byla jen ideologickou formulkou. Pokud chceme polarizaci, štěpení a rozpad české společnosti zastavit, musíme obnovit především důvěru ve státní instituce a ukázat, že jsou to efektivní nástroje, které mohou obyčejným lidem pomoci. Neoliberální slogan „Za svou situaci si může každý sám“ by mělo nahradit motto „Jsme tu pro vás a společně to zvládneme“.
A platit to bude kdo?
Přísnost při poskytování sociální pomoci kontrastuje také s tím, jak jsou sankcionováni a trestáni ti, kdo porušují epidemiologická opatření. Epidemiolog Petr Smejkal, který je nově členem Rady vlády pro zdravotní rizika, má naprostou pravdu, když říká, že porušování vládních opatření je jako řízení auta pod vlivem alkoholu. Člověk bez respirátoru zvyšuje pravděpodobnost, že někoho nakazí, tak jako člověk řídící pod vlivem alkoholu zvyšuje pravděpodobnost, že může někoho nabourat. Zatímco k lidem v nouzi jsme přísní, nad lidmi a firmami nerespektujícími vládní opatření shovívavě přivíráme oči. Jak je možné, že někdo vycestuje do Zanzibaru, kde se v posledních měsících šíří jihoafrická mutace a po návratu do Česka nejde okamžitě do karantény? Jak je vůbec možné, že rodiče v karanténě údajně posílají děti do školek a nic se jim nestane? Jak to, že zaměstnavatelé nutí své zaměstnance zamlčovat nákazu, vyhýbají se testování a nedostanou obří pokuty?
Nikdo z nás si pandemii nevymyslel a není fér, aby náklady na její řešení nesla takřka celá společnost, obětovaná na oltář českého průmyslu. A pokud už vláda k takovému rozhodnutí sáhla, měl by se průmysl masivním zdaněním svých zisků podílet na financování vzniklého dluhu. Vláda Andreje Babiše jde ale zcela opačným směrem a místo toho nabídla snad jako jediná země na světě v pandemickém roce snižování daní. Americký Kongres nedávno odsouhlasil bezprecedentní pandemický balíček v celkové výši 1,9 bilionů dolarů, které vláda napumpuje do americké ekonomiky. Tentokrát nejde o obří bailout bank a korporací jako v roce 2008, peníze půjdou přímo nejvíce postiženým americkým domácnostem a přilepší si především rodiny s dětmi.
Podobně i konzervativní britský premiér Boris Johnson a jeho ministr financí Rishi Sunak navrhují zvýšení korporátní daně z 19 na 25 procent. Před zvyšováním daní, aby to bylo ještě absurdnější, varuje naopak současný lídr Labour Party Keir Starmer. Ještě v srpnu navrhoval Bernie Sanders speciální pandemickou daň, která by masivně zdanila všechny, kteří měli v roce 2020 větší zisky než v roce 2019. Od toho plánu ale ustoupil a nyní společně s Elizabeth Warren a dalšími demokraty prosazuje klasičtější zdanění bohatých. Přestože je velmi lákavé využít pandemického roku k ad hoc redistribuci bohatství uvnitř postižených zemí, v dlouhodobém horizontu je určitě logičtější tuto situaci využít spíše k zavádění dlouhodobějších změn v daňovém systému směrem k progresivnímu zdanění. Pandemie sice ekonomiky různých zemí rozvrátila, a proto potřebují rychlá řešení, progresivnější zdanění však zajistí stabilitu společností i v budoucnosti, a bude tak méně vrtkavá v časech dalších otřesů.
Andrej Babiš ale i tentokrát demonstroval krátkodobý horizont českého oligarchického myšlení a v pandemickém roce sáhl hned k několika daňovým škrtům, ať už jde o zrušení daně z nabytí nemovitostí nebo superhrubé mzdy. Namísto stabilizace tak přichází další destabilizace a za takových okolností nemá český stát v podstatě šanci získat zpět důvěru občanů. Cesta k obnovení legitimity českého státu by mohla začít právě u spravedlivější redistribuce prostředků, které naše nadprůměrně výkonná ekonomika stále produkuje. Takto získané prostředky je potřeba důsledně a spravedlivě rozdělit ve prospěch všech občanů českého státu, a to bez ohledu na jejich etnicitu či původ. Jedině tak se česká porevoluční demokracie dostane od toxického „každý sám za sebe“ k humánnějšímu „společně to zvládneme“.
Autoři jsou redaktoři Alarmu.