Foto Warner Bros.
Premiéra filmu Matrix v roce 1999 představuje zlom, který stále ovlivňuje popkulturu. Zejména působivé akční scény se staly předmětem bezpočtu imitací i parodií. Přesto nebyl samotný film ničím zcela originální. Podobně jako Star Wars o dvacet let dříve uspěl díky povedenému propojení řady inspiračních zdrojů. V případě Matrixu se jednalo zejména o hongkongské akční filmy, počítačové hry, cyberpunk či postmoderní filosofii. I samotná premisa filmu, v němž se okolní realita ukáže jako pouhá simulace, která před námi zakrývá skutečný svět, byla na přelomu milénia častým námětem – například ve sci-fi Smrtihlav či snímku Truman Show. Přesto získal nejvýraznější kultovní status právě Matrix a jeho fikční svět se stal předmětem mnohých interpretací. Jedná se o metaforu odcizené existence v pozdním kapitalismu? Je to příběh o nebezpečí moderních technologií, nebo je to jejich oslava? Kvůli této otevřenosti různým výkladům si navíc mytologii Matrixu mohly nárokovat velmi rozdílné subkultury.
Nový Matrix není jen rozvíjením motivů předchozích dílů, ale především autorským komentářem k Matrixu jako popkulturnímu fenoménu.
Další pokračování sice dějovou linii Matrixu uzavřela, společnost Warner Bros. ale o dalších dílech nepřestala uvažovat – navzdory odmítavým stanoviskům režisérek Lany a Lilly Wachowských. Přesto se po 22 letech od vzniku původního filmu návratu k této sérii uskutečnil, byť tentokrát jen v režii Lany Wachowské. Nový Matrix Resurrections se ale příliš nevěnuje rozvíjení původního děje. Obrací se spíše k sobě samotnému a ptá se, jaký je odkaz Matrixu a kdo se k němu může hlásit. Má smysl přijít s dalším pokračováním, když je původní děj již uzavřený? Tento introspektivní přístup je u nového Matrixu patrný hned od začátku. Úvodní scéna prvního dílu, v níž Trinity utíká před skupinou nepřátelských agentů, je znovu sehrána s jinými herci a drobnými odchylkami. Situaci sledují další postavy, které do ní zvnějšku vstupují jako do počítačové simulace. Následně se ukazuje, že se skutečně jedná jen o počítačovou hru Matrix, za níž stojí úspěšný vývojář Thomas Anderson, divákům známý jako Neo. Ten si události předchozích dílů sice nepamatuje, sám na nich ovšem nevědomky vystavěl zmíněnou hru. Poslední dobou však stále častěji naráží na něco, co mu jeho bývalý život připomíná. Například ve své oblíbené kavárně potkává Tiffany (Carrie Anne Moss), ženu podobnou Trinity. Aby potlačil tyto zážitky, které ohrožují jeho napojení na realitu, dochází Thomas k terapeutovi (Patrick Neil Harris), který mu předepisuje modré pilulky, díky nimž nemá Thomas prohlédnout, že ve skutečnosti opět žije v Matrixu.
Film komentující sebe sama
Tato životní krize, v níž realita a fikce přestávají být pevně odděleny, se dále prohlubuje nečekaným požadavkem společnosti, v níž Thomas pracuje. Má přijít s čtvrtým dílem Matrixu, který naváže na úspěšnou trilogii. Od tohoto momentu je zřejmé, že nový Matrix není jen rozvíjením motivů předchozích dílů, ale především autorským komentářem k Matrixu jako popkulturnímu fenoménu. Podobná spletitost byla přítomná již v původním filmu, tentokrát ale spočívá na odlišných základech. První snímek představoval postmoderní koláž různých inspiračních zdrojů a žánrů. Divákovi se tak nabízela jak možnost eskapistické zábavy, tak kritičtějšího přístupu. Film se vůči divákovi stavěl jako otevřené dílo, které může být čteno více způsoby. Aktuální Matrix naopak připomíná některé modernistické filmy šedesátých let. Například ve Felliniho Osm a půl či Godardově Pohrdání sloužily postavy i fikční svět režisérům především k reflexi vlastní tvůrčí činnosti. A stejně je tomu i v novém Matrixu.
Když Thomasovi jeho obchodní partner Smith sdělí, že nadřízená společnost Warner Bros. je schopná schválit nový díl i bez jeho účasti, není tu prostor pro mnoho výkladů. Před dalšími rovinami filmu dostává jednoznačnou přednost výpověď režisérky o vztahu k jejímu dílu. Právě v těchto momentech je nový Matrix nejzajímavější. Je nečekaně přímou kritikou hollywoodského zábavního průmyslu založeného na výrobě dalších a dalších pokračování. Díky této introspekci je snímek podnětný i provokativní. Navíc tuto rovinu jasně nadřazuje snaze být divácky atraktivní.
Film často užívá zcizujících prostředků, které brání tomu, abychom se ponořili do děje. Od dění na plátně si tak zachováváme kritický odstup. Ve scénách, které vizuálně či dialogem evokují scény z původní trilogie, se často střihá na záběry z původních snímků. Jednou dokonce Thomas projde roztrženým plátnem, na něž je promítána Neova iniciační zkouška, při které zvolil červenou pilulku a probudil se z Matrixu. Pomocí dialogů o novém dílu videohry film ustavičně zdůrazňuje, že se spíše než vytvářením fikčního světa zabývá sám sebou. Podobně působí i toporný herecký projev Keanu Reevese. I dříve bylo jeho herectví úsporné a zdánlivě bez výrazu, ale napomáhalo identifikaci diváka s hlavním protagonistou. Nyní naopak scény první poloviny, v nichž jen mechanicky a nezaujatě pronáší jednu repliku za druhou, působí spíše komediálně než přesvědčivě. První polovina filmu se tak ostře vymezuje vůči konvencím současných hollywoodských blockbusterů.
Následující část, která nastává po předvídatelném probuzení Nea z Matrixu, však do jisté míry od této nesmlouvavosti ustupuje a naopak se snaží zopakovat to, co dříve Matrix představoval. Neo se v reálném světě dostává do nového města lidí a snaží se z Matrixu zachránit Trinity, která je nyní důležitější než kdy dříve. Při opakování toho, čím zaujaly předchozí díly, však film selhává. Rozvíjení děje působí příliš lineárně a uspěchaně. Imerzivní akce a digitální efekty původních dílů jsou navíc zpracovány o poznání hůře. Souboje postrádají dřívější propracovanou choreografii. Nejsou snímány dostatečně zdálky, aby byly přehledné, ale ani kontaktně, aby byly pohlcující. I když se tedy film vydá tradiční cestou, zůstává stále spíše divácky nepřívětivý. Největší slabinou však je, že je zpochybněna část první, která ideu pokračování kritizuje. I v předchozích dílech se vyskytovaly podobné rozpory. Boj se stroji tak šel ruku v ruce s oslavou digitální technologií. Pohoršení nad životem v Matrixu, který byl redukován na pasivní podívanou, bylo zase doprovázeno naší fascinací akčním spektáklem. V novém pojetí, které staví na přímosti a autorské sebereflexi, však rozpornost působí spíše jako pokrytectví. Stal se nový Matrix tím, co sám kritizuje – pokračováním, v němž není prostor pro nic nového?
Překračování rolí
Na počátku filmu zaujme scéna, v níž zaměstnanci firmy při kolektivním brainstormingu prohlašují, v čem podle nich spočíval úspěch Matrixu. Jeden z nich zmiňuje osvobození ze světa iluzí, další strhující akci, kritiku kapitalismu či transgender tematiku. Komu je tedy Matrix vlastně určen? Zbytek filmu sice nezůstává na této sebereflexivní rovině, můžeme jej ale stále číst jako snahu autorky tuto otázku zodpovědět. Zdůrazňuje přitom, že Matrix je především o vykračování ze zavedených rolí.
Lana Wachowski namísto opakování provádí rekonstrukci Matrixu dle svých představ. Nezajímavá akce a nepřesvědčivé digitální efekty působí jako něco, co bylo do filmu přidáno jen z povinnosti, neboť to pro režisérku přestalo být důležité. Stejně tak vývoj událostí po konci původní trilogie se neukazuje jako podstatný – snad s jednou výjimkou: některé stroje a programy totiž pomáhají lidem. A lidé v Matrixu zase mohou upřednostnit život v iluzi před svobodou. Není důležité, jakou mají původní roli, ale to, jak se k ní staví. Více než dříve je nyní kladen důraz na odlišné vzezření vedlejších postav ve skutečném světě a v Matrixu. Jejich zapojení do Matrixu někdy vypadá spíš jako cosplay, v němž performují role, které je inspirovaly. Trinity je naopak v Matrixu vnucena role matky, aniž si ji sama vybrala.
Tento přístup se projevuje i u zvýrazněné romantické roviny vztahu mezi Neem a Trinity. I ta opakuje již viděné, ale jen do určité míry. Jejich vztah už nemůže být nahlížen jako vztah mezi zachráncem a ženou, která mu pomáhá. Oba jsou stejně důležití. Romantické scény mezi oběma protagonisty nejsou na rozdíl od jiných nijak ironizovány a stávají se novým jádrem filmu. Matrix Resurrections v žádném případě není revolučním pokračováním ani dokonalým filmem – a sám naznačuje, že ničím takovým ani být nemůže. Díky upřednostnění určitých motivů před jinými a ustavičné potřebě komentovat sebe sama je ale vzácným případem vtipné a dojemné výpovědi autorky o jejím díle i postavách, které ji provázely po celou kariéru.
Autor je filmový publicista.