Foto Marie Smutná. Použito se svolením autorky
Leo Pavlát ve svém článku Ke „konzervativnímu pojetí holokaustu“ Terezy Štěpkové ze 17. července zpochybňuje odbornost Institutu Terezínské iniciativy (ITI), kde působím od roku 2014, a snaží se veřejnost uvést v dojem, že právě na vztahu k definici holocaustu se projevuje údajná nekompetentnost Institutu. Pojďme si ukázat, jestli to není jinak a zda tento slovní formalismus není jen zástěrkou pro něco docela jiného.
Tlak Leo Pavláta na vedení Terezínské iniciativy, který vyvíjel od podzimu 2018, vedl k mnoha změnám v přístupu zakladatele – tedy Terezínské iniciativy – ke svému Institutu.
Nejprve několik slov k „pojetí holocaustu“. Pavlát cituje definici holocaustu, jak ho vymezila mezinárodní aliance The International Holocaust Remembrance Alliance (IHRA). Proti této definici nelze nic namítat a nikdo to taky nečiní. Při čtení článku Leo Pavláta se nabízí jiná otázka: má být pojmosloví cílem, nebo pomůckou? Nejde především o naplnění obsahu tohoto pojmosloví? Není to smysl bádání, připomínání i vzdělávání o holocaustu? Cituji z Pavlátem zmiňované publikace IHRA Doporučení k učení (se) holocaustu, jak je v české verzi zveřejněna na webu MŠMT, a sice z kapitoly Proč učit o holocaustu: „Přestože byl holocaust ojedinělý v rámci doby i místa, stále šlo o událost, za kterou stáli lidé a která vyvolává složité otázky: o individuální a kolektivní odpovědnosti, o smyslu aktivního občanství a o strukturách a společenských normách, které se mohou stát nebezpečnými jak pro určité skupiny, tak pro společnost jako celek.“ To je přesně ono poslání, které se ITI snaží svou činností naplňovat, a dovolím si tvrdit, že úspěšně. Svědčí o tom navázání řady partnerství s organizacemi z ČR i zahraničí a úspěšnost v grantových výzvách (lze ověřit ve výročních zprávách). Zmíním v této souvislosti také to, že dosavadní ředitelka Institutu Tereza Štěpková se v loňském roce stala členkou české delegace při IHRA, která podobné výtky jako ředitel Židovského muzea v Praze vůči ní neuplatňovala.
Nejasné poslání
Tlak Leo Pavláta na vedení Terezínské iniciativy (TI), který vyvíjel od podzimu 2018, vedl k mnoha změnám v přístupu zakladatele – tedy Terezínské iniciativy – ke svému Institutu. Projevil se mimo jiné neustále opakovanou mantrou, že se ITI má „vrátit ke svému původnímu poslání“, aniž by ovšem bylo řečeno, co je tím míněno. Můžeme se tak pouze domnívat, co předsednictvo TI a správní rada tímto návratem míní. Například když je nám členkou předsednictva TI Michaelou Vidlákovou (zároveň to byla členka správní rady jmenované za podivných okolností v říjnu 2020) vytýkáno, že se věnujeme příběhu Anne Frankové, a nikoliv „českým příběhům“.
Velmi pravděpodobně je tím míněno zúžení naší činnosti na národní diskurs, na podobu bádání a vzdělávání, jež navíc nechce akceptovat jakákoliv bolestná a těžká témata vyskytující se v rámci holocaustu, kterým se věnuje například úspěšná česká historička působící v zahraničí Anna Hájková, nebo perspektivy historika Ariho Joskowitze. To je ovšem v naprostém rozporu s tím, co otevřená a moderní instituce věnující se holocaustu má přinášet. Cituji z článku Zuzany Schreiberové, ředitelky Multikulturního centra, Připomínat oběti holokaustu znamená bojovat za lepší svět bez diskriminace, zveřejněném v Deníku Referendum: „Databázi obětí holokaustu s respektem a úctou a zároveň daleko od prostého umístění na ponurý piedestal používali (Tereza Štěpková a tým ITI – pozn. autorky) citlivě ve vzdělávacích programech akcentující demokracii, lidská práva, prevenci předsudků a stereotypů. Příběhy segregace, persekuce, stejně jako to, když bývalí přátelé najednou přecházejí na druhý chodník, se dotknou každého. Není právě smyslem připomínání památky obětí holokaustu to, abychom mladé lidi, ale i třeba učitele vedli k tomu, aby oni sami třeba jednou na druhou stranu chodníku nepřešli? Aby byli aktivní, zajímali se o svět kolem sebe a dokázali se ohradit, až opět začne být nenápadně, krok za krokem, některá skupina obyvatel diskriminována?“
Dopad konkrétní činnosti ITI vykresluje zpětná vazba studentky, která absolvovala v roce 2019 vzdělávací program spojený s výstavou Nechte mě být, jaká jsem. Životní příběh Anne Frankové: „Nadšení lektorek bylo předáno jako štafeta a já jsem v tom období, kdy byla výstava na naší škole, nemohla myslet na nic jiného. Pořád jsem všem chtěla vyprávět o lidských chybách a událostech z minulých dob a také jsem diskutovala s ostatními o přesahu do současnosti… Jestli mám mluvit konkrétně o dopadu uskutečnění výstavy na naší škole, stalo se to, že společně s dalšími průvodkyněmi jsme dostaly odvahu a chuť ‚něco dělat‘, a tak jsme uspořádaly akci pro vyšší gymnázium, která měla velký úspěch jak mezi studenty, tak mezi profesory.“ Nechce se mi ani dodávat, že součástí přípravy průvodců a průvodkyň na práci s výstavou byla podrobná přednáška založená na faktech, pojmosloví a doporučeních IHRA. Tolik za mě k „polemice“ pana Pavláta. Více k tématu pojetí holocaustu napsala pro Alarm v reakci na Pavlátův článek Tereza Štěpková.
Původ sporu je jiný
Vraťme se krátce k článku Leo Pavláta uveřejněnému v časopisu Terezínská iniciativa číslo 93 z listopadu 2018, na který ve svém textu pro Alarm Štěpková odkazuje, a zasaďme ho do kontextu. Článek totiž vyšel v reakci na to, že na podzim 2018 nevyslyšela Tereza Štěpková coby ředitelka samostatné a nezávislé instituce Pavlátovy požadavky – podrobněji to popisuje sama Štěpková ve svém článku Ke sporům o veřejné čtení jmen obětí holocaustu. Řekněme ve zkratce, že Štěpková chtěla, aby ITI byl brán jako partnerská, nikoliv servisní organizace Židovského muzea v Praze. Stala se tak jednou z nemnoha, kteří se Pavlátovi postavili – a navíc je to žena. S kolegyní jsme byly u nás v Jáchymově ulici nechtěně svědky jednání za zavřenými dveřmi, přes které se ozýval Pavlátův křik a obviňování Štěpkové z antisemitismu kvůli tomu, že nechtěla vyslyšet jeho požadavky. Kdo měl možnost pod ředitelem Židovského muzea v Praze pracovat, ví, o čem mluvím. I já tu příležitost měla v letech 2000 až 2007, ovšem s laskavým „nárazníkem“ ředitele Vzdělávacího a kulturního centra Miloše Pojara, který výpady ředitele muzea zmírňoval. Po určité době však své působení v muzeu vzdal a své místo přenechal Vladimíru Hanzelovi. Ani ten dlouho nevydržel. To je však už jiná kapitola…
Bezprecedentní nátlak na Terezu Štěpkovou i Terezínskou iniciativu, zakladatele ITI, začal zmíněným Pavlátovým článkem ve stejnojmenném časopise. Pavlát totiž neodpouští. I když dosáhl toho, čeho dosáhnout chtěl, rozhodl se, že „vzpurnou“ Štěpkovou z místa ředitelky sesadí. Spojence hledal na více stranách, mimo jiné v předsednictvu Terezínské iniciativy, a našel ho v osobě Michala Stránského, který po smrti velké osobnosti Dagmar Lieblové stanul v čele TI. Dokladů tohoto tažení je k dispozici dostatek. Snahy po odvolání Štěpkové se mu podařilo dovršit 30. června tohoto roku. Připomínám, že na Pavlátovo tažení proti Tereze Štěpkové upozornil již v květnu publicista František Kostlán ve svém článku Kauza Terezínské iniciativy – romský holocaust je rovný holocaustu židovskému, který publikoval na stránkách Romea.cz a na Aktuálně.cz.
Uvozuji svůj článek biblickým citátem. Co tím chci říct? Nechci oplácet Leo Pavlátovi stejnou mincí, přesto si dovolím alespoň doporučení: neměl by se spíše věnovat rozvoji jím vedené instituce, tedy Židovského muzea v Praze, které má důležité a nezastupitelné místo v Česku a je důležitým partnerem i pro zahraničí? A nechat fungovat samostatnou a svébytnou organizaci, jakou je Institut Terezínské iniciativy, jehož činnost je velmi kladně hodnocena a za nějž se neváhají postavit organizace i jednotlivci?
Autorka pracuje v Institutu Terezínské iniciativy.
Na text Marie Smutné napsal ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát polemickou reakci Židovské muzeum v Praze a Institut Terezínské iniciativy.