Foto Krytyka Polityczna / Monika Bryk, užito se svolením autorky
Přes polsko-běloruskou hranici se už zhruba od poloviny léta tohoto roku snaží dostat do Evropské unie tisícovky uprchlíků především z válkou rozvrácených zemí Blízkého východu. Do Běloruska se dostávají legálně komerčními lety s turistickými vízy. Následně se – často za asistence běloruských bezpečnostních složek – snaží překročit hranice do Evropské unie v bahnitém a nepřehledném terénu. Polská vláda vyhlásila na začátku září na hranici v Podleském a Lublinském vojvodství výjimečný stav. Přitom se od začátku roku polsko-běloruskou cestou přes Polsko dostalo do Německa odhadem přes osm tisíc lidí. V poslední době běloruské bezpečností složky shromažďují větší skupiny migrantů, čítající několik set lidí, kteří se pak snaží hranici hromadně překonat. Novináři a nevládní organizace upozorňují na stupňující se humanitární krizi. Polsko ovšem odmítá asistenci mezinárodních partnerů a řešení situace je v nedohlednu. O tom, jak vypadají život a aktivity místních lidí i dobrovolníků na hranici, jsme hovořili s Jakubem Medkem, novinářem polské rozhlasové stanice mluveného slova TOK FM, jenž v oblasti dlouhodobě žije.
Když jsme tento rozhovor domlouvali, říkal jste, že vaše časové možnosti závisí na tom, zda bude zrovna „relativně klidný den“. Co to znamená?
Znamená to, že nikdo nevolá o pomoc nevládní organizace, humanitární organizace ani obyvatele zóny výjimečného stavu – a tím pádem ani nás, novináře. Přibližně od minulého týdne dochází k eskalaci, došlo k viditelným pokusům větších skupin dostat se do Polska okolo hraničního přechodu Kuźnica. To se dnes [ve středu 17. 11. – pozn. red.] nedělo. Ale že by se nedělo vůbec nic, to také není pravda. Mám informace, že se během posledních čtyřiadvaceti hodin odehrály nejméně dva pokusy o prolomení pohraničních zátaras skupinami asi padesáti či sta migrantů.
K takto masovým pokusům o překročení hranice dřív nedocházelo?
To je teď nová taktika běloruských bezpečnostních složek. Aby bylo jasno – je samozřejmé, že za celou situaci odpovídá běloruský diktátor Lukašenko. Kde, jakým způsobem a v jakém množství se tito běženci pokusí dostat do Evropské unie, závisí na vojácích diktátora a na tom, kudy oni ty lidi budou do Polska hnát. Chci, aby jasně zaznělo, že ti běženci nemají vliv na nic a jsou obětmi té situace. Jsou velmi násilně – často s použitím psů, obušků, střelby pod nohy nebo do vzduchu a s výhrůžkami – nuceni k překračování té hranice, často v místech, kde se nacházejí polské ozbrojené složky, aby ihned byli zase brutálně zahnáni do Běloruska.
Daří se takto běloruským složkám dostat přes hranice větší množství lidí?
Řekl bych, že ne. Hovořil jsem s běloruskými analytiky a zdá se, že z běloruské strany vzešlo rozhodnutí, že to, co se dělo v Kuźnici, sice vypadalo dobře z propagandistického hlediska, ale spíše můžeme očekávat návrat ke staré taktice. Tedy k prostupování té hranice malými skupinkami lidí po celé její délce, i když je třeba mít na paměti, že průchozí je pouze asi půlka délky hranice. Značnou část tvoří pohraniční řeka Bug, kterou nelze v tomto ročním období překonat.
Zároveň už médii proběhlo mnoho svědectví, že polské ozbrojené složky nepostupují ve shodě s právem, na což upozorňuje mimo jiné Organizace spojených národů či bývalý polský ombudsman Adam Bodnar.
Zásadní problém je v tom, že Polsko od začátku migrační krize porušuje mezinárodní smlouvy, hlavně Ženevskou dohodu a také několik dohod Evropské unie, zejména pak první a druhou Dublinskou dohodu a vyhošťovací dohody. Tyto dohody zakazují pushbacky, čili neregistrované vyhošťování migrantů přes hraniční čáru. Každá osoba, která se dostane na území EU, by měla mít možnost požádat o mezinárodní ochranu, včetně těch, kteří přešli mimo hraniční přechody. To není samozřejmě totožné s obdržením azylu, nicméně členská země musí v takovém případě žádost o mezinárodní ochranu zvážit. K tomu je v Polsku určen Úřad pro záležitosti cizinců.
Chci, aby jasně zaznělo, že ti běženci nemají vliv na nic a jsou obětmi té situace. Jsou násilně nuceni k překračování té hranice, často v místech, kde se nacházejí polské ozbrojené složky, aby ihned byli zase brutálně zahnáni do Běloruska.
Pokud se někdo dostane na území Polska nebo jiné členské země EU a nechce požádat o mezinárodní ochranu, členský stát má právo ho vyhostit. Nejprve má ale povinnost zjistit, zda země, do které je má vyhostit, je bezpečná. Po dobu, kdy to řízení trvá, by takové osoby měly pobývat v detenčním zařízení. A tak to víceméně – i když ne dokonale – fungovalo do července.
Teď ale víme, že se to neděje.
Teď se děje to, že ve většině případů jsou lidé zadrženi na území Polska naloženi do náklaďáků, zavezeni na hranici a stejně násilným způsobem – za pomoci psů nebo pažeb samopalů, s občasnou střelbou do vzduchu – hnáni zpět do Běloruska. To se děje opakovaně. Já jsem hovořil s migranty, kteří absolvovali tento typ pushbacku mnohokrát. Jeden mi tvrdil, že se mu to stalo jedenadvacetkrát. Mezitím ti lidé žijí v lese. Dnes tu máme kolem nuly a poprchává, takže není divné, že tam občas někdo umrzne.
Víme, kolik už je obětí?
Oficiálně deset na polské straně. [18.11. organizace Centrum pro mezinárodní pomoc informovala, že zaznamenali další obět, pozn. red.].
Ve skutečnosti to ale musí být víc…
Všichni si uvědomujeme, že to číslo musí být mnohem vyšší. Nicméně vzhledem k tomu, že málokdo má přístup do zóny výjimečného stavu, nejsme schopni to verifikovat. Asi ne všichni čtenáři mají představu o tom, jak ta část Polska vypadá. Není moc hustě osídlená, jsou to hlavně bažiny a pralesy, takže pokud tam někdo zapadl a zemřel pod stromem ve výmolu, najdeme ho možná na jaře a možná až za pár let. Takže to oficiální číslo je značně zkreslené.
Takže ti lidé jsou cíleně opakovaně vytlačováni z jedné strany hranice na druhou?
Migranti sami tomu říkají „smrtící ping-pong“. Je to humanitární katastrofa. Z hlediska migrační krize je to však, popravdě řečeno, ve srovnání s tím, co se děje na Středozemním moři nebo na makedonské či turecké hranici s EU, v podstatě marginální. I polská vláda říká, že na polsko-běloruské hranici se nachází asi tři až čtyři tisíce lidí. Z migračního hlediska to je tedy krize velmi malá, ale pokud se jedná o krizi humanitární, ta už tak malá není. Situaci velmi stěžuje chování polského státu, který dělá, co může, často navíc na hraně zákona, aby znemožnil poskytování pomoci těmto lidem.
Na místě působí řada dobrovolnických a humanitárních organizací. Do oblasti výjimečného stavu ale nemají přístup. Znamená to, že tam se uprchlíkům, kterým se podaří překročit hranici, pomoci nedostává?
V zóně výjimečného stavu sice nemohou působit různé organizace, ale mohou tam působit její obyvatelé. A mnoho z nich se – občas samostatně, občas ve spolupráci s nějakou organizací – snaží pomáhat a organizovat. Mnozí to vnímají tak, že je jejich lidskou povinností pomáhat potřebným. Ono se tam dost obtížně žije, je tam velké množství vojáků, jsou tam checkpointy a neustálé kontroly. V krámech není jídlo, protože vojáci ho vykupují. Je to normální válečný stav. A pak tam jsou lidé, kteří by bez pomoci místních umřeli. Takže to není tak, že ta pomoc je poskytována jen dobrovolníky mimo zónu, i v zóně jsou dobří lidé.
Když nějaký místní obyvatel nebo dobrovolník najde v lese lidi, kteří potřebují pomoc, a tu pomoc jim poskytne, může se stát, že je pak pohraniční stráž opět vyveze na běloruskou stranu?
Je pravda, že když pro ty lidi přijede pohraniční stráž, velmi často to znamená, že se opět dostanou do toho „ping-pongu“. Ale když jim někdo poskytne pomoc, aspoň dostanou něco teplého k jídlu, teplé oblečení, spacáky, izolační plachty atd. Je pravda, že jsem slyšel i názor od lidí, kteří jim pomáhají, že si uvědomují, že ta pomoc může znamenat jen prodloužení agonie. Ale nedá se nepomáhat v takové situaci. A je pravda, že když přijede pohraniční stráž, občas pomáhá, pokud jsme u toho my novináři. Pokud oficiálně požádají o mezinárodní ochranu v naší přítomnosti, pak pohraniční stráž snad ty žádosti neroztrhá a ti lidé shodně s mezinárodními zákony jdou do běženecké procedury. Je samozřejmě psychicky velmi těžké pro ty dobrovolníky nebo pro ty, kteří tam žijí a pomáhají, nebo i pro nás novináře, uvědomit si, že jsme nedosáhli téměř ničeho. Ale mám pocit, že od doby, kdy je chladno, je těch žádostí přijímáno o něco víc, aspoň od rodin s dětmi.
Přes všechny nástrahy se už ale tisíce lidí dostaly do Německa. Znamená to, že polská strana není schopna hranici uhlídat?
Ochrana polské hranice polským státem vůbec nefunguje a důkazem jsou právě žádosti o mezinárodní ochranu v Německu. Počet těch žádostí ve spojení s počtem lidí, kteří přilétají do Minsku, vypovídá, že donedávna aspoň půlka pokusů dostat se do Evropské unie končila úspěchem. Domnívám se, že do toho smrtícího ping-pongu, do toho barbarství organizovaného běloruským a polským státem se dostávají především ti, kteří mají málo peněz na to, aby si zajistili transport, nebo rodiny s malými dětmi. Systém, který by měl podle polské vlády lidi odradit od toho, aby se přes tu hranici pokoušeli dostat, funguje jen vůči nejslabším.
Na začátku této krize se množily zprávy o tom, že migrantům odmítala polská zdravotní služba poskytnout pomoc, že přivolané sanitky odmítaly přijet. Děje se to stále?
Stává se to dodnes. Dispečer někdy na místo dříve než sanitku pošle pohraniční stráž. Dříve skutečně odmítali, dnes už ale většinou ty sanitky posílají. Ti lidé jsou opravdu v těžkém stavu, jedná se hlavně o hypotermii, různé ortopedické úrazy a následky násilností – polámaná žebra, stopy po pendrecích. A když se tito lidé dostanou do nemocnice v jednom z donedávna nejchudších regionů Evropy, který je velmi málo osídlený, ty nemocnice jsou těmi případy přetíženy, v současnosti zejména nemocnice v Hajnovce.
Do toho tu je také covid…
Ano, covid tu jde jako požár stepí a vláda s tím nedělá vůbec nic, aby si neodradila své voliče. V místních vesnicích je nízká proočkovanost. Takže teď máte nemocnici v okresním městě, kde máte kvanta pacientů umírajících na covid a do toho tam přijíždí sanitkami umírající lidi z lesa. To je absolutní katastrofa. Stát na to kašle, protože nemocnice patří okresní samosprávě. Léky a materiály získává ze sbírek z celé země. Pohraniční stráž alespoň platí za ty pacienty, které přiváží. Lékaři se snaží pacienty v nemocnici držet, jak dlouho jen mohou, pak ale přijíždí opět pohraniční stráž a odveze je zpět na hranici. Byl jsem svědkem situace, že jsme odvezli do nemocnice pět mladých kluků – snad to byli Syřané. Jeden měl těžkou ránu, byl probodnutý klackem, všichni byli v druhém až třetím stupni hypotermie, dva z nich jsme museli nést, jelikož nebyli schopni sami dojít do sanitky. V nemocnici dostali právníky, se kterými podali žádost o mezinárodní ochranu. Ovšem už následující den přijeli pohraničníci, vzali je násilně s sebou – pochopitelně to byli maskovaní ozbrojenci, kteří se nijak nelegitimovali – a odvezli je na čáru. Přes sociální sítě jsme se pak dozvěděli, že jsou opět v Bělorusku. Lékaři mnohdy odmítají ty lidi pohraniční stráži vydat, ale nemohou to dělat donekonečna, to je také tragické.
Co může mezinárodní společenství dělat tváří v tvář tomuto porušování lidských práv?
Polsku už šest let vládne Právo a spravedlnost, což je velmi ironický název. Porušilo mezinárodní dohody už mnohokrát a bylo za to trestáno jako nyní v případě Turówu nebo disciplinární komory nejvyššího soudu. Je trestáno i finančně, ale na nikoho to nedělá žádný dojem. Takže ani v tomto případě mezinárodní nátlak nic nezmůže. Vláda jedná jen pro potřeby svých voličů. Což neznamená, že se na ni nemá tlačit. Ovšem EU je tady v mírné schizofrenii, protože sice hovoří o tom, že to, co Polsko dělá v pohraničí, je nezákonné, ale na druhou stranu mám dojem, že to je pro EU velmi pohodlné. Proto se mi nezdá, že by ten nátlak byl obzvlášť silný.
Blíží se zima, teploty se už nyní v noci pohybují pod nulou. Jak se podle vás bude situace vyvíjet?
Evropská unie konečně začala tu krizi řešit – zaprvé v Moskvě a za druhé v zemích, ze kterých a přes které se ti migranti dostávají do Běloruska. Pokud se podaří najít řešení, Polsko s tím nebude mít nic společného. Řešení, které nabízí Polsko, totiž není žádné řešení. Nabízí ještě víc ostnatého drátu, ještě víc vojáků na hranici, a vidíme, že to neřeší nic. Navíc to nevypadá na mezinárodní úrovni dobře, když máte ženy s dětmi a proti nim obrněné vozy, vodní děla a těžkooděnce, i když tam samozřejmě běloruské složky ty ženy s dětmi ženou právě kvůli tomu. A řešením demokratického státu snad není nechat tam všechny ty lidi umrznout. Do června příštího roku má vzniknout na hranici plot, který se má v prosinci začít stavět na tři směny, i když ne po celé délce, protože na některých úsecích té hranice to prostě není technicky možné. Ale jak mi řekl jeden z obyvatel pohraniční zóny, vyšší plot znamená akorát vyšší žebřík. Plot není řešení problému, spíš náplast. Ten problém se dá řešit jen na úrovni mezinárodních rozhovorů a rozhodnutí, a to je něco, co Polská vláda nedělá, a navíc stále opakuje, že ani dělat nemíní, že to zvládne sama…
V zemích u Středozemního moře, kam stále míří mnohem vyšší čísla migrantů než do Běloruska, existuje určitá infrastruktura, tábory, kde tito lidé mohou nějaký čas pobýt, dokud se nevyřeší jejich právní status. Nepřimějí zimní teploty polskou stranu k podobnému kroku?
Polská strana uprchlické tábory má. Teď už nikdo neví, kolik v nich je míst, ovšem zvětšit kapacitu není problém. Vždyť jen v pohraničí vznikly tábory pro 15 tisíc vojáků, takže postavit tábory pro čtyři až pět tisíc běženců by nebylo těžké. Kdyby ale Polsko chtělo řešit situaci zákonně, muselo by dříve nebo později začít mluvit s Evropskou unií o relokaci, na což se Polsko stejně jako Česko po migrační krizi z let 2015 až 2016 úplně vykašlalo. Takže se domnívám, že z tohoto hlediska by pro polskou vládu bylo velmi potupné, kdyby teď musela Německo nebo Itálii žádat o pomoc, když jim před pěti lety ukázala záda. To nejsou problémy technického nebo finančního rázu, ale spíš problémy národní hrdosti a vnitřní politiky.