Foto cberens, pixabay.com
Příspěvek Marie Smutné Třísku v oku svého bratra vidíš, ale trám ve svém oku nevidíš? je mi podnětem k vysvětlení, které jak bývalá ředitelka Institutu Terezínské iniciativy (ITI) Tereza Štěpková, tak Marie Smutná dluží.
Redakční článek v Alarmu Pracovníci Institutu Terezínské iniciativy stojí za bývalou ředitelkou. Hrozí odchodem uvádí, že „spor byl podle Štěpkové způsoben nevyjasněnými očekáváními ze strany muzea (Židovského muzea v Praze – pozn. autora) v konkrétním projektu a následným nátlakem na ni jako ředitelku ITI“. Oním „nevyjasněným očekáváním“ byl můj písemný návrh z podzimu 2017, aby ITI umožnil prezentaci digitální databáze obětí šoa ze sbírky obou našich institucí, spravované z datového úložiště muzea, prostřednictvím dotykové obrazovky (kiosku) v Pinkasově synagoze – Památníku obětem šoa z Čech a Moravy, na jehož stěnách je ručně vepsáno na 80 tisíc jmen českých a moravských Židů, obětí vražedného nacistického antisemitismu. Projekt nazvaný Digitální rozšíření Pinkasovy synagogy byl současně zamýšlen i pro online sdílení prostřednictvím webových stránek Židovského muzea v Praze (ŽMP).
Zlovolná konspirativní a ad hominem obvinění si reakci nezaslouží.
Jednalo se o významnou součást projektu modernizace světoznámého památníku, o který Židovské muzeum v Praze (ŽMP) pečuje, s cílem poskytnout návštěvníkům co možná nejvíce informací o osobách zavražděných z protižidovské zášti v období německé persekuce – v daném případě doplněním jejich podobizen, které ITI získal v archivech v Praze, Plzni a Brně. Návrh přitom zajišťoval plný kredit ITI u jím nabytých podobizen i souvisejících dokumentů s přímými odkazy na ITI a jeho webové rozhraní Holocaust.cz, samozřejmě poděkování ITI za spolupráci na tomto projektu a ovšem i souhlas s užitím podobizen od předmětných archivů.
Umožnit nejširší veřejnosti pohlédnout odkudkoliv od svého počítače či z mobilního telefonu do tváří obětí šoa, které do té doby byly jen jménem, a nahlédnout takto do dokumentů, které zavražděné osobněji přibližovaly, to jsem považoval za mravní povinnost s velkým pietním i edukativním dosahem. Že přitom ŽMP bude spolupracovat s institucí zřizovanou organizací sdružující židovské přeživší nacistické persekuce, jsem považoval za přirozené.
Ředitelka ITI Tereza Štěpková se však takové smluvně zajištěné spolupráci od samého počátku vehementně bránila. Po měsících diskusí a obstrukcí, po kritice z Židovské obce v Praze, Federace židovských obcí v ČR i Památníku Terezín ke spolupráci nakonec svolila až na přímý příkaz jí nadřízené správní rady ITI. Výsledek možno zhlédnout zde (pro ilustraci do pole „Hledat v databázi obětí šoa“ možno zadat například jméno Lustig).
Toto zřejmě Marie Smutná považuje za „tlak Leo Pavláta na vedení ITI, který vyvíjel od podzimu 2018“. A v dané souvislosti musím dát do kontextu i další výtku Marie Smutné – totiž že tehdejší ředitelka Tereza Štěpková nechtěla, aby „ITI byl brán jako partnerská, nikoliv servisní organizace ŽMP“. Jak to v případě partnerství Digitálního rozšíření Pinkasovy synagogy s údajným servisem pro ŽMP bylo a je, jsem uvedl. Podobizny obětí šoa z vlastních archivních sbírek doplňuje i ŽMP a projekt nyní podle množství kladných ohlasů skvěle plní svou funkci a nesporně přispívá i k šíření povědomí o existenci ITI a jeho dobrého jména.
Do souvislosti s uvedenou záležitostí však Marie Smutná dává pozoruhodně i můj téměř tři roky starý text Institut Terezínské iniciativy a jeho Holocaust.cz, přestože v něm o projektu Digitální rozšíření Pinkasovy synagogy nepadlo ani slovo. Ano, kromě uznání ITI za jeho činnost v řadě oblastí jsem kriticky psal o okleštění obsahu Izraelem ustanoveného pamětního dne Jom hašoa v pojetí ITI, o nepřehlednosti a nedostatečné aktualizaci jím spravovaného webového rozhraní Holocaust.cz, o neujasněnosti ohledně samotného termínu holokaust, a především, řekl bych, programovém ignorování současných projevů antisemitismu včetně antisionismu, což vzhledem k významu portálu pro vzdělávání v dané problematice podstatně oslabovalo – a dodnes oslabuje – edukační úsilí ostatních židovských institucí u nás včetně ŽMP.
Jestliže toto považuje pracovnice ITI Marie Smutná za „bezprecedentní nátlak na Terezu Štěpkovou i Terezínskou iniciativu“, potom už ani neudiví, že coby „slovní formalismus“ bagatelizuje mezinárodně přijatou definici holokaustu.
Konečně: Marie Smutná se velice osobně vyjádřila i ke mně samému. To již komentovat nebudu. Zlovolná konspirativní a ad hominem obvinění si reakci nezaslouží.
Autor je ředitel Židovského muzea v Praze.