Foto Zuzana Gavulová
Zavřete oči a představte si, že ležíte jako placka na porodnickém stole, máte žízeň, strach a bolesti, do vašich útrob někdo cizí sahá a křičí na vás, že nemáte křičet a že ohrožujete život svého dítěte. Je to příjemná představa? Nebo je to spíš pocit jako z hororu? V naší části Evropy je to běžná realita jednoho z nejvýznamnějších okamžiků v životě ženy – porodu. S oceňovanou režisérkou dokumentárních filmů Maiou Martiniak (1977) jsme hovořily o jejím nejnovějším snímku Neviditelná, který měl světovou premiéru na významném filmovém festivalu CPH:DOX v Dánsku, na slovenském festivalu Jeden svet získal hlavní cenu i cenu diváků a na ukrajinském festivalu Docudays UA hned dvě zvláštní uznání. V rámci českého festivalu Jeden svět bude v Česku uveden 18. května.
Jedna z protagonistek vašeho filmu, Stella Valentová, mi prozradila, že jeho název neodkazuje jen na neviditelnost žen jako takových, ale upozorňuje hlavně na trauma, které je pro společnost dosud převážně neviditelné – tedy trauma, které si ženy odnášejí spolu s dítětem z porodnice. O čem vlastně váš film je?
Mým cílem bylo zobrazit jev, kterým je trauma z porodu, a také to, co mu předchází. Slýchala jsem, že jde o menšinové téma, které zajímá jen ženy, ale to není pravda – trauma z porodu se týká nás všech. Všichni jsme se narodili a negativní následky po porodu mají vysoký podíl na tom, že se partnerské vztahy rozpadají. Na počátku projektu jsme žádali o granty na Slovensku a v Česku. Nakonec se nám podařilo získat finance u nás na Audiovizuálním fondu a ve Slovenské televizi, ale trvalo to dlouho a museli jsme skrze desítky výpovědí rodiček dokazovat, že trauma z porodu vůbec existuje. A přitom Světová zdravotnická organizace před šesti lety definovala násilí a nerespekt při porodu, téma zpracovává odborná veřejnost, vznikají vědecké práce (například od socioložky Emy Hrešanové) a na Slovensku v průběhu několika let vyšly tři odborné publikace na téma porodního násilí a porušování práv žen při porodu.
Často slýcháme, jak je důležité, že má žena zdravé dítě – a přitom úplně zapomínáme na její duševní zdraví.
Na toto téma vzniklo několik velmi výrazných dokumentárních snímků – Porodní plán (Gabriela Kontra, 2007), Pět zrození (Erika Hníková, 2015) nebo Medzi nami (Zuzana Límová, 2016). Všichni, kdo doufali ve změnu, do nich vkládali velké naděje, a vím o mnoha lidech, kdo se snažili být na tomto poli aktivní, ale postupem let propadli skepsi, poněvadž zásadní změna nepřichází. V čem je váš film jiný a co si od něj slibujete?
Kdybych se domnívala, že je to zbytečné, nemohla bych se tím zabývat. Od některých žen jsem se dozvěděla, že jejich partneři díky našemu filmu pochopili, co se jim při porodu dělo a co cítily. Jiné si uvědomily, co stojí za jejich zápornými pocity z porodu nebo proč se jim nedaří vnímat potřeby svého vlastního dítěte a hluboké společné pouto. Pokud by film pomohl jediné ženě uvědomit si, co se v ní děje, pak má svůj smysl. Náš film jde hlouběji do tématu a stojí na předpokladu, že útočit není cesta. Nechceme obviňovat lékaře, ale ukázat rozdíly v přístupu a péči. Věřím, že lékaři, lékařky a porodní asistentky jsou ve většině dobří lidé, kteří ale pracují v nevyhovujícím systému. Někteří se snaží měnit zavedené standardy, ale nemají podporu od svého vedení ani od kolegů a činí tak tajně. Je třeba jim a celé naší společnosti ukázat problém, který nejsme schopni vidět.
Není dobré spoilerovat film, ale všimla jsem si častého slova, které se v jednání s rodičkou ve slovenských porodnicích ve filmu vícekrát užívá – jde o pochvalu, že je „šikovná“. Co to o nás, ženách z východního bloku vypovídá? Ve filmu totiž zaznívá, že dánské ženy by si něco takového nenechaly líbit.
Slovo „šikovná“ je signifikantní pro přístup, který hodnotí ženu při porodu tak, jako by šlo o nějaký sportovní výkon. Jednání s rodičkou, jako by byla malé dítě, usměrňování jejích hlasových a jiných projevů při fyziologickém procesu porodu, zákaz pití a jídla před porodem (jak je to na Slovensku), to vše snižuje sebevědomí ženy, což může její život hluboce a dlouhodobě ovlivnit. V Dánsku jsem zažila ohromné rozdíly – žena například nikdy není vnitřně vyšetřována při kontrakci, zatímco u nás zejména při ní; není normální, aby s ní zdravotník hovořil, když stojí mezi jejími stehny a ani se jí nepředstavil, a především je tam funkční kontinuální péče. Nestane se, že by ženu při porodu jen někdo zkontroloval vnitřním vyšetřením a pohledem na přístroje a odešel. U vás v Česku jsem se navíc setkala s pojmem „spolupracující rodička“. Co to vlastně je? Žena, která poslouchá na slovo a dělá jenom to, co jí jiní říkají? Každá žena má právo na kvalitní zdravotní péči podle nejnovějších medicínských postupů a na pozitivní zážitek z porodu. A to bez ohledu na to, jestli se jedná o fyziologický nebo patologický porod. Rodící žena má své potřeby a měla by mít po celou dobu kontrolu nad svým porodem. Pokud nenarušíme její kompetence, dáme jí základ být matkou, která bude umět s lehkostí pečovat o své dítě a bude si svůj život moci užívat. Často slýcháme, jak je důležité, že má zdravé dítě – a přitom úplně zapomínáme na její duševní zdraví.
Kdybych někomu poručila, ať nezívá, když se mu chce, vnímalo by se to jako absurdní. Když se rodící ženě přikazuje „Netlačte!“, nebo naopak „Tlačte!“, vnímá se to v našich zemích jako norma. Proč se to podle vás děje?
Když jsem spolupracovala na svém bakalářském filmu Zuna (2012) s porodní asistentkou Ivanou Königsmarkovou, došly jsme v rozhovoru k tomu, že před zavedením ultrazvuku byla centrem zájmu žena, zatímco teď se pozornost zdravotníků technicistním způsobem soustředí na dítě, které je třeba vyndat z ženy, jako by byla něco, co je možné rozebrat na součástky. Zapomínáme na to, že výsledkem porodu má být zdravá matka a dítě jako nedělitelná jednotka, a to po všech stránkách, i tedy ve smyslu duševní pohody. Je třeba obrátit znovu pozornost k ženě a ke kontinuální péči o ni a její dítě, a to nejen při porodu, ale i po dobu těhotenství a po porodu. Právě šestinedělí je období, kdy se péče o ženu úplně zanedbává. Jednak je zodpovědností státu vytvořit standardy, podle kterých budou moci lékaři, lékařky a porodní asistentky postupovat, ale je to také zodpovědnost odborníků, kteří nemohou čekat na to, že jim stát něco nařídí, ale měli by sami změny iniciovat. Navíc, když zaměříme svou pozornost na respekt a podporu při porodu, budou se muset zákonitě změnit i pracovní podmínky pro zdravotnický personál. Lze jen těžko očekávat, že se někdo, kdo sám není respektován, bude chovat hezky k rodící ženě.
Od počátku příprav do premiéry filmu uplynulo osm let. To je také věk mé dcery, která se mimochodem narodila doma. Co vás motivovalo věnovat tolik času a energie do tohoto tématu? U nás v Česku některé ženy po špatném zážitku z porodnice volí raději neasistovaný porod, než aby si zopakovaly trauma.
Bylo to více faktorů, díky kterým jsem se nevzdala. Porodní praxi na Slovensku a v Česku jsem už znala, proto mě na začátku motivovalo zažít porody v Dánsku a laskavý přístup tamního personálu. V tu chvíli jsem jasně cítila, že to nemůžu vzdát, a myslela jsem na všechny ty ženy, které musí rodit na zádech, bez možnosti pohybu, s rutinními nástřihy hráze a separací dětí. Mám navíc osobní zkušenost s násilím v rodině, a to víc je pro mne zásadní, že neakceptuji násilí na ženách v jakékoli formě. Je jednoduše nepřípustné, aby se v 21. století, třicet let po sametové revoluci, s ženami takto zacházelo.
Je zde také paralela pocitů žen při traumatickém porodu a při znásilnění. Je potřeba o této problematice velice citlivě hovořit, jinak se bude dál dít porodnické násilí za dveřmi, kam nemá veřejnost přístup. Těhotenství není choroba, žena je jen v jiném stavu svého života, a v tu chvíli potřebuje cítit bezpečí, trpělivost a podporu. Některé ženy s porodním traumatem se rozhodnou buď vůbec neotěhotnět, nebo žádají o interrupci, případně samy usilují o císařský řez. I na Slovensku jsou takové, které se rozhodnou rodit mimo zdravotnické zařízení, jenže u nás smí zdravotník asistovat u porodu jen v porodnici a doma pouze u překotných porodů. To vede k nebezpečným situacím, které by vůbec ale nemusely nastávat. Severské země mají pro takové případy vytvořené bezpečné podmínky, a i přesto si jen nízké procento žen zvolí porod doma. Ty, které to potřebují, to vnímají jako zásadní věc pro zachování své důstojnosti a psychického zdraví. Proto by se naši odborníci místo honu na čarodějnice a šikany těchto žen měli zamyslet nad tím, jak jim vyhovět a jak systém zdravotní péče o těhotnou a rodící ženu, stejně jako o ženu po porodu, nastavit respektujícím a přívětivým způsobem.