Anežka Bartlová (kritička, kurátorka)
Mám pocit, že v roce 2021 se toho v umění událo vlastně hodně, ačkoliv zpětný pohled do diáře naznačuje, že to je spíš klam mé paměti. Uskutečnilo se hned několik výstav, ze kterých jsem měla velkou radost (možná posílenou předchozí nucenou abstinencí), mnoho textů nahlížejících umělecká díla a současný svět z perspektiv, které mne předtím nenapadly, několik milých akcí, kde se mísila atmosféra obav z „kontaktů“ s radostí ze setkání.
Máme za sebou rok Alicje Knast v čele Národní galerie, který přinesl spíš plány než změny (lapálie s uměleckým nepořádkem v prostorách vstupní haly byla naštěstí rychle zapomenuta), zato jsme viděli velkolepou výstavu Toyen. Ta vzbudila velkou diskusi, která posunula diskusi o genderu a respektu k možnosti volit si identitu podle svých potřeb zas o kus dál do veřejného prostoru. Spolek Skutek otevřel po mnoha letech vyjednávání a příprav službu, kterou v zahraničí často financuje samo město. Sklad uměleckého materiálu art-re-use, který je přístupný jednotlivcům a v rozumné míře též institucím pro depot použitelných a již nepotřebných instalačních prvků z výstav, jež si pak může kdokoliv vzít a znovu upotřebit. Letos také Cena Jindřicha Chalupeckého vtělila už do pravidel, že se stává soutěží už jen jednokolovou, pro zmatení pojmů se však mluvilo o „konci soutěžení“. Výstava laureátek a laureátů se letos konala v Moravské galerii v Brně a mě zaujalo, že vlastně vůbec nereflektovala situaci, v níž se už skoro dva roky nacházíme. Dodneška si nejsem jistá, zda je to zpráva dobrá, špatná, nebo jaká vlastně.
Myslím, že se stala ještě důležitá věc, které postihla vlastně většinu výtvarné scény, kam zahrnuji i všechny profese nepřímo tvůrčí: totiž nutnost zastavit se a odpovědět si na otázky, které létaly kolem. Nakolik je umění potřebné? Jak pokračovat v tom, co jsem dělala doteď? Mám nárok na podporu od státu? Proč mi politická reprezentace dává jasně najevo, že ji kultura nezajímá, že jí vůbec nerozumí, že vlastně ani nevědí, kdo je umělkyně/umělec (o dalších profesích ani nemluvě)? Kdo do galerií vlastně chodí? A podle čeho se tedy určuje hierarchie potřebnosti pro společnost, když ne podle návštěvnosti, která je velmi nízká?
Chci ale zmínit jednu výstavu, která se mi zaryla hluboko pod kůži. V Galerii města Blanska probíhala v říjnu a listopadu výstava Tomáše Kajánka Executio, která zpracovávala téma dopadů exekucí na psychickou kondici dlužnic a dlužníků. Výstava měla dvě (vlastně tři) části, v nichž Kajánek nejprve představil příběhy několika dlužníků, které skončily neléčitelnými problémy nebo sebevraždou. Ve druhé části dodal kontext a „reference“ nejlepší exekutorské kanceláře v republice (Vrána, Runták a spol). Ve třetí části pak prezentoval video, v němž se vyrovnával s postavou Velkého exekutora. Celek byl plný emocí, fascinující a odpuzující zároveň, videa s příběhy budila vztek na systém a smutek z bezmoci. Kajánkova precizní práce zprostředkovávající fyzické i psychické dopady na člověka (jak dlužníků, tak i divaček), představená v nebývale profesionální produkci výstavy, určitě zanechala v mnoha návštěvnících hluboký dojem. Ten posléze maličko prosvětlila akce Milostivé léto, která má pomoci aspoň některé z exekucí smazat. Neumím se ale ubránit pocitu, že někdy by návštěvy výstav umění měly být povinné.
Marika Volfová a Kateřina Holá (vizuální umělkyně, aktivistky hnutí Limity jsme my)
Z hlediska letošních událostí na umělecké scéně byl signifikantní zářez olomoucké Telegraph Gallery, která ukazuje, jak lze v příliš pozdním kapitalismu komodifikovat i protest proti sobě. Merch v podobě trička s potiskem graffiti, které vyjadřuje nesouhlas s artwashingem exekutora Roberta Runtáka, galerie releasla jako limitovanou edici k výročí otevření Telegraph Gallery, které připadá výmluvně na 17. listopad #díkyžemůžem.
Kdo naopak dokázal udělat něco smysluplného, je chanovský kolektiv AverKlub. Nejenže vytrvale spolupracují na opravách a zvelebení sídliště nebo pořádají vzdělávací a volnočasové aktivity pro místní děti – v červenci navíc otevřeli ve vídeňské Kunsthalle výstavu Manuš means Human. Ta mapovala a srovnávala integrační politiky a emancipační procesy Romek a Romů v předrevoluční době v kontrastu se stávající situací charakteristickou strukturálním rasismem, nedostupným a nedůstojným bydlením a sociální nespravedlností. Na výstavě jsme bohužel nebyly, takže pohled na ni máme zprostředkovaný skrze doprovodnou publikaci.
Ceníme si také druhého ročníku uměleckého soustředění Krajina Nerůstu, organizovaného Martinou Johnovou a Annou Remešovou v rámci programu galerie Hraničář v Ústí nad Labem. Účastnictvo složené z lidí z různých oborů během sympozia zkoumalo prostředí bývalých uhelných dolů, ekosystémy vznikající na výsypkách a diskutovalo o tom, jaká je naše role v utváření krajiny a jak se změní náš pohled na přírodu, pokud ji přestaneme vnímat jen jako zásobárnu zdrojů k našemu využití. Soustředění není jen o pasivních zážitcích, ale umožňuje i diskusi o tom, co dělat pro nápravu mocenské nerovnováhy, která krajinu formovala doteď. To je právě v době, kdy se krajina v Ústeckém kraji a její funkce dynamicky proměňuje, obzvláště důležité.
Honorable mention si určitě zaslouží happening s názvem Vláda zmařených životů, za nímž stál spolek Milion chvilek pro demokracii – tedy čtyřiadvacet tisíc bílých křížů zaplňujících skoro celé Staroměstské náměstí k uctění památky zemřelých v důsledku pandemie Covid-19, ale nejen! Kříže se objevily na náměstích po celé České republice v den výročí úmrtí prvního pacienta s covidem a staly se snad jediným zpodoběním množství zbytečného utrpení v důsledku nadřazení byznysu nad lidské životy. Způsob, jak tato akce dokázala promluvit do veřejného prostoru a poskytnout prostor pro vyjádření hlubokých emocí, může být nejen pro uměleckou scénu inspirací.
Jakub Adamec (kurátor, galerie Plato)
Dvě malé dcerky, práce, studium, pandemie, svépomocná rekonstrukce domku jsou důvody, proč jsem letos viděl minimum výstav. Ale sleduji, co se děje. Výrazně pozitivně hodnotím iniciativy, které se zabývají fungováním českých uměleckých škol a vším, co do nich nepatří: patologické vztahy, pedagogická a institucionální selhání, neetické jednání a nevhodné a manipulativní chování ze strany pedagogů, zneužívání pozice moci a tak dále. Naštěstí se o tom teď hodně mluví. Ještě aby se hodně dělalo a instituce se k tomu postavily čelem… Valí se to z FaVU přes DAMU, JAMU, FAMU až k nám na ostravskou Fakultu umění. Aby bylo jasno, jsem zastánce toho, aby umění nebo i to, co děláme a nelze to označit jako umění, mělo větší dopad na společnost. Dalším výrazně pozitivním signálem je zvolení Marii Topolčanské první rektorkou AVU v historii.
Na výstavy jsem měl málo času, na sledování seriálů žádný, ovšem silné emoce vzbuzuje sledování multižánrového příběhu „na żywo“ v hlavní roli s polským ministrem kultury, národního dědictví a sportu Piotrem Glińskim (Právo a spravedlnost). V posledních třech letech akceleruje výměna ředitelek nejvýznamnějších muzeí a galerií – varšavského Národního muzea, varšavského Centra současného umění Zamek Ujazdowski, Centra polského sochařství v Orońsku – ženy byly nahrazeny muži. Další díl: neprodloužení smlouvy řediteli angažované Galerie Labirynt v Lublinu Waldemaru Tatarczukovi. A nejnovější: nominace (bez konkursu) maňáska Janusze Janowského na post ředitele Národní galerie umění Zachęta, po neprodloužení smlouvy Hanně Wróblewské, ředitelce instituce od roku 2010. Coming soon: Jarosław Suchan, ředitel Muzea umění v Lodži. A z těch velkých pak už zbývá jen Joanna Mytkowska, ředitelka Muzea moderního umění ve Varšavě. Ale ať nepíšu jen o PiSu: vedení Varšavy z opoziční Občanské platformy podpořilo druhou edici hodně zajímavého, angažovaného a kritického Biennale Warszawa, která má proběhnout v příštím roce. Po skončení seriálu si oddychneš, uf, ještě že to byl poslední díl.
Eva Koťátková (vizuální umělkyně, Institut úzkosti)
Rok 2021 jsem strávila částečně v karanténách a částečně těhotenskými nevolnostmi, což značně omezilo zážitky z kultury, které mám pořád ještě spojené s návštěvou fyzického prostoru a osobním setkáváním. Významná z několika důvodů je podle mě výstava Ester Krumbachové v Domě umění v Brně, která je vyústěním čtyřletého kritického zpracování její tvorby, dlouho neznámé v uměleckém kontextu. Výstava mimo jiné znovuotevřela i otázku spojení zvířat a umění v reakci na umístění opuštěných koček k adopci do výstavy. Program galerie Kurzor tento rok kurátorovala Denisa Bytelová a Sráč Sam s mottem Když couvám tak se zouvám, které tematizovalo krok zpět/zpětný chod jako princip hlubšího a udržitelnějšího zkoumání toho, co bychom ve zrychleném režimu umělecké nadprodukce možná přehlédli. V galerii Plato proběhly retrospektivní výstavy dvou feministických performativních umělkyň, kterých si velmi vážím a kterým se konečně v posledních letech dostává zasloužené pozornosti: Lenky Klodové a Anny Daučíkové. Galerie Plato, ale také například galerie Hraničář nebo galerie etc. odvádí dlouhodobě výbornou práci nejen na poli výstav, ale také doprovodných a edukačních programů, které nabízejí podporu různým skupinám, věnují se environmentálním otázkám, péči o nejbližší okolí, otázkám udržitelnosti, inkluzivity, komunitního fungování. Skvělá Anna Ročňová instalovala svou „rozšířenou přírodu“: objekty z převážně přírodních materiálů, které se tak přírodě znovu navracejí a postupně mizí do exteriéru Chuchle v rámci letošní nesoutěžní výstavy Ceny Jindřicha Chalupeckého. Když jste přišli*y moc pozdě, prostě jste se „jen“ prošli*y venku. Výstava Žen* – Růže – Píseň – Kost v Displayi dala dohromady práce řady mých oblíbených umělkyň: Ruty Putramentaite, Marie Tučkové, Lucie Rosenfeldové, Alžběty Bačíkové nebo už legendární Anny Zemánkové, aby prozkoumala sexualitu a emocionalitu rostlin. Rostlinám jako nositelům poznání a našim rostlinným předkům se věnovala také výstava Planted in the body v MeetFactory. Už podruhé okupovaly 4 Dny v pohybu, v českém kontextu unikátní formát, který provazuje sféru výtvarného umění a divadla, prostor opuštěné strašnické školy. Určitě bych tu zmínila také Všichni jsme emotivní, festival performance pořádaný tranzit.cz/Ve věci umění, který nabízel skvělý program, kdyby nemusel být zrušen kvůli epidemické situaci – jejich statement o zrušení mi každopádně emoce přinesl, a to emoce radosti z toho, že zde existují empatické, zodpovědné, a kritické instituce, které nefungují v bublině, ale svým fungováním aktivně reagují na problémy okolo. Ateliér Sochařství VŠUP začal organizovat Festival Hostina na Kafkárně, sérii formátů, které propojují umění, teorii, edukaci, jídlo a ekologické otázky a jsou předstupněm založení Centra pro ekologii a umění Umprum. A i kdyby v roce 2021 vylézt z bytu nešlo vůbec, hodně se toho dělo i online: z postele jsem tak mohla sledovat záznam Feministické konference pořádaný mým oblíbeným kolektivem Sdruženy nebo poslouchat podcasty Raut nebo Továrna na kulturu.
Česká umělecká scéna mě dlouhodobě fascinuje, protože generuje velmi kvalitní program v naprosto neudržitelných podmínkách. Rekapitulace roku 2021 mi tak přinesla smíšené pocity: radost a naději, kterou pociťuji pokaždé, když mě umění znovu utvrdí v tom, že má v současných debatách svoje důležité místo a že jeho jazyk dokáže být neuvěřitelně silný, a současně frustraci z dlouhodobého vytěsňování kultury, které způsobuje, že se uměleckého provozu můžou účastnit jen někteří*ré a že výstavy jsou často vykoupeny finančně podhodnocenou a neoceňovanou prací. Rok 2021 je tak pro mě taky rokem těch, kteří a které tvořit nemohli*y.
Lukáš Likavčan (filosof, kurátor)
Asi nejsilnější umělecký zážitek uplynulého roku je pro mě audiovizuální dílo Barbory Kleinhamplové Irresistible, které vytvořila ve spolupráci s chicagskou queerdominou* Mistress Velvet. Živě si pamatuji, jak jsem během vernisáže výstavy, kurátorsky zastřešené Janem Brožem a Marikou Kupkovou, v Centru současného umění FUTURA vystoupal do vrchního patra galerie a téměř okamžitě se nechal poddat proudu BDSM scén prokládaných úvahou o rasovém násilí a možnostech jeho uvědomění a nápravy. Kleinhamplové se ve videu povedlo zachytit, co může znamenat překlápění vztahů dominance a submisivnosti v osobní i společenské rovině, a nastolila tak otázku, na kterou všichni toužíme znát odpověď, ale jen málokdy si ji skutečně pokládáme: co to vlastně znamená vzít vědomě moc do svých rukou?
Z dalších výstav mě mimořádně potěšila Československá astrofotografie kurátorky Hany Buddeus ve Fotograf Gallery, která se dívá na historickou i současnou reflexi vesmírného výzkumu ve vizuálním umění našeho regionu. Kromě příspěvků Kataríny Poliačikové, Zbyňka Baladrána, Richarda Loskota, Štěpánky Sigmundové a Michala Kerna výstava představuje i fotografie Vladimíra Remka z archivu ČTK od Jiřího Kruliše,)nebo práce dvou skutečných legend slovenského kosmického umění – Stana Filka a Rudolfa Sikory.
Opomenout pak nelze ani výrazný otisk Anny Zemánkové – jedné z nejvýznamnějších světových autorek art brut – ve výstavních programech místních galerií. Její práce byly uvedené již na jaře v rámci projektu Žen* – Růže – Píseň – Kost, kurátorovaného Hanou Janečkovou ve sdružení Display, a až do poloviny ledna se teď může pražské publikum potkat s jejími kresbami v galerii FUTURA, kde výběr z tvorby Zemánkové kurátorsky zastřešil Lukáš Hofmann.
Zcela ojedinělou událostí na mezinárodní scéně pak byla v roce 2021 výstava kolektivu Aver klub ManušheißtMensch (Manuš znamená člověk) ve vídeňské Kunsthalle, která zkoumala možnosti emancipace Romů v České republice prostřednictvím reflexe jejich postavení během období státního socialismu.
Kateřina Olivová (umělkyně, performerka, vedoucí ateliéru, AVU)
Letošní rok byl nejen pro mě hodně podivný a náročný – osobně i profesně, po dlouhé době se na konec roku opravdu těším. Přesto bych radši psala o letošních radostných zkušenostech s uměním. Právě mám největší radost z toho, že AVU bude mít od února svou první rektorku Mariu Topolčanskou, jen 222 let od svého založení a sto let od první absolventky. Pozitivní je, že podobné změny se dějí i v dalších institucích: na FaVU od letošního roku poprvé vede malířský ateliér žena, umělkyně Patricie Fexová.
Těší mě proměny kolem Ceny Jindřicha Chalupeckého (CJCH), kdy v letošním ročníku poprvé oficiálně nemá jednu vítězku*vítěze, ale laureátkami*laureáty se stávají všichni. (V loňském roce to tak bylo na přání finalistek*finalistů.) Za zvlášť důležitý v rámci CJCH považuji projekt Roberta Gabrise, který se věnuje multimarginalizovaným romským queer identitám, tělesnostem a bezpečným prostorům s nimi souvisejícím. A ještě víc se těším, jak bude tento důležitý projekt dál pokračovat! Intenzivně se mě dotkla působivá výstava rakouské umělkyně Tanji Boukal v brněnském Domě umění zabývající se migrací, nouzí, emocemi, bolestí… Výhodou je, že si při takovýchto výčtech nejdřív vzpomenu na výstavy, které jsem viděla nedávno, takže je ještě stihnete! CJCH je v Moravské galerii do konce ledna a výstava Tanji Boukal v Domě umění do 6. března 2022. Z dávnějších akcí mě doslova oblažila Feministická konference, kterou každoročně v Brně pořádají Sdruženy, a její jedinečná, radostná, vřelá, kreativní a bezpečná atmosféra. A zasáhl mě film od Barbory Kleinhamplové Irresistible o Mistress Velvet – radikální queer feministické domině z Chicaga. Ale ze všeho nejvíc mě plní nadšením z umění to obrovské množství zajímavých, talentovaných, nadšených a otevřených studujících, které mám tu čest (nejen) na AVU neustále potkávat.
Tina Poliačková (kritička umění a kurátorka)
Ďalší pandemický rok je za nami a ja zas môžem len ľutovať, že kvôli komplikovaným možnostiam cestovania mi unikla možnosť navštíviť také veľkolepé počiny, ako bola obsiahla výstava Anne Imhof s názvom Nature Morte, doprevádzaná sériou performancií v parížskom Palais de Tokyo, či monumentálna inštalácia Fat to Ashes umelkyne Pauline Curnier Jardin v rámci Preis der Nationalgalerie v Berlíne. Avšak na domácej nezávislej scéne som mala možnosť zhliadnuť niekoľko málo klenotov, medzi ktoré určite patrí výstava Karneval cháry: rozplizlé osudy v Holešovickej Šachte, za ktorou stojí umelecká dvojica Jakuba Hájka a Františka Hanouska. Dôsledne remeselne prepracovaná, až steampunkovo ladená inštalácia v priestore vinúcich sa trubiek, zakončených prapodivne oživlými pseudorozvádzačmi, sa stala ironickým komentárom na racionalistický systém nemeckej potrubnej pošty 19. storočia a jej prepojenosti so sociálnym a politickým systémom, ako ju zhodnotil vo svojom texte The Utopia of Rules nedávno zosnulý antropológ David Graeber. V zasutom priestore malej Galérie 35m2 umelec Dominik Styk vo scénograficky vystavanej výstave Dohoda s bahnom dokázal ponúknuť všetko, čo nám v karanténnom vysedávaní za obrazovkami bolo upreté – fyzický prežitok sugestívnej imaginácie sprostredkovanej dôrazom na húbovitú, florálnu či animálnu materiálnosť a queer telesnosť. Potešil ma tiež nový film kolektívu BCAA system No Blade of Grass, premietaného v čerstvo otvorenom kine Petrohradská. Prostredníctvom poeticky využívaného herného LARPingu sa aktéri a aktérky vybavení ručne vyrobenými zbraňami snažia sabotovať komplexnú technologickú infraštruktúru, čím sa film dotýka zásadnej problematiky digitálneho dohľadu, kontroly a manipulácie a možno ponúka aj určitý návod na odboj do (až príliš blízkej) dystopickej budúcnosti. V priestore Petrohradská sa tiež v rámci siahodlhého a výpravného výstavného cyklu galérie Jedna Dva Tři uskutočnila i uhrančivá performance estónskej umelkyne a herečky Jette Loona Hermanis s názvom Elegy of Ergot. Vo svojom radikálnom divadelnom nastavení sa stala skutočne ojedinelou udalosťou, kde sme mohli sledovať za hudobného doprovodu producenta Gila Schneidera akýsi mysticko-pohanský rituál transcendentálneho prežitku rozplývajúceho sa hubovitého tela do stavu delirického vytrženia.