Rok po útoku na Kapitol: Dokument ukazuje, že USA stále žijí v rozštěpené realitě

Ani po roce není jasné, co vlastně podivný útok na centrum americké demokracie znamenal. Dokumentární snímek Čtyři hodiny v Kapitolu zachycuje tuto schizofrenii.

Dnes je to rok od chvíle, kdy dav podporovatelů Donalda Trumpa k šoku Spojených států, ale i zbytku světa vtrhl do sídla americké legislativy. V Kapitolu v tu chvíli probíhal proces potvrzení výsledků prezidentských voleb, podle kterých zvítězil Joe Biden. Na bezprecedentní dění z 6. ledna 2021 se soustředí dokumentární snímek stanice HBO s názvem Čtyři hodiny v Kapitolu z konce loňského roku. Film zaznamenává chaos samotného vniknutí do centra americké moci, ale také dodnes přetrvávající chaos v tom, jak celou bizarní událost vlastně vykládat.

„Dodneška se mi v tom všem nepodařilo najít smysl,“ říká o loňské události v závěru Čtyř hodin v Kapitolu policista Mike Fanone.

Dokument začíná temně a zostra. „Jsem policistou skoro dvě dekády a pomyšlení na to, že já a hromada dalších policistů ten den málem přišla o život, mě pěkně nasírá,“ říká hned první zpovídaný, policista Michael Fanone. Po tomto úvodu se začínají ozývat hlasy všech možných zúčastněných. Policisty střídají členové krajně pravicové organizace Proud Boys, zaměstnanci kanceláří amerických kongresmanů, protestující ve spárech konspirační teorie QAnon i samotní politici.

Sedm jointů v Kapitolu

Kromě temného úvodu a závěru, který rekapituluje statistiky lidí, kteří během události (a po ní) přišli o život, v dokumentu bez výraznějšího komentáře zaznívá velmi široké spektrum náhledů na dění 6. ledna, které je díky záznamům přítomných novinářů, bezpečnostních kamer, policejních body-camů, ale i amatérských videí účastníků vizualizováno více než dostatečně. Jestli je dokument Čtyři hodiny v Kapitolu něčím fascinující, pak tím, jak divoké kontrasty v zobrazovaném dění i jeho interpretacích z úst jednotlivých aktérů nabízí.

V jednu chvíli mluví na kameru Leah Han, asistentka Nancy Pelosi, která se před davem, který do Kapitolu vnikl, spolu s kolegy zamkla v kanceláři (a schovala pod stůl). Sama věří, že násilí unikla jen šťastnou náhodou a zážitkem je dodnes viditelně traumatizována. Asistentku ale na obrazovce střídá jeden z těch, co vnikli do Kapitolu, Nick Alvear. Ten se chlubí, že si přímo pod ikonickou kopulí Kapitolu zakouřil konopí a rozdal ostatním sedm jointů – vyjadřuje přitom přesvědčení, že to pomohlo ke zklidnění atmosféry. Zároveň ale na kameru s vážnou tváří říká, že se Donald Trump snaží zabránit tomu, aby bylo ve Spojených státech nadále unášeno a zotročováno osm set tisíc dětí ročně, a že on sám patří k předvoji, který povědomí o této krizi šíří (nemusím asi zdůrazňovat, že je to čistá fikce).

Tím ale diametrálně odlišné pohledy na násilný den nekončí. Chvílemi můžete sledovat policistu Keitha Robishawa, jak se snaží uklidnit dav (částečně úspěšně), v čemž ho podporuje dnes už proslavený „šaman QAnonu“. „Máme právo na mírumilovné shromáždění,“ říká muž v rohaté čepici nikoliv směrem k policistům, ale ke svým druhům, kteří s ním do Kapitolu vnikli. Mezitím sledujeme ochranky kongresmanů a viceprezidenta Pence, jak odvádějí své chráněnce. O chvíli později už můžeme sledovat boj na život a na smrt o jeden z vchodových tunelů do Kapitolu. „Nechtěl jsem být zapsán do historie jako týpek, co pustil lidi do Kapitolu,“ říká jeden z policistů bez náznaku ironie, ačkoli kdesi za jeho zády se v tu chvíli už promenádovaly davy. Následuje nejdramatičtější moment celého dokumentu, který zaznamenává, jak se davu Trumpových podporovatelů podařilo oddělit zmíněného policistu Fanoneho. Chvíli to vypadá, že ho dav zlynčuje – paradoxně pod vlajkou Blue Lives Matter, tedy kontrahnutí proti Black Lives Matter na podporu policistů. Fanonemu se nakonec podaří uniknout a dostat se zpátky dovnitř. Na kameru k tomu říká, že se to podařilo jen proto, že rozlícenému davu řekl, že má děti.

Můj plán byl bodnout někoho do oka

Paralelní reality a naprosto odlišné náhledy jsou patrné i u politiků, kteří pro dokument promluvili na kameru a u kterých je patrné, že ještě dlouho poté, co dav vtrhl do Kapitolu, absolutně netušili, co se děje. „Říkal jsem si, že to je ta nejhloupější věc na světě, a to říkám jako republikán. Jak můžete být tak blbí? Vždyť vyhráváme. Vyhrávali jsme morální válku!“ rozčiluje se na kameru kongresman Buddy Carter, který byl jedním z těch republikánů, kteří vznášeli formální námitky proti výsledkům voleb. O něco dramatičtěji situaci glosuje jeho stranický kolega Adam Kizinger. „Po celé hodiny jsme tam (v evakuační místnosti – pozn. red.) seděli, a prezident neřekl ani slovo. Prezident Spojených států, který má na povel armádu, velitel ozbrojených složek. Když on řekne jediné slovo, hned se dějí věci. To je podle mě hanebné počínání,“ kritizuje Kizinger Donalda Trumpa.

„Chtělo se mi ukázat jim prostředníček a říct: naserte si,“ říká s humorem demokratický kongresman Jim McGovern o chvíli, kdy byl evakuován ze sálu. Jeho arizonský kolega Ruben Gallego ovšem situaci nebral tak lehkovážně. „Byl jsem připravený bojovat. Zažil jsem si během služby svoje a rozhodně jsem neplánoval umřít na půdě podělané Sněmovny reprezentantů,“ říká Gallego a podotýká, že sloužil v Iráku. „Můj plán byl bodnout někoho do oka a hrdla, vzít mu zbraň a bojovat o přežití,“ říká s vážnou tváří. „Všichni si pamatujeme příběhy lidí, kteří 11. září 2001 volali svým bližním a byl to jejich poslední telefonát. Já jsem zavolala svému manželovi,“ říká kongresmanka Rosa DeLauro.

Myšlenka, které se při sledování určitě nebudete moci ubránit, je že de facto nikdo přítomný absolutně netuší, co se děje. O tom, že kapitolská policie na něco takového nebyla ani v nejmenším připravená, není pochyb. Stejně tak je ale zjevné, že lidé, kteří do Kapitolu vtrhli, neměli sebemenší tušení, čeho ani jak chtějí dosáhnout. „Naše komunikační kanály byly přinejlepším roztříštěné,“ přiznává v jednu chvíli jeden z policistů. Stejně dobře by se ale jeho tvrzení dalo vztáhnout na všechny zúčastněné.

Nic nového pod sluncem

Nejviditelnější aktéři útoku na Kapitol byli v průběhu loňského roku exemplárně potrestáni. Ne tak mnozí politici, kteří je k davovému šílenství vyhecovali. Bezprostředně po vyrabování amerického Kongresu následovalo několik měsíců, kdy se americký kapitál tvářil, že mu politici, kteří snahy o zvrácení voleb podporovali, nevoní a přestane jim přispívat na kampaně. Teď však od těchto finančních trestů ve světle blížícího se pravděpodobného vítězství republikánů v příštích volbách zástupci kapitálu ustupují.

Donald Trump i nadále zůstává dominantní silou ve své straně a dokonce měl na 6. leden naplánovanou tiskovou konferenci, kterou nakonec přesunul zjevně jen proto, aby mohl vše pronést před větším publikem. V tuto chvíli to vypadá, že se v prezidentských volbách roku 2024 klidně může opakovat střetnutí Joea Bidena a právě Trumpa. „Dodneška se mi v tom všem nepodařilo najít smysl,“ říká o loňské události v závěru Čtyř hodin v Kapitolu policista Mike Fanone – a řekl bych, že není sám. Samo o sobě totiž dění loňského 6. ledna v důsledku znamenalo jen velmi málo a právě to je na celé kauze možná nejvíc šokující.

Autor je redaktor Alarmu.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace